Panev

Včera jsem se rozhodl, že nebudu na čas pít... Nakonec jsem si ale dal s Pájou jednoho lahváče na dobré spaní... Dvakrát jsem si loknul... Pak jsem v nestřeženém okamžiku do lahve kopl... Pivo vystříklo až na chodbu k záchodu... Chytl jsem ho, načež začalo brutálně pěnit, takže zachráněný zbytek vytekl do mého jediného jídla -- tuňáka z Lidla... To, co tam nedopadlo, to se vsáklo do mého úplně nového, čistého a především světlého trička... Na dně lahve nakonec zůstaly dva loky jakési bezbublikovité tekutiny s pivní příchutí... Zklamán, šel jsem spát. Usnul jsem až ve tři ráno, po probuzení jsem zjistil, že jsem onemocněl...

Klikněte a uvidíte naši perličku... (3,5 MB)

kapela EUROPE vydala po třinácti letech další album nazvané "Start From The Dark", víte, že kapela METALLICA vydala EP "Some Kind Of Monster"? Recenze na tyto a další alba si můžete přečíst zde.

Čtvrtek 7. října 2004 byl skutečně neuvěřitelný. Snad nikdy se mi nestalo, že by tolik lidí tak dlouho vzpomínalo na pár hodin pobytu v jedné obyčejné hospodě. Ta útrata, ty ploty nejrůznějších pochutin by dokonce vydaly na základ velmi zajímavého filmu. První, ta kratší část, by se odehrávala ve Hvězdě. Možná by stačilo posezení na pivem a Absintem vtěsnat jenom do titulků. Ta větší polovina celého představení by se nakonec rozprskla do několika paralelních příběhů, které by se promítaly ve třech, možná čtyřech výřezech, podobně jako ve známém, leč mně nepříliš zábavném seriálu 24 hodin. Teprve nyní, s odstupem času se totiž ukazuje, co všechno se tuhle osudnou noc dělo.

Kromě již uvedeného bonzu, bych totiž dodal několik dalších pikantérií. První je, že hodný strýček Gom celou cestu na Budeč nejen boxoval svého bývalého kamaráda (teď, když má nové přátele, tak postupně uzavírá minulost -- což je ostatně jev příznačný i pro jiné heretiky a heretičky), ale dokonce na něj mluvil anglicky (apropo, to jste slyšeli, že budoucí hlavní vedoucí musel až do čtrnácti spávat na nepromokavém igelitu...?). Drobným problémem bylo, že strýček se za střízliva zmůže nanejvýš na univerzální úsměv navracejícího se idiota, event. podporu v podobě mezinárodní znakové řeči. Například rytmickými pohyby levou rukou směrem k sobě.

Najednou ale sršel skvělou angličtinou.

Get up!
Go!
Shut up!

Dohromady dal celé čtyři slova ve třech rozvitých větách!

A nebo paní internistka. Přesto, že byla přesvědčena o svém bohulibém odchodu, nejen, že v komatu vystávala půl hodiny s přáteli na Národní třídě, ale ještě předvedla krásné představení cestujícím nočního autobusu, včetně Singing in the rain kolem kandelábru na zastávce. Třešničkou na dortu pak bylo zboření teakových desek v předsíni bytu, zasednutí do připravených šroubů a nitkovitý úsměv házený na zděšené, samozřejmě právem, vážené rodiče. To vše kombinované injekcí proti smrti aplikovanou v pracovní době za peníze, bezesporu dobře odíraných daňových poplatníků.

Ve třetím okénku, tedy pokud mne informace neklamou, mohl by se v našem akčním filmu odvíjet osud věčně neúspěšného studenta teoretické fyziky a v jeho šlépějích kráčející přítelkyně, která hodlá okolí předepisovat smrtelné dávky léků, pijavice a moučné červy. Kupodivu to, že se probudili v kosím ráji, to ani jednoho z míry nevyvedlo. Také dar některému z bezdomovců, jenž přišel k zánovní vietnamské peněžence se suchým zipem a 30 eury, 200 korunami a 12 kunami, nechal Kosici klidnou. Avšak ztráta půllitrové PET lahve s extrémně zapáchajícím pískem byla něco, co vyžadovalo SMS nejen všem zúčastněným, ale i inzerát v rubrice ONA hledá TO.

Co dodat. Tak jak půjde čas, dočkáme se bezesporu další, šokujících odhalení. Vždyť u stolu bylo na dvacet kosmoplavců. A kam doplavali ti ostatní, to zatím prozrazeno nebylo. Naštěstí pro ně i pro nás.

Foto Aleš Dvořáček, Petr Šťastný a možná i někdo další...

Řekl jsem si, že zatmění ksienzyca je docela dobrou příležitostí k tomu, abych začal publikovat své žvásty o Měsíci někde na vlastním webu. Tady jsou: Měsíční deník.

Nevím čím to je, jestli změnou vzduchu, jídla, pití, denního režimu, teplot a nebo to je jen blbá náhoda, ale když odjedu někam do zahraničí na víc jak týden, tak téměř na jisto můžu počítat s tím, že mi buď vypadne plomba nebo se mi ulomí kus zubu. Nebylo tomu jinak, ani po návratu z Tenerife, kde mi nejdřív odpadlo kus zubu, poté následovala plomba a završilo se to opět kusem zubu, takže to co mi místo zubu v hubě zůstalo, se dá nazvat zříceninou po několika letech drancování švédskými vojsky. Dnes jsem navštívil zubaře, aby s tou zříceninou něco udělal. Čekal jsem naštěstí jen hodinu než na mě příjde řada a pak už mohl doktor započít zubařský koncert. Po několika minutách doktor usoudil, že je čas na injekci. No a světe div se, téměř dvoumetrové osobě panu Asibrzoomdlím začalo hučet v hlavě, pot mi naskákal na čele, takže mě doktor musel hodit do vodorovné polohy, aby se mi krev opět vrátila do mozku a já mohl započít proces s odborným názvem užjemitrochulépepanedoktore. Poznámky doktora o tom, že na to mám právo, jelikož tam nahoře je přece jenom řidčí vzduch, jsem nechal bez povšimnutí. Asi má doktor dobrou paměť, protože si pamatoval, že při minulé injekci se mi udělalo taky nevolno. Jasně sakra, asi jsem pěkná sračka, ale seru na vás vážení, a vůbec, měli jste někdy zaraženou trubku tak hluboko v řiti až vám lezli oči z důlku a volali jste na pomoc veškeré svaté osazenstvo z místa, kterému se říká nebe?. Do zubu mi narval nějaký hnus, který smrdí jako splašky ze všech nemocnic v kraji a i teď po šesti hodinách po zákroku mám nohy tak unavené, jako bych dva dny v kuse šlapal zelí. Stále se necítím dobře a až vlastně teď si uvědomuju jednu věc, na kterou jsem měl asi zubaře upozornit, a která by možná vysvětlila i tu nevolnost. A to, že si dávám třikrát denně dávku kulatých hajzlíků, kterým se říká tabletky a hlavně jedna z nich je pěkný prevít, který si pohrává s imunitním systém stejně jako nevědomé dítě s pitbulteriérem. Asi příště zubaře na tuto skutečnost upozorním, aby se v bulvárních listech náhodou nepsalo o jedné havířovské zubařské tragédii.

P.S.: za tři týdny pan Asibrzoomdlím se opět vydá do rukou zubařských, takže pokud má hlava ochutná pád na podlahu ordinační, budu vás o tom určitě informovat.

Jako fanoušek série filmů o Vetřelcovi musím upozornit na nový film Alien vs. Predator, který má u nás premiéru 4.11.2004. Nejsem zrovna příznivcem spojování hlavních hrdinů??, ale na film si určitě zajdu a určitě vás budu informovat o tom, zda to stojí za to, nebo jestli to nebude úplná sračka, z čehož mám tak trochu strach.
Pozor, nejedná se o pátý díl Vetřelce. Ten se teprve připravuje a v hlavní roli by opět měla hrát Sygourney Weaver.

Jelikož mne matička příroda obdařila křivě narostlými osmičkami, byla jsem dnes na extrakci jedné z nich. (To není z mé hlavy, to jsem si přečetla na poučné nástěnce v čekárně.) Myslela jsem, že to půjde rychle. Injekce (jedna), škub a je to. Chtěla jsem jet ještě dnes zpět do Brna. Hm.
Když mi podávali zelený plášť, čapku a bílé umělohmotné boty s tím, že se mám vysléct do spodního prádla a odít se tímto výplodem módy, tak jsem sice byla zaražená, ale říkala jsem si, že jsem koneckonců v nemocnici, tak proč ne. Jenomže jsem už z dáli uslyšela nějakou frézu nebo nevím jak to mám popsat. No a ta se zakousávala do pacienta, který byl na řadě přede mnou. Polkla jsem nasucho. Říkala jsem si, tady jde do tuhého. A taky že jo.
Už mne vedli na sál. Posadili do zubařského křesla. Nějaký mladý muž s maskou přes tvář mne začal zakrývat zelenými prostěradly. Jedno velké s dírou mi dal přes hlavu, takže jsem přestala vidět. Čouhala mi jen pusa. Poté přišlo ještě několik mužských. Ten podle hlasu nejstarší, profesor, mě odkryl a seznámil mě se vším. Byl milý a vtipný. Jen ty tři chudáky učně pořád péroval. Docela mě to pobavilo, jak jim neustále kladl otázky a připomínky, v kterém semestru kterého ročníku se to měli naučit. Už méně mě to pobavilo, když jeden z nich vzal do ruky jehlu a šel po mě. První vpich zabral okamžitě. Ovšem ty další dva moc ne. Profesor učně zpéroval a vpíchl mi další, už čtvrou injekci. Tak pusa by byla celkem mrtvá. Udělalo se mi lehce nevolno. Pan profesor to ihned zkušeným okem na mě poznal a rozhodl se pohnout s křeslem tak, abych měla hlavu níž než nohy. Jenomže s tím křeslem neuměl vůbec zacházet, takže jsem jezdila hlavou dolů a nahoru a dolů a celá jsem se tam tak vlnila. Normálně by mi to přišlo komické, ale tam..
Upozorňuji, že kdo nemá dobrý žaludek, ať další řádky raději nečte :).
Nu pojďme dál. Začali mi páčit nějakými páčidly v puse, tlačili, snažili se mi ho podebrat a vyšprncnout, ale ono nic. Myslela jsem, že mi každou chvíli praskne čelist anebo mi aspoň vypadne z pantu pod tím tlakem. (Na to, že se to vzácně může stát, upozorňoval také letáček v čekárně.) Vůbec to nebolelo, jen takový divný pocit. Extrakci bránila čelistní kost. A tak vzali skalpel, rozřízli mi dáseň až na kost a vzali onu frézku :). Tohle všechno jsem naštěstí díky plachtě na hlavě neviděla, ale bohužel slyšela ten odborný výklad a hnusný zvuk.
No ale nakonec se vše podařilo, zub je venku, bohudíky. Jen tam budu muset jít ještě třikrát, což mne lehce znepokojuje.(Osmičky mám čtyři a všechny jsou na prd). Ještě mi to zašili a šlo se dom. Ale teď přestávají ůčinkovat umrtvující látky, tak se půjdu zdovolením nadopovat prášky. :)
V žádném případě vás ale nechci děsit. Jestli někdo v poslední době jdete na něco podobného, věřte, že se to dá přežít. (Zatím si to myslím, ještě pořád mám pusu trochu umtvenou, uvidíme večer. Prý je to nejhorší třetí den. To je zrovna APO. No uvidíme.) Teď momentálně si hraji na němou a snažím se vůbec nehýbat pusou, a už vůbec ji neotvírat. Ale jsem v šoku z toho, jak velkou díru v té puse mám. Neuvěřitelně velkou. Doufám že jsem vás neznechutila. V tom případě se vám omlouvám :). Ale aspoň máte možnost si uvědomit jednu věc. Pokud máte zdravé zuby, máte hned jeden důvod k radosti :).

Tak jak to už určitě většina z vás ví, stal jsem se více-méně studentem MU v Brně. Jelikož mi nebyla přidělena kolej (dali přednost studentům ze zahraničí), tak bydlím u strýce ve Veverské Bitýšce. Má to svá pro a proti, ale už jsem si zvykl.

Kromě toho, že prožívám stresové pocity v posluchárnách, kde se na mě valí informace a pojmy jako determinanty matic apod., tak brzo ráno vstávám a dojíždím autobusem do Brna. Je to skutečně zajímavé, kdy se ráno někteří vydávají do školy a jiní se z místních restauračních zařízení vracejí do Brna. Jednou nastoupily tři takoví a jeden z nich se sotva držel na nohou, druhý jej přidržoval a třetí tomu nejvíce opilému říkal: "Já tě miluju ty bobku zlatej". Vše bylo v pohodě, kdy se autobus rozjel a cestovatelé začali padat...

Ten co byl na tom nejhůře se svalil na zem a zakutálel se do místa k dveřnímu prostoru na schůdky kde vesele odpočíval. Po příjezdu do Brna se ze dveří vykulhal ven a já jsem šel na tramvaj. V tramvaji stála vedle mě jedna duchna, která se při jedné prudké zatáčce otočila kolem madla a svalila se na sedadlo...Pak už jsem dorazil na fakultu.

Po obědě jsem se rozhodl vrátit do Ostravy, kdy jsem dorazil na nádraží v 16:32 a vlak jel 16:40. Bylo tam celkem dost lidí, ale na řadu jsem se dostal včas (16:36).Prodavačka si dala pauzu, zrovna,když jsem přistoupil na řadu. Takže mi ujel. Čekal jsem na nádraží a chtěl si dát jedno pivo. Příju a řeknu: "Jedno", a on na mě: "Je ti 18?", tak vezmu a vytáhnu občanku a on na to: "To není pravá, to je falešná." Prostě mi připadalo, jako by nikdy neviděl občanský průkaz. Tak zkusím ISIC: "To sis doma vyrobil?" Myslel jsem si, že si dělá srandu, ale on to myslel smrtelně vážně. Pak mi ho nakonec dal. Cestou na vlak mě zastavila jedna romka a chtěla po mě, ať si od ní koupím hodinky, na nástupišti křičely mladé kožešinky, které se tahaly o silonovou tašku a já jsem byl nakonec i docela rád, že jsem byl zpět v Ostravě.

Irská skupina U2 vystupuje v reklamě firmy Apple na přehrávač iPod. Reklamu si můžete prohlédnout samozřejmě na webu firmy. K dispozice jsou dvě verze. Krátkou můžete přehrát přímo v prohlížeči, dlouhá je pak k dispozici po nainstalovaní přehrávače iTunes od Apple, který je zdarma ke stáhnutí pro PC i Mac.
Na konci října by se pak měla objevit speciální verze U2 iPodu v černém provedení a nahraným novým albem Vertigo. Jsem zvědav, jestli se jedná o dlouhodobější spolupráci nebo jen jednorázovou akci...

Být vámi, tak si s tímhle čertíkem moc nezahrávám, nemuselo by se vám to vyplatit :). Takhle nějak probíhá výuka v našem společném předmětu multimédia.

Dostáno od mého bratříka... chudíka :-)

Tak pvodne jsem to nezamyslel jako serial, ale stalo se, takze tady je jen onen vyhled z okna viz. "Vyhled z okna" malinko nize.

Z prosluneneho Bronxu Rebelos

Šli jsme po vltavském nábřeží, směrem na Smíchov a probírali všechny možné i nemožné osudy nás i našich kamarádů. Z ničeho nic, alespoň se domnívám, zeptal se mne Goméz, zda jsem viděl film Lola běží o život.

Ovšemže.

Je to zajímavý příběh, který se snaží ukázat, jak zdánlivé banality, nevýrazná zaváhání, mrknutí oka zcela z gruntu změní váš život. Někdy k lepšímu, někdy k horšímu.

Ve čtvrtek jsme ve Hvězdě zažili zajímavé setkání bývalých Expedičníků. Kurva, nebojím se to napsat, nikdy v životě -- a to žiju už skutečně hodně dlouho -- jsem nevypil tolik alkoholu. Nebyl jsem sám, kdo skončil někde mezi osmým a desátým panákem Absintu kombinovaným s méně alkoholickým pivem.

Nepřejte si vidět tu cestu na ubikaci. Někdo zvracel, někdo ztratil botu, někdo si roztrhl košili, někdo vytrousil peněženku. Já s Gomézem jsme si to alespoň po nějakou dobu, tedy alespoň kam sahá naše rekonstrukce, štrádovali po Žitné, jedné z nejrůznějších pražských highway...

Šlo nám o život? Bezesporu ano. Ty odřeniny a další následky můžeme vnímat jako nevýraznou drobnost. Měli bychom se nad sebou zamyslet a začít sekat dobrotu. Odvrhnout staré modly, přijmou akceptovatelnou klasiku a chovat se mravně. Jako lylye.

Třikrát nasrat. Nejen Lola, ale i my běžíme o život. Možná, že bychom taky skončili jinak. Zdánlivá banalita, nevýrazné zaváhání, mrknutí oka a už jsme mohli mít z gruntu jiný život. Příběh vetkaný do vrásek vaší prvé ruky vás mohl nakonec dovést do ráje, ale i do pekla. Mohli jsme se seznámit se skvělou ženskou, se kterou bychom zplodili (tedy jeden z nás) několik dětí, aby vás pak opustila a vy si v motelu někde na D1 v depresi podřezali žíly. Mohl nás však přejet nepozorný taxikář -- v nemocnici bychom narazili na nepříliš pohlednou, ale vnitřně báječnou maminku a nakonec s ní prožili nádherný život. Tedy jeden z nás.

Prostě alternativ je ohromné množství. Bohužel, resp. naštěstí... ještě, že ty ostatní paralelní linky našich životních příběhů nevidíme. Možná bychom litovali, možná bychom se tomu jen smáli. Každopádně Lola, ale i my ostatní stále poběžíme o život. Takže se chovejte tak, jak si myslíte, že se máte chovat. Serte na konvence, běžte za svým cílem... A hlavně, neubližujte těm kolem vás. Měňte jen svůj život, na ostatní prosím nesahejte.

v poslední době je tady na Panwi tolik citových výlevů košatých jako barokní poprsí nějaké pradleny, že bychom se měli spíš přejmenovat na Wýlevnu než na Pánewnu...

Tak se stalo, ze jsem po temer dvou letech, s malymi ci vetsimi prestavkami, zacal pracovat. No a prilozena fotka o cele to vsechno je ma s praci mnoho spolecneho. Jinak si myslim, ze se do mozajky PANVE bajecne hodi havne v kontrastu s predchozi Icedovou alias moji fotko, pripomina mi to jak je svet barvity a roztodivny. Tedy na fotce je vyobrazen muj kazdodenni vyhled z okna v me nove praci, jaksi se stalo, ze jsem zacal pracovat v obavane ctvrti Privoz zvane Bronx, kde jsou levne domy, ale to hlavne diky pritomnosti mensinoveho, tady vetsinoeho etnika. Ano mam na mysli Romske spoluobcany, kteri nam zkrasluji kazdodeni kratochvile stravene v jinak nudne praci. Tu tam za domem zapali ohen sahajici k oknum tretiho patra, tu zase vyhodi oknem na ulici celou kuchynskou linku ze ctvrteho patra. Legendy hovori i o tom jak zde opravovali skodarnu, tak fikane ze ho polozili a strechu aby se zeshora do nej lepe dostali, pak pry odsroubovali olejovou vanu vytahli holyma rukama pisty, prohldli je a protoze byly v poradku, zase je tam dali zpatky a divili se ze to nejede. Startovat se auto pokouseli stale jeste prevracene vzhuru nohama. No proste deji se ti neuveritelne veci a jsem rad , ze jsem doposud nemusel jit z prace potme. Za tminku stoji take dvojity toceny ostnaty drat(viz. foto), ktery oddeluje nebezpecnou zonu od relativne bezpecne - firemni. Kazdopadne kdyz se nejakou dobu neozvu, zmizel jsem kdesi v Bronxu. Vsechny chyby jsou vyrobeny na naprosto katastrofalni klavesnici pocitace MAC na kterem se ted musim realizovat a nehapu jak D. Adams tyto pocitace mohl milovat.

Pro panev z Bronxu exkluzivne Rebelos

No takze, je to cele o obarzku a ten chybi a ja uz nemam silu tento bajecny a mozna i zpiceny comp presvedcovat aby mne dovolil tam ten obrazek dat, takze az se se trochu uklidnim dodam a tento text, pak bude mit nejaky elementarni smysl. Kriste pane to jsem se zase nasral.

Nikdy jsem nebyl milovníkem cestování, trajdání s těžkým baťohem na zádeh a trmácení se někam nahoru do mlhy, odkud je prd vidět a je tam zima nebo naopak vedro jako v koňské řiti. Vždycky jsem čučel doma u svého stolu a tupě zíral na padající vločky nebo na rozkvetlou třešeň aniž bych pociťoval potřebu někam vyrazit, něco vidět, něco zažít, někoho potkat, prostě prožít něco jiného než čumění do zdi s nalepenými plakáty. Proplouval jsem životem, tak jak jsem propolouval aniž by mi něco chybělo, aniž bych tušil, že mi něco chybí. Ale to se naštěstí změnilo.
Když nepočítám tábory, nějaké to lyžování, zájezd s rodiči do Buhlarska nebo NDR, školní výlety, nebo nějaké jednodenní, maxilmálně dvoudenní trajdání kolem baráku, tak moje první trochu víc dobrodružnější akce byla až v roce 1998, kdy jsem s Martinem vyrazil na neuvěřitelnou cestu na kolech do Beskyd a blízkého okolí. Koupil jsem si svou první karimatku, kterou mám dodnes, naplnil poprvé batožiny věcmi na pár dnů a společně s Martinem jsme vyjeli do nářuče šílené bouřky, která tehdy v Beskydech proběhla. Vše jsme prožili v pohodě, počasí pak bylo nádherné, nálada nádherná, já jsem byl naplněn něčím co jsem nikdy nepoznal a bylo kurva fajn jak cyp. No a pak se to rozjelo. Následovalo několik téměř každoročních akcí na kolech po naší republice a po Slovensku, Kréta a hlavně Nový Zéland a Indonésie. Teprve tam, na druhé straně planety jsem si uvědomil, jak mám rád to poznávání jiných zemí, lidí, ty západy a východy Slunce, tu krásnou a sladkou únavu, když zdoláte nějaký šílený kopec nebo když po dvanácti hodinách chůze dojdete do cílového místa, když se potom večer bavíte s kámoši o tom, co jste prožili, co jste viděl a přitom ležíte na zádech a sledujete noční oblohu a v hubě máte bídísko, které chutná tak, jako by vám ho připálil sám Pán Bůh (když o tom přemýšlím do hloubky, tak jsem si tu nádheru uvědomil vlastně až doma, až jsem seděl sám v bytě v krásném odpolením dnu, neměl s kým promluvit, když jsem poznal realitu tohoto světa, ralitu některých lidí, realitu zrady, realitu píchnuté kudly v zádech).
Mám ještě pár snů, kam bych chtěl zajet, co bych chtěl vidět, ale ten jeden největší mi stále uniká. A jak říká Rebelos, je to o prioritách. Čemu dáte přednost, buď si koupíte auťák, byt, motorku, vybavení do bytu, hi-fi vybavení a já nevím co ještě a nebo prachy vrazíte do cestování. Myslím, že já si už vybral a pokud budu živ a zdráv, tak si ten svůj velký životní sen splním a věřím, že při tom plnění nebudu sám.

P.S.: pozor na ponávratové stavy!

foto: Tomáš Havlík

S Icedem se znám už kurevsky (pardon) dlouho. Stavěli jsme spolu paluby kosmických lodí z písku, hráli plíškovou, jezdili na kole s cikánama, potkávali se u záchodků na základce, vyhlíželi komety za přebuřeným Havířovem v lesoparku plném úchyláků, chytali kapky deště padající ze sedmého patra, den co den chodili pro kazety polských pirátů, potáceli se s Leonem a jeho kámošem Radegastem ve větru, lezli do zubní ordinace oknem, vyrušovali v kurzech angličtiny, čůrali do kelímku od piva, plavali v trávě a snili o tom nejbáječnějším životě pod malými stromky, které už dávno přesáhly páté patro našeho rodného věžáku. Zkrátka, když nepočítám mou polorozpadlou rodinu, je to člověk, kterého znám nejdéle ze všech na téhle kýčovitě modrozelené planetě.

Na první pohled jsme sice každý jiný (Iced mě přerůstá o půl človeka), ale kdyby jste vykuchali naše mozky, zjistíte, že závity jsou až podivuhodně podobně propojené a spletené (snad jen ty střeva jsou u Iceda trochu víc zamotanější než u mně). Přesto všechno jsem vlastně s tímhle havířovským kolopákem nebyl dál než na Slovensku. Změnilo se to až letos, kdy jsme spolu vylezli na kopec, který svou výškou přesahuje ten náš bludovický o jeden řád. 14 dní jsem se s ním potácel po jednom z kanárských ostrovů, popíjel španělské pivo a vychutnával každou skulinu bizarního sopečného ostrova.

Teprve až deset hodin po té, co naše letadlo dosedlo na zmoklé a prochlazené Ruzyni, kde za nejlevnější pivo vypláznete pajcku jen to zašumí, mi došlo, že od Iceda jsem dostal jeden z nejfajnovějších dárků mého života. Jak už to tak bývá, ten nejhezčí dárek nedostanete ani pod stromek s kýčovitými baňkami, ani na narozeniny, ani na směšný den našeho jména, ale zcela neočekávaně. Nejinak to bylo i u Iceda.

Odehrálo se to v jeden deštivý nedělní večer. David ke mně přišel a dal mi kupu cédeček na poslech. Občas jsme to zkrátka dělali, protože množiny našich oblíbených kapel se ani zdaleka neprotínaly. Většinu z jeho stříbrných tácků jsem svým laserem ošlehl rychle. Jedno z nich se však v mém přehrávači dotočilo až dokonce. Hudba z toho holandského tácku se do mně vpíjela jako do suchého papíru. První poslech byl jako setkání s vůní krásné holky, která kolem vás projde v davu, druhý poslech připomínal otevření zakázané knihy plné skvělých obrázků všeho co milujete a třetí poslech urychlil tep srdce na 50 Hz. Při čtvrtém poslechu už jsem opustil podlahu pokoje a nadobro se zbláznil do neskutečného hlasu Anneke.

Jo jo, byla to skupina The Gathering a její přelomové album Mandylion, které mě uvedlo do neskutečného světa. Ať už si to vlijete v noci do sluchátek, nebo civíte v davu před pódiem (to jsem zažil už třikrát), pokaždé je to síla, která vás nakopne neskutečně vysoko. Hlava se vám naplní slzami štěstí i smutku až po uši, ruce promění v chlupatá křídla a pod vámi se objeví kilometrová propast, nad kterou máte lepší kontrolu než nad svou mikrovlnou troubou. Až si to pustíte, možná to budete cítit jinak. Jestli vám ta muzika bude připadat nudná nebo divná, sorry - asi jsme každý jiný.

Nebýt Davida, asi bych se o téhle partě vrstevníků nikdy nedověděl. Ale od toho máme dobré přátele, kteří šmátrají ve skulinách přebuřeného světa a najdou něco, co se vám ani náhodou nemůže vtírat na billboardech či na plazmových ekranech TV.

A tak! Mazejte si koupit poslední CD The Gathering a SERTE METAL V KOSTKÁCH! :-)



Tahle poklona je pro Tebe Dejve. Díky!

Chci se s vámi podělit o můj včerejší filmový zážitek. Tento napůl film a napůl dokument mne zaujal již svým popisem v nabídce filmů a jelikož se jednalo o neamerický snímek odehrávající se v horách a natočený podle knižní předlohy napsané podle skutečné události, rozhodli jsme se, že na něj prostě musíme zajít. A to by měl udělat každý, protože ten zážitek za to určitě stojí.
V počátku jsem se trochu zalekla trošku surové kamery, vybledlých barev, trošku krkolomných záběrů, z nichž se točí hlava, a formy dokumentu. Hrané pasáže byly prokládány záběry ze studia, kde hlavní "skuteční" protagonisté vzpomínali na své zážitky. Ale teď vím, že to byl ten nejlepší způsob, jak co nejautentičtěji popsat události, které se staly dvěma mladým horolezcům v roce 1985 v Peru na svazích hory jménem Siula Grande. Jizvy na tvářích a výraz v očích při popisování událostí dodávaly celému filmu neuvěřitelnou atmosféru. Až běhal mráz po zádech.
Celý příběh je naprosto neuvěřitelný. Veškeré pocity a myšlenky jsou popisovány s naprostou upřímností. Když Simon Yates popisuje chvíle, kdy ho napadlo svého zraněného parťáka Joea Simpsona nechat v horách, protože jeho zranění ohrožovalo i jeho život, nechápete, jak to může říci celému světu. Anebo když ho pak musel odříznout z lana, na němž visel, aby zachránil alespoň svůj život, nezdráhá říct, že mu rozhodování netrvalo nijak dlouho. Celý příběh patří mezi horolezecké legendy. Je naprosto neuvěřitelný. Ukazuje jednání a myšlení člověka na hranici se smrtí. Některé okamžiky jsou kombinací tragické komedie a beznadějnosti. Například když se Joe plazí na pokraji vysílení s halucinacemi a v uších mu zní pořád dokola Boney M (Brown girl in the ring, šalalalala...) a nemá je rád a ne a ne se jí zbavit.
Pro mne to byla fascinující podívaná, naprosto unikátní zážitek. Jestli mohu doporučit, ještě dnes si na tento snímek zajděte do kina.

Když jsem po jedenácté hodině večerní nebo noční, jak chcete, stál na zastávce a čekal na tramvaj č.4, přijela na protější stranu tramvaj, v jejíž zadní části stál chlápek. Určitě jste někdy sledovali mouchu jak si čistí křídla, nebo kočku jak si tlapkama přejíždí přes hlavu, aby na sobě spáchala trochu té očistné kůry. Ten člověk dělal přesně to samé. Stál tam pod tramvajouvou zářivkou a dělal na sobě očistu. Kdyby jste si odmysleli to oblečení a to místo, tak by jste řekli, že je buď ve vaně a pořádně se mydlí a nebo, že je někde na Playa de las Teresitas a maže se opalovacím krémem. Jezdil si rukama nejdřív po hlavě, jako by si drhnul tu trochu vlasů co na hlavě měl, pak si drhnul ruky, sjel do podpaždí, prsa, břicho a to všechno zoopakoval tak třikrát. Pak vytáhl z kapsy kapesník a začal kapesníkem otírat aktovku, která doposud ležela na sedátku. Od držátka až po skobičky, pročistil každé zákoutí aktovky. Přihlížel jsem tomuto bizarnímu očistnému procesu několik minut a říkal si, sakra, tenhle chlápek má asi nějaký problém. Když jsem odjížděl tramvají č.4 směrem k domovu, sledoval jsem, že započal opět čistící proces na sobě samém.

Už jsem si tak nějak zvyknul na to, že jsem občas nucen zažívat nevšední okamžiky... Minulý čtvrtek jsem však měl to štěstí prožívat pravděpodobně jedny z nejnevšednějších okamžiků ve svém dosavadním životě... Bohužel či bohudík si je z valné většiny nepamatuju. Jako vždy vše začalo zcela nenápadně. Srazem členů astronomické expedice v jedné hospodě v Praze (symbolicky se jmenuje Hvězda...). Specifikem Hvězdy je její vřelý vztah k astronomii. Pokud nahlédnete do nápojového lístku, objevíte zde několik zajímavých nápojů, jako je např. kataklyzma. Jistě, tento název ještě nic neznamená. Zato složení kataklyzmy, které je z většiny tvořeno absinthem a zbytek je doplněn jinými druhy alkoholu už něco znamená. Pokud se potom na daném místě sejde taková sebranka, která čítá takové firmy, jako je MZ, AŠ, VV, MŠ, JD, RN, TA, duo BD, vytřená IB a JA, PŠ, VH a PS, TŠ či OM a v neposlední řadě já, je problém na obzoru. Večer se vyvíjel sympatickým směrem, tzn. pilo se s rozumem. Ovšem do okamžiku, než VV, zpovykaný svým aristokratickým původem začal hromadně objednávat kataklyzmu...
Od tohoto okamžiku nabral večer zcela nový, perleťově zelený nádech... Každopádně si ještě poměrně jasně pamatuju to, že jsem se asi po šesté setkal s kataklyzmou a její pálivou chuť jako všichni ostatní uhasil vesele pivem... Pak už mám vše tak trochu zahaleno oparem asi podobně, jako Rákosníček studánku... Nicméně jsem se ráno vzbudil vedle Jirky a začal si rekapitulovat uplynulý večer. Prvním zjištěním bylo, že mám zhmožděný pravý bok, pár krvavých odřenin a dosti silně mě bolí pravé ucho. Jistě, říkal jsem si, matně si pamatuju, že jsme se s Jirkou potáceli napříč noční Prahou... Tedy potáceli, pamatuji si, jak ležím na dlažbě či přímo na gumovém těle Jirky a nějací lidé se mě ptají, zda nechci s tím opilým člověkem pomoci... Záhy však mění názor a ptají se, zda nechceme nějak pomoci oba... Další střih, ležíme uprostřed křižovatky... Střih, padáme ze schodů a Jirka mi trhá košili...
Tak tedy to bych měl, říkal jsem si. Žijeme, vše je ok. V tuto chvíli začal rekapitulovat Jirka. O chvíli později už i já vím, že Jiřík přišel při cestě z Hvězdy o přední zub (pravděpodobný důsledek špatné zubní hygieny, rány do ksichtu od MZ a zpáteční cesty ke mě na kolej). Bezva, to by ještě šlo... Kde má však Jiříček mobil? Ok, za chvíli již víme, že mobil má nějaká hodná slečna, která ho našla uprostřed jedné z nejrušnějších silnic kousek od mé koleje (jak to tak vypadá, pravděpodobně jsme mou kolej minuli při návratu o cca. 2 km a tak se museli dosti obtížně, tzn. po schodech, vracet...). Dobrá, ale proč má Jirka obrovskou díru na své ponožce? Aha! To proto, že šel většinu cesty jen s jednou botou. Opravdu nevíme kde a jak, ale Jirka kromě zubu, mobilu a čepice ztratil i botu... Zatímco nový zub byl již vsazen, čepice nahrazena a mobil úspěšně navrácen, bota nám stále chybí (jedná se o oranžový exemplář elektrikářské boty se zvláště nevodivou podrážkou, jehož cena se v obchodních řetězcích Lidl pohybuje okolo 300,- Kč.)
Ve snaze dohledat botu, jsme si z matných vzpomínek tak nějak vytyčili naší návratovou trasu. Jako potvrezení sloužil knoflíček od mé košile, který jsme druhý den na místě jednoho z pádů dohledali. Nicméně z 90% nám trasa stále chybí... Jak se ukázalo, podobný osud (ne však až tak krutý) stihnul i MZ a VV, kteří se onoho večera rozloučili také s několika osobními předměty... O zbytku členů srazu se mi nedostávají zprávy.
Plyne z tohoto příběhu nějaké poučení? Snad jen, že se vyplatí nekupovat si levné elektrikářské boty...

Vrátit se z hor rovnou do práce a školy je drsné. Mozek se cítí jako vypeckovaná oliva, která ve svých útrobách úkrývá šťavnatou ančovičku, která pomalu ale jistě začíná zapáchat jako žvejknutá autobaterie. Má první přednáška právě nadcházejícího semestru mě však potěšila. Za vše hovoří už její název.

Kurva, na jednu stranu to bylo super, na druhou stranu to stálo za hovno! Klid, neurážejte se nad použitými vulgarismy, tohle není Šmírbuch jazyka českého, natožpak ústava a nebo návod na ovládání jízdenkového automatu ve foyer hlavního nádraží. Takhle nějak se totiž cítím právě teď, asi tak půl hodiny po návratu z nové scény brněnského Městského divadla, kde jsem spolu s přáteli shlédl představení Vlasy. Tedy, ještě líbivěji Hair.

Musím se přiznat, že první chvíle byly pro mě osobně rozpačité. Jistě, nové divadlo, resp. nová scéna, vypadalo docela slušně -- jak by ne, když stála půl miliardy... Ale přeci jenom, Formanův film Vlasy, který jsem před deseti roky sjížděl v ranních hodinách, za neúprosného rozbřesku, s lahví vína, skvělými lidmi a občas i báječnou holkou, Formanův film Vlasy je pan FILM. Dokonce si dovolím říci, že je to jeden z nemnoha spektáklů, jež ovlivnil můj pohled na svět. Tedy, ovlivnil... To by asi bylo silné slovo... I když, kurva, nechtěli byste se alespoň na pár dní přenést do Central Parku uprostřed New Yorku? Mít na sobě odrbaný rifle, hulit trávu, čekat na zjevení LSD a zírat na spodní proud místního rybníku, který se v noci naplní černou tuší, v níž se neodráží ani Měsíc, natožpak hvězdy. A ta vůně pokosené trávy... A to houkání vzdáleného policejního majáku! Ten Empire State Building, Andy Warhol, Rolling Stones, nezapomenutelní The Doors, lidé poskakující po Měsíci a děti s hořícím napalmem na kůži...

Jo, jako bych to teď všechno cítil. Tu kořeněnou směs všehochuti, která se rozplynula ve tvrdých drogách, chladném kalkulu stolních počítačů a neúprosném viru selhání imunity. Rád si o té době čtu, ještě radši jsem ale v současnosti, rád si představuji -- a občas žiju -- jak bych se asi choval, kdybych měl tu šanci, rád ale žiji v současném kyberprostoru zubu za zub, oka za oko...

Vraťme se ale k představení... Jo, tu a tam jsem měl během těch necelých tří hodin smíšené pocity... Ale musím uznat, že v několika momentech dění na brněnském jevišti překonalo i mé osobní zábrany. Když se na pódiu rozkřičela Ronnie v songu Manchester, England, England... přeběhl mi mráz po zádech poprvé. Zatímco ve filmu mi scéna Electric Blues se svatým přijímáním LSD připadá nudná, ba k ní mám jakýsi zvláštní, těžko definovatelný odpor, u Mrštíků mne přímo uchvátila. Ultrafialové světlo, které scénu dokonale rozostřilo, bizardní kostýmy, nápadité kreace... chtěl jsem se vrhnout na pódium a užít si to s herci. Nevím jestli to hráli, ale já jsem v tom okamžiku žil v roce 1969, kdy se lehké drogy rozdávaly na potkání, kdy Janis Joplin nakazila chraplavým hlasem celé léto a kdy Timothy Leary kázal své desatero.

Co mne však ale dostalo, to byl úplný závěr. Dokonce i teď, když si svůj intimní zážitek znovu projíždím, i teď mi běhá mráz po zádech. Rozumějte, ve filmu odchází Berger do ocelových útrob dopravního letadla. Tady v divadle nechali Bukovského jednotku nastoupit před plechovou stěnu. Nad hlavou vám v ohlušujícím, ale skutečně uši zaléhajícím řevu přelétávaly stíhačky, takže jste chvílemi neslyšili ani zpěv, ani hudbu... Prostorový vjem byl více než dokonalý... Dokonce jsem měl chvílemi pocit, že mi ušima do mozku proudí víc informací než očima... No a pak... Pak se ozvaly výstřely z kulometu... Scéna zrudla, nahatí vojáci padali do propadliště a na scénu se pomalu sunul vojenský hřbitov... Děs a hrůza. To jsou ty okamžiky, kdy se vám v koutku oka objeví slza, zastaví se váš dech a dokonce zapomenete i mrkat.

Závěr celého představení byl explozivní... Jak když z oblohy zmizí Slunce, jako když stojíte na deset metrů vysoké skále a rozhodujete se, zda skočíte do vody pod vámi, jako když sedíte na přídi plachetnice, která se žene pod náporem vichru, jako když čekáte na první rande, jako když máte za sebou třetí orgasmus v sebezničující sexuální vášni... Chtěl jsem vyskočit a spolu s bezmála třetinou ostatních diváků divoce tančit... Chtěl jsem se zapojit do toho ulítlého šrumce, kdy vás druzí katapultují na horizont tranzu, kdy chcete z ničeho nic spontánně projevit emoce ukryté někde hluboko pod vaší šedou kůrou mozkovou.

Bohužel nešlo to. Kurva, na jednu stranu to bylo super, na druhou stranu to stálo za hovno! Většina diváků, bohužel včetně mně -- i když, spíš naštěstí -- byla oblečena v hezounkých šatech, které k návštěvě divadla patří, pohodlně zaklíněna do polstrovaných sedadel. Navíc bez kapky alkoholu, šluku trávy a nebo líznutí LSD. Tento škrob vynucený okolím byl degradující a svým způsobem představoval tu největší kaňku na celém představení...

Jistě, mohl jsem ignorovat všechno kolem sebe. Jenže pak bych vypadal jako na svém prvním tanečním večírku, kdy jsme v přešitých oblecích jak do rakve, s bílými rukavicemi a panickým knírem tancovali ča-ču, event. rumbu a v extrémní úchylnosti i "disko" na vyblité songy Michala Davida. Prostě to nešlo. I když se mi strašně chtělo. A soudě podle pohupujících se hlav přede mnou se strašně chtělo i ostatním.

Kurva! Příště si vezmu tričko a džíny. Zajdu do hospůdky, dám si pár skleniček Pastisu, možná si i šluknu a půjdu. Půjdu za nepovedenými ideály jednoho hnutí, hnutí kterému dodnes většina z nás závidí. A já patřím mezi ně. Kurva! Aspoň na chvíli se ocitnout v tom Central Parku a pořádně si to užít...Berger, Bukovski, Sheila, Jeanie... Jo, stáhnout si oblečení, skočit do té chladné vody, plavat nahatej a křičet na oslavu všehomíra. Vysrat se na deprese, na bezútěšnost, spálit povolávací rozkaz... Vychutnat si nečekané erekce, dlouhé řady světel noční ulice, pohlazení hezké holky a kyselého vína vytékajícího ze žluté krabice. Je to paráda, dívat se do dálky, nacpat do sebe karbenátek s bramborovým salátem v nádražním bufetu, loknout si rumu ve čtvrté cenové, udělat si drsnou prdel ze svých přátel a pustit si do sluchátek neuvěřitelně ječivou hudbu pořádného rocku.

Kurva! Příště si vezmu tričko a džíny. Ne. Jinak. Příště pozvu své přátele. Zapálíme táborák, opečeme pár buřtů, vyhodíme ven repráky, pustíme soundtrack Hair a pořádně zapaříme. Už teď slyším svistot kulek, rázové vlny prolétajících stíhaček a zurčení čerstvé krve... Bude to šílené, ale bude to stát za to.

tak jsem taky jednu dávám... Přísahám bohu, že není nijak kolorována... takto jsem viděl západ Slunce před týdnem v El Chorché! Zbytek viz ...

Zveme vás na přehlídku zážitků a fotek ze sopečného ostrova na okraji Atlantiku, která se uskuteční v pátek 22. října v prostorách Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně. Předpokládaný začátek double přednášky je ve 20:30.

Gabi a Iced

Určitě jste si už taky všimli, že se životem -- jako bílá niť v červených trenýrkách, v nichž pobíhali spartakiádní cvičenci pod diktátem songů Michala Davida -- že se životem proplétají nejrůznější řetězce neuvěřitelných náhod, které často vedou k nečekaným, překvapivým a mnohdy bizardním koncům... Něco takového jsem zažil už několikrát -- jedna taková sekvence například trvala přes rok a vedla k mé návštěvě Angole -- naposledy v sobotu večer, kdy jsem za pouhé dvě hodiny poctil návštěvou nefalšovanou "satanskou" mši...

Vážně. Bylo kolem desáté hodiny večerní a my překročili rakouské hranice, při návratu z týdenního plachtění Jaderským mořem. Zcela automaticky jsem si zapnul svůj neroamingový mobil a jal se vybírat (a taky posílat) ty skvělé, bezháčkovité esemesky od kamarádů, kamarádek, příbuzných i nebuzných... Přesně ve 22:46, v době, kdy jsme byli asi dvacet kilometrů před Brnem -- po 12hodinové a více než tisícikilometrové cestě -- přišla následující zpráva: Leon: Cus jirko jestli si doma tak nam zamavej.Stojime z alesem na zastavce trolejbusu :) Bohužel, nešlo to udělat. Chtěli jsme se ještě před vjezdem do sychravého Brna navštívit nonstop Tesco a navíc -- jak už jsem se zmínil -- nebyl jsem v Brně. Krásně nečekaná vzpomínka mi však vnukla myšlenku... Co kdybych šel s kámoši pařit? Jak jinak by se měl totiž zakončit krásný týden pod romantickou plachetnicí než důkladným vyhodnocením celé akce?

Bohužel, esemesky nějak zklamaly, došlo ke zpoždění a nepředání patřičných instrukcí a tak jsem se o půl dvanácté ocitl sám v rozsvíceném bytě. Jenže ouha... než jsem do sebe dostal dvacet dega vlašáku, ozval se zvonek u dveří dole ve vchodu, kde stál můj bratr s řadou svých kámošů... (Vsuvka: Pak se ukázalo, že jeden z nich chodí hrávat volejbal s Viktorem Votrubou a Filipem Hrochem... Že je ten svět malej, co?) Jdeme kolem, vidíme, že svítíš, tak pojď s námi do Flédy na pivo... Trvalo to jenom minutu, než jsem na sebe hodil šustku a už jsme kráčeli zamlženou ulicí... No a pak to přišlo. Otevřely se dveře, my vpluli do Flédy a ocitli se v pekle...

Všude byli černí havrani... Jeden s fialovými vlasy, ve věku něco mezi osmnácti a smrtí... Druhý převlečený za nefalšovaného pátera od svatého Jakuba. Holka s vlasy upravenými v podobě hlavní hrdinky z Adamsovy rodiny. Jiná vypadala jako černá kurva od nás z rohu... Mezi nimi pak poletoval chlapobap s tmavou sukní, síťovým tričkem ozdobeným mumifikovanou myší, ne nepodobný zpěvákovi ze skupiny The Cure -- avšak po třech panácích absintu a půl kilu lysohlávek... Atmosféru černooděnců, vyšperkovaných černými fleky kolem očí, tmavě lakovanými nehty, sametovými rtěnkami, bičíky, obrácenými kříži... dokreslily brutální výkřiky apokalyptické skupiny Alvaréz Peréz, které šly zařadit někam mezi dávivé zvracení, chorálový zpěv Puritánů šestnáctého století a hlášení nádražního rozhlasu těsně před pádem komunismu. Na šestém nástupišti brněnského perónu, hned vedle stánku na levnou krásu, odkud se odjíždělo někam směrem na Tetčice. No prostě, něco neuvěřitelného...

Asi mi lehce uvěříte, že jsem si připadal jako v některé z povídek od Stephena Kinga, které mi na cestu lodí věnoval David. Stačilo jednoduše přivřít oči a nechat se strhnout tou ponurou atmosférou... Hudba, vzduch cementovaný cigaretovým kouřem, dunivé vibrace dekadentní hudby, davy umírajících, jejichž rakve byly opřeny o zeď Štefánikovy ulice... Chyběly už jen zapálené hromnice, krvácející podřízlé jehně, babské ucho, pentagramy -- pardon, těch tam bylo neúrekom -- a krásné, na kamenném loži obětované panny... I když, hezkých ženských, byť v podobě leukemiček po desáté chemoterapii a třetím vražedném ozařovaní, bylo na černém sabatu až nečekaně moc.

Jsem ujetej, když se mi líbí takové, ponuře černé ženské? Jsem nadrženej, když bych chtěl píchat čarodějnici, která ve stavu extáze překusuje netopýra? Jsem normální, když jsem s obdivem zíral na černé kalhotky jedné satanistky, co s ladností černého kočky vyplula z temného sálu?

A nebo mne jen ten svět temné svátosti, kdy se i chlapi zmalují drahými šminkami tak, aby připomínali chodící umrlce, jsou na to hrdi, jsou z toho happy a jsou z toho na vrcholu blaha, strhnul do svého vnitřního víru, jenž končí čtením starých druidských textů, přivoláváním apokalyptických vizí a pokusy ovládnout ty druhé? Vše je zapsáno v runách, v nerozluštitelných uzlících, které nám zachovali Aztékové, v rozpadajících se hliněných destičkách ukrytých v jeskyním kolem Eufratu a zbytcích papyru někde kolem Jeruzalému...

Nikdo neví, co je pravda, co je lež. Zda se jednou v noci stěna vaší ložnice neprohne a před vámi se neotevře brána do světa za řekou Styx. Zda se při pozdním návratu v zákoutí z tím krásným keřem nepohne temný stín, nepraskne žárovka na chodbě a nepovolí brzdy auta po generální opravě... Nikdy nevíte, zda někdo nemá v plechové krabičce schovanou vaši figurku z hlíny promíchanou s prstí ze hřbitova a ozdobenou kousky oblečení, které jste skutečně někdy nosili... Nikdy si nemůžete být jisti, že vaše ponuré fantazie zůstanou za bezpečnou hranicí nepřekročitelné bariéry snu a bdění... Co když si z těchto okamžiků, o kterých se nám většinou jenom zdá, co když si z těchto chvil na hranici bdění a bezvědomí, postupně nevynášíme drobná stignamata... Co když po kouscích nepřivádíme na tento svět ty nejděsivější noční můry... Možná jsou někteří lidé -- právě ti, co přišli na Flédu oslavit samotného démona všech démonů -- citlivější a podvědomě se na příchod temných úsvitů a smutných západů připravují... Možná právě oni přivítají tyto červivé dny, kdy shoří bible, korány, modlící se praporky i přírodní svatyně, s otevřenou náručí... Možná půjdou do pekla jako první, možná až po nás... Možná jediní přežijí...

Seděli jsme na Flédě, s bratrem i jeho dvěma kámoši, s pokleslou spodní čelistí sledovali "tradiční slet příznivců gothiky" a doufali, že nás nikdo neuřkne, neřkuli neuhrane. Člověk totiž nikdy neví... Mrtví se přece vracejí, duchové nezřídka probouzejí a démoni občas číhají... A vy nikdy nevíte, jaký černý los vám zrovna vytáhnou...