Panev

„Co se v mládí naučíš ve stáří jako když najdeš.“ Tak to by se mohla nazvat tahle fotečka o prvních pokusech Jenyho zjistit co je to klávesnice a myš. Druhou lekci jak instalovat systém a podobně začneme zítra.)) I když myslím že jako druhou lekci bychom raději měli začít jak odinstalovat systém a třetí teprve jak ho nainstalovat. To zvládne asi pětiměsíční dítě rychleji. Jen se hrozím co bude dělat v jednom roku. Nu třeba ho počítače přestanou bavit a bude s matkou chodit na pivko.)))

Takhle má vypadat služba veřejnosti!

V předchozích dílech jste viděli:



No a co druhé políčko? Soudě dle vyděšeného (ne, překvapeného!) výrazu svůdné Vilmy se děje něco zlého. Ale co?

Ozzy o Reality show The Osbournes.

"Když se moje tvář začala objevovat na titulních stránkách novin a časopisů a lidé na celém světě o mně věděli, stal jsem se rockovou hvězdou. Ta reality show mě ale dostala úplně někam jinam. V Bostonu mě zastavila holka a ptá se: "Ozzy, co děláš v Bostonu?" Odpověděl jsem, že vystupuju, a ona na to "Vystupuješ? A v jaké show? V jakém programu?" Vysvětlil jsem jí, že máme večer rockový koncert, a ona vytřeštila oči: "Bože, ty děláš také muziku?" Svatá prostoto. Já dělám muziku pětatřicet let a tahle nána to nevěděla," rozčiluje se nad historkou, která byla spojena s jeho televizním pořadem.

Celý článek najdete zde.

Fotoromán na bravostránkách je sice bizarní, ale nepochybuju o tom, že pánev má potenciál na něco ještě mnohem lepšího. Tak to hned vyzkoušíme. Nějaké návrhy na první políčko?

Bezedný chřtán Valašského všežravce, Garfielda z Podbeskydí, Zdeněčka "zbodnunacopřijdu" Janáka opět slavil triumf! Dokážete vypít 2 litry mléka během 150 vteřin? Kliknutím na obrázek si můžete stáhnout kompletní videozáznam (12 MB).

Uplne jiny vikend, uplne jina akce...



Dalsi viz ......

Shodou okolností už pár roků bydlím na stejné ulici, na které se nachází budova v níž dobrovolně nechávám mučit své mozkové buňky. Můj privát se zkrátka nachází na opačném konci jedné špinavé brněnské ulice než má škola – druhý barák od konce a druhý barák od začátku. Asi si řeknete: „No a co jako?“ Vždyť je to úplně normální shoda okolností, ze které se nemůže vyklubat žádný průser nebo záležitost, která by vám vykopla mozek z hlavy. Omyl!

První záležitost odvíjející se od kauzy „Kotlářská 50“ se odehrála zhruba před dvěma měsíci: Sklenka mi tenkrát poslala tlustou obálku na Kotlářskou 50. Neznala však PSČ a tak ho jednoduše opsala z její přihlášky na Vysokou školu, protože ta se nachází na Kotlářské 2 (shodou okolností bude Sklenka chodit od září na stejnou fakultu jako já). Může vám to připadat zvláštní, ale Kotlářská 2 má jinou PSČ než Kotlářská 50. A tak balíček dorazil místo ke mně domů rovnou na fakultu. Za normálních okolností by se nic nedělo, ale naše milé sekretářky si mé bizarní jméno pamatují a proto taky balíček převzaly. Když jsem pak opakovaně dostával od spolužáků zprávy, že se mám stavit k sekretářce pro zásilku, nejprve jsem si myslel, že se rektor domákl všech mých prohřešků s geokladivem a že je to konec mého studia. U paní sekretářky ale ležel balíček od Sklenky a mě to ještě několik hodin pořádně šrotovalo v hlavě…

O druhou příhodu se postarala jiná Lenka. Ta už mi údajně poslala spoustu pohlednic na privát, které jsem však do ruky nikdy nedostal. „A napsala si správnou adresu?“ znělo ode mě pokaždé, když mi rozhořčeně o nedoručené pohlednici vyprávěla. Podobně to dopadlo i s pohlednicí, kterou nám „údajně“ s Davidem poslala ze Slovenska. To už jsme začali rozvíjet teorie o kapesním Bermudském trojúhelníku pohybujícím se kolem naší schránky, který zaútočí vždy, když dorazí pohled od Lenky. Vše se ale vyjasnilo v předvečer mé poslední zkoušky tohoto semestru. Spolužák mi donesl pohlednici, která pochopitelně předtím proputovala půlkou katedry šutrologie. Lenka pro změnu napsala PSČ správně, ale číslo popisné se shodovalo s fakultou. A její reakce? „Já věděla, že jste druhý barák na Kotlářské, jen mi vypadlo, jestli od konce nebo od začátku..“



Z pohlednice přímo čiší, že prožila sice krátký, ale nesmírně bohatý život plný zvratů a kopanců. Lenka už neměla slovenské kačky na známku (jak asi chápete, za 7 Sk projde pohlednice ze SR přes hranice jen ztuha) a spoléhala na to, že to s Davidem doplatíme. Doplatila to sekretářka na fakultě…

Lenky zkrátka umí zpestřit život pohlednicím a dopisům a pochopitelně i mému mozku, který si pak připadá jako opuštěný potkan na břehu zamrzlého metanového oceánu na planetě !atšop ákseČ taviv.

A je pryč. Kdo? No minulý víkend. Pohodový plný piva, špízů, Slunce, piva a veselých lidiček. Doufejme, že malý šrám v podobě noční bitky bude brzy zapomenut a zbyde v nás jen to dobré. Těším se na příště a všechny kdož byli už teď zvu.
Tom

zde

viz

... to be continued.

"... pro kvalitní práci je lepší být chudý, protože peníze a bohatství svádí k zahálce a ubíjí myšlení."

Václav Klaus, 21. června 2005, návštěva Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR

toto jsou mé splněné sny

Nerad si utahuju z neštěstí někoho jiného -- tedy pokud to není třeba mi blízká escherichia coli -- ale kdyby pořád neprudila s těmi svými květinovými dietkami... Však se na to podívejte sami :-)

Ruku na srdce, řekli byste, že tahle "křehotinka" dokázala TOHLE ?!

klikni na snímek...

Maryška
bez názvu

Už několikrát jsem na Panev chtěl napsat něco o revizorech. Nikdy jsem se k tomu nedostal, ale myslím, že dnes je k tomu vhodná příležitos.
Ještě včera jsem se bavil s Gabim o smůle a o štěstí. Toto téma přišlo na řadu při obědě, když mi Gabi oznámil, že neudělal zkoušku. Říkal jsem mu, že někdo si jen jde životem a všechno mu padá nějak samo do klína. Jen sem tam se pro něco shýbne co se mu hodí, poslouchá zpěv ptáčků, přičichuje ke květinkám a poslouchá andělský zpěv. Někdo má zase v ruce sbíječku a tvrdě se provrtává skálou složenou ze samé žuly a když už se konečně prokope na druhý konec, aby si nabral trochu toho zaslouženého štěstí, zjistí, že se prokopal úplně někam jinam, do úplně jiných sraček. Taky jsem Gabimu vyprávěl už po několikáté svůj příběh (abych trochu uklidnil jeho narušenou mysl), když jsem dělal maturitní zkoušku z dějepisu. Bylo 30 otázek. Já se naučil 29. Na tu první což byl pravěk, jsem se z časových důvodů už nepodíval. Strčil jsem ruku do velké vázy, vytáhl jsem ruku s dřevěným kolečkem, na kterém bylo napsáno číslo 1, což byl pravěk. A tak nějak to jde se vším a s revizorama obvzlášť. Když jsem bydlel v Ostravě, tak jsem jel na černo asi tak osmkrát. No a asi tak čtyřikrát mě z toho revizoři chytli. Když jsem ještě v Brně nebydlel, vždycky jsem byl upozorňován na to, že revizorů je v Brně plno. Ať raději jezdím s lístkem. Pokaždé jsem si lístek koupil, nikdy jsem revizora nepotkal. Od nového roku už v Brně bydlím a taky jsem si pořídil šalinkartu na celý rok. Jezdil jsem si po Brně v různých denních a nočních dobách, na různých trasách a linkách aniž bych potkal jediného revizora. Samozřejmě jsem měl vždy u sebe šalinkartu. Prvního revizora jsem potkal až někdy začátkem května. Ještě včera jsem Gabimu říkal, že v okamžiku kdy u sebe nebudu mít šalinkartu potkám toho druhého. No a co se dnes nestalo. Zapoměl jsem šalinkartu v práci a dvě zastávky před místem kde jsem s Gabim a Puntíkem chtěl vystoupit zaznělo to známé: "kontrola jízdenek prosím". Střídavě jsem přejížděl očima od houpající se ho odznáčku a obličeje paní revizorky. Kluci se báječně bavili. Paní revizorka naštěstí uvěřila tomu, že šalinkartu mám, až na to, že leží asi dvě minuty chůze od nás. A jelikož jsem u sebe neměl ani občanku, tak pokutu napsala na Gabiho. Ten chudák ještě netušil, že bude muset jít místo mě na Mendlák (náměstí v Brně, kde se takové věci, jako zapomenutá šalinkarta vyřizují). V okamžiku kdy to zjistil, vytratil se jeho přátelský a usměvavý obličej a přeměnil se v soptícího draka. Nějak tím nakazil i Puntíka, takže začal soptit i on, i když nechápu proč. Puntík vypadal, jako kdyby na ten Mendlák musel on. Naštěstí se Gabi začal zase přátelsky usmívat v okamžiku, kdy dolízal právě zakoupený nanuk.
Konec dobrý, všechno dobré. Aleluja, ámen s vámi a zlé pryč.

P.S.: pro ty z vás co jezdí na černo pár RAD.

No co - občas se nezadaří. Právě jsem vyletěl ze zkoušky, která se skádala jen ze dvou vypisovacích otázek. Řeknete si prkotina, vždyť se jednalo jen o 20 hustě popsaných listů zápisků ze zhruba deseti přednášek. Moje sebevědomí před zkouškou sice trochu nahlodávala skutečnost, že z poslední přednášky jsem měl jen vypůjčené zápisky, které jsem prostě nedokázal rozluštit, ale na druhou stranu přece nemůže být důležité něco, co nejde přečíst - takže, takže jsem se hodil do pohodlného klidu. Navíc mě všichni ujišťovali, že takovou otázku tam prostě náš vyučující nedává. Jak už to tak ale bývá, hned první otázka se týkala onoho nerozluštěného zápisku... takže: "Přijďte v pátek"

No co, ve vesmíru se dějí podstatně horší věci. Třeba vám někdo během několika minut zdemoluje vlastní dům, nebo vzápětí celou rodnou planetu... To všechno jsem měl na paměti díky opravdu vyvedenému filmu Stopařův průvodce po galaxii. Jasně, knižní verzi se film zdaleka nevyrovná, ale i tak je to hodně povedené dílko, které rozhodně stojí za to vidět!

Snad každý z nás má něco co nám dělá radost ve chvílích ne zrovna šťastných, kdy utečeme k něčemu co nás trochu rozveselí, něco k čemu se můžeme upnout a díky tomu přežívat a ti šťastnější dokonce i žít. Řeknu vám upřímně, pokud nic takového nemáte, tak si nějakou pěknou zálibu nebo já nevím co najděte. Prostě NĚCO. Jinak se také můžete ocitnout na vrcholku těžební věže nebo v desátem patře nějakého činžáku, pod vámi bude několi hasičských aut, několik zvědavců, policajti, sanitka a psycholog, který bude mluvit do ampliónu a přesvědčovat vás, že nemá cenu skákat, že se vše vyřeší. Ale vy nakonec skočíte, protože jste neměli to NĚCO, co by vás od skoku zastavilo.
Stejně tak můj kamarád a kolega z práce Jirka, Jiryk, Dědek, Puntík prostě jak chcete si to NĚCO našel a já jsem tomu upřímně rád.Nevím jak Jiryka dobře znáte. Někdo ho zná jako drsného hrubijána, který dokáže na stránky Panve dávat jen chlupaté prdele a z jeho huby uslyšíte jen nemravné, ale spíše sprosté výkřiky a to dokonce i venku mezi nevinnými lidmi, kteří nejsou připraveni na setkání s tímto exotem. Někdo ho může znát jako citlivého (ne mladého muže opravdu né, to fakt napsat nemůžu, chachacha, mladého) chlapa, který má jen drsnou slupku, pod kterou se skrývá srdce plné citu, lásky a něhy. Pravda bude asi někde uprostřed. Je to prostě normální chlap, který touží po normálních heterověcech. Asi před 14 dny za mnou přišel a že mi chce něco ukázat, jestli s ním pojedu na kolo kousek za Brno. Tak jsem mu řekl, že jo.
Jeli jsme směrem na Maloměřice a pak chvíli lesem podél řeky Svitavy směrem na Bílovice nad Svitavou. Když jsme ujeli asi osm kilometrů od centra Jiryk zastavil. Zastavili jsme u dvou malých vrbiček. U nich byl nápis: "vážení pocestní, jsme dvě malé smuteční vrbky, zalijte nás, děkujeme". V tu chvíli jsem pochopil. Jiryk si právě to NĚCO našel v zálevání dvou malých vrbek. Představte si, že tento na první pohled drsný chlap vyjadřující se jen hrubými slovy, je ve skutečnosti prolezlý něhou a citem. Jezdí sem každý týden, aby vrbky zalil. Nevím zda vrbky, i když jsou na vodu zvyklé, přežijí. Je kolem nich plno bahna a Jiryk zřejmě není jediný kdo nalezl v zalévání těchto dvou vrbek klid a mír. Nechtěl jsem mu říkat, aby tam už vodu nelil, nechtěl jsem ho ranit. Nechtěl jsem narušit jeho rituál, nechtěl jsem jakkoliv narušit těch pár vteřin, kde vládla harmonie mezi ním a těmi stromky. Když jsem viděl radost v jeho očích, když jsme opět nasedali na kola, byl jsem na něho hrdý. Myslím, že o Jiryka nemusíme mít strach, ten se na střeše deseitpatrového věžáku určitě neobjeví. Tedy aspoň do té doby, dokud v lese, nedaleko Maloměřic, u řeky Svitavy, budou růst dvě malé vrbky.

Goldlabeluv pripad ztracenych rybnicku

Pripadem ztracenych zivotnich rybnicku jsem se zacal zaobirat pred lety - na jedne klasicke dovolene v Recku. Recko jsem tehdy zvolil v okouzleni z cetby knihy britskeho prirodovedce Geralda Durella. Ten tuto zemi popisuje jako prosluneny raj, ve kterem se pod rozkvetlymi pomerancovniky prochazeji nevinna kuzlata spolu s vesnicany, v jejichz moudrych vrascitych tvarich se skryva zivotni pravda.

Diky teto predstave jsme spolu s pritelkyni zakoupili levny last minute od Fischera a ocitli se ve spinave recke vesnici asi patnact minut kamenitou stezkou od more. Dvoupatrova betonova barabizna vydavajici se za hotel mela vyhled na neuteseny pozemek se zaprasenym olivovnikem a spoustou harampadi, jak je v Recku zvykem. Ve vrascite tvari majitele se skryvalo znechuceni z ceskych rekreantu, kteri si s sebou privazeji i balenou vodu.

Ucastniky zajezdu tvorily (s vyjimkou jedne osamele starsi pani) manzelske ci manzelstvi nevyhnutelne se blizici dvojice ve veku 20 az 50 let. Jednotlive pary hnizdily kazdy ve svem pokoji, nikdo se s nikym nepokousel druzit. Vzhledem k laci zajezdu jsme byli ochuzeni i o vecerni estradu, na ktere vas moderator vytahne na podium a za chabeho potlesku prihlizejicich nuti kokrhat ci tleskat do rytmu pisne od Madonny, vyluzovane syntezatorem Casio.

Tajemstvi hotelovych balkonu
Hotelove pokoje mely male balkony - oddelene od balkonu po levici i po pravici pouze tenkou prickou. Takrka fyzicky jste tak citili pritomnost o metr vedle sedicich rekreantu: Vrznuti bile plastikove zidlicky, zasusteni sacku se svacinou, syknuti otevirane lahve Dobre vody. Krome klaustrofobniho pocitu melo takove usporadani jednu vyhodu - socialne spise slabsi dovolenkari neutraceli penize v restauracich, nybrz po vecerech na balkonech vysedavali a resili ruzne veci.

Zde jsem tedy z vedlejsiho balkonu vyslechl nasledujici rozhovor. Jeho aktery byla DIVKA, lehce vyblita blondyna cca 25 let a KLUK stejne stary, s melancholickym pohledem a sebevedomim asistenta spravce zalozni pocitacove site v Delvite. Rano jsem ho obcas potkaval, jak v zavesu za blondynou kraci k mori ve vietnamskych tapkach, v tasce nafukovaci sedacku a v ocich smireni s vlastnim osudem, ktery ona blondyna jiz pevne drzela ve svych rukou.

Krute vystrizliveni obeti
Pocatek hovoru se tocil okolo klukova rodneho baraku, kde vyrustal. Jak jsem vyrozumel, hned po svatbe se tam meli nastehovat. Kluk polohlasem o domu vypravel. Bylo to evidentne misto jeho detskeho stesti. Sam jsem rostl na vesnici, takze to duverne znam. Svestka se zavesenou houpackou dokaze kluka bavit cele hodiny, mala skalka v lese je vysokou skalou, ze ktere se da nebezpecne skakat do dvoumetrove propasti. Do ctyr kmenu rozrostly buk je mistem vhodnym pro bunkr z klacku a zamceny domecek vodovodniho rezervoaru ci transformatoru tajemnym mistem.

Kluk potichu mluvil o svem detstvi a ja slysim jak vzpomina: "... No a tam je v rohu zahrady takovej rybnicek a ja jsem u nej vzdycky sedaval a pozoroval colky a vodomerky. Jedno leto tam litala takova velka modra vazka a mel jsem tam i svou zabu, takovej rybnicek vzdycky jsem tak u nej sedaval..."

A v tom do jeho nostalgickych uvah raznym hlasem vstoupila blondyna a oznamila: "Tam nebude zadnej RYBNICEK, tam bude BAZEN!"

A kluk uz ani necek.

Hlavni podezrela: Moderni zena
Vubec nepochybuji o tom, ze rybnicek do par mesicu zmizel z povrchu zemskeho. Presne takhle zeny prece funguji - ty cilevedome, o svych nazorech nepochybujici zeny. K cemu jsou na svete rybnicky, kdyz tam muze byt bazen? K cemu jsou roztrhane dziny, ve kterych kluk v roce 1990 dojel sam stopem do Berlina na koncert Pink Floyd? Sup a dziny leti do kose.

Moderni zena vubec nema rada tajemna zakouti, plna zapomenutych kramu. V casopise Elle se o takovych zakoutich totiz nepise. Casopis Elle je plny novych, vyfiknutych veci, ktere jsou prehledne srovnane na osvetlenych policich, vyrovnane v zrcadlovych skrinich.

Blaznem je pro moderni zenu japonsky zenovy basnik Baso, v jehoz slavne basni haiku je obsazen cely vesmir:
Stary rybnik!
Skok zaby!
Zblunknuti vody!

Blaznem je pro moderni zenu kazdy, kdo nechape, ze stary zarostly rybnicek neprinasi zadny uzitek.

Ja veru nejsem verozvestem neporadku a spiny. Kdyz jsem si vcera precetl, ze pouze 18% ctenaru Blesku pouziva deodorant, udelalo se mi mdlo. Ja jsem jen rad, kdyz veci mohou volne dychat. Mam rad rozlozena cedecka po koberci. Clovek kolem nich prochazi a z jednotlivych obalu slysi tichou hudbu. Mam rad knizky rozlozene vsude kolem, protoze to jsou moji pratele. Je to jako kdybych prochazel zahradou plnou lidi, kazdy se na me usmival a ja si mohl vybrat: S kym se dnes budu bavit? Koho poslouchat?

Ale moderni zena zadnou tichou hudbu neslysi a sve pritelkyne ma ulozene v mobilu. Prijde a nemilosrdne knizky i cedecka posbira a ulozi je do knihovny, kam prece patri. A tim zrusi to kouzlo, kdy vedle sebe lezi Harry Potter, Nietsche a Jules Verne, kdy Bjork se vali s Davidem Bowiem, pozorovana z povzdali Danem Bartou.

Proto zde verejne zaluji moderni zenu za to, ze vytvari poradek, ze rovna veci vedle sebe jen proto ze maji stejne velke krabicky, ze srovnava ve skrini tricka podle barev a ne podle jejich puvodu a minulosti, ze se hneva na svicky, ktere kapaji vosk na stul. Obvinuji ji z pohrdani kouzlem, ktere se ve vecech skryva, z nerespektovani prava veci zit si svym vlastnim zivotem.

Protoze kdyz se vsechny veci ulozi tam kam patri, uz tam neni misto pro nas.

(c) Goldlabel

Jelikož žiji v Ostravě, ve městě které obývá mnoho různých národnostních menšin, tak se nám čas od času stává, že nám zpravidla někdo utrhává jmenovku ze schránky. Nezbylo mi nic jiného, než to, že jsem musel vyrobit novou a jít ji přilepit na určené místo. Jelikož bydlím v přízemí, tak jsem šel do vchodu v tričku a trenýrkách. Přišel jsem do vchodu ke schránkám a jak lepím onu již zmiňovanou jmenovku pociťuji velice zvláštní a příjemný pocit na zadní části kolenního kloubu. Opravdu těžko popsatelný pocit až do chvíle kdy slyším okřiknutí. Ohlédnu se za sebe a vidím malého pejska, který mě líže. Sousedka mi řekla, že si z toho nemám nic dělat, že on prý olizuje každého. Říct jí, že mi to bylo neskutečně příjemné jsem se raději neodvážil.

2. července 2005

ruhlkf hefl ůkijfů ijfůwqjfjw ikúščéítáájkfdlůkj sdgm§wqůkgv §ůldflkd§ůdk k §ůgekr dlfjk §eůdgkj ůlejkg§ eůldslkg elůkhg Lůke ůlQ o"(/'ú¨¨ůůcc -- § ... ach jo, jeeeslkacnmm§ mksm§a o

Přestože se na mageu vetšinou vyskytují texty, obrázky a videa s poněkud problematickým obsahem, tu a tam je možné narazit i na stylisticky vybroušené záležitosti. Zde je jedna z nich (už jsem ale neměl sílu doplnit hacky a carky):

Goldlabeluv pripad velkych planu

Pokud nekdy budete mit deti, nevkladejte do nich radeji velka ocekavani. Vyrostou z nich mentalne zmrzaceni jedinci, ktere jejich superego neustale zene dal a dal, neni jasne kam, ale hlavne ze dal.

Takovou obeti jsem i ja sam. Jako jedinacek jsem byl odjakziva centrem rodiny, predmetem lasky babicky, dedecka, mamy a dvou tet. Do sesti let jsem vyrustal u babicky na vesnici, ktera vedle podomackeho siti kozenych rukavic pro Rukavickarske zavody Dobris (Zivotem v rukavickach) psala i mistni kroniku a vedla recitacni krouzek.

Budulinku, budulinku!
Brzy jsem se stal hvezdou recitacniho krouzku a objizdel s nim okolni domovy duchodcu, abych o krok vpredu pred ostatnimi detmi recitoval vrcholne cislo sve tehdejsi kariery basen "Budulinku, Budulinku povozim te na ocasku". Duchodci nadsene aplaudovali a ve mne se slastne tvoril megalomansky komplex zaklad me budouci osobnosti.

Pomerne casne me babicka naucila cist i psat a ja pod vlivem ocekavani do me vkladanych jsem po precteni knihy "Tajuplny ostrov" od Julese Verna zacal tvorit sve prvni literarni dilo, ktere jsem napadite pojmenoval "Ostrov plny taju". Vyskytovalo se v nem nekolik muzu, pes a balon, ztroskotavsi na pustem ostrove. Babicka Verna neznala, takze ma opsana slatanina byla uvitana jako svitani mladeho genia.

K dalsim skokum v me strme zivotni kariere patrilo ucinkovani v detskem sboru Bambini di Praga. Do sauny jsem nechodil, takze mam na celou rodinu Kulinskych velmi hezke vzpominky. Moje solo "Jezisku, panacku" prednesene na koncerte v Dome zeleznicaru jenom utvrdilo domnenku, ze jsem predurcen k velkym vecem.

Mlady holky
Nasly se samozrejme i horsi dny napriklad ten v sedme tride, kdy me hezka a vyvinuta spoluzacka, bavici se duverne se spoluzakem Mixou, oslovila vetou "Co tu chces, dite?". Ke sve nelibosti jsem zacal zjistovat, ze casy se meni. Ke spolecenskemu uspechu zrejme nestacilo recitovat Budulinka. Bylo na case zacit byt necim zajimavy a - jak rekl byvaly premier Gross - poridit si nejake nazory.

Ta zmena v zivotnich prioritach samozrejme zasadne souvisela s devcaty. V prvnim rocniku na gymplu zadna hezka nebyla, takze jsem se venoval cetbe Kafky a poslechu skupiny Visaci zamek. Filosofie Visacu shrnuta do verse "Jedna je sice hezka, ale ta nikomu neda" se ukazala jako velmi realisticka. V prvnich sexualnich kontaktech meli prednost sportovne vyhlizejici spoluzaci. Ja jsem zadne sporty neprovozoval, cetl jsem pouze dnes uz zanikly tydenik Tvorba. Nicmene Kafka to s devcaty taky nemel jednoduche, takze jsem v duchu sveho poslani momentalni abstinenci povysil na dalsi priznak vyjimecneho osudu.

Ve tretaku nas depresivni gymnazijni svet obdrzel necekane lakadlo - prsata devcata z vedlejsiho ucnaku, ktera do nasi jidelny zacala dochazet na obedy. Pod vlivem jakehosi zapadniho casopisu jsem si obarvil vlasy na zeleno. A pri cekani ve fronte na obed se za mnou zacaly holky z ucnaku OTACET! To bylo neco neuveritelneho. Shodou okolnosti jsem se tehdy seznamil i s Vojtou Havlem, synovcem tehdejsiho znameho disidenta. Vojta chodil v kozene bunde s napisem Punk s not dead a No future. O tyden pozdeji jsem si podobnou bundu poridil i ja. O mesic pozdeji jsem se poprve vyspal s holkou. Za pul roku me z gymplu vyhodili. Byl jsem stastny.

Who Wants To Be A Czech Disident
Nazvem pisne z letosniho soundtracku Snowboardaku mohu uvest stastnou kapitolu meho tehdejsiho zivota. Poprve v zivote jsem se potkal se spolecnosti, ktera ode mne neocekavala dosahovani zadnych zivotnich vykonu. Uz jsem nemusel zarlit na detske herce v televizi. Stacilo, ze proste jsem. Vsichni uspesni lide byli beztak kolaboranti s rezimem a schazeli se kazdy mesic v Televariete. Mejdany lidi z nezavisle kultury tenkrat ani nebyly tak prolezle drogami, jako pozdeji. Cely vecer jsme pili caj, poslouchali Plastic People, The Clash a debatovali o antispolecenskych autorech, jako byl Nietsche, Klima a Schopenhauer. Zatimco ostatni lide viseli na svych karierach a la usmevy sekretarok, nam neutikalo nic.

Bohuzel sametova revoluce a rozvoj svobodneho podnikani v nasi zemi tuto idylu rychle zmarili. Povolani kotelnika (byt vlastniciho kompletni xerox knihy "Tak pravil Zarathustra") se uz ze zadneho uhlu nedalo prezentovat jako uspesna zivotni kariera. Nastal svobodny svet a s nim se u nasi rodiny obnovilo i ocekavani velkych veci, ktere v nem nepochybne dosahnu.

Co uz to stalo, furt je to malo
V nasledujicich patnacti letech jsem se postupne bez jakehokoliv uspechu snazil stat: Spisovatelem ve stylu Kafky, spisovatelem ve stylu Salingera, vudcem jakehokoliv hnuti, hracem na baskytaru v punkove skupine, hracem na bubny v elektronicke skupine, hracem na cokoli v jakekoli skupine, odbornikem v marketingu, osvicenym zenbuddhistou, britkym novinovym komentatorem, celosvetove uspesnym scenaristou, moderatorem a sedou eminenci kohokoli, kdo by o to stal.

Hlavnim vysledkem meho snazeni bylo patnact kilo nadvahy, zaliba v irske whisky a rada lidi, kteri me uprimne nesnaseji. Nakonec jsem zakotvil v nenarocne branzi produkce televiznich reklam a mohlo by se zdat, ze konecne snad po letech dojdu klidu, smirim se se svym mizivym talentem a dovolim si zaujmout skromne misto na slunci. Ze mi bude dovoleno uzivat si sve drobne radosti a s klidem v dusi nechat zas jine, aby se rvali nahoru.

Ale kdepak. Stale jsou totiz jeste na svete lide, kteri ve me veri. Kdyz jsem posledne privezl do Prahy na navstevu moji mamu, vysedla z meho noveho auta, obhledla za krvave penize kompletne zrekonstruovany byt, spocinula pohledem na morskem akvariu, pokyvala hlavou, a pak prohlasila:

"Vis Jakoubku, az te prejde ta fascinace penezi, ja bych si prala, abys v zivote dokazal neco velkeho."

Pokud tedy nekdy budete mit deti, nevkladejte do nich velka ocekavani. Prosim vas o to za ne.

(c) Goldlabel

Zemře papež a přijde před nebeskou bránu. Svatý Petr se ho ptá na jméno.
"Jsem papež!"
"Papež, papež," brouká si pod vousy svatý Petr. "Lituji, nemám nikoho s takovým jménem."
"Ale, ale . . . já byl přece zástupce Boha na zemi!"
Svatý Petr, překvapen: "Bůh má na zemi svého zástupce? No to je zajímavé, o tom mi zatím nikdo nic neřekl."
Papež se rozčílí natolik, až v obličeji zrudne: "Já jsem byl přece hlavou katolické církve!"
"Katolická církev . . . to jsem taky nikdy neslyšel," na to svatý Petr. "Ale počkej chvíli, zeptám se šéfa."
Odejde v nebi dozadu a ptá se Boha: "Poslyš, tady je jeden, který říká, že byl tvým zástupcem na zemi. Jmenuje se Papež. Říká ti to něco?"
"Ne," odpoví Bůh. "Neznám. Nic o tom nevím. Ale počkej, zeptáme se Ježíše."
Ježíš přiběhne: "No, co je, co se děje?"
Bůh a svatý Petr mu vysvětlí situaci.
"Moment," řekne Ježíš, "půjdu se tam mrknout. Hned jsem zpátky."
Za pár minut je zpět a směje se na celé kolo: "Tomu nebudete věřit! Vzpomínáte si na ten malý spolek rybářů, který jsem před dvěma tisíci lety založil? Tak ten ještě existuje!!!"

POZOR! Předchozí příspěvek opět znázorňuje prdel, tentokrát dokonce v mimořádně bizarním provedení. Pokud se to bude opakovat, bude obsah Pánve neutralizován!

Jsem totálně nasraný, právě jsem půl hodiny psal něco přebreptech a pak mi to celé odešlo do prdele s hláškou v Čínštině, do hajzlu, nebo tady vlastně radši do prdele.

Tedy mám kolegu drsoně a dneska se mu povedl báječný přebrept. Takové ty, když člověk řekne v planetáriu před stovkou půbescentů, "že při hledání v análech nic nenašel", jsou kzasmání. Jsou , ale i také kdy jde o život.

V naší drsné čtvrti je kiosek, kde chtě, nechtě musíme občas nakupovat, je v obložení místních, kteří v hojném počtu popíjejí lahváče různých značek a osnují loupeže na večer, občas zapochodují i dovntř a nakupují třeba vodku, pivo a tak (pane bože z mých daní, nebo z peněz , jež uloupili dnešní noci). No a v takovém kiosku se kolegovi povedl přebrept při nákupu trampského cigára (dlouhý párek v roli). Chtěl "jeden půl cigára" a zařval na nedoslýchavou prodavačku "jeden a půl cigána", prostě drsoň. Hodilo by se na to říct proč jenom jeden a půl , když jich měl okolo sebe asi deset, holt drsoni ještě nevymřeli, ale kudliky jsou ostré a nevím půjde -li zítra zase do kiosku.

Ilustrační foto čtvrti: "koberce, jaro, pohoda"

IMG_5925.jpg

Nevím jak vy, ale začínám mít v těch mailech z adresy madame.sarka@centrum.cz trochu chaos. Pro přehlednost jsem seřadil všechny možné postavy zápletky:




Tajemný Odesílatel v zápletce figuruje každopádně. Vysedává u svého počítače a za dlouhých tmavých večerů, kdy se v okolních domech rozsvěcují okna, sepisuje při mrtvolně bledém svitu obrazovky své ďábelské emaily. Do svých tenat už polapil nic netušícího apla a Iceda.



Rázná Domina úspěšně provozuje svůj skřípací, kroutící a škrtící byznys. Mezi její klientelu patří významní průmyslníci, politici a bankéři. Chtějí uniknout každodennímu rozhodování o bytí a nebytí tisíců jiných a stát se alespoň na chvíli tím nejposlednějším otrokem, o kterého si každý sotva otře podrážku. Nerozvážnost mládí ji přivedla před kameru jako herečku v problematickém snímku.



Závistivá Sokyně už dlouho pozoruje úspěchy Dominy. Klienti Sokyně nejsou v běžném životě tolik významní a v jejím salónu proto málo ponížení. A chce to změnit. Skvrna na minulosti Dominy je vhodná příležitost.



Pravidelný návštěvník Pánve, možná dokonce sám pánevník. Had, kterého si ostatní nic netušící pánevníci hřejí na prsou.

A teď možné varianty zápletky:

Odesílatelem je Domina
pro: Může to být neotřelý pokus na sebe upozornit. I uměle vyvolaný konflikt přitáhne pozornost potenciálních klientů. Apl a Iced se z neznámého důvodu jevili jako vhodní otroci. Omyl, který si Domina neuvědomila.
proti: Jako interpretka eroticky zabarvených snímků (pornoherečka - pozn. překl.) by měla být pro potenciální otroky méně atraktivní. Prznění vyvinutým interpretem černé pleti přece smývá auru dominance. Odesílatel se navíc zdá obeznámen s prostředím Pánve a vztahy uvnitř. Pro někoho odjinud sice možné, ale značně složité.

Odesílatelem je Sokyně
pro: Stejné důvody jako u "proti" v předchozím případě. Obratný pokus sestřelit byznys Dominy a nahradit jej vlastním. Apl a Iced se z neznámého důvodu jevili jako potenciální zákazníci Dominy, které je potřeba zahnat. Omyl, který si Sokyně neuvědomila.
proti: Podobně jako Domina i Sokyně by musela být zběhlá v pánevní džungli. V tomhle nemá oproti Domině žádnou výhodu, energie vynaložená na sbírání informací se nemůže ani náznakem vrátit.

Odesílatelem je Vtipálek
pro: V Pánvi je jako doma, orientuje se v často složitých vztazích mezi místními. Zná emailové adresy i oslovení, na které jsou adresáti zvyklí. Apl a Iced se z neznámého důvodu jevili jako vhodní kandidáti, kterým email přijde vtipný. Omyl, který si Vtipálek neuvědomil.
proti: Text mailu sice není abnormálně vulgární, ale jeho sloh je dost primitivní. Do prostředí Pánve tak příliš nezapadá, pánevníci jsou výhradně inteligentní a literárně nadaní lidé.

Která varianta vám přijde nejpravděpodobnější?

Pokud chcete vidět, jak Madame Sarka pracuje, stačí kliknout na odkaz zde

(video je v blbém formátu, takže těžko říct, zda se vám to přehraje...)

Mylslel jsem, že vydry jsou fakt kéwl, ale todle je snad ještě lepší :)

Řekl bych, že je to jedna a ta samá.

 

Nicméně aby to nebylo zase tak jednoduché, lze se na stránkách této slečny dočíst:
False e-mail adresses like madame.sarka@centrum.cz are being used in an attempt to discredit me with allegations that i have made porn movies with men ...

Mimochodem, všímáte si, jak jsem cudně rozostřil všechny problematické partie? Jak jdu příkladem? :-)