Panev

S Icedem se znám už kurevsky (pardon) dlouho. Stavěli jsme spolu paluby kosmických lodí z písku, hráli plíškovou, jezdili na kole s cikánama, potkávali se u záchodků na základce, vyhlíželi komety za přebuřeným Havířovem v lesoparku plném úchyláků, chytali kapky deště padající ze sedmého patra, den co den chodili pro kazety polských pirátů, potáceli se s Leonem a jeho kámošem Radegastem ve větru, lezli do zubní ordinace oknem, vyrušovali v kurzech angličtiny, čůrali do kelímku od piva, plavali v trávě a snili o tom nejbáječnějším životě pod malými stromky, které už dávno přesáhly páté patro našeho rodného věžáku. Zkrátka, když nepočítám mou polorozpadlou rodinu, je to člověk, kterého znám nejdéle ze všech na téhle kýčovitě modrozelené planetě.

Na první pohled jsme sice každý jiný (Iced mě přerůstá o půl človeka), ale kdyby jste vykuchali naše mozky, zjistíte, že závity jsou až podivuhodně podobně propojené a spletené (snad jen ty střeva jsou u Iceda trochu víc zamotanější než u mně). Přesto všechno jsem vlastně s tímhle havířovským kolopákem nebyl dál než na Slovensku. Změnilo se to až letos, kdy jsme spolu vylezli na kopec, který svou výškou přesahuje ten náš bludovický o jeden řád. 14 dní jsem se s ním potácel po jednom z kanárských ostrovů, popíjel španělské pivo a vychutnával každou skulinu bizarního sopečného ostrova.

Teprve až deset hodin po té, co naše letadlo dosedlo na zmoklé a prochlazené Ruzyni, kde za nejlevnější pivo vypláznete pajcku jen to zašumí, mi došlo, že od Iceda jsem dostal jeden z nejfajnovějších dárků mého života. Jak už to tak bývá, ten nejhezčí dárek nedostanete ani pod stromek s kýčovitými baňkami, ani na narozeniny, ani na směšný den našeho jména, ale zcela neočekávaně. Nejinak to bylo i u Iceda.

Odehrálo se to v jeden deštivý nedělní večer. David ke mně přišel a dal mi kupu cédeček na poslech. Občas jsme to zkrátka dělali, protože množiny našich oblíbených kapel se ani zdaleka neprotínaly. Většinu z jeho stříbrných tácků jsem svým laserem ošlehl rychle. Jedno z nich se však v mém přehrávači dotočilo až dokonce. Hudba z toho holandského tácku se do mně vpíjela jako do suchého papíru. První poslech byl jako setkání s vůní krásné holky, která kolem vás projde v davu, druhý poslech připomínal otevření zakázané knihy plné skvělých obrázků všeho co milujete a třetí poslech urychlil tep srdce na 50 Hz. Při čtvrtém poslechu už jsem opustil podlahu pokoje a nadobro se zbláznil do neskutečného hlasu Anneke.

Jo jo, byla to skupina The Gathering a její přelomové album Mandylion, které mě uvedlo do neskutečného světa. Ať už si to vlijete v noci do sluchátek, nebo civíte v davu před pódiem (to jsem zažil už třikrát), pokaždé je to síla, která vás nakopne neskutečně vysoko. Hlava se vám naplní slzami štěstí i smutku až po uši, ruce promění v chlupatá křídla a pod vámi se objeví kilometrová propast, nad kterou máte lepší kontrolu než nad svou mikrovlnou troubou. Až si to pustíte, možná to budete cítit jinak. Jestli vám ta muzika bude připadat nudná nebo divná, sorry - asi jsme každý jiný.

Nebýt Davida, asi bych se o téhle partě vrstevníků nikdy nedověděl. Ale od toho máme dobré přátele, kteří šmátrají ve skulinách přebuřeného světa a najdou něco, co se vám ani náhodou nemůže vtírat na billboardech či na plazmových ekranech TV.

A tak! Mazejte si koupit poslední CD The Gathering a SERTE METAL V KOSTKÁCH! :-)



Tahle poklona je pro Tebe Dejve. Díky!