Panev

Kliknutím na vkusnou pohlednici podpoříte Vesmírnou drůbež!

Bude mi třicet let, ale vypadám mladší. Jsem u sebe s mnoha věcmi nespokojen. Například, že jsem ještě takříkajíc "nepoznal ženu", nebo že mám nízkou mzdu, nebo třeba i to, že kdyby mi rodiče nekoupili garsonku, nikdy na byt neušetřím.
Můj problém tkví v tom, že kdysi jsem byl s psychickými problémy (konkrétně sebetrestání) u psychologa a ten mi poradil, abych sebe ztotožnil s nějakou hračkou a sebe opravdového pak měl radši.
Koupil jsem si ve slevě takového hadrového šášu a už jsou to tři roky - a přestože rada psychologa pořád dobře funguje - něco se mi přestává líbit. Dříve jsem do šáši jen občas tak ledabyle plácl, když jsem se na sebe zlobil, ale postupem doby jej vnímal čím dál víc jako živou bytost. Dnes už čím dál častěji hledám záminku abych šášu trestal. Obřadně si ho přehnu přes koleno, a jelikož mu šlo odpárat přichycení kalhot, stáhnu mu je a plácám jej na holý zadek rukou, nebo vařečkou. Do toho napodobuji šášův pláč.
Když šášu trestám, cítím velké uspokojení. Často však u toho, hlavně poslední dobou, cítím šimrání v podbřišku a dostavuje se i erekce. Proto se obávám, jestli mi šáša nesupluje i ženu a celkově jsem ze všeho rozpačitý.
Pokud máte někdo podobný vztah se svým šášou nebo čímkoliv podobným, nebo mi máte co poradit, či se vyjádřit, tak si to prosím nenechávejte pro sebe.
Děkuji.

Byly vánoční spratky a Randolph byl sám. Kdepak byli všichni jeho dobří kámošové. Beďa, Dáva, Niky, Alice, Bivoj, Frýba, Vilma, Nigo, Alfred, Cézar, Stáňa, Frenk, Tom, Harry, Chrudoš, Harold? Kdepak dnes asi sou? Randolf se sputně pokýval na sovji jedinou váleční polednici od taťky, který tam nebydlel.

„Nechrápu, že jsem tak popuštěný právě v den, kdy by člověk štěkal alespoň pár kámošů?” myslel si Reverendolf. V každém skřípadě pokračoval ve ztopení stropečku a ve vánočních příkravách. Z ničeho hic se o zvalo veselé zalepání na dveře. Kdo ale kdo to asi ťuká na moje dveře? Opepřel a tam stál tam kdo? nikdo jiný než jeho kámošové. Beďa, Dáva, Niky, Alice, Bivoj, Frýba, Vilma, Nigo, Alfred, Cézar, Stáňa, Frenk, Tom, Harry, Chrudoš, Harolb, že?

Pojďte dál staří kámošové parťáci a druzi. Řandolf je výkal se šťastným výmazem ve tváři. Vešli dovnitř za veslého vtipkání a břvali: „Veseré svrátky R. Andolfe.” a jiné srdečně, a pak se na něj všichni skančili a bušili ho prudkými ranami volajíce: „Celer ty roky, co tě známe, sme tě neměli rádi. Nikdy si ve skutečnosti neblil jedním z nás, ty pako.” Víte, oni ho zabili, ale aspoň neumřel sám, že? Tak strastné a věšelé Randolfe, starý kámo, parťáku.

(John Lennon — Písání)

Tak strastné a věšelé Pánevníci, staří kámové, parťáci. :)

Viděli jste film Madagascar? Já sice ano, ale přiznám se rovnou, že jsem po půl hodině usnul. Například Ice Age zbožňuju, ale tentokrát pitvořící se zvířátka udržela moji pozornost jenom chvilku. Ale přesto jsem ještě stihl ve filmu zaznamenat partičku militantních tučňáků s vojenským výcvikem hodným West Pointu.

Podobně jako zazářila šavlozubá veverka ve filmu Ice Age, která posléze dostala svůj vlastní snímek, proslavili se i tučňáci z Madagascaru. Studio Pixar těmto virtuálním hvězdám věnovalo vlastní krátký film s názvem The Madagascar Penguins in a Christmas Caper.

Nemladší tučnák z jednotky totiž zjistil, že zatímco se v celé ZOO ostatní zvířátka chystají na Vánoce, chudák lední medvěd nikoho nemá a je sám. A protože alespoň na Vánoce by neměl být sám nikdo, malý tučňák se rozhodl na poslední chvíli někde koupit pro medvěda dárek. Ale jeho hledání ve velkoměstě není žádní sranda ...



Jestli vás zajímá, jak to dopadne, můžete si stáhnout celý film i s titulky (video XviD, titulky SUB). Stačí jenom kliknout sem a smířit se s faktem, že tučňáci mají tučných 100 MB.

Veselé Vánoce!

modří vědí...

Zanedlouho tomu bude rok, co jsem se osmělil a opatrně napsal svůj první příspěvek na Pánev. Bral jsem to jako celkem slušnou drzost cpát se na web, který původně založili domorodci z Ostravska, a pro které byl také zpočátku určen. Ale měl jsem vhodnou záminku v podobě slovensky psané žádosti o neexistující džob.
Slovenku zcela a letošní rok z velké části vzala voda. Vánoce už jsou od září v plném proudu, lidé se postí, bilancují, přemítají, slibují sobě i druhým nápravu a vůbec dělají spoustu dalších věcí, na které během roku nebyl čas. Napadlo mě, že je pro něco podobného vhodný čas i na stránkách Pánve. Tím nemám na mysli sebereflexi pánevníků-lidí, to je každého soukromá věc. Jde mi o ohlédnutí za uplynulým rokem ze strany pánevníků-autorů. Mám totiž silný pocit, že současné dění na snad ještě pořád originálním blogu začíná být zajímavé asi jako reklama na jogurty, zejména pokud jde o počet příspěvků.
Pokud někdo netuší, co mám na mysli, tak tohle:



Když nepočítám červen, kdy se hodně pije a cestuje a proto je o čem psát, tak je trend celkem jednoznačný. Bývaly časy, kdy se dalo podívat na Pánev ráno, po obědě i večer a člověk se pokaždé zabavil. Dnes to stačí tak dvakrát do týdne, někdy i jednou a s velkou rezervou. Čím to?

Lenule: Mam pocit, ze se panev v posledni dobe dost zmenila. Na muj vkus je prilis monoautorska (sorry aple) a myslim si, ze je to zpusobeno nekterymi reakcemi v komentarich, nekdy spise narazkami a podobne. Nekteri autori na panev uz pak radeji nic nenapisou, jen aby se nestali centrem posmechu... (2. listopadu 2005)

Fluidum: Proč psát příspěvek do blogu, kde jsou in fotky hovínek a zadnic? Případný příspěvek na jiné téma by byl tímto nenávratně out, odsouzen za vrak. (3. listopadu 2005)

Dobrá, stáhl jsem z Pánve seriál o Pythonech, vylepil jenom sem tam nějaký vtípek a jinak vesměs držel zobák. V komentářích bylo rušno jako v klášterní škole, sarkasmus aby člověk hledal mikroskopem. Sezóna "zadnic" už navíc skončila dávno předtím a tak všechny údajné příčiny námětové tubery šly k ledu.
A co se stalo? Když se podíváte znovu na graf, tak zjistíte, že prosinec má našlápnuto být vůbec nejhorším měsícem za celý rok. Jinými slovy – terapie nezabrala. Pacient je zřejmě léčen blbě, nebo je jeho stav už beznadějný.
Škoda. Když by mi zůstal osud nakloněn, Pánev by snad dostala na jaře svůj vlastní server a stálo by za zvážení přejít na jiný design, případně i blogosystém. Za současné situace je to ale zbytečné. Pánev je na sestupné dráze, která sice bezprostřední havárií nehrozí, ale optimismu také mnoho nenabízí. Co myslíte, otcové zakladatelé, zlepší se to?

Ahoj všem,tak jsme se Zoozou našli mezi naskenovanýma fotečkama z Bulharska jednu, jak má vypadat cestovni letní kuferek.Přejeme hezké a pohodové svátky.P.S. Úpice hlásí 30 cm sněhu.

Kuriózní případ řešili v pondělí večer chomutovští strážníci. Dvakrát vyjížděli do ulic k 49letému muži, který visel na lampě. Ani jednou nedokázal vysvětlil, jak se nahoru dostal. "Prý si myslel, že jde stále po rovině a najednou visel," sdělil Vladimír Valenta z tiskového oddělení.
První telefonické oznámení přijali městští policisté v pondělí ve 20:58. "Dostali jsme zprávu, že u restaurace Kovárna visí na lampě veřejného osvětlení nějaký muž," upřesnil Valenta.
Když strážníci dorazili na místo, dotyčný již seděl na zemi a sbíral si věci. "Uvedl, že visel za bundu na držadle na vlajky. Dolů ho sundali kolemjdoucí. Jak se tam dostal, prý netuší. Strážníky ujistil, že se to již nebude opakovat," popsal policista.
Ve 22:56 však zazvonil na služebně městské policie telefon znovu. "Oznamovatel nahlásil, že kdosi opět visí na sloupu na troleje v ulici Vodní," řekl Vladimír Valenta.
Hlídka na místě zjistila, že se jedná o stejného člověka. Tentokrát visel ve výšce asi tři a půl metru nad zemí a ještě hlavou dolů. "Navíc měl nohu zaklíněnou tak, že nešla uvolnit. Museli přijet i hasiči, kteří pod něj dali vozidlo," sdělil pracovník tiskového oddělení.
Muže pak převezli do nemocnice. Jak se podruhé dostal na stožár, nedokázal vysvětlit. "Uvedl, že si toho ani nevšiml. Myslel si prý, že jde stále po rovině a najednou visel," vysvětlil policista.
"K jeho konání pravděpodobně přispěl alkohol. Ještě že nevylezl na sloup s vysokým napětím," dodal Valenta.

idnes.cz, 13. prosince 2005 12:53

Woody Allen: - Vypadáte jako velice šťastný pár... jste?
Mladý pár: - Ano.

WA: - Jak jste to dokázali?

Ona: - Jsem hodně povrchní a prázdná a nemám žádné nápady... a nic zajímavého, co bych řekla.
On: - Já jsem přesně takový.
WA: - Koukám.

WA: - To je zajímavé. Takže vám to klape?
Oba: - Jasně.
WA: - Díky za rozhovor.

(Annie Hall)

© HOTEN

Dneska jsem na své stránky konečně hodil galerii z Gomezova pořadu Dobrodružná chemie. Musím se ale ještě pochlupit s historkou, která mě na jednom z představení potkala. Před začátkem pořadu fotím od pódia publikum a najednou se u mě zjeví jakýsi pán ve středních letech a udeří: "Ty to tady jako fotíš nebo co to tu děláš?" "Ano, já fotím pro hvězdárnu..." "Tak poslouchej, mě teda fotit nebudeš, jasný? To neexistuje, dej si na mě pozor, já mám paměť na obličeje!" A tak mi ještě chvíli kázal.

Ujistil jsem ho, že ho teda fotit nebudu, a sledoval jsem jej, kam si jde sednout -- samozřejmě zamířil až dozadu do posledních řad, kde dokonale splynul s davem. Když někdo nechce být focen, prosím, ale má to říct slušně a ne vyhrožovat. Takhle se chová jenom kretén. (Ostatně mám dojem, že zákon dělá velký rozdíl mezi portrétní a reportážní fotografií, v tom druhém případě má fotograf mnohem volnější ruce co se týče porušování cizí osobní svobody.) Takže jenom pro omezený okruh lidí, tedy pro vás, nezveřejněný bonus track:

Já s bráchou se hlásíme do teamu. Kdo se přidá?

Chci tamtoho chlápka jako bankovního poradce! Je to můj soused a říkám vám, je to bezva chlap! Miluju ho a jeho ženu! Je to super baba a já prostě miluju sledovat ji, když jde městem! Když přijdu domů, mastím si ho celý hodiny! Úžasný! A on je v posteli úplnej dynamit! Měli byste vidět ty filmy, které jsem natočil! Všecko nahraný z okna mojí ložnice! On je můj oblíbenej soused!

Lidé už vážně neví coby, nechávají se zavírat do baráků, žení a vdávají se na dálku po Internetu, vyměňují si role a to vše nechájí v přímém přenosu přenášet k zrakům milónu lidí. Ale dneska jsem slyšel, že tolik oblíbené reality show se dají posunout ještě dál. Britská Chanel4, vytvořila projekt reality show ve kterém několik z vybrané skupinky lidí, tuším, že 9 poletí do vesmíru a to na mezinárodní orbitální stanici ISS, samozřejmě vše bude neustále přenášeno v přímém přenosu divákům. Hodně drahá sranda, mohl by si říct někdo, ale upřimně co vydelává nejvíce: zbraně, drogy, sex a zábava. Pikoškou v tomto projektu je, že se nakonec nikam nepoletí, rpostě reality show, kdy si bude stříleno ze soutěžících, už teď přistáli v Kazachstánu ve výcvikovém středisku, jenomže oni přístáli ve skutečnosti někde v severní Anglii, ve speciálně vybudovaném komplexu a hned od začátku byli obklopeni rusky mluvícími herci a asistenty výuky, kteří je budou učit všemu co by měli k letu do vesmíru umět. Samozřejmě, že nakonec nikam nepoletí, ale to oni nevědí, nevědí ani, že jsou v Anglii a že trénují na simulátorech dovezených speciálně z Ruska a Hollywodu. Prostě taková báječná Trumman show, vrcholem bude let do vesmíru, sice dost dobře nevím jak to chtějí udělat, třeba stav beztíže, ale necháme se překvapit. Vrcholem celého projektu bude vystoupení do volného prostoru, kdy po otevření poklopu budou naši pokusnauti uprostřed stadiónu a na travnaté ploše bude stát celá jejich rodina a v ochozech řvát dav 10 000 lidí, kteří se v tu chvíli budou bavit na jejich úkor. Možna, že i zažijeme infarkt v přímém přenosu, co my víme. Projekt každopádně velikášský a v mnohém připomína známý, již zmiňovaný film Trumman show, jenomže toto není a nebude film, bude to realita, velká realita ve světě ovládaném reality show a to vše za nějakých 250 mil. Euro. Nechcete někdo letět do vesmíru?

V něděli jsem byl u sebe v pokoji svědkem vystoupení tria Los Davidos. Je to veselá parta vykutálených chlapíků...

Na svém deníku už jsem o geologičáku psal. Jaksi jsem ale zapomněl zmínit pár detailů ohledně několika soutěží a úkolů pro prváky, protože ty se hodí spíš na Pánev. Ta nejnáročnější soutež mezi družstvy tvořenými jedním zástupcem z řad prváků, jedním zástupcem z řad diplomantů a jedním záatupcem z řad učitelů, spočívala v exnutí jednoho půllitru. Párkrát jsem už to zkoušel (vůbec nepochybuju, že většina z vás taky) a řeknu vám, že už to asi nikdy neudělám. Ale zpátky k oné souteži: Všimněte si, že z řad prváků se mezi geology ostřílené prací v těžkém terénu postavila jakási dívka... Jak celá soutěž dopadla, už možná tušíte. Ostatně, mrkněte na video. Omlouvám se, ale nevím, kdo ho vlastně natočil...



Říkali jsme si s Davidem, odkud se ta holka vzala a kde vůbec vyrůstala, že má takový nehorázný splav? Vysvětlení se dostalo hned při představovaní - pochází z Havířova. Po úspěšném zahanbení obou soupeřů se pak tahle prvačka ještě zůčastnila pasování do cechu geologického, kde opět s přehledem a úsměvem exnula další pivo... uf...

Jelikož se vám některým minule líbily moje fotky, tak jsem se rozhodla, že vám ukážu další, doufám že mě neukamenujete :). Tentokrát jsou z výletu do Lotyšska na řeku Gauju, kolem které se prostírá NP s bobry a vysokou zvěří (nic z toho jsem neviděla). Bylo to jen na 4 dny plus 2 dny cesta tam a zpět. Po cestě tam jsme v Polsku navštívili Bieloviezsky prales, kde jsme se mohli kochat velikostí bizonů a jiným zvířectvem a cestou zpět jsme si zajeli podívat se do Rigy a na pobřeží Severního moře sesbírat jantary. Krajina kolem řeky Gauji má podobné vzezření jako kolem řek někde na Yukonu, takže vřele doporučuji!

Kůň v Bieloviezském pralese a první pohled na řeku Gauju. Počasí nám na uvítanou moc nepřálo, pršelo, a všude byly mračna komárů, moskytiéra se stala nepostradatelnou..

Ale svítilo i sluníčko a plutí na lodi se tudíž stalo vyjímečným zážitkem.

Proplouvali jsme kolem pískovcových skal a občas se kolem řeky nacházely krátké vyhlídkové trasy pro pěší..

Večer a ráno na stejném místě, pokaždé jiná atmosféra..

Na snídani byly samé dobroty...jen kdyby nás u toho neotravovaly ti krvechtivý komáři...

Všude byly stopy po bobrech, jen nám se nechtěly pořád ukázat...a já jsem objevila, že mám po sobě pojmenováno jedno tábořiště :)

Kostel na náměstí v Rize a tržiště plné jantaru kam se oko podívá....

Jantar, jantar, jantar... a moře! Nádherné moře s nádherným bělostným pískem...a jantary :)


Jestli vám to nevadí, někdy příště bych určitě pokračovala...třeba Irskem, Černou horou...uvidíme :)
Hezký den!

No známe to všichni, některé veci v našich životech se dějí naprosto automaticky a jsou ovládány čímsi zevnitř našich lidských tělesných schránek, bez toho aby naše racionální myšlení s tím nějak souviselo. Ano, mám na mysli třeba, když se nám do zorného pole čas od času objeví hezký ženský zadek, co uděláme díváme se za ním. Je nám to občas vyčítáno, ale pokud můžu sám za sebe, nemůžu za to. Protože mnohdy o tom ani nevím. To stejné mi potvrdil jeden zajímavý experiment ve známém seriálu televize BBS o lidských smyslech. Testovaným osobám byl na hlavu a potažmo oči zavěšen aparát s kamerou jež sledovala, kam se onen člověk dívá a zároveň byl obraz zachycován kamerou. Ve výsledku se dalo přímo v obraze sledovat , kam se člověk přesně dívá. Testovaná osoba - žena byla vypuštěna do baru s tím, že experiment započne za chvíli. Samozřejmě experiment již probíhal, nebudu napínat, nevědomky tato „testérka“ sjela pohledem zadky všech přítomných mužů v zorném poli, když jí to potom promítli sama tomu nemohla uvěřit. Prostě podvědomé reflexy. Jestli vás zajímá kam se dival pokusník - muž vypuštěný do baru o chvíli později, tak se chvíli napínejte, protože jsem vlastně chtěl psát něco úplně jiného.
Jiný příklad takového nevědomého chování, do kterého zapojíme i lidi kolem nás, může být nabíledi. S kamáradem Davidem jsme se shodli na jenom takovém podmíněném reflexu a možná se vám to už taky někdy stalo. Sedíte v baru nebo hospodě, přemýšlíte o píčovinách a pijete pivo, první, druhé, třetí, páté a zjistíte, že jste ten den přemýšlli už dost a že vám ta břečka barvy chcanek už zas tak moc nechutná, ba naopak je úplně odporná a bez pěny, jste nalitý jako žok a proto rozhodnete, že zaplatíte a půjdete domů, protože vás to tu a potažmo ve vašem životě ani moc nebaví. Mávnete na krásnou slečnu servírku nebo přiopilou čišnici, která se k vám připlíží a dá vám jednoduchou otázku „co dáme ještě jedno“? A odněkud z hlubin se vyloudí v tu chvíli naprosto nesmyslná odpověď „jasně, ještě jedno“, díváte se kolem, ale jste tam sám, nad pivem , které vám nechutná, jste rozhodnuti, že jdete domů, ale cosi zevnitř, jakési vaše temné já řekne ono všeříkající „jo, jasně“. V takových chvílích bych byl schopen odpřísáhnout, že jsem to snad ani neřekl já, ale je to tak, máte před sebou další pivo a musíte se s ním poprat. Nebo opít ono druhé temné já, dokud nezačne říkat „ne, už dost“ nebo mlčet, nebo vám nezavřou lokál. Prostě podmíněný reflex poddivného druhu. Ale o tom jsem taky nechtěl psát. Chtěl jsem napsat o podmíněném obranném reflexu jež jsem v sobě objevil díky podivné příhodě. Tedy:

Není to ani ani tak dávno co jsem si koupil krásný inteligentní telefon jehož inteligence v mnohém převyšuje IQ některých tzv. vyvolených z vily, uměl přehrávat filmy, kukat, predět nebo a hrát písně, prostě nádhera. No a jednou v pátek, kdy je potřeba se drobátko uvolnit, jsem se sjel jako dýně a nechal se o telefon okrást, prostě ráno už jsem ho neměl, obešla mně hrůza a začal jsem jednat s blokací paušálu. přišel jsem tedy o telefon, kartu i kontakty. Nu což za hloupost se platí, štvalo mně to ale co se dá dělat. Když jsem si pak přišel do slavného T- mobile pro novou SIM, řekli že mi ji nedají dokud nezaplatím dluh, jenže já všechno platím přes GSM bankig a to jde bez SIM karty dost špatně, že. Návrh na expresní hotovostní platbu s poplatkem 50kč mně v tu chvíli už doslova dopálil, nejenže jsem přišel o telefon, někdo mi třeba protelefonoval moc tisíc ale ještě po mně budou chtít 50kč, tak to ne a nasraně s tím, že už nikdy nepřijdu jsem odešel. Rychle jsem se však vzpamatoval, neb bez mobilu je život těžký a rozhodl se, že dodržím slib a půjdu na jinou méně proradnou pobočku mého drahého operátora. Navštívil jsem tedy pobočku jinou, již řádně vychlazen a smířen s tím, že budu muset zapalatit onu expresní platbu. Přivítala mně s vřelým úsměvem, moc hezká hosteska nebo co to bylo s nápisem T- mobile, přes prsa. Seznámil jsem jí se svým problémem a ona mi ani ne tak navrhla řešení jako spíš, že mně politovala, což se vám zas až tak často nestane. Nicméně došlo k placení a položku jsem se rozhodl zaplatit kartou, když se pak přímo přede mnou sehla v úplé sukni k terminálu, skoro jsem omdlel. Napodruhé jsem skoro omdlel když mi sdělila, že na účtu nemám dostatek peněz, chvíli jsme si povídali jak se to mohlo stát, ale řešení jsem jaksi nenacházel. Jo a byl to čtvretek a já měl u sebe jen 600kč a potřeboval 900kč. No a v tu chvíli se to stalo, řekla mi „tak mi dáte těch 600 a ten zbytek mi donesete zítra“. Nechápal jsem „jak jako zítra?“. „No zítra, mi donesete zbytek, já jsem tady do šesti, takže když to donesete kolem té šesté, tak to budu zrovna končit“. „Končit, zítra, peníze, jak jako končit?“ Pořad jsem nechápal a nedocházelo mi to, až se mi rozvítilo, byl to přímý útok, no v tu chvíli se projevil onen obranný reflex, jež bych nazval asi nejlépe „plnou parou vzad“. Aniž bych sám sebe ovládal, jenom jsem řekl „to od vás přece nemůžu chtít, víte uděláme to jinak ....“.

Za malinkou chvíli jsem už stál před pobočkou T-mobile a vypouštěl z úst znatelné obláčky přehřáteho vzduchu unikají z otvoru na kouli jež byla asi nedopatřením nainstalová na můj krk již před léty a hlavně jsem nechápal, cože se to právě stalo. Takže úplně nádherná ženská, milá, krásná s dobrým flekem, mně nepřímo pozve na rande, stačí jen říct „ok, příjdu zítra v 17.55 a pak někam zajdem“ a místo toho cosi z mých hlubin zahuhlá „tak to by asi nešlo“ a poručí, mé schránce utéct, před možnými problémy ze dveří ven. Hm na jednu stranu je sice dobré vědět že uvitř cosi funguje automaticky, takový obranný mechanismus před možnými problémy, něco jako opak sebedestrukčního mechanismu. Nejsem si ovšem úplně jist jestli právě o takový obranný mechanismus stojím, ale moná asi jo. Každopadně je to dost možná projev toho, že už nejsem nejmladší a stejně jako když jsem byl mladý a bál se žen z jejich neznalosti, dostávám se po období zrání do období jakéhosi podzimu, ženy už trochu znám a proto se jich začínám asibát. A proto „plnou parou vzad“, neb ta doba již nastala.

Jo a abych nezapoměl odpověď zní „na kozy a do očí“, takže dámy zamyslete se nad svým podvědomím, neb myslím si, že dívat se ženám do očí je společensky přijatelnější, než se dívat na chlapské zadky.

David Gilmour "On an Island" to be released March 6, 2006. We can confirm that on his birthday David will release his new album. Plans for a European and American tour are in the works but no firm dates are set as yet.