Panev

S Leonem mám speciální mluvu, které rozumíme jen my dva a možná ještě pár jedinců. Je to drsná mluva. Máme ji rádi. Mám rád Leona, že je takový, jaký je.

Když jsem mu posílal maila o tom, jestli ví, že hudební drtička Melevolent Creation vydali poslední dvě alba "The Nill To Kill" a "Warkult", tak mi odepsal tohle:
pozn. jelikož Panev čte dost lidí, kteří by mohli být pohoršeni, udělal jsem malou cenzuru

"Az na to ze ze predposledni cd od malevolent se menuje The Will to kill ty bu*no a je to kur***ky dobra deska !, Nill ti tece tak maximalne v ****".

p.s.: já vím Leonku, ať žijou cvrčci!!!

Havířov, autobusová zastávka ´učiliště´, 31.8.2004, 14:31 SELČ, dvě cca jedenáctileté dívky

"Cože?"
"Jako, že se ten zip Michalovi rozdělává? Jako mezi nohama?"
"Ne, v prdeli!"

Vykreoval Michal Karták.

Je trapné stěžovat si, že zrovna mé jméno občas někdo napíše úplně jinak, než ho mám v rodném listu. Gagzdyl, Gazdyl, Gabzbyl ... to všechno už tu bylo. To, co jsem však dostal na balíčku z Kanady mě však i po mnoha letech soužití s mým jménem opravdu překvapilo (včetně titulu).

Dnes 22:35 na ČT2.

„Vrkají jako dva holoubci“ -- horlivé snažení uklánějícího se a vrkajícího holoubka, ucházejícího se o svou vyvolenou, se pro mnohé lidi v průběhu času stalo vzorem předhazovaným poněkud ochabujícím manželů,. Jako posel míru se tento neškodný pták, který není od přírody vybaven ani drápy, ani mohutným zobákem, dokonce stal veřejným symbolem. Až příliš mnoho dobra najednou. Kdo však je za všech okolností jen milý a hodný, nemůže se natrvalo prosadit. S trochou nadsázky lze říci -- i holubi jsou jen lidé. V soubojích o místo na hnízdění, o revír a o partnera si navzájem mohutně hrozí, a když je potřeba, dojde i na údery křídel, nárazy hrudníku a zobáku, ba někdy dokonce teče i krev. V přírodě to většinou velmi rychle vede k úprku slabšího. V kleci něco takového není možné a již známý etolog a nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz popisuje, že s hrůzou pozoroval, jak jeden holoubek druhého dlouhé hodiny pečlivě trhal na kousky.

Z knihy "275 populárních omylů o rostlinách a zvířatech" od Ulricha Schmida.

Včera jsme se se Střítkem Lilo (Iced) opět utkali v tenisovém zápase, kterými čas od času protahujeme svá těla a vylepšujeme si ego. Jelikož bylo už celkem pozdě, dovolili jsme si i takový luxus, jako je umělé osvětlení.
Bohužel nám několik minut po začátku začalo pršet. Chuť na hru byla však velká, takže jsme zápas hráli za asistence trvalého mrholení. Vyjmenovali jsme si také své handicapy se kterými jsme do zápasu nastupovali. U mne to bylo fyzické vypětí chvíli před začátkem (pomáhal jsem nosit těžké ocelové zábradlí) a Lilo měl u lékaře zjištěný nedostatek červených krvinek (železa). Možná jsme mu mohl donést kousek toho zábradlí na okusování...
Zápas se od začátku vyvíjel dobře pro Lila a ten nejdříve zvítězil celkem přesvědčivě 6:2 a 6:0. Pak nastal dramatický obrat (snad s příchodem Magdy, která započala na mě trenérsky pracovat) a má podání i odpaly nabraly na přesnosti. Obrátil jsem skóre na svou stranu a po chvíli vedl krásných 4:0. Při tomto skóre se Lilo vzchopil, ale nevydržel. Poslední část zápasu jsem nakonec vyhrál s přehledem 6:4, i když Lilo nasadil svou tajnou zbraň – komickou vložku pro narušení mého soustředění.
Ztrátu tekutin jsme opět doplnili v nedaleké hospůdce, kde byl negativně ohodnocen přístup Puntíka za odvolání své účasti na malé cyklistické vyjížďce.

Poznámka pro neznalé čtenáře: Tenisové výkony Lila a moje jsou pod průměrem úrovně pravidelně hrajících lidiček, se kterými se na kurtu setkáváme. Naše hra však není o nic míň dramatická a stále se vylepšuje.

Matyáš Braun by se divil... Fotilo Střívko :-)

Určitě jste to už taky zažili: Jakékoli větší nádraží, především pak místní restaurace, přitahuje řadu bizardních figurek. Smradlavé houmlesáky, rozpíchané feťáky, afektované kurvy, navoněné buzny... Na takové stvoření jsme narazili i při přejezdu z Úpic do Brna... Fotky sem ale nedávám proto, abych někoho zesměšnil, ale abych opět demonstroval, jak bizardní může být sám život... Pleny kryté záclonou, to se jen tak něčemu nevyrovná... Snad jen tomu, když se předemnou v Praze na Hlaváku jedna osmnáctka pomočila...

není ušetřena ani jedna pořádná prdel...

7. srpna, 19:06: Buh existuje a msti se mi za to, ze jsem antikrist. Naproti me sedi fanaticky jehovista a pere do me brutalni kidy!!! Asi ho zabiju.

7. srpna, 20:33: Dostavam dalsi lekci Boziho hnevu. Vedle me sedi dve naprosto, ale naprosto nadherne baby jen v malem tilku a kratickych sortkach... Co kurva dela Satan?

7. srpna, 23:32: Cus gumo, jak to tam vypada? Pozoruje se? Fidel se mi neozval... Co moje skupina? A co ty tvoje lolitky?

8. srpna, 14:28: Sedim na oslave, ktera se podoba filmu Hori ma panenko. Nemam se tu s kym bavit, pouze jsem se dozvedel, kdo vsechno umrel... Rekni Terce, ze prijedu zit. rano.

8. srpna, 19:13: Mam v sobe 4 piva a pul litra orechovice, bohuzel na rodinu jsem kratky... Dva dny v agonii... Utvrdilo me to v mem postoji antikrista. Jsem zly Gom! Kurvaaa!

9. srpna, 00:24: Zrovna jsem vykosil kilo hroznoveho vina a hranolky s prilohou, co jsem mel na veceri. Ocistec jak se zda pokracuje. Za 2 hodiny vstavam na vlak do Upice...

Původně jsem o nich chtěl napsat to nejhorší, co by mě napadlo. Když jsem stál na zahradě a čuměl nahoru, proklínal jsem tenhle meteorický roj za neustálé bolest části zákrční. Ležet se tam nedalo. Na druhý den jsem odjel pryč a během těch pár dnů ta zloba ze mě vyprchala. Dnes se opět vrátila. Musím poplivat celé letošní Perseidy na těchto stránkách. Udělal jsem pro letošní Perseidy maximum. Tmavé místo, dobře najezený, vyprázdněný, dobrá nálada a tak kolem půl jedenácté večer jsem obrátil zrak k nebesům, abych v čase udájného maxima vyděl uplné hovno. Pár chcípáků a snad dva meťasy, které stály za vidění. Jinak prd. No nic řekl jsem si, když jsem krk měl tvrdší než beton a šel jsem spát. Znovu jsem se vzbudil před třetí ráno. Oblékl jsem se a půl hodiny čuměl. Vážení přátelé, nic. Ok, další maximum hlásili těsně před svítáním. Vstal jsem znovu asi za hodinu. Díval jsem se až do svítání a viděl jsem snad tři zdechliny. Znaven a s hlavou plnou nadávek jsem ulehl. Škoda, že Perseidy nemají krk. Pěkně bych ho promasíroval, aby si ty prašivé kameny laskavě uvědomily, že nemám náladu na hloupé žerty.
Vzpomínám na mé nejkrásnější pozorování Perseidů. Je tomu asi deset let, popíjel jsem víno a kecal s kámošama. Na obloze zazářil bolid a já si uvědomil, že je 12.8. Ten večer jsem viděl snad ještě dalších deset pořádných kousků, aniž bych obloze věnoval nějakou větší pozornost.
A tak je to v životě se vším.

Netušil jsem, že Olomouc je až tak pěkné město. Naposledy jsem tam byl asi před čtyřmi lety, ale až teď jsem měl možnost díky Lence si Olomouc pořádně prohlédnout. Město na mě dýchlo příjemnou atmosférou od vlakového nádraží až po Svatý Kopeček.

Elán se vrací, chystá CD i muzikál

Je to šílený, ale mám pocit, že jsem se v poslední době ocitl na nějakém bizardním statku. Většina mých dobrých kamarádů měla totiž to "štěstí", že se několik roků věnovalo docela solidní kravce... Opečovávali ji, trávili s ní hodně času, skoro ji na rukou nosili... Navíc kravce, která nakonec není ani schopna mluvit z očí do očí a vše degradovala na vyblitou SMS... Není šílené, že několik roků společného soužití nakonec ukončí dvě uslintané věty bez háčků a čárek, zaslané téměř v anonymitě, bez náznaku jakékoli emoce z jednoho displeje na druhý? Fuck off!

Mám mnoho snů, většina se mi jich zdá po nocích a moc o ně nestojím, točí se převážně kolem prsatých blondýn a ty druhé si vytvářím bez pomocí podvědomí a jsou to ty „věci“ o nichž sním. Ty větší sny jako zaletět si na Měsíc, pořídit si 15m jachtu a několik let brázdit Pacifik nebo na kole absolvovat cestu kolem světa. Ale mám i ty menší, ty si člověk většinou uvědomí až ve chvíli kdy se splní. No a právě takový malý sen jsem si splnil včera. Podařilo se mi na koncertě slovutné a báječné kapely BUTY a šlo o to, že jsem se konečně dostal k takovému tomu zábradlí až přímo k umělcům. Prostě jsem byl až úplně ve předu a přede mnou už nebyl nikdo, kdo by mi vadil ve výhledu, políval mně pivem nebo mně kouřil cigaretový dým přímo do ksichtu. Prostě báječné. Když tak vzpomínám jednou se mi to povedlo na boku hlediště na koncertu Genesis v roce 1998, ale to jen do doby kdy spustily reprobedny a byl jsem vyfouknut někam dál. Ale včera to bylo opravdové, úplné a báječné a mezi mnou a umělci nestálo vůbec nic, v ruce jsem měl kelímek piva a báječně jsem to užil. Ještě si tak splnit ten sen o té 15m jachtě v Pacifiku a život bude skvělý. No koneckonců sportku mám vsazenou, táhne se dneska večer, život je prostě báječný, pokud se to zrovna nic moc nekurví.

Všechny, kdo jsou zainteresovaní do našeho projektu "Příběh smaženého sýra", bude jistě zajímat, že sýr dnes opustil své původní místo - nejspíš ho odnesla nenažraná veverka (jednu jsem už vyplašil). BTW: Hned druhý den pokusu nastala výrazná a velmi postřehnutelná změna: Někdo ukousnul smažák a sežral pár brambor... Další zprávy budou následovat. Z terénu pro TV Panev.

Jsou všude. Na náměstích, ve sprše, v obyváku, v garáži, na pumpě, v samoobsluze, v pokoji plném napolooblečených lolitek a přesto na ně občas zapomeneme. Jo, jsou to kamery a webkamery, které neustále sledují naše kiksy a životní překlepy. Právě takovou špehovací webkameru jsme umístili i na střeše úpické hvezdárny. Neumístili jsme ji však potajnu. Naopak. Těžko mohlo někomu uniknout, jak jsme pobíhali po střeše, natahovali dráty a neustále proklínali počítače a zákoutí složitého obslužného softwaru. Dokonce jsme pořádali různá vystoupení, jejichž dramaturgie byla volena tak, aby to vypadalo dobře právě na záběrech z webkamery (viz vystoupení tria žluté paraple). Přesto všechno se chytili: Pár jedinců několik dnů připravovalo zákeřnou akci, jejiž vyvrcholením bylo nacpání sena do spacáku a vlastně i celého stanu jednoho významného účastníka expedice. Jejich plán byl dokonalý, promyšlený, počítal se všemi záludnostmi. Měl však jednu malou chybičku. Zapomněli na webkameru... Zbytek je vidět na přiložených fotkách. TAKŽE!!! Milí zlatí, nezapomeňte! Big Brother is watching you!!



Vystoupení tria Žluté paraple.



Jeden ze členů zákeřné skupiny. Vesele si kráčí a dokonale maskuje pytel se senem za zády, neví však, že ho sleduje naše webkamera.



Sledujte pravý okraj záběru - zákeřná skupina přímo v akci.

Pane, pane, pane (Dusek mysleno), uz kdyz jsme spolu posledne hovorili, povidal jsem cosi o Radegast cyklo tracku - xxx, idealni ceste ku Haji a Gomezovi. Je tam sice taky vrazedny kopec, ale mozna by ses vyhnul vrazdici vose. A mozna by jsi se i podival do nejake te hospudky Radegast cyklo tracku - vrele doporucuji.

Tak jsem byl vážení svému bratrovi na svatbě. Kdo mě zná, tak ví, že tyto akce zrovna nemiluju, ale přece jenom je to bratr, tak jsem jel. Přijeli jsme už v pátek, tak následovalo představování s rodinou nevěsty, pak bylo pivíčko a pivíčko a pivíčko, tak jsem to nějak přežil. V sobotu ráno to už bylo horší. Já byl nasáčkovaný v novém obleku, pod krkem se mi houpala kravata a já se nějak necítil ve své kůži. Celou dobu jsem hledal tlačítko EXIT, kterým bych se odstřelil někam hodně daleko. Děkoval jsem si sám sobě, že jsem si vzal foťák, takže jsem fotil a fotil a nemyslel na ty hovadiny okolo. Na radnici to byla katastrofa. Málem jsem vybuchl v ohromující smích, protože po různých procedůrách došlo na přednes básničky. Hleděl jsem jak uhranutý a dusil v sobě smích. Až pozdě jsem si vzpoměl, že mám v ruce foťák, který dokáže zaznamenat i video se zvukem. Tak jsem ho čapl a natáčel. Výsledek je u mě doma, ale jelikož vám nemůžu poslat to video celé, jelikož moje připojení k netu je katastrofální, tak aspoň písemná podoba.

....láska má křídla a kdo ji dohoní
bublinu z mýdla s vůni jabloní
...blablabla....tvá dlaň mě hýčká, jsi jako čaroděj,
láska je vánek a nebe s červánky,
skleněný džbán plný studánky.

Naštěstí na svatbě neprobíhaly trapné hry a různé magořiny, takže se to dalo s plnou hubou do zlatova opečeného selátka a pivem v ruce přežít.

Několik redaktorů Panve se shodou okolností setkalo v podkrkonoškém městečku Úpice. Podařilo se nám zachytit Střívka a Puntíka, které poznáte při procházkách po tomto malebném městečku podle černých brýlí, jimiž se snaží zakrýt svou identitu a také kruhy pod očima...


(foto © Happy)

Když jsem si prohlížel tv magazín, abych zjistil co budou dávat v televizi, narazil jsem na koncert skupiny HIM, s podtitulkem "mix metalu a popových melodií kultovní finské skupiny". Na podtitulku není nic špatného až na jedno slovo, které mi tam vadí a to je "kultovní". Všiml jsem si, jak je poslední dobou velmi populární přidávat superlativy k úplně normálním věcem, událostem, lidem nebo v tomto případě skupině. Nic proti skupině HIM nemám, naopak, pár skladeb se mi od nich líbí, ale považovat tuto skupinu za kultovní se mi zdá trochu přehnané. Skupina HIM, jak už podtitulek prozradil je z Finska a hraje spíše melodický rock, sem tam s prvky metalu v té nejjemější podobě, se stylem, který slaví úspěch hlavně u ženské části populace. Mají na svém kontě pár alb, které sklidily docela dobrý úspěch, objevují se na festivalech, koncertují, píše se o nich v časopisech, ale to přece ještě neznamená, že je tato skupina kultovní. K tomuto slovu si představuji úplně jiné kapely. Třeba takový Pink Floyd, Judas Priest, Iron Maiden, Beatles, Led Zeppelin, Rolling Stones, Madonnu a mnoho dalších skupin, které nejen oslovují nebo oslovovaly masu posluchačů, ale které jsou skutečnou značkou v hudebním světě a hlavně jsou prověřené tím nejlepším kritikem a tím je čas. Řekněte mi, jakou dáváte šanci na přežití všem těm super kapelám a super borcům, kteří běží v současnosti na MTV. Kde jsou všechny ty super skupiny a super zpěváci z počátku devadesátých let minulého století? S prominutím, ale myslím, že v prdeli. Z těch "novějších" kapel, bych možná do seznamu kultovních zařadil Metallicu, ale pořád si říkám, jestli by Metallica byla tam kde je, bez dvou ploužáků z černého alba "The Unforgiven" a "Nothing Else Matters". Myslím, že ne. Byla by sice populární, známá, opěvovaná, ale jen mezi fanoušky metalu a tím by to končilo. Nikdy by se o nich nepsalo v časopise Bravo a jím podobným, nikdy by se nedostali na stránky nehudebních časopisů a docela jistě by o nich nevznikl film. Neustálé opakování těchto dvou písniček v rádiích přineslo skupině popularitu i mezi lidi, kteří metal zrovna nemilují a dneska, když se zeptáte takových lidí, jakou znají metalovou skupinu, tak vám určitě řeknou, že Metallicu, aniž by byli schopni ze sebe dostat název jiné kapely. Volají do rádia pro písničku na přání a nikdy nechcou "Master Of Puppets", "Battery" nebo "Creeping Death", ale vždycky jeden z těch dvou cajdáků (nic proti těm skladbám nemám, aby mě čtenář špatně nepochopil).Neustálé dnes slyším nebo čtu superhvězda Karel Gott támhle to a Karel Gott toto, ale prosadil by se u nás, kdyby tehdy nebyla hluboká totalita? Mluvilo by se o skupině Elán jako o legendě, kdyby měla zahraniční konkurenci a lidi měli možnost poslouchat hudbu z celého světa? Myslím, že ne. Skupina Elán hraje to co hraje, nebudu komentovat co hraje, ať si každý poslouchá to co chce, klidně i totální sračky, ale neodpustím si jeden názor. Myslím, že popularita skupiny Elán v posledních letech je založena jen a jen na hluboké nostalgii (viz. třeba taky popularita Michala Davida a jemu podobných). Téměř všichni při poslechu zavřou oči a zaletí někam do minulosti, kde jsou zase mladí a je všechno zase fajn a bez starostí. A díky těmto úletům mají Elán rádi a né díky tomu co hrají a jak hrají. Podobné pocity mám při poslechu Sandry, kdy dnes můžu trochu pochybovat o kvalitách hudby, ale vzpomínky jsou vzpomínky a tak se mi tyto jednoduché písničky německé zpěvačky líbí dodnes.Byl bych trochu víc strohý a nenazýval bych každou kapelu, na kterou přijde padesát tisíc lidí nebo vydá úspěšné album (v mnoha případech jen jedno, které je ke všemu lidem vtloukáno do hlavy přes média tak dlouho, než se zase nenajde nějaká jiná "superkapela") kultovní nebo legendou nebo tady budeme mít za chvilku přelegendováno.

V úterý jsem měl možnost vyrazit na zámek Lednice, kde o prázdninách provádějí mí kamarádi. Bylo to moc hezké, ale jedna z věcí, která mne nejvíc zaujala, byly nádherně vyleštěné zkameněliny v kamenném obložení krbu modrého salonku (na tzv. spodní trase). Na prvním snímku je celkový pohled na krb a velké zrcadlo (z protějšího kanape lze s jeho pomocí sledovat jednu barokní nahotinku), na druhém záběru je detailní pohled na levý horní roh krbu. Určitě i vy zřetelně rozeznáte amonita (průměr tak třicet centimetrů) a pod ním i trilobita... Kurnik, mohla tahle dvě zvířata vůbec obývat stejné moře?

Zapněte si zvukovku, kliněte na tento odkaz a najděte tři optické a zvukové rozdíly... Schválně, jak dlouho vám to bude trvat? Já to zvládl za 48 sekund...

Jestli patříte mezi vyvolené šťastlivce, kteří byli roku 2001 v Dolomitech přítomní již legendárnímu líčení sběru medu včelami v podání Martina, vězte, že má v rukávu další podobnou historku: Teorie růstu hub... Až mu koupíte pár piv, jistě vám to rád řekne. Mi to vysvětloval na našem výletu do Tater a málem se mi přitom smíchu rozvázal pupík.

http://dusek.hvezdarna.cz/fotopisy.htm -- třetí odkaz odspodu :-)

prohlásil s nečekaným úsměvem generovaným botulotoxinovými injekcemi, které nyní pro zářivý úsměv dostává, cyklista Lilo. Lehce se pousmál i Marek a Anička celou scénu doprovodila svým hospodským smíchem a máváním slunečními brýlemi.

O tři čtvrtě hodiny později jsem začal přemítat něco o trupkách. Vždyť cesta z Havířova do centra Ostravy nebyla nijak náročná a utekla mi více než rychleji. Rovinka, minimální provoz, prakticky bezproblémová orientace. Takže jsem v klidu projel kolem Lilova bytu, kde nyní trůní kužel, přejel přes Odru a po cyklostezce vyrazil směr Děhylov...

No a tady to začalo. Jednak se zde momentálně staví nějaká hodně široká silnice, event. klasická dálnice, takže místy jsem prostě tak nějak tápal. Navíc tady už bylo cyklistů více než dost... cesta byla úzká, kamenitá... no, kdybych nepospíchal, asi bych si to docela užil. Rybníky, řeka a tu a tam záchytná hospůdka. Bohužel v Háji, resp. podmnožině Lhotce, na mne čekal Goméz a paní Gomézová s příslibem ohromné žranice, tedy grilování bifteků... Čas přitom neúprosně odtikával a já měl být na zahrádce už za deset minut...

No, nakonec jsem do Děhylova dorazil. Jenže, jak dál? Tady moje mapa končila a já se musel spolehnout jen na informačně velmi omezenou stránku ze špatného autoatlasu. Nakonec jsem si vybral jednoduchou spojnici Děhylov -> Dobroslavice -> Háj ve Slezsku. Mělo to být pouhých sedm kilometrů, takže jsem v klidu po telefonu hladovému Gomézovi nahlásil příjezd do půl hodiny.

Kurva, jak jsem se mýlil... Chua, nakonec to trvalo dvaapůlkrát déle... První průšvih nastal přímo v Děhylově, který leží na šikmém a docela dlouhém kopci. Klíčová orientační křižovatka přitom byla asi tak kde? Vyšplhal jsem tudíž po vražedném kopci, crčel ze mne pot a moje kolena po včerejším stokilometrovém výletu s Lilem na Radhošť praskala jako u nějakého revmatického dědka. No, prostě jsem asi po půl hodině vylezl nahoru, a když jsem zjistil, že musím sjet další kopec, abych se před Hájem šplhal do dalšího... napadlo mne, že bych si to mohl zkrátit přes jinou vesnici...

Já debil! Jo, sjel jsem dolů do nějaké díry, na jejíž jméno si už nevzpomenu, ale tam mne čekalo další stoupání... Proboha, to se tam nedá dostat jiným způsobem? Asi ne, takže jsem opět šlapal a šlapal a šlapal...

Když už byla Lhota téměř na dohled, alespoň při pohledu z vrcholku kopce, mé srdce zaplesalo... ach, jo... Proč zrovna já nemůžu žít alespoň trochu normální život? Proč se kolem mne musí všechno komplikovat? Šlápl jsem do pedálů a přitahován bifteky šlapal jak o závod... No, nebudu vás napínat... Byl jsem už skoro dole, řítil se šílenou rychlostí, když jsem zřejmě projel rojem vos... Jedna mne kousla do nohy. To, by ještě šlo. Druhá se ale usídlila na mém předloktí a přimagnetována proudem vzduchu bodala jak o život. Navíc se v protisměru kolem mne řítilo několik osobních aut, takže jsem měl co dělat, abych vůbec udržel balanc a tedy i svůj zhýralý život... Nakonec jsem ale zabrzdil a druhou rukou odmávl šílející vosu... Ta svině se ale jen tak nedala. Pustila se až na třetí mávnutí a navíc mi v kůži nechala něco bizardního: žihadlo, váček s jedem a na něj navazující jakousi asi centimetrovou průhlednou tyčinku, která evidentně vylezla z toho žlutého vražedného zadku. Byl jsem úplně nepříčetný a snažil se ty její jedovaté vnitřnosti nějak vyrvat... Ruka bolela jak sviňa a já posledních pár kilometrů ujel v jakémsi zvláštním, ulepeném, zcela propoceném, zaprášeném a polootráveném stavu.

Tímto děkuji panu Gomézovi za ty vychlazené lahváče a paní Gomezové za to nakládané maso. Tímto jim děkuji za záchranu. Proč zrovna já nemůžu žít alespoň trochu normální život? Proč se kolem mne musí všechno komplikovat?

PS: Aby toho nebylo málo, 24 hodin po vražedném útoku mne napuchla ruka od lokte k zápěstí. Je červená a svědí, jak sviňa. Navíc se uprostřed centrálního bodnutí objevila půlcentimetrová žlutozelená skvrnka, ze které vytéká jakási míza...