Panev

Na krásném opuštěném ostrově uprostřed oceánu ztroskotali následující lidé:

1) Dva Italové a Italka
2) Dva Francouzi a Francouzka
3) Dva Němci a Němka
4) Dva Řekové a Řekyně
5) Dva Angličané a Angličanka
6) Dva Bulhaři a Bulharka
7) Dva Japonci a Japonka
8) Dva Američani a Američanka
9) Dva Australani a Australanka
10) Dva Novozélanďani a Novozélanďanka
11) Dva Irové a Irka
12) Dva Rusové a Ruska

Během měsíce se na tomto krásném ostrově udály následující věci:

1) Jeden Ital zabil druhého, aby dostal Italku.
2) Oba Francouzi a Francouzka žijí šťastně spolu a mají spoustu sexu.
3) Němci si udělali přesný týdenní plán pro střídání na Němce.
4) Řekové spí spolu, Řekyně jim vaří a uklízí.
5) Angličané čekají, až je někdo představí Angličance.
6) Bulhaři se dlouze zadívali na nekonečný oceán, krátce pohlédli na Bulharku a pak šli na ryby.
7) Američani probírají výhody a nevýhody sebevraždy, zatímco Američanka neustále opakuje, že její tělo patří jí, hovoří o pravé podstatě feminismu, jak může udělat všechno, co dokáží oni, jak potřebuje v životě naplnění, o spravedlivém rozdělení domácích prací, o tom, jak ji její poslední přítel respektoval a choval se k ní moc hezky a že její vztah s matkou se zlepšuje. Koneckonců, aspoň že daně jsou nízké a neprší.
8) Japonci faxovali do Tokia a čekají na instrukce.
9) Australani se do krve pobili o Australanku, zatímco ona pokukuje po všech ostatních chlapech, neboť Australani jsou pro ni příliš nudní.
10) Jeden Novozélanďan neustále obšťastňuje Novozélanďanku, druhý hledá na ostrově ovce.
11) Irové rozdělili ostrov na Sever a Jih a uprostřed postavili palírnu. Nepamatují si přesně, co je to ten sex, protože po prvních pár litrech kokosové whisky to není příliš podstatné. Přesto jsou spokojeni, protože ví, že Angličani nemají ani panáka a oni jim nic nedají.
12) Rusové první den společně znásilnili Rusku, druhý den založili komunistickou stranu a třetí den z ní Rusku vyloučili kvůli její promiskuitě.

Hurá!

Pamatuješ si, jak jsme někoho potkali ještě z maturitních dob?

Měl nějakou beznadějnou práci, hroznou ženskou a k tomu tři děti.

A my jsme si mysleli, že je to vtip.

Víš oč mi jde? Říkali jsme tenkrát.

Bobe, vykašli se na tu práci. Bobe, nežeň se s tou flundrou.

Kam míříš?

Hledajíc ve středu použitý zdroj znečištěné řeky. Používajíc jako mapu malovánku z jeskyně, představující loď z dob občanské války, která je také na poušti...

Možná jsme se mílili, měli bychom si sednout a analyzovat naše dřívější rozhodnutí...

Nevím. Doposud se nám vede dobře.

Úryvek z jinak nezajímavého filmu Sahara :-)

Překvapuje mě, že to tady ještě nikdo nepsal... Když jsem se s kýmsi nedávno bavil o tom, jak bytostně mi chybí v kině nějaký zásadní film netušil jsem, že proběhl a já ho zaspal. Jistě, od Matrixu jich pár dobrých bylo, ale mého zvrhlého a nemocného já se to niterně dotklo buď velmi málo, nebo vůbec. Na každém mi něco vadilo, tu se to zbytečně táhne, tu to smrdí umělotinou, prostě pořád jsem čekal až bude něco ram-bam-bam. A nad ránem, když jsem si užíval opuštěného ponocování slaměného vdovce s vrnící CCD kamerou na střeše hvězdárny, tak tehdy to přišlo. Úplně nenápadně scénou na balkóně, zapaluje se cigareta, vzduch prořízne první kulka a děj se rozjíždí... Slaďounký Frodo má grády, božský Bruce taky a hlavně to celé působí dojmem rychle přečteného komiksu. Možná si z mládí pamatujete ty pocity když pod dekou (aby rodiče nebrblali) ohříváte lampičkou již tak vydýchaný vzduch, kdy se stránky obrací strašně rychle a jednotlivá políčka kresleného příběhu se začínají postupně samy od sebe animovat tempem pohybu očí, synchronizovaného mrkáním víček. Tak nějak se mi nad ránem míhal na krásném LCD (dík kurvo Dušku) film Sin City. Nemá cenu psát víc, podívejte se na to. A běžte do kina. Velké plátno, dobrý zvuk a popcorn si tentokrát neberte. Lepší by byla placačka s něčím ostrým nebo pořádný šluk marokánského hašiše. Sin City. To je pro mě po Matrixu konečně další film, který dostal 100 ze 100 bodů...

Expedice skončila... pokud se vám po ní stýská jako mně, klikněte na obrázek výše :)

Moc hezky napsaný článek o nové desce Rolling Stones naleznete zde.

..omlouvám se, že poslední část posílám tak nějak pozdě...

DEN ŠESTÝ
Primář je škodolibý člověk. Sotva mě dnes po ránu viděl, navrhl mi, jestli bych se nechtěla jít podívat na brachyterapii, že tam bude docela krvavý zákrok. Zbaběle jsem odmítla, nemusím vědět a vidět všechno. Jinak dělám velký pokrok a dnes je opravdu zlomový den – konečně mi začíná v souvislostech docvakávat, jak se ta radioterapie provádí...

DEN SEDMÝ
Sotva jsem se na minulém pracovišti začala orientovat, už jsem byla převelena zas jinde, protože můj pobyt v nemocnici se krátí a musím ještě zvádnout diagnostické přístroje. Připadám si jako na začátku – opět jsem provedena důkladně celým oddělením (dokonce mě zavedli i do sklepních prostor a k odpadní jímce, připadala jsem si trochu jako James Bond). A opět nemůžu nic najít.

DEN OSMÝ
Už jsem si zvykla na oslovení „paní inženýrko“, no ale dneska jsem doslova leknutím nadskočila, když se do mě na chodbě zavěsila jakási čiperná babička a oslovila mě „paní doktorko“. Chtěla vědět, kde najde ozařovnu, tak jsem ji vzala do výtahu, že ji doprovodím. Než jsem jí stačila vysvětlit, že žádná doktorka nejsem, babička na mě vybafla svoji diagnózu, které jsem vůbec nerozuměla, a začala ze mě tahat informace, o kterých nemám ani páru, takže jsem jen cosi neurčitě zažbrblala a byla ráda, že jsme jely jen jedno patro...

Dost jsem dneska myslela na Duška a jiné úchyly, kteří na tomto blogu občas zveřejňují některé rozporuplné fotografie zachycující konkrétní zadní část lidského těla. Absolvovala jsem totiž vyšetření rekta na ultrazvuku (kdo nevíte, co je rektum, najděte si to ve slovníku). Tedy samozřejmě jsem nebyla vyšetřovaná já, jen jsem nakukovala doktorovi do monitoru...trochu humorná mi taky přišla informace, že pacienti, kteří byli vyšetřováni s použitím radioaktivní látky, musí ještě několik dnů poté skladovat ....to...no...to co z nich vyjde...v pytlících, protože „to“ prostě září....No...trochu černý humor...uznávám...

DEN DEVÁTÝ
Opět jsem se ocitla na sále, ale tentokrát už alkohol nebyl potřeba. Jen jsem tiše obdivovala doktora, protože se prováděla angiografie, kdy se pacientce v oblati třísel nařízly cévy a do nich se vecpala tak dlouhá trubička, že dosud nevěřím, že jsem viděla správně.
Velký dík patří paní doktorce, která mě zasvěcovala do tajů zobrazení pomocí ultrazvuku. Při prvním pohledu na monitor jsem nejdřív myslela, že přístroj zatím ještě nezobrazuje tkáň, ale nějaký šum v pozadí, vypadalo to asi jako když zamícháte krupici s kakaem a nafotíte to černobíle – nicméně paní doktorka v tom dokázala rozeznat každou uzlinku, každou bublinku plynu, každou cévku...říkala jsem si, že má asi dost velkou fantazii, ale po dvou hodinách podrobného popisování toho, co vidí, jsem musela uznat, že je to vážně kapacita.

DEN DESÁTÝ A POSLEDNÍ
Tak mi to dneska končí. Docela dost mě to mrzí. Už jsem si zvykla na ranní vstávání (a ani mi to nevadí!!!, takhle kdybych si zvykla vstávat i do školy...) a časem bych určitě přestala i omdlívat na brachyterapii. Každopádně poslední den proběhl velmi pohodově a dokonce jsem se dočkala moc pěkného rozloučení – sestřičky se totiž zrovna na ten den dohodly, že každá donese nějaký vlastnoručně vyrobený salát, a protože sestřiček bylo hodně, spousta jídla zbyla. Jedna sestřička mě pak pobídla, ať taky ochutnám, a jelikož jsem se k tomu moc neměla (jsem děvče od přírody ostýchavé :))), tak mi na talíř rázně sama plácla od každého něco. Bylo toho moc...tak moc, že než jsem to všechno snědla, měla jsem alespoň dost času popřemýšlet, co to udělá, až se to všechno v žaludku spojí. Salát česnekový, vajíčkový, rybí, sýrový...jsem tedy dohromady ještě nikdy nejedla. Ale pak jsem nad tím mávla rukou...však je kolem mě dost doktorů a už mám zkušenosti (i oni), jak mě křísit...

JEŠTĚ TO NEKONČÍ
O takovou poslední tečku za mou stáží se ale postaralo až další úterý, kdy jsem si do nemocnice přišla už jen pro razítko, a kromě toho jsem přinesla vrátit nemocniční plášť, který jsem předtím doma vyprala a vyžehlila (no tedy...já ne...maminka :), neb jsem pokládala za slušné vrátit ho ve stejném stavu, v jakém jsem ho dostala. A ten plášť se postaral o poslední příhodu, nad kterou jsem kroutila hlavou. Věřte nevěřte, když jsem plášť nevrátila hned v pátek spolu s dozimetrem a klíčema, někteří lidé (naštěstí ne všichni, to by mě opravdu mrzelo) nabyli dojmu, že jsem si plášť odnesla jako suvenýr a už ho nehodlám vrátit. No nevím, myslím, že mám doma v šatníku lepší kousky :) To byste pochopili, kdybyste mě v tom plášti viděli... :) Každopádně než jsem prošla dvě chodby, absolvovala jsem celkem 4krát naprosto stejný rozhovor, kdy jsem 4krát vysvětlovala, proč vracím plášť až dnes, a odpovědí mi 4krát bylo, že jsem to prát nemusela, že na to tam je nemocniční prádelna. Ale opravdu o poslední tečku se postaral...no hádejte kdo? Plášť jsem vracela do místnosti, která sousedí s brachyterapií a má s ní stejné dveře. Když jsem na ně zaklepala, otevřel mi pan primář a ve chvíli, kdy mě spatřil, obrátil se ke mně na uvítanou zády a nadšeně zahalekal na ostatní personál, cituji doslova: „Pojďte se podívat, kdo nám tady přišel omdlívat!“

PS: vše, co jsem napsala, se skutečně stalo, nic jsem si nepřibarvila, ono ani nebylo třeba....prostě každé pracoviště má své vlastní postavičky a kuriózní situace s nimi spojené, není to jen výsada hvězdárny, jak jsem si doposud myslela :)

Máme asi vážně fajn pověst!

Zapněte si www.seznam.cz a do vyhledávání zadejte heslo "starsi zensky nahy". Co myslíte, že vyskočí jako první odkaz? Než se do mě pustíte a označíte za gerontofila, tak podotýkám, že jsem to našel ve statistice mezi odkazovači. Skoro pokaždé mě tam něco pobaví :-)

Nikdy mě nenapadlo, že černá barva může být romantická. Nepřesvědčila mě o tom ani svatba jakéhosi Ostraváka Krajča s jednou pohublou modelkou, která si zvolila pro svatební šat právě takovou barvu. Můj názor změnil až detroitský rodák James O'Barr se svým comicsem The Crow.

Asi málokteré dílo je tak propojené s osudem svého tvůrce jako právě Vrána. James O'Barr prožil svá první léta v kojeneckém ústavu jako nechtěné dítě neznámého otce a fetující matky, která jenom přibližně tušila datum jeho narození - někdy mezi Vánocemi a Novým rokem 1960. Mládí strávil James v náhradní rodině, se kterou se asi jako většina jemu podobných těžko sžíval. Určité vysvobození přišlo až v sedmnácti letech, kdy odešel se svou přítelkyní Bethany definitivně z domova. Lze si snadno představit, co pro člověka s jeho minulostí a zkušenostmi musel znamenat první skutečný vztah v životě.

Jako téměř každá idylka ani tato netrvala dlouho. S trochou cynismu lze říci, že Vrána vznikla od koly opilého řidiče, který jeho přítelkyni srazil na detroitském chodníku a ještě dlouhé metry vlekl její tělo na kapotě auta. James se to dozvěděl po telefonu a do nemocnice si už pouze přijel vyslechnout zprávu o její smrti. Žádné drama, žádné rozloučení, prostě nic. Konec.


O'Barr se pokusil zapomenout vstupem k námořní pěchotě. Po dvou letech ho od mariňáků vyhodili kvůli sebedestruktivnímu chování a tak se vrátil zpátky do Detroitu s úmyslem zabít onoho řidiče. Ani to už nestihl - dozvěděl se totiž, že řidič zemřel před časem přirozenou smrtí. Katarze tak opět nepřišla.


A tak se z toho James O'Barr pokusil vypsat, respektive vykreslit. Samouk, který ve světlých chvilkách u armády ručně kreslil vojenské příručky, stvořil černobílý svět, ve kterém si to se všemi konečně a jednou provždy vyřídil.

Comics The Crow se stal prvním titulem vydavatelství Caliber Press a zároveň jeho zlatou ránou, kterou přiživil fakt, že se dílem proplétají úryvky tehdy populárních kapel Joy Division, The Cure nebo Iggyho Popa. Netrvalo dlouho a po výtvoru začal pošilhávat Holywood. V režii začátečníka Alexe Proyase vznikl filmový přepis comicsu se stejným názvem, ale poněkud diskutabilní úrovní a smolným průběhem natáčení. Během filmování například málem uhořel dělník, potom se tiskový mluvčí přizabil v autě. Mezi O'Barrem a hlavní hvězdou snímku Brandonem Lee vzniklo během natáčení pevné přátelství, které očití svědci přirovnávali k sourozeneckému vztahu. Ten vydržel až téměř do konce natáčení, kdy Leeho, který se měl po dokončení filmu oženit se svojí dlouholetou snoubenkou, provrtala kulka z revolveru. Ironií osudu se jednalo o finální scénu a revolver byl rekvizitou, která měla být nabita slepými náboji. Nebyla. Brandon Lee, považovaný za vycházející hollywoodskou hvězdu, se zařadil po bok svého otce Bruce Leeho, který už jako slavný akční herec rovněž zemřel před kamerou.

O'Barr tentokrát spadl na samé dno a přestože se film stal kultovním snímkem, místo sklízení ovací se věnoval heroinu. Filmová verze Vrány se nakonec dočkala několika pokračování a teprve v posledních letech se k jejich tvorbě vrátil i duchovní otec, už zbavený drogové závislosti. Dnes patří mezi ikony comicsové tvorby, přestože jeho žádné další dílo nedosáhlo takového věhlasu jako prvotina. Ta zůstává možná nejoriginálnějším milostným dopisem nejenom proto, že je adresována do záhrobí.

Všechny důrazně upozorňuju, že mé fotky z Londýna jsou víc než dost ovlivněny jednou kapelou, kterou mnozí z vás na těchto stránkách bezdůvodně haní. Jesli tedy patříte mezi ty, kteří PF nesnáší, neklikejte sem, ať si náhodou neublížíte.

Michael Palin (* 1943, Sheffield, Anglie)

Nejmladší z Pythonů, i když pouze o několik týdnů. V seriálu většinou reprezentuje manické typy nebo naopak nesmírně vyrovnané kliďase. Další jeho libůstkou byla postava slizkého showmana, kterému se sice ochotně zasmějete, ale kdybyste jej ráno potkali ve dveřích pokoje vaší dcery, tak na něj pustíte psy. Nejvíce ale vynikal jako typově přesný protihráč Johna Cleese – klasickým příkladem je skeč The Smuggler (video 31.5 MB, DivX 6).

V mládí navštěvoval kurzy historie na Oxfordu, kde také potkal Terryho Jonese, svého budoucího spoluautora. Původně psali skutečně pohromadě, aby později zjistili, že bude mnohem lepší sejít se s už hotovými náčrty a teprve ty společně dotáhnout do konečné podoby. Tak vznikl například kultovní skeč Spanish Inquisition nebo postava více než tlustého Mr. Creosota v celovečerním filmu The Meaning of Life. Základem jejich nápadů byly zcela běžné situace, které se rychle a nečekaně zvrhly v absurdní extrémy.

Po rozpadu skupiny Palinova spolupráce s Jonesem ještě nějakou dobu vydržela a vyústila v seriál Ripping Yarns, který se nesl v duchu původní pythonovské tvorby, ale nebyl zdaleka tak úspěšný. Objevil se také v beatlesovské parodii All You Need Is Cash a zahrál si jednu z postav ve filmu A Fish Called Wanda, který napsal John Cleese a stal se pravděpodobně nejlepším počinem členů skupiny po jejím rozpadu. Snímek dnes patří mezi nejvíce ceněné v britské historii.

Za zmínku stojí také cestopisné dokumenty, které Michael Palin v osmdesátých letech vytvářel nejprve pro BBC a v rámci kterých cestoval vlakem po britských ostrovech. Později svůj záběr rozšířil prakticky na celý svět a jeho poslední televizní miniseriál z minulého roku zaznamenává cestu po Himaláji.

Pátá epizoda se objevila v programu BBC 16. listopadu 1969 pod stručným názvem Man's Crisis Of Identity In The Latter Half Of The Twentieth Century. Kromě již zmíněného skeče The Smuggler stojí za zmínku také duo Cleese-Chapman ve skeči Silly Job Interview (video 25.3 MB, DivX 6). Šestou epizodu The BBC Entry To The Zinc Stoat Of Budapest televize odvysílala 23. listopadu 1969 a po dlouhém váhání jsem z ní vybral dva navazující skeče Crunchy Frog & The Dull Life of City Stockbroker (video 37.6 MB, DivX 6). Předlohou Mr. Miltona v prvním skeči byl skutečný Milton Hershey, čokoládový baron a filantrop. Zajímavostí druhého skeče je nahá prodavačka v trafice, toho času přítelkyně režiséra celého seriálu Iana MacNaughtona.

Jak se zdá tak technaři nejsou žádní hlupáci. Teda alespoň ti co je vedou. Jak se totiž ukázalo, tak víkendová žduchanice nedaleko Přimdy mezi technaři a policíí nebylo nic jiného, než dobře provedený marketingový plán a jedno velké divadlo. Existuje totiž slmouva mezi technaři a policií, kde technaři si objednali zmlácení u policie a ještě policii za tento zákrok zaplatili. Jak vysokou částku policie obdržela, to se mi zjistit nepodařilo, ale dle jednoho zdroje, to bude dost na benzín a čtrnácté platy. No a co z toho technaři mají? To je úplně jasné. Tolik milovanou popularitu. O kom se teď všude mluví, zpívá, píše? Kdo je nejublíženější v této republice? O kom se mluví dokonce v senátu, parlamentu, na hradě? Techno prostě ovládlo celou republiku a stále ji ovládá. Neustávající protesty anarchistických technařů dovolávajících se demokracie a práv v několika městech jsou nepřehlédnutelné. Samotní technaři jsou příjemně překvapeni z tohoto výborného výsledku. Uvažují dokonce o založení politické strany AA (anarchistický anděl) a také ředitel Policie ČR již od technařů obdržel děkovný dopis za skvěle odvedenou práci.Na hudební scéně to nyní vře. Metalová a rocková scéna, která nemá lehké prosadit svou hudbu, se již rozhodla k prvním krokům. Dle neoficiálních zpráv již zaslala na prezídium české policie objednávku, mlácení nevinných přívrženců rocku a metalu hned na dvou festivalech připravovaných na příští rok. Jedná se o dva největší festivaly v tuzemsku, koncem června v Třinci a v polovině července ve Vizovicích. Dle neoficiálních zpráv, policie již také obdržela objednávku od spolku Přátel dechovky, na zmlácení tančících seniorů v pořadu Na vlachovce a to hned v přímém přenosu na televizním kanálu ČT1. Další objednávky zcela jistě nenechají na sebe dlouho čekat. Můžeme očekávat, že policie ČR bude za chvíli zavalena žádostmi o zmlácení různých minoritních skupin a organizací. Na dotaz zda by byla policie dostatečně připravena na tak hromadné mlácení, tiskova mluvčí PČR odpověděla, že zcela jistě by museli nabírat nové lidi, aby uspokojili poptávku. Již teď se připravuje plán na rychlé vycvičení nováčků. Prostě jak dodala tisková mluvčí na závěr: "Náš zákazník, náš pán".

Milovníci masa jistě ocení tuto klobásku, která jej obsahuje plných 115 % (ukradeno z bleskove.centrum.cz).

Skutečně by mne tato otázka možná ani nijak nepřekvapila, protože většinou se nad tím nijak nezamýšlím. Prostě nevím, ale zpravidla každá akce vyvolá reakci a tento případ není výjimkou. Pravděpodobně bych nijak tuto otázku nijak neřešil až donedávna, kdy jsem se po dlouhé době setkal s jednou kamarádkou. Bylo to zrovna v den, kdy z oblohy padaly přívaly vody v nepřirozených srážkových úhrnech. Vyšel jsem ven, zrovna ve chvíli, kdy pršelo poměrně značně intenzivně a to dokonce tak, že můj deštník se promáčel pod velkými přívaly srážkové vody natolik, že začal propouštět drobné kapičky. Dorazil jsem na místo setkání, sedli jsme do kavárny a povídali si. Kamarádka do řeči nijak moc nebyla, tak jsem povídal já. Po chvíli se přidala do rozhovoru a řekla mi, že si myslí, že si to možná ani neuvědomuji, že přemýšlím nad věcmi, nad kterými málokdo přemýšlí nebo si je ani příliš neuvědomuje, protože je zkrátka neví, nebo se jimi mnoho lidí nezabývá.

Tak jsem dneska ráno zasedla k počítači, že teda zas budu jednou pracovat, a najednou mě z toho přepadla tak strašná deprese... Napadlo mě, že si nejdřív najdu na internetu nějaké vtipy nebo něco veselého, a't se mi zlepší nálada, no a našla jsem tohle: www.patrasova.cz
Náladu mi to zvedlo dokonale, už dlouho jsem se tak nepobavila a navíc jsem omládla fakt o spoustu let. Tuhle stránku si ukládám do oblíbených, a až zas na mě bude padat celý svět, vím, kam se obrátit :)))) No uznejte....

DEN DRUHÝ
Druhý den byl ve znamení hledání. Hned zrána jsem totiž dlouhou dobu hledala svou šatnu a pak jsem během dne postupně hledala prostě všechno, pracovnu „mých“ fyziků, místnost s ozařovačem, záchody, opět šatnu, opět ozařovač, no tak nějak jsem se cítila na brněnské hvězdárně, když jsem se poprvé vydala navštívit Gabiho v jeho podzemní úřadovně. Většinu dne jsem opět strávila u lineárního urychlovače a velice škodolibě mě potěšilo, že jsem jednoho „inžu“ nachytala na otázce, kterou nevěděl, totiž kde má ten urychlovač chlazení. O deset minut později mi to bylo i s úroky vráceno, protože se jiný inža rozhodl mě proklepat, co všechno vím o interakcích částic s látkou, a já pracně lovila z paměti své poznatky o Comptonově jevu, apod.

DEN TŘETÍ
Den druhý byl takový pohodový a vcelku nenáročný, takže třetí den jsem přišla do nemocnice už suverénně, hned na druhý pokus našla svou šatnu a hlásila se u fyziků. Byla to chyba, na kterou jsem záhy doplatila, ale alespoň už příště budu ve střehu. Vedoucí fyzik mě zavedl na brachyterapii (terapie, kdy se zářič zavádí přímo k nádorům, většinou se takto ozařuje nádor děložního čípku a jedná se v podstatě o menší chirurgický zákrok) a když mě předával laborantkám a doktorkám, vesele na ně pomrkával, ať mě předem trochu psychicky připraví. Ohradila jsem se, že se nebojím, že něco vydržím...a po deseti minutách mě ze sálu odvedli, protože jsem začala omdlívat. Jednoduše jsem stála za doktorkou, která dokonce ještě ani neoperovala, jen si chystala nástroje, primář mi podrobně líčil, co k čemu slouží, když najednou jsem začala všechny ty ohavné nástroje vidět dvakrát a už mě vedli pryč. Musela jsem si sednout, primář do mě lil něco silně alkoholického a odporného a ostatní stáli kolem a smáli se, jakou prý mám exotickou barvu. Připadala jsem si poněkud trapně, ale jedna z doktorek mě uklidnila, že to se stává 95% studentům, kteří přijdou poprvé na sál, proto tam taky mají tu flašku tak pěkně po ruce :)) Když jsem se po 10 minutách trochu uklidnila a sebrala odvahu, vrátila jsem se na sál. Operace už probíhala a primář mě nadšeně pobízel, ať se podívám, jaký má operovaná paní nádorem zdeformovaný čípek. Tak jsem se podívala a výsledkem bylo, že jsem šla do kolen podruhé. Tentokrát už jsem se ale vzpamatovávala déle, k operaci jsem se vrátila až za hodinu a i pak už jsem ozařování sledovala jen přes monitor a s krajním vypětím své vůle...Díky této příhodě jsem se ovšem stala ještě známější, poněvadž se to po celém oddělení samozřejmě rozneslo rychlostí blesku...

DEN ČTVRTÝ
Vcelku mě nepřekvapuje, že od rána mě na chodbách zdraví a usmívá se na mě spousta lidí, které neznám, zřejmě si moji včerejší příhodu vyprávějí jako žhavý drb. „Tak si představte, paní inženýrka nám včera omdlívala na sále, ta byla bílá jak ten její plášť, no to jste měli vidět...“ Jinak celý den trávím u rentgenového ozařovače a vážně přemýšlím o tom, že se stanu laborantkou. Taková laborantka je totiž mezi pacienty velice vážená osoba a od dědoušků a babiček dostává každý den spoustu dárků. Pacienti většinou nosí (i když nemusí!!!, ale asi jim to dělá radost) většinou kafe, ale jsou i pacienti s větší fantazií a tak dnes paní laborantka dostala (kromě kávy) ještě dva litry borůvek a úrodu hříbků :)
Ne vždy je ale v nemocnici takhle veselo. Humor mě přechází vždy, když na ozáření přivezou nějaké úplně malé dítě s vypadanými vlasy, které během ozařování v ruce svírá plyšáka a statečná maminka ho povzbuzuje přes skleněnou výplň, nebo když přede mnou leží strašně sympatický a hodný vysokoškolský učitel, který vyučuje hru na klavír, a vy víte, že mu zbývají tři měsíce života. A on to ví taky. A ví, že vy to víte.

DEN PÁTÝ
Tohle bych asi neměla moc zveřejňovat, určitě by se to neměl dozvědět hlavně vedoucí ústavu, se kterým jsem si praxi domluvila, ale zjistila jsem, že jeden z „inžů“ se hodně zajímá o astronomii, a tak místo abych se dnes ochomýtala kolem rentgenů a urychlovačů, strávila jsem téměř celé dopoledne tím, že jsem s panem inženýrem surfovala na internetu a hledala zajímavé astronomické fotky a videa...

to be continue...