Panev

video 1.3 MB, DivX 6

Která slečna je ta pravá? (video 2.5 MB)

Společně s Bláblem jsme už delší čas přemýšleli, jak udržet seriál o Monty Pythonech v chodu bez neúnosného zatěžování jejich současného skladiště. Skeče o velikosti pár desítek megabytů jsou sice pro většinu současných klikačů malina, ale pro správce skladiště už méně. Když se totiž najde stovka zájemců, tak to znamená i několik gigabytů přenesených dat jenom na vrub jedné ukázky. A ta stovka se podle statistiky našla pravidelně.

Zdá se, že se objevilo řešení (i když nijak převratné). Na adrese www.rapidupload.com najdete jednoduché rozhraní se zajímavou službou. Na tento server si můžete nahrát jakýkoliv soubor do velikosti 300 MB s tím, že obdržíte odkaz s adresou souboru. Odkaz potom můžete komukoliv poslat (např. pomocí ICQ) a jeho adresát si jednoduše kliknutím stáhne nahraný soubor. Oproti poslání souboru e-mailem nebo vystavení například na server Pánve to má několik výhod:

1) Jste anonymní. Nemusíte vyplňovat žádnou registraci ani nic takového.
2) Nemusíte se starat o zaplněné místo. Soubor se automaticky maže po třiceti dnech, během kterých si ho nikdo nestáhne. Navíc to není váš disk :-)
3) Nemusí vás zajímat, zda si soubor stáhne jeden člověk, nebo tisíc. Správci slibují neomezení počtu stáhnutí i přenesených dat.
4) Neucpete sobě ani nikomu jinému e-mailovou schránku, pokud byste se pokusili velký soubor procpat do pošty.

A hlavně: JE TO STRAŠNĚ RYCHLÝ! Tím se Rapidupload odlišuje. Princip služby je už starý jak pata a jiné servery umožňují nahrát i větší soubory, i když ne o moc, ale tady lze stahovat rychleji než 500 KB/s (ano, kilobytů :-). Pokud si to chcete ověřit, tak klikněte na odkaz vedoucí k malému videu (16.6 MB). Takže až si budete lámat hlavu, jak poslat někomu například pórek (lechtivě zabarvený snímek, někdy také známý jako "domácí video", neplést s karnevalem nevkusu v podání Petra Rychlého - pozn. red.) vlastní výroby, nemáte co řešit :-)

Pro fanoušky kvalitní hudby a osmdesátých let zejména

Pokud váš přehrávač podporuje ID3 tagy nebo něco podobného, dozvíte se také, co je to přesně za hudební stanici :-)

Je to pocit doteku. Víš, v každém velkém městě se procházíš. Otíráš se o lidi a oni do tebe strkají. V L. A. se tě nikdo nedotýká. Vždycky jsme za tím kovem a sklem. Myslím, že nám ty doteky tak chybí, že do sebe bouráme, jen abychom cítili aspoň něco.

Těmito slovy začíná pravděpodobně nejlépe utajená filmová událost poslední doby, kterou opatrní distributoři vyrobili pouze v malém počtu kopií a česká kina se pro jistotu omezila na několik projekcí z DVD. Jenomže film vydělal desetinásobek skromného rozpočtu, proslavil svého tvůrce, renomovaného scénáristu podepsaného pod filmem Million Dollar Baby, i jako režiséra a pravděpodobně se objeví mezi kandidáty na Oscara. Řeč je o Paulu Haggisovi a jeho filmu Crash.



Crash odkazuje na dvojici předchůdců. Od slavné Magnolie z dílny Paula Thomase Andersona si vypůjčil atmosféru a dnes už beznadějně provařený vypravěčský postup v podobě několika osamocených postav, jejichž příběhy do sebe v závěru filmu zapadnou s téměř slyšitelným cvaknutím. Tentokrát je ale ono cvaknutí jenom slabé a hlavně přirozené. Se stejnojmenným filmem z roku 1996 má Haggisův Crash společnou myšlenku dopravní nehody jako prostředku k vyjádření emocí. Jenomže zatímco Crash z roku 1996 byl zfilmován na motivy knihy pološíleného Skota J. G. Ballarda a na plátně ukazoval především strašlivou nudu, příležitostně prokládanou bizarním sexem, tak Haggisův film je naopak skvělou podívanou, u které člověk místy napětím ani nedutá.

Jednotlivé epizody filmu mají společný motiv v podobě rasismu současné Ameriky, který je ale podán kultivovaně a bez vypjatého násilí. Ani pověstný tavicí kotel, který dříve začínal v přístavech na východním pobřeží a dnes polyká lidský materiál na letištích a mexické hranici, nedokáže v Haggisově podání vyprodukovat onu zejména levicovými intelektuály vzývanou multikulturní společnost (Václav Klaus asi zajásá, pokud ovšem připustíme fantasmagorickou tezi, že se na takový film podívá). Když k tomu přidáme stále silnější cynismus života dnešního velkoměsta a s tím související trouchnivění partnerských vztahů, dostaneme poněkud neveselý koktejl.

Filmu paradoxně malý rozpočet spíše prospěl, protože řada známých herců na plátně tentokrát nepracuje, ale baví se. Sandra Bullock, která překročila čtyřicítku a sladké holčičky už proto nemůže hrát zejména z biologických důvodů, má v roli ledově studené manželky prokurátora obdivuhodný šmrnc. Matt Dillon, o kterém se sice hodně píše ale málokdo si ho vybaví, se tímto filmem asi opět neproslaví, ale jeho postava rasistického policisty (video 57.4 MB, DivX 6) patří k tomu vůbec nejlepšímu z celého filmu. A tak bychom mohli pokračovat. Tísnivou atmosféru připomínající přeplněnou tramvaj, ve které se přesto cítíte beznadějně sami a tak raději sledujete přes sklo a dešťové kapky noční život velkoměsta, podtrhuje melancholická hudba.

Pokud na film narazíte v půjčovně, případně se k vám dostane jiným způsobem, tak si uvařte kyblík čaje a zabořte se do křesla. Na dlouhé podzimní večery je ideální.

Trailer (video 16.6 MB, DivX 6)

Jelikož se zde v poslední době objevila celá řada více či méně vtipných obrazových příspěvků, napadlo mne, přihodit sem jedem unikátní letáček, který jsem nafasoval při návratu z Indie na moskevském letišti Šeremeťevo... Zvlášť druhá strana -- pokud umíte azbuku -- je velmi poučná... Například se dozvíte, že jako rukojmí uděláte nejlépe, když nebudete sedět poblíž oken a dveří, tedy u míst pravděpodobného průniku speciálních služeb. Stejně tak je více než žádoucí, abyste v okamžiku osvobozovací akce zůstali ležet na zemi a rozhodně neběželi v ústrety zachráncům nebo od nich... Mohli by vás totiž považovat za teroristy... Naopak, zajatý autobus se snažte opustit, co nejdříve... Teda s jednou výjimkou... Bude-li zaminovaný, počkejte opět na specialisty...

Máte chuť na pivo? Chystáte se jít do hospody na pár kousků? Jeden článeček na zlepšení chuti.

Znamý internetový novinář, spoluzakladatel serveru Mobil.cz, osobnost českého internetu Patrik Zandl si pořídil počítač Mac mini a zajímavě o tom píše na svém blogu marigold.cz. Články se jmenují Tak nějak mi vytekly nervy a koupil jsem si Mac Mini, Jak jsem se pokoušel na Mečíka instalovat virus, Svět za zrcadlem a mám pocit, že přibudou i další.

Film z Jižní Koreje, tedy oblasti, která mne nikdy moc nelákala. Ty toporné herecké projevy, šikmé oči, šílená mentalita a vůbec, děj plný obrazových fantazií a nepochopitelné symboliky... to většinou není nic pro mě.

Tenhle film ale doporučuji. Je to film o světě, který rozhodně není černobílý, který je o monstrech dřímajících v nás, o zapálené cigaretě uprostřed rušné ulice, o syrové rybě, kardiostimulátoru, bestiální souloži a rozbitém skle... o tom, že všechno může být úplně jinak než si dokážete připustit. Na lavici žalujících klidně mohou sedět obžalovaní a naopak. Vy se přestanete orientovat ve vlastním životě a přijmete jej v podobě, na kterou byste nepřistoupili ani v tom nejdivočejším snu.

O tom, že člověk může svět kolem sebe, své přátele, nepřátele a dokonce i zcela neznámé lidi, zničit díky jedné jediné větě, kterou řekne bez kontextu v nestřeženém okamžiku úplně jinému adresátovi. O tom, že všechno kolem vás je křehčí a bezsmyslupnnější než si dokážete vůbec kdy představit. O tom, že některé přátele máte na celý život, i když je celá desetiletí nevidíte, zbavíte se jich a dokonce si ani nepřipustíte, že jsou stále s vámi na život a na smrt. O tom, že šlápnout mimo dokážete, i když vůbec nechcete, a dokonce si to ani nikdy nepřipustíte. O tom, že vytrhnout 15 zubů je pekelná bolest. O tom, že lze sníst živou chobotnici. O tom, že žijete nudný život. O tom, že může být mnohem hůř. O tom, že člověk není nikdy starý... O tom, že je lepší si někdy ustřihnout vlastní jazyk... O tom, že i smrt nepřítele může být tím největším přátelským gestem, které se vám kdy poctilo dostat.

Oldboy je film o neuvěřitelné lásce, o vězení, kam se dobrovolně a nebo nedobrovolně zavíráme, o odpuštění a nekonečném prokletí. Jo, zkuste se na něj podívat...

Mohlo by to být s vámi stejné?

Ona chtěla spadnout...

A já ho obdivuji...

Vzpomínej na mě, dobře?

Necítím lítost. Co ty?

Tak vám tak stojím na zastávce na Kotlářské a čekám na trolejbus a najednou slyším takový klapot. Moje bujná fantazie zapracovala okamžitě si vymodelovala nádhernou, dlouhonohou holku na podpatcích. Pomalu se začínám otáčet a místo dlouhonohé krásky vidím chlápka tmavší pleti. Jo jo, fantazie dostala zase jednou na prdel. No a tak se dívám na toho chlápka, dívám se na jeho kovbojský klobouk, tmavé sluneční brýle, velkou sportovní tašku, špinavou zimní bundu žluté barvy, černé rifle (nebo modré?), ale hlavně sjíždím očima dolů, chci si prohlédnout to, co způsobuje ten klapot. Moje fantazie opět zapracovala, ale opět dostala od reality těžké KO. Místo vysokých kovbojských bot, které tam moje představivost viděla, jsem pohlédl na žlutočervené běžkařské boty. No zima se blíží a zřejmě ty běžkařské boty potřebuje rozchodit. Takže Katko Neumannová bacha! V Brně máš tvrdou konkurenci!

Sportu zdar a bílé stopě zvlášť.

V pátek jsme pár z nás opět sestoupili těch pár schodů z ulice, dolů do zakouřené místnosti zvané rockový klub Brooklyn. Člověk tam jen tak sedí a pozoruje okolí. Zapomeňte, že si s někým pokecáte, bo hudba hraje hodně nahlas. Občas se jen tak podívám na repráky jestli z nich nepoteče taky krev. A tak sedíte, v ruce držíte pivo a čučíte na stěnu, kde se z projektoru promítá to, co hraje z repráků a nebo sledujete své okolí. Přemýšlíte o cypovinách a sledujete Puntíkovou krasavici, jak se opět kroutí v rytmech heavymetalu, sledujete borca, kterému je tak kolem patnácti jak do sebe tlačí pivo a na krku se mu houpe pentagram, sledujete číšníka, který vypadá jako Iggy Pop a nebo se díváté na kluka, který se několikrát pokouší zasunout své péro do pusy totálně ožralé borce. Neúspěšně. Byla to zajímavá tečka na závěr.
Tak snad zase někdy příště Brooklyne.

Včera nám s Lenkou prodali dvakrát Štěstí za studentskou slevu.
Film je drsný jak život sám.

Apl svolal na oslavu všechny své kamarády, kteří se zúčastnily v hojném počtu...ale jelikož se Apl brzy odebral do jiných sfér, kamarádi zůstali osamoceni a museli se o sebe postarat sami...

Oslavenec a jeho hosté..
Šárka upekla bábovko-dort a Apl uvařil skvělý guláš a všichni se brzy dostali do super nálady...

Poté, co jsme vysypali Aplovy pytlíky s puntíky se rozmohlo puntíkové opojení, které na různé lidi různě působilo... :)

A Zde je spolecenství narozeninových kašpárků :)

Minulý týden mi zazvonil telefon s neznámým číslem. Na druhé straně se ozval hluboký hlas, který se představil a s radostí mi oznámil, že na mě dostal tip od bývalého spolužáka z bývalé vejšky. Prý bych mohl mít vlastnosti, které potřebují. Na moji otázku, které to jsou, zazněly obecné fráze o komunikativnosti a kreativitě. Na další otázku, o co se konkrétně jedná, už odmítl odpovědět s tím, že není oprávněn sdělovat takové informace po telefonu a trval na osobním setkání.

Přestože to celé nebudilo moc důvěru, nakonec zvítězila přirozená zvědavost, která mě nejednou přivedla na okraj průseru. Na udané adrese jsem našel stavbu, která kdysi mohla být rodinným domem s perfektním výhledem na protilehlé údolí a kopec, zahradou s pobíhající německou dogou, velkým líným kocourem a altánkem ve stínu starého dubu hned vedle jezírka. Ale to už je minulost, pokud něco takového vůbec existovalo. Nyní domek sevřela neviditelná ruka trhu a učinila z něj sídlo pro své velekněze - obchodní zástupce v oblasti pojištění.

Nestačil jsem se ani leknout a už jsem stál v místnosti plné mladých, úspěšných a totálně byzy lidí. Kolem se proplétaly perfektně padnoucí obleky a elegantní kostýmky, čemuž jsem s teniskami, tričkem, korálky a výrazem idiota mohl jenom těžko konkurovat. Za pár okamžiků vedle mě zahlaholil hlas důvěrně známý z telefonu a jako ovci mě odvedl do tmavé místnosti připomínající mahagonovou celu, kde přede mě položil dotazník uchazeče. Chabě jsem namítnul, že se o žádnou práci zatím neucházím, ale šlo už pouze o symbolický odpor. Celé prostředí ze mě totiž od prvního okamžiku rychle vysávalo energii a asi ji předávalo obyvatelům svatostánku, kteří jí měli viditelně na rozdávání. Odevzdaně jsem naslinil tužku a s vidinou brzkého konce v podobě scvrklé vysušené mrtvolky-křížalky na hromadě za domem jsem začal vyplňovat otázky s tématem úspěchu, pracovního kolektivu, představou o vlastním bohatství a podobně. Pomalu jsem se propadal do zvláštního rauše, kdy ke mně doléhaly zpoza tenkých překližkových zdí slova o úvěrech, spořeních, investicích, termínovaných vkladech, na chodbě se ozývaly rychlé kroky a vzrušená debata, do toho nedaleko bzučela kopírka, zvonily mobily a můj popravčí si rozložil notebook a začal vyřizovat telefony.

Po deseti minutách dumání, psaní a škrtání jsem dotazník odevzdal s poznámkou, že stejně nejsem ten, koho hledají. Dalších pár minut jsme se bavili o mé práci a představách o budoucí profesi. Vědomně jsem zatloukal jeden hřeb za druhým do rakve kariéry obchodníka s budoucností a mým posledním máchnutím kladivem bylo zkonstatování, že zapojení do jejich týmu by pro mě znamenalo zahodit dva roky snažení o titul, přičemž o mé náklonnosti k vysokému výdělku celkem jasně vypovídá částečný úvazek astronoma. To asi rozhodlo a tak jsem se vydal na zpáteční cestu labyrintem se silnou vůní ozónu, kde na mě z jednotlivých místností vykukovaly v rytmu orloje nejrůznější zástupci říše pojištění.

Jsem z toho ještě teď dost přešlej, přitom přesně nevím proč a tak se z toho zkouším alespoň vypsat. Velký televizní apoštol Vladimír Železný, donedávna na nenápadném útěku před českou justicí, kdysi prohlásil nemožnou větu, že lidé podávají nejlepší výkony, když jsou drceni jako olivy. Odtud je už jenom kousek k prezoškám, mítinkům a promoušnům. Celé to pak završí podle mého názoru největší zvěrstvo moderní personalistiky - team building. Na konci zůstane z člověka vymáčklá oliva, která dostane nový obsah v podobě uctívání zlatého telete s nápisem "kariéra" a přesvědčení, že to podstatné v životě se odehrává v práci a nikoliv až po ní. I když jsem možná jenom přehnaně zásadovej a za pár let radostně zařvu třikrát hurá a skočím do lisu na olivy. Pak mi třeba bude hej.

Dnes, 14. října 2005 v 9:05:38 UT jsem potkal na toaletě brněnského planetária zatoulaného puntíka z oslavy icedových třicátin, které se odehrály 2. října 2005. Modré kolečko na mě smutně koukalo z podlahy, zatímco já jsem se věnoval mnohem přízemnějším úkonům. Takhle ten papírový Neřád vypadal docela neškodně, ale v početné společnosti svých barevných kamarádů dokáže způsobit nehezké chvíle i ostříleným borcům z Kotlářské.

Jedná se o zatím nejdále docestovaného puntíka po explozi aplových balíčků napěchovaných zrádným obsahem. Víte o nějakém, který docestoval dál?



Obr. 1: Okamžiky krátce po explozi. Snaha zmírnit účinky katastrofy byla naprosto marná.

Snad nejsem sám, kdo si všiml toho, že od víkendu jede Pánev podle plotu. Přesněji řečeno se období bezchybného provozu střídají s přinejmenším stejně dlouhými výpadky. Nabízí se proto otázka, zda by nebylo lepší přesunout stránky Pánve na placený hosting, který by snad byl zárukou výrazně plynulejšího provozu. Proto se ptám: byli byste ochotni na provoz Pánve přispívat nějakou směšnou částkou, řekněme 10 Kč měsíčně? Pokud by se nás našlo dvacet takových, mohli bychom si dovolit dobrý hosting, pokud by se nás našlo ještě o pár víc, vyřešili také momentální status quo s placením domény vypsané kousek pod horním okrajem vaší obrazovky.

Jedná se pouze o průzkum, k ničemu konkrétnímu se zatím neschyluje. A jako každý průzkum i tento potřebuje respondenty, proto pokud souhlasíte, udělejte prosím do komentářů čárku nebo něco takového :-)

VyVolené v podstatě nesleduji (protože nemám televizi), ale Jindřich má čím dál tím víc mé sympatie... Poznáte co drží v levé ruce?

Hurá! I když jsme tentokrát až druhý odspodu :-(

Příběh č.1: V tramvaji

Představte si situaci: spěcháte z jedné přednášky na druhou přednášku, a jelikož máte posluchárny od sebe vzdáleny přes půl města, musíte jet tramvají. Sprintujete na konečnou, tramvaj přijede, vy s ostatními lidmi nastoupíte a celkem logicky čekáte, že tramvaj zavře dveře a pojede. Jenže když jsem takhle jednou nastoupila do tramvaje já, tramvaj se nějak ne a ne rozjet a já jsem po pár minutách začala uvažovat, co se asi děje. Tak se rozhlídnu kolem sebe a vidím – tramvaj na konečnou nepřijela prázdná, ale přibližně uprostřed vagónu na jednom sedadle tvrdě spí jakési individuum a dle alkoholového mraku, který kolem sebe šíří, se asi jen tak lehce neprobudí. Hm, je to sice nemilé nadělení, když s vámi v MHD jede něco podobného, ale že by kvůli tomu tramvaják přerušil provoz? Tak se kouknu ještě jednou a už je mi to jasné – individuum není samo, pod sedadlem leží kamarád – obrovské psisko, očividně potomek nějakého bojového plemene, na krku obojek s ostny a - bez náhubku. Roztomilé na tom je, že pejsek spí stejně tvrdě jako páníček, přítomnost lidí ho vůbec nevzrušuje, opravdu dvojka k pohledání. Tramvaják zatím bezradně postává venku a vůbec se mu nedivím – nemůže si dovolit takového psa bez náhubku nechat v tramvaji plné lidí, na druhou stranu snažit se probudit jeho pána znamená riskovat, že se mu pes zakousne čelistmi se stiskem několika atmosfér do krku. Lidi začínají být čekáním netrpěliví, ale na scéně se objevují HEROES – dvě švestky jak vystřižené z filmu Byl jednou jeden policajt. Nastupují odhodlaně do vagónu, ale pejsek se zrovna probouzí, mrkne po nich krvavýma očkama a policajti zase rychle vystupují. Osazenstvo tramvaje se začíná dost bavit, všichni čekáme, jak ochránci zákona a pořádku zakročí. Policajty nenapadne nic jiného, než zvenčí tlouct na okno, za nímž chlapisko se psem sedí (hlavně když je mezi nimi to sklo), jenže s tím to samozřejmě ani nehne. Minuty zatím utíkají, policisté se venku radí, asi volají posily. Řeším dilema – začíná to být opravdu dramatické, ale potřebovala bych do školy...nakonec dávám přednost atomové spektroskopii, vystupuju (pro jistotu zadními dveřmi, kdyby se pejsek zase probudil) a pospíchám na jinou zastávku. Přicházím tak o pointu, což mě nesmírně mrzí, ale věřím, že to ti šikovní hoši zvládli...

Příběh č.2: V autobuse

Na tu první příhodu bych už skoro zapomněla, kdyby se mi hnedle nestala další... Jedu si takhle kolem sedmé večer ze školy zpět do práce (to nekomentujte), když najednou autobus prudce zabrzdí, takže jsem málem setrvačností dopadla na protější sedadlo, naštěstí tam nikdo neseděl. Koukám, co se zas děje – o-ou!, venku, hned za oknem, u kterého sedím, hoří policejní auto! A to ne že nějaký malý plamínek z motoru, v plamenech už je dobrá půlka auta a ostří hoši poplašeně pobíhají kolem! Se zájmem pozoruji tuto scénu a v duchu se mi vybavují záběry ze všech těch krimi seriálů, kde sotva se objeví na autě jiskra, už celé auto vybuchuje a rozlétá se do okolního prostoru i s kusy těl těch nebožáků, co byli vevnitř. Nicméně k tomu nedošlo, protože řidič autobusu byl natolik duchapřítomný, že okamžitě vyskočil z autobusu s hasicím přístrojem a během deseti vteřin oheň zlikvidoval. Nevím, co to bylo za hasičák (ale pěnový nebyl určitě), každopádně se z něj začal uvolňovat nějaký plyn, který v hustých chuchvalcích zaplnil celé místo činu a viditelnost snížil tak maximálně na metr, což na náhodné kolemjdoucí působilo tak pozoruhodným dojmem, že se začali rychle vzdalovat. Navíc plyn začal velice rychle expandovat i do otevřeného autobusu, což mě zpočátku docela bavilo, ovšem jen do té doby, než jsem se začala dusit a docela svižně se přesunula na zadní sedadla. No ohýnek skončil, takže zamořený autobus jel dál, a mě jen cestou vrtalo hlavou – není náhodou hasicí přístroj povinnou výbavou všech vozů? Tedy i těch policejních, zvlášť když policajti jsou schopní dát pokutu za prošlé obvazy???

PS: ještě často jezdím trolejbusem...a do brněnské MHD se počítá i parník na přehradě...

"No aby hrom uhodil do kozího bobku!", řekl jsem si. Asi měsíc dopředu jsem si zjistil, kdy Havířov hraje zápas s Kometou Brno, abych šel podpořit ty havířovské chachary, melu o tom celou dobu, ptám se lidí jestli půjdou taky, těším se, zvlášť když i k mému překvapení vede Havířov první hokejovou ligu (pro neznalce, nad první hokejovou ligou je ještě extraliga) a teď tohle. Jsem postaven před zásadní rozhodnutí. Ve stejnou dobu kdy Havířov bude dávat sportovní výprask Kometě v hale Rondo, bude naše fotbalová reprezentace ve Finsku hrát klíčový zápas o účast na mistrovství světa. No a co teď a babo raď! Jít na hokej, v klidu a s radostí se dívat, jak Havířov střílí jednu branku za druhou a nebo sedět někde v hospodě, nervózně se dívat na fotbal a doufat, že to naši tentokrát neposerou. Ojojoj, nemáme to lehké my sportovní fandové. Jedno je mi jasné už teď. Když se budu dívat na fotbal, budu litovat, že jsem nešel na hokej a nopak. Ale takový je život a sám jsem zvědav, kde budu svou prdelí ve středu 12. října v 18:00 dřepět.

Američany pronásledují dvě historická traumata. Tím prvním a v Evropě mnohem známějším je válka ve Vietnamu. Sporné popularitě konfliktu pomohl i nespočet filmů s jeho motivy, od klasicky mainstreamové Platoon - Četa až po psychedelický Jacob’s Ladder - Jakubův žebřík.

Druhým stínem, který Ameriku zakryl více než deset let před invazí do Vietnamu, bylo období mccarthysmu. Název je odvozen od republikánského senátora Josepha McCarthyho, který se na počátku padesátých let minulého století postavil do čela křížového tažení proti skutečným i domnělým stoupencům komunismu v americké společnosti – těch druhých ovšem bylo nesrovnatelně více. Usvědčení z "neamerické činnosti" znamenalo konec kariéry i společenské prestiže. Většina médií se ze strachu připojila k frenetickému pokřiku mocného inkvizitora a televizní stanice pravidelně vysílaly záznamy veřejných slyšení, na nichž se obvinění museli ponižujícím způsobem zpovídat ze svých názorů a donášet na své kolegy a známé. K nevinným obětem antikomunistického tažení se zařadily přední osobnosti té doby, jako například fyzik Robert Oppenheimer nebo dramatik Arthur Miller. Jediným, zato téměř hmatatelným výsledkem byla všudypřítomná atmosféra strachu a frustrace, která prostupovala do různých sfér veřejného života. Dodnes je období mccarthysmu klasickou ukázkou toho, jak rychle se svobodná společnost může stát fašizoidní paradoxně právě pod vlivem obavy ze ztráty vlastní svobody.

Narozdíl od války ve Vietnamu se zmíněnému období americká kinematografie dosud příliš nevěnovala. Na letošním festivalu v Benátkách ale George Clooney představil svůj v pořadí druhý film s názvem Good Night and Good Luck - Dobrou noc a hodně štěstí. Titul odkazuje na formulku, kterou v padesátých letech televizní novinář Edward Murrow pravidelně zakončoval svůj pořad See It Now. Vzhledem k narůstajícímu tlaku, který v té době McCarthy vyvíjel na média, se Murrow rozhodl společně s redakcí stanice CBS vyšetřovací komisi a zejména McCarthymu samotnému otevřeně postavit, čímž celou situaci rychle vyhrotil.

Přestože zatím natočil jenom dva filmy, bude podle všeho George Clooney lepší režisér než herec. Film Good Night and Good Luck sklidil letos v Benátkách ovace a získal cenu za nejlepší scénář. Také filmový trailer (video, 17.9 MB, DivX 6) je opravdu hodně působivý a černobílá barva mu sluší. Clooney navíc celkem rozumně svoji tvář upozadil do jedné z vedlejších rolí a hlavního představitele novináře Edwarda Murrowa, málo známého Davida Strathairna, obklopil skupinou podobně civilních herců. Škoda, že se film objeví v našich kinech nejdříve v prosinci a to ještě kdoví jestli.

Tak Ostravaci, přiznejte se, kterej z vás to psal?

Jojo, sice k nám občas musí dojít ministerská tajemnice vysvětlit, jak se obchoduje či vůbec jinak pracuje, ale jinakl je nám tu skvěle :)

mimochodem, zda se ze google vi co a a jak :-)))


http://images.google.com/images?svnum=10&hl=cs&lr=&c2coff=1&q=kurva+site%3Acz&btnG=Hledat
druhy radek, prvni obrazek a prvni(!) stranka vyhledavani

Tak tohle mi před chvílí poslal kámoš... Klikl jsem na odkaz a nestačil se divit... Vyjela tato stránka z fotkama... Doporučuji na ni kliknout, abyste ji viděli v plném rozlišení...

Nejdřív mi nic nedošlo, ale pak... Na nejde jen o ten jeden záběr, ale i druhý, hned pod ním, na třetím řádku... Slovo kurva má v češtině skutečně nečekané souvislosti :-)

Zvu vás na mini procházku Bulharskem. Pár fotek, pár žvástů...

Včera přišla z Litoměřic tlustší, neprůstřelná obálka a v ní CD s indickými snímky zhotovenými neurologem MUDr. Jiřím Ceé. Kurnik, to byla zase NOSTALGIE. Jirka tak moje stránky (stačí kliknout na fotku a jste tam) obohatil nejen o pár záběrů, ale především o krátké videozáznamy, vč. zvuku. On totiž pořizuje obrazově/zvukové konzervy, které jsou mnohdy názornější než tisíc fotografií... Takže, komu to všechno bylo málo, může se do toho hnedka pustit...

Asi tomu neuvěříte, ale skutečně se tak stane. Dneska byl krásný, skoro babí den. V krku mne nebolí, neprochladl jsem a ani se při procházce městem nijak výrazně nezpotil. K neuvěření svého okolí jsem i bez následků přestál návrat z cest. Dva průjmy (z nichž ten druhý, úpornější generoval asi litr a půl burčáku, co jsem kousl s Aplem a Střítkem), drobná rýma a krev, co mi minulý týden v pondělí z ničeho nic začala vytékat z nosu, nestojí za řeč.

Přesto všechno vím, že zítra ráno absolvuji mírnou chřipku. S největší pravděpodobností to začne tak kolem třetí hodiny odpoledne, kdy ucítím pozvolný nárůst tělesné teploty, bolení hlavy, nechutenství a vůbec „cizí kůži“. Večer už se budu cítit dost mizerně a v noci to bude skutečně stát za to.

Stejně tak jsem si ale jistý, že do sebe před spaním nasypu dva paraleny, zabalím se do deky, vypotím se a ve čtvrtek ráno vyskočím ze svého letiště. Jako rybička. No dobře, jako velryba. No, spíš plejtvák.

Proč jsem si tímto scénářem tak jistý? No jednak proto, že mne teď čeká několik večírků, včetně pravděpodobné návštěvy doktora Ceé. A to už se sluší být fit...

Ne, teď vážně...

Začalo to kdysi dávno. Asi tak před sto lety, kdy jsem od prváku na střední škole trpěl na angíny, chřipky a zápaly plic, které se vracely až v dvouměsíčních intervalech. To vše doprovázelo pravidelné několikahodinové krvácení z nosu…

Naštěstí ty časy jsou pryč. Ostatně, raději to zaklepám na svoji dřevěnou nohu od kovového stolu. Krvácení odstranila drastická amputace krevních cévek v nosních dírkách, to druhé pravidelné očkování proti chřipce. Od té doby, co mi matka do mé holé prdýlky na podzim píchne instantní včeličku, jsem proti chřipce stejně odolný, jako názor, že mlhoviny kolem Plejád představují zbytky zárodečného plynu a prachu.

Celé to pravidelné očkování má však jeden podstatný háček. Ono to vlastně není nic jiného než řízené onemocnění. Můj mladý organismus na tuhle zázračnou injekci totiž reaguje pokaždé úplně stejně. Prostě nejpozději do 24 hodin onemocním lehkou formou chřipky. Je to nepříjemné, ale do dalších 24 hodin je po všem. Aspoň doufám. Takže jsem zatím v klidu. Zítra vstanu a jednoduše na den onemocním chřipkou.

ZDE

Původně jsem s hypertrofií ega sobě vlastní předpokládal, že do konce léta stihnu zpracovat všechny čtyři série Létajícího cirkusu a navrch ještě přihodím nějaký ten film. Leč nestalo se tak. Pokud udržím alespoň tohle tempo, tak s Pythony oslavíme nejen podzim, ale i zimu a jaro a dost možná i první pětiletku. No ale dost keců and now for something completely different:

Eric Idle (* 1943, County Durham, Anglie)

Vedle dvou autorských tandemů Cleese-Chapman a Jones-Palin stál Idle při psaní skečů jako osamocený voják v poli. Spojení s Terry Gilliamem nepřicházelo v úvahu už proto, že Gilliam byl především animátor a i jako herec se ve skečích objevoval minimálně. Eric Idle tak musel svoje představy o náplni jednotlivých epizod prosazovat bez pořádného týlového zabezpečení.

Na svět přišel v rodině pilota RAF, který celou druhou světovou válku proháněl Němce nad kanálem La Manche, aby se krátce po jejím skončení zabil v autě. Už v sedmi letech proto malý Eric nastoupil jako chovanec do internátu, určeného pro úplně nebo částečně osiřelé potomky britských vojáků.

Jako správný cílevědomý mladý muž se ale nenechal otrávit momentální nepřízní osudu a složil přijímací zkoušky na univerzitu v Cambridge, kde se dal na studia angličtiny. Na koleji se rychle stal členem místního dramatického kroužku Cambridge University Footlights Dramatic Club, kde se také potkal s Johnem Cleesem a Grahamem Chapmanem. Terry Jones a Michael palin v té době ještě navštěvovali konkurenční Oxford a Terry Gilliam byl dokonce až za oceánem na Occidental College.

V rámci skupiny vynikal Eric Idle hned v několika oblastech. Jako student angličtiny byl obratným řečníkem a jeho skeče se často vyznačovaly promyšlenými monology nebo naopak rychlými zkratkami, jako například v této pohádce (video 8.4 MB, DivX 6). Navíc byl dobrý hudebník a obstojný zpěvák, takže jeho píseň Always Look on the Bright Side of Life, složená pro závěrečnou scénu pythonovského filmu Life of Brian, je dnes možná známější než film sám (na filmy dojde později). Z jeho skečů dosáhl podobné proslulosti jako zmíněná písnička, která byla jakýmsi výsměchem smrti, pouze jediný: Nudge Nudge (video 21.5 MB). Kromě interview s malými sígry před skečem a Ericovy jazykové akrobacie stojí za pozornost také jasná závěrečná pointa, což pro Pythony není zrovna typické. Velkým fanouškem skeče se stal dokonce sám božský Elvis, který jej údajně s oblibou přehrával svým známým na večírcích (což jenom potvrzuje, že Elvis byl marťan a ve skutečnosti neumřel na otylost a přemíru ohyzdné fialové barvy všude kolem sebe i na sobě).

Během sedmdesátých let, kdy pythonovská mánie na ostrovech kulminovala, zastával Idle roli editora knih, které o skupině vycházely. Později jich dokonce sám několik napsal, i když na jiná témata. Po rozpadu skupiny se celkem úspěšně uplatnil jako herec a producent, stal se autorem muzikálové verze pythonovského Hledání svatého grálu, uvedené na Broadwayi pod názvem Spamalot, dvakrát se objevil v seriálu The Simpsons a dnes bývá považován za jednoho z nejlepších komediálních herců v historii.

Devátá epizoda prošla éterem 14. prosince 1969 s názvem The Ant, an Introduction, vybral jsem z ní skeč Kilimanjaro expedition (video 33.8 MB) hlavně kvůli trochu netypické dvojici Cleese-Idle. Desátá epizoda se objevila na obrazovkách BBC tři dny před Vánoci 1969 s názvem, nebo spíše nenázvem NO TITLE a zde se znovu objevil podnikavý Luigi Vercoti v roli manažera ve skeči Ron Obvious (video 40.5 MB). Kromě toho si zde také osvědčená dvojice Cleese-Palin vystřihla krátkou variaci skeče s mrtvým papouškem pod názvem Pet Conversions (video 11.2 MB).

Jsou dvě místa, kde čeština dostává od svých uživatelů největší kapky: nápravná zařízení se zvýšenou ostrahou a pražské ofisy, kde se mluví novodobým márketing spíkem.

Badžet - rozpočet. Musí to být ta nejmenší věc na celém světě, protože ať už přijdete s jakýmkoliv nápadem, do badžetu se to rozhodně nevejde.
Bektuskúl - zpět do školy. Velký marketingový svátek, skoro tak milovaný jako krismes. Během bektuskúlu se dá prodat i ten nejhorší džank. Stačí ho jen pokreslit příšerkama z Pokémonu.
Byzy - vytížený. Člověk v ofisu si neustále stěžuje, že je totálně byzy. Na druhou stranu kdyby nebyl byzy, tak by z něj byl lůzr, což je ještě horší. Vzniká tak začarovaný kruh, který ukončí až milosrdný infarkt někdy kolem roku 2050.
Čenl - prodejní kanál. Název vznikl z toho, že v čenlu se vždycky utopí spousta peněz na konference a další zbytečnosti, ale výsledky nějak nejsou nikdy vidět.
Dajrekt mail - potištěný papír. Vkládá se do obálky s komerční nabídkou, aby byla těžší a lépe letěla do koše.
Džank - produkt příšerné kvality. Dovážíme ho z jihovýchodní Asie a ani při nejlepší vůli ho nelze označit za prémiový.
Imič - nejdůležitější majetek každého člověka v ofisu. Imič je třeba pěstovat tím, že chodíme v cool botách, hodně mluvíme o sobotním golfu v Mariánkách a když voláme mamince, jestli už nám vyprala prádlo, tak jdeme raději na chodbu.
Krismes - hlavní roční období v marketingu. Začíná v září, prakticky hned po velkém svátku bektuskúl. Během krismesu se lančuje spousta ofrů a promo stíhá promo. Tehdy jsme tak byzy, že kolikrát nestíháme ani pořádný lanč.
Konzjúmři - banda lůzrů. Nicméně právě jim potřebujeme vnutit naše ofry.
Lanč - cool oběd na nějakém trendy místě. Když není čas na lanč, objedná se něco z picošky nebo alespoň čískejk.
Lončovat - spustit nějaký proudžekt, promo, případně produkt. Třeba když starou známou sušenku napatláme z jedné strany marmoškou, můžeme říci, že jsme právě lončli nový produkt Happy Active Kids With Fruits. Měsíc po lonči se vytvoří prezoška, kde se napíše, že lonč byl sukses.
Lúzr - člověk, který není jako my a naši kamarádi. Je pro něj typické, že ještě nejedl v Hergetově cihelně, byl málo v Thajsku a vůbec tak nějak zaostává.
Mítink - porada. Konkrétně část vorku bez surfování, často spojená s posloucháním cizích prezošek a především kreslením kytiček, autíček a ksichtíků do bloku.
Odkomunikovat - říct.
Ofis - opak houmu. Klimatizované místo ve výškové budově, kde uskutečňujete vork.
Ofr - cokoliv, na co se dá přidělat cenovka.
Ofsajt - výjezdní zasedání. Pro nás mladé a úspěšné je ofsajt tím, čím byl pro pionýry Artěk (místo na ukrajinském Krymu, kam jezdili nejlepší mladé kádry na ozdravné pobyty - pozn. red.). Přes den se ručkuje přes potok (neboj, tým tě podrží), večer je ideologie a družba s tou kočkou z reklamního.
Prémiový produkt - nesmyslně předražený výrobek. Dokonce natolik, že si to uvědomuje i sama naše firma.
Prezoška - sekvence slajdů. Jejich obsah je kombinací budovatelského nadšení a čisté sci-fi. V mnohým firmách jediný způsob, jak něco odkomunikovat šéfům.
Promo, promoušn - připevnění nápisu SLEVA na náš ofr. Dříve se jednalo o skutečné krátkodobé nabídky, časem se však ukázalo, že to není potřeba. Letní promo může plynule přejít do krismesového proma, aniž by se třeba jen změnila cenovka.
Proudžekt - chaotický sled prezošek a mítinků. Může i nemusí skončit lončem nějakého proma.
Rep - pěšák marketingu, ve staročeštině prodavač. Zatímco rep by skoro vždycky zvládl práci svých šéfů, oni by nasazení v terénu nepřežili.
Síárem, CRM - sofistikovaný systém boje se zákazníky, aby neměli sílu volat na drahé infolinky.
Soljúšn - řešení. Cool slovo pro ofr, zejména v informačních technologiích (ajtý průmyslu). Prodávat zboží nebo nabízet služby už není trendy, je třeba poskytnou soljúšn, nejlépe komplexní. Tak třeba minerálka je komplexní soljúšn žízně a podobně.
Stretýdži - několik slajdů. Obsahují mohutnou vizi na dlouhá léta dopředu. Stretýdži obvykle vydrží šest měsíců, než velký vizionář nenápadně změní názor, ale na to se nevyplatí upozorňovat. Stretýdži má pro firmu ten přínos, že její vytváření zabaví šéfy, kteří by jinak mohli natropit větší škody.
Tým - skupina dynamických floutků, kteří neustále přemýšlí, jak svou práci přesunout na jiné týmmembry.
Veb - idnes.cz, lidovky.cz a blesk.cz. Místa, kam si chodíme na dvě tři hodinky denně odpočinout od vorku. Veb bystří naše smysly tím, že nás nutí bleskově překlikávat okna, jakmile se objeví šéf.
Vork - celodenní surfování po vebu, nárazově přerušované mítinky, vytvářením prezošek a postáváním v kuchyňce. Kdo má dobrý vork, není lúzr.

© Černý Petr