Panev

Drazí čtenáři Pánve, nedokážete si představit, pod jakým tlakem se v poslední době nacházelo mé já... Je to již téměř měsíc, co mou mysl zaměstnává osud jednoho, vám jistě dobře známého dítěte. Ano, dnešek je ten den, kdy jsem se rozhodl, podělit se o své temné myšlenky i s Vámi. Neustále přemýšlení nad problém, o kterém bude za chvíli řeč mi udělalo ze života peklo, na druhou stranu však ukázalo, že můj žebříček morálních hodnot je sestaven správně!

Celý příběh začal zcela nenápadně někdy na přelomu dubna a května letošního roku. Tehdy mě přijel navštívit do Prahy Jirka Dušek, který zde chtěl pokoušet štěstí na poli místních dívek, neb v domovském Brně je již profláknutou zkrachovalou existencí... Ve snaze zapůsobit, si dokonce vyholil hlavu, což mělo za následek pouze to, že Jirka působil velmi vyzývavě na romskou menšinu... Nakonec přeci jen dal na moji radu a zakoupil si levnou kšiltovku, aby si svou lebku zakryl (jen malá poznámka, na stránce www.heavens-above.com, která předpovídá přelety umělých družic, se již rozběhl program, který umí spočítat Jirkovu polohu, na základě jeho mobilního telefonu a posádce mezinárodní kosmické stanice ISS předpovídá, kdy bude Jirkova vyleštěná palice házet prasátka a vytvářet tak obdobu záblesků družic Iridium, fungující však v opačném směru).

Vraťme se však k tomu, co mě trápí. Protože Jirka v Praze samozřejmě neuspěl, šli jsme večer společně zapít žal do nálevny. Debatovali jsme nezávazně o tom, jak a kde sehnat hezkou a rozumnou dívčinu a já jsem v legraci pronesl, že u mě to jistí malá Anička Kolasová, a že si prostě počkám až Anička vyroste. V zápětí mě však Jirka zarazil s tím, že s podobnou představou nedávno zcela vážně vyrukoval na samotného otce malé Aničky, Marka Kolasu. Ten však společně se svou ženou Magdou Jirku odmítnul s tím, že malá Anička již byla přislíbena Pavlu Gabzdylovi, který se nechává familiérně nazývat Gabi. Zatímco z mé strany se jednalo o čistou nadsázku, Jirka mluvil naprosto vážně!

A tím jsme se dostali k jádru věci... Jistě vás stejně jako mě napadají otázky typu: Za co si Gabi Aničku zasloužil? Za peníze? Za úsměv? Proč Marek určuje osud své dceři? Nyní vidíte stejně jako já, že jsem prostě déle již mlčet nemohl a biji na poplach! V sázce je osud malého dítěte!!! Chápu, že Jirka byl ze strany Marka odmítnut, přeci jen už to není žádný mladý princ, ale spíše takový strýček Fido... A byť během svého plytkého života dosáhl jistého postavení a nějakých těch titulů, i já chápu, ze to pro Aničku není ta nejlepší partie...

Jenže Gabi? Ten je jen o tři roky mladší a i když se snaží neustále působit jako klučík se sympatickým úsměvem na tváři, přeci jen i on už se stal poněkud ohlazeným valounkem na dně řeky života. Navíc jakožto řadový astronom jistě není žádnou výhrou (a to přes všechny pochybné pořady v televizi, které se zaštiťují jeho jménem, jakožto jménem autora...). Těžko uvěřit, že tak milí a svědomití rodiče, jako jsou Marek s Magdou by uvrhli svou dceru do temných hlubin života s přestárlým a depresivním Gabim v jednom pokoji a infantilním strýčkem Jirkou v pokoji druhém (předpokládám, že i když se oba jmenovaní pánové tváří jinak, budou i za dvacet let žít ve společné domácnosti...). Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že Magdě se Gabiho zželelo a ve snaze mu pomoci dokonce nabídla svou dcerku.

Nejsme však v romantickém filmu, ale v kapitalismu! Nebo spíše v aristokratickém zřízení! Dal jsem si tu práci a zapátral v archivech a matrikách, abych si potvrdil nebo vyvrátil své podezření. Ano, je to tak, ale Marek Kolasa, tedy přesněji hrabě Marek Kolasa má modrou krev. Jak se mi podařilo zjistit, jeho rod, který už několik staletí žije v oblasti Těšínského Slezska patří stále mezi ty šlechtické rodiny, které ještě dodržují sňatky z rozumu a pro zisk! Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že nejen Marek, ale i Pavel Gabzdyl má šlechtické kořeny. Ačkoliv se Gabi vždy tvářil jako tuctový občan této země, ve skutečnosti je mladým panošem z rodu Gabzdylů! Skrze prostředníky vlastní jeho rodina téměř vše, co na Ostravsku souvisí s uhlím (tento rod údajně participoval i na obchodu s uhlím v jisté Kostnici a kdo ví, jestli nemá podíl na trpké smrti Jan Husa obohacením klasické hranice o černé valouny). Gabi se tedy může nazývat pravým uhlobaronem!

Jak vidíte, celá skládačka do sebe začíná zapadat. Marek se jako správný šlechtic snaží pouze získat vhodného ženicha pro svou dceru a upevnit tak pozici obou rodů na Ostravsku a Havířovsku. Je dosti pravděpodobné, že až Aničce bude dvacet let, z Gabiho bude sešlý padesátník, stojící jednou noho v hrobě (za což může mládí strávené v hospodách v Havířově, v hospodách v Úpici, v hospodách v Brně a klamání čtenářů ABC v prepubertálním věku...). Marek, který si je těchto skutečností dobře vědom si nemůže přát více. Anička totiž po Gabim zdědí nemalý majetek. Odpusťme Markovi tuto chladnou vypočítavost, která je přirozeným chováním aristokrata.

Ač to zní všechno logicky, přeci jen už nežijeme ve středověku a je třeba se postavit za malou Aničku! Vyzývám vás proto, abyste dali najevo svůj nesouhlas a umožnili tak Aničce prožít hezké a normální dětství!

Na závěr ještě uvedu několik zajímavých fotografií, dokumentujících výše popsané události.

Jiří Dušek vyjednává s Markem Kolasou ohledně malé Aničky. Jiří je na fotce označen červenou šipkou, povšimněte si jeho zhýralého úsměvu na tváři.



Fotografie Pavla Gabzdyla, kterak si hraje se svou budoucí manželkou, ta nic netušíc a žijící ještě v bezelstné dětské naivitě považuje Gabiho za hodného strýčka na hraní...



Nahota těmto pánům není opravdu cizí a oděv odloží téměř kdekoliv, tolik jen k jejich morálním zásadám.



Dodatek k horní fotografii, Jiří Dušek, zachycený na splavu v Úpici, kde děsil svým vzhledem malé koupající se děti (mohl by tohle být hodný otec?!)



Usměvavý Pavel Gabzdyl s očekáváním budoucnosti vzhlíží k malé Aničce...

Právě dnes jsem se vrátila po třech týdnech geologického mapovacího kurzu z Chotěboře. Náš plán byl sestavit novou, podrobnější geologickou mapu v okolí Chotěboře, což znamená, chodit každý den do terénu, rekognoskovat ho a večer zpracovávat výsledky získané během dne. Na konci se po třech týdnech této práce musí ručně vyrobit mapa a vše ostatní, co k tomu patří-geologický řez, stratigrafické schéma, textové vysvětlivky, legendu, hydrogeologickou mapu, konturové diagramy měření, seznam dokumentačních bodů, mapku významných geologických lokalit a ještě jedno překreslení obsahu do mapy s menším měřítkem...

V praxi to vypadá asi tak, že se brodíte po kolena vysokým a mokrým obilím a snažíte se najít každičký pidiůlomek, který v mezeře mezi řádky této rostliny uvidíte. Dále chodíte po rozbahněném poli a ohýbáte se za každým "podezřelým" kouskem horniny a bušíte do ní, dokud se nerozpadne. Prolézáte houštím, zarostlými akátovými lesíky, chodíte po lese, občas po cestě, nebo podél řek, v dědinkách, a když je méně štěstí, zjistíte, že hranici hornin máte v lánu metr osmdesát vysoké, páchnoucí, občas mokré, občas plné včel, řepce. Častokrát vyplašíte srnku, srnce či zajíce, kteří nerušeně odpočívají schovaní ve vysoké trávě, říkající si, že tam jsou naprosto v bezpečí, poněvadž by tam normální lidi nelezli. Ovšem ze všeho nejvíc se snažíte najít nějaký výchoz horniny. Mohu vám ale z vlastní zkušenosti říct, že ani padesát metrů dlouhé a čtyři metry vysoké skalní defilé (opravdu velký výchoz) není někdy tak jednoduché objevit. (My to naše minuly dvakrát :)
Jelikož se mapuje i v sobotu (volno je jen v neděli), nesmíte se divit, že když lezete do stráni za dědinou, hraje vám k tomu místní rozhlas. Sbohém galánečko....

Ovšem nejlepší zážitky mám z posledního dne, kdy naše práce finishovala. Téměř nikdo nestíhal, ovšem ostatní na tom byli o mnoho lépe než já. Já se celý den svíjela v křečích žaludku, chodila zvracet, měla průjem a bylo mi fakt mizerně. Každý člověk si jde v tomto stavu lehnout(což by mi udělalo zajisté moc dobře), ale to já nemohla. Takže se kreslilo, psalo, stříhalo, rýsovalo a vymalovávalo do sladké půl druhé v noci. Načež nám bylo řečeno, že tam máme ještě spoustu chyb a tak se ráno muselo vstávat v šest a ještě rychle předělávat. O půl osmé jsme zdatně své dílo odevzdali...

Stav je nyní takový, že se mi podařilo dnes od včerejšího rána v sobě udržet první jídlo-snídani. A hlavně jsem se dostala po třech týdnech opět na internet a k poště :)
Hezký zbytek dne přeju :)

To, že jsem si na svém mobu Siemens M55 zprovoznil ICQ, to už není pro čtenáře Pánwe žádná novinka. Na upozornění Marka jsem se však do softwarových útrob svého utrženého sluchátka začal nořit hlouběji a hlouběji... takže jsem nakonec dosáhl jeho částečného přeprogramování. V tomto okamžiku například mohu posílat z mobilu SMS na Oskara a Eurotel za 6 halířů kus! Taky jsem si předělal některé funkční klávesy, doinstaloval grafická pozadí, nejrůznější užitečné funkce... No hrůza... A přitom k tomu stačí jeden levný datový kabel a trocha odvahy k resetování systému... :-)

27. 5. 2004 to bude přesně rok co jsem se vrátil z cest. A jaký ten rok byl? Jak jsem ho prožíval? Co jsem cítil? Jak jsem ho vnímal? Někde jsem četl, že jeden obrázek vydá za tisíc slov, v tomto případě je tomu přesně tak.

Dovolím si veřejně říct, že Pája je můj nejlepší přítel, jakého jsem kdy potkal. Skutečně. O to víc jsem byl ale v pondělí šokován, že právě on se pokusil právě mne poslat na pravdu bóži... No, zas tak šokován jsem nebyl, jelikož si na podobné cynické rány od mých nejbližších pomalu zvykám, nicméně zrovna od Páji... no, řekněme, že jsem byl poněkud nemile překvapen...

O co vlastně šlo? Jednoduše jsem kolem sedmé hodiny večer došel domů (po vyčerpávající práci, kdy jsem si vylepšoval své osobní www stránky, icqčkoval s přáteli a připravil jeden pořad pro výjimečnou, úterní návštěvu) a už na chodbě cítil vůni skvělé pečínky. Na tom by nebylo nic zvláštního, vždyť paní o poschodí níž vyváří tak skvěle, že se po naší barabizně prakticky bez ustání line nějaká libá vůně... O to větší překvapení mne však čekalo na chodbě našeho bytečku (mimochodem, stali jsme se opět majitelé ledničky, brzo budeme mít i pračku a mikrovlnku, takže nám chybějí už jen ty děti :-), kde mne přes nos praštil zvláštní, štiplavý zápach...

No nic, řekl jsem si. Asi u sousedů něco připálili a přes světlík se ten smrad přetuneloval až k nám do bytu.

Tím pro mne celá kauza dočasně skončila. Čichové receptory si brzo zvyknuly, já si zapnul televizi, díval se na dokument o vylodění v Normandii a chroupal zeleninový salát... Kolem půl deváté mne však přepadl ukrutný hlad a tak jsem vyrazil napříč pokoji do ledničky, kde jsem byl rozhodnut vyplenit Pájovi zásoby jídla. Bezesporu bohaté!

V tom to přišlo! Otevřel jsem dveře od kuchyně a přes nos mne udeřila brutální vlna horka, ne nepodobná tepelnému útoku jaderné bomby o ráži kolem jedné kilotuny trinitrotoluenu! Místnost byla vyhřátá jako kremační pec ve filmu Spalovači mrtvol, uprostřed přitom seděla naše milá, hodná plynová troubuška... Ano, Pája si brzo ráno sušil boty (ty si naštěstí vyndal), kolem půl osmé vyrazil na týdenní geologický kurz, ale zapomněl náš pekáč jaksi odstavit... Takže trouba celý den hicovala, jak o život, a pomalu se protavovala kachličkami do nižších pater...

No, ještě, že jsem dostal hlad. Přijít pozdě v noci domů -- například z flámu nebo z práce, nechytit mne mlsná... nevím, co by se v noci dělo. Každopádně je mi jasné, že by s největší pravděpodobností vyšel Pájův záměr kremace mé křehké schránky žehem... Z toho vyplývá: Pája není žádná ideální manželka. Naopak! Je to černá vdova! A navíc mrcha, která vydezinfikovala celou ledničku, jelikož svůj poličan, máslo, sejra... to všechno si vzal na cesty s sebou.

Už nikdy nebudu mouchám trhat nožičky, fakt ne. Slibuju.

Marek Kolasa. Čtvrt Havířov. Kolem půlnoci standardního euročasu. Nedaleko centrálního náměstí Evropského sjednocení, které zdobí futuristická zpívající fontána Václava Klause doprovázená unikátní laserovou projekcí. Přímo v rozlehlém květinovém parku Václava Havla, kde v naprosté tmě nočního osvětlení regulovaného podle tzv. Hollanova zákona (pojmenovaném snad po excentrickém enviromentalistovy počátku 21. století) zmateně pobíhá téměř padesátiletý Marek Kolasa.

Rozsvícenou čelovku napájenou malým termočlánkem doplňuje halogenové světlo v levé ruce a miniaturizovaný superpočítač s prostorovou projekcí, který je napojen na síť městských kamer dobrovolného, občanského ochranného systému,v ruce pravé. Přes miniaturní mikrofon v umělém zubu a kochleární článek za levým uchem navíc Marek komunikuje s neviditelnými hlídkami europolicie, jež prostřednictvím nanobotů nepřetržitě scanuje veškeré dění nad megapolí Havířov-Ostrava, slavnou především díky genetickému výzkumu a tvorbě biopotravin ze stále vzácnějšího černého uhlí. Přes všechny tyto vymoženosti ale unikátní tmu poetického květnového dne neustále protíná Markovo zoufalé volání: "Ani? Ari? Aničko? Nejseš tady? Proč sis vyplnula svůj osobní ochranný čip?"

Ptáte se proč Marek zoufale křičí? Jednoduše proto, že Anička Kolasová už dávno není onou roztomilou Aničkou, která se zubí na zastaralých statických fotografiích digitálů, velmi primitivních předchůdců dnešních emotigrafů. Sedmnáctiletá Anička si teď říká Arachnofobka a je frontmeankou jazz-metalové skupiny Zpocená myš, která každý pátek vyprodává nostalgický bar Kofin, specializující se na nezávislou scénu oldies prvního desetiletí tohoto století. Obličej Arachnofobky dnes zdobí umělé diamanty zavedené pod alabastrovou kůži nadočnicových obloků a stříbrné řezáky horního patra. Naopak unikátní imitace ebenového dřeva, která doplňuje nosní přepážku, velmi vkusně ladí s fialovou barvou vlasů a chirurgicky zastřiženými ušními lalůčky. Geniálním tahem je i fosforující duhovka levého oka a na naopak zcela černá duhovka oka pravého.

Každopádně obecenstvo si Arachnofobka získává především zcela originálním tancem, v němž umně mixuje kmity pozadí arabských tanečnic luxusních čajoven centrálního Damašku a kdysi slavný break-dance zoufalců v podchodech zaplivaného New Yorku, dnes hanzovního města Islandské unie. V havířovsko-ostravském kraji se dokonce zcela veřejně mluví o tzv. arachnobiku a televize Supernova už vyjednává o univerzální multilicenci toho tance bizardního jako oko Honney Dolly v kombinaci s věrností sladkého zamlaskání "fakt brouku, byl si dobrej!".

Jistě, člověk si řekne, že takové kráse, navíc kráse doplněné chraplavým hlasem, která Zpocenou myš už řadu týdnů drží na prvních místech interaktivní hitparády C+ sponzorované potravinovým trustem Pepsi/Coca, prostě nelze vůbec nic vytknout. Jenže chyba lávky! Anička Arachnofobka Kolasová dnes večer, po odehraném koncertě Myši neťukla komunikátor, nepřišla v jedenáct večer domů a dle robáka, jenž non-stop obsluhuje v Kofinu, dokonce odešla na procházku s jakýmsi osmnáctiletým týpkem(!), co si říká Spidermanem, který se prý podobá bývalému americkému prezidentovi Schwarzeneggerovi. Ano tomu kulturistovi, co zahájil válku se Severní Koreou ovládanou mumií Kim-čong-ila, přijal za sedmdesátý stát americké unie evropské Rakousko (několik roků před tím, než o totéž požádala africká velmoc Angola a "křemíková" Bangladéš, která je dnes hlavním světovým vývozcem říčního kalu nezbytného pro výrobu vakcíny proti tak rozšířené Ebole!!!) a taky prezidentovi, co otevřel první nudistickou pláž ve svobodomyslné Kalifornii.

Prostě, Arachnofobka a Spiderman v Markovi vyvolali poměrně zažrané a oprávněné obavy! Samozřejmě, Anna prošla standardním školením -- ať už prostřednictvím osvícené maminky, dnes ředitelky Genetické univerzity, nebo pomocí speciálních učitelů během kyberprostorových kurzů na základní škole, ale člověk nikdy neví. Samozřejmě, po přijetí zákona o regulovaném početí žádné excesy tohoto druhu rozhodně nehrozí. Vždyť bez dálkového svolení příslušné eurokomise v našem hlavním městě Bruselu k samovolnému početí jednoduše dojít nemůže. Nehrozí ani požití alkoholu, dnes podávaném od 25 roků... Vždyť unikátní nanoboti, co se posledních deset roků přimíchávají do všech legálně vyráběným nápojům, požitý ethanol okamžitě rozloží na neškodné cukry a nezletilci přivodí nanejvýš pořádnou bolest hlavy. Tabák byl zakázán už před deseti roky a koupit ho lze jenom na některých nezávislých, ale pečlivě monitorovaných tichomořských ostrovech, naopak marihuana, legalizovaná v roce 2005 -- poté, co se objevily její blahodárné účinky na smrtící tzv. "brazilský" virus, je dnes povinnou součástí páteční občanské výuky zdravotní hygieny, takže už vůbec nikoho nijak nevzrušuje. No a jiné drogy si dnes vezmou jen čirý zoufalci, kteří se dobrovolně rozhodnou nemít děti. Ale i v tomto případě se reálně jedná pouze o neškodný kofein, eventuálně mátovou příchuť a nebo dlouhodobě zrající tzv. pivní květ.

Jenže Marek, díky štěstí v reprodukční loterii "Česko hledá SUPERmuže" otec dalších třinácti mladších dětí, má úplně jiný strach! Má strach, aby se Arachnofobka nenaučila tzv. hrubé výrazy počátku 21. století. Dnešní, pečlivě vycizelovaná krasomluva "europanta", zaplevelená archaickými sprosťárnami, znamená nejen problémy v denním životě, ale především -- při nevhodném plácnutí na nevhodném veřejném místě -- i doživotní zákaz vstupu na vysokou školu a nebo dokonce už i na střední, prodlouženou e-školu! Ano, to všechno má na svědomí zákon "o čistotě europanta", k němuž jsme před sedmi roky dobrovolně přistoupili a zcela bez zábran navždy degradovali češtinu na tzv. druhotný, národnostní jazyk pěstovaný dobrovolnými spolky regionální kultury. A právě z toho má Marek, muž v domácnosti, a samozřejmě i jeho žena Magda, momentálně pobývající na konferenci o alternativní homeopatické výživě, starost. A to se nezmiňujeme o druhém muži Magdy Františkovy! (Možná se divíte, ale po genetické bombě odpálené Iránem v roce 2009 poklesl počet žen schopných reprodukce o 80 procent, takže OSN přijala univerzální celosvětový zákon o mnohomužství.) Nebýt Františka, bylo by zbývajících třináct dětí o samotě, a to by ani dva robáci koupení v e-Tesco nezvládly! Magda může být jenom ráda, že má i přes maximální pracovní nasazení doma oporu ve dvojici skvělých mužů, jakým je padesátiletý Marek a osmnáctiletý František.

... Ok, ok, nechejme toho! Jak to 24. května 2019 dopadne, uvidíme až za šestnáct roků... Každopádně němý videozáznam pořízený minulý pátek archaickým digitálem instalovaným na koženkovém pásku poblíž zahrady mojí maminky ukazuje, že Anička už směrem k Arachnobiku vykročila levou nohou (avi, 3.5 MB)... Jo, jo, doufám, že se dočkám jejího slavného představení v Kofinu. A když ne, tak se plácnu přes kapsu a stáhnu si ho z e-Netu...

Zatím proklouzávám všem těm žebrajícím studentíkům převlečených do různých hadrů a namalovaných zubní pastou. Drzost jejich chování nezná mezí a jen čekám až ke mě přistoupí nějaká skupinka hastrošů, obstoupí mě a všichni jednohlasně vybafonu "naval prachy hajzle!". Teď se snad toho nedočkám, ale mám strach z roků příštích, až budu starší, slabší a nebudu se moct bránit potulujícím se bandám studentů. Pak budu muset zřejmě solit, jen aby mě nechali na pokoji a nestloukli mé staré tělo.
A proto nasrat vážení, pokud se chcete ožrat, tak né za moje prachy. Řekněte si svým tatínkům, maminkám, dědečkům, babičkám, strýčkům a tetičkám, já totiž nedělám osm hodin denně vola svému šéfovi jen proto, aby vy jste si mohli ožrat rypáky.

Nevím to jistě, ale je velmi pravděpodobné, že na tomhle snímku Tonyho Levina jsou moje ruce :-)

Peter Gabriel na koncertu čaroval a občas balancoval na hranicích pozemské fyziky. V jeho proslulé kouli se asi těžko někdy projdu, ale segway si doufám někdy vyzkouším!!! Ostatně podívejte se sem.

Šok č.1: Mé sedadlo v busu má číslo 21, šok č.2: Vedle mně si sedá obrovský babochlap, šok.3: Babochlap mi začíná v průběhu cesty nabízet sušenky, odmítám a ještě silněji se nořím do skript z regionální geologie, šok č.4: Foťák do haly nepronesu ani náhodou, prohmatávají mi pomalu i rozkrok a můj batůžek s foťákem končí v Gomezově opatrovnictví, šok č.5: Nejlevnější tričko stojí 700,- Kč, plakát 300,- Kč, DVD 1200,- Kč, singly jsem neviděl, šok č.6: Více než půl hodiny před koncertem vcházím na plac a je tam narváno, šok č.7: Chybí kruhové pódium typické pro celé turné Growing Up, šok č.8: Je více než 40 minut po plánovaném začátku koncertu a Gabriel nikde, hala se otřásá, šok č.9: Fantastická čekací hudba doprovázená upoutávkami na kruhovém plátně ustává a halu zalévá bouřlivý aplaus - na pódium přichází charismatický šedivý pán, šok č.10: V hale se stále svítí a Gabriel pouze v doprovodu kláves zpívá Here Comes The Flood ve velmi smutné náladě, šok č.11: V narvané hale je hrobové ticho, šok č.12: Tma, stroboskopy a šílený rachot, doprovodná kapela je v plném počtu – Darkness, šok č.13: Zvuk je hutný a dost silný, chvílemi mám pocit, že střecha haly odletí na Hradčany a můj hrudní koš pukne, šok č.14: Tak to je mazec, šílená atmosféra, šok č.15: Jsem přímo v kotli, všichni kolem se vrtí do rytmu – staří ošlehaní kmeti i mlaďoši s dredama, šok č.16: Vrcholí Secret World a při kytarovém sólu poskakuje půlka haly, šok č.17: Starší písně zní v novém aranžmá fantasticky, šok č.18: Gabriel kouzlí se zvukem a světly, atmosféra se blíží floydovským koncertům, šok č.19: Tak tohle jsem nečekal - The Tower That Ate People, můj mozek byl právě katapultován do prostoru!, šok č.20: Hledám mozek, šok č.21: Jak to ten chlap dělá?, šok č.22: Gabriel svítí a tancuje, celá hala řve Sledge Hammer!!, šok č.23: Gabriel mluví česky o Iráku, následuje Signal to Noise, šok č.24: Ten zpěv není zdaleka dokonalý, ale to vůbec nevadí, šok č.25: Jeden z vrcholů koncertu - graduje poselství ze Signal to Noise a všichni v hale se topí do modrého světla, šok č.26: Modrá záplava hasne a já vidím všechno žlutě, šok č.27: Promyšlené spojení: začíná In Your Eyes, kterou už zpívá snad celá hala, všichni mají ruce nad hlavou a tleskají, šok č.28: Konec? Ne! Hala duní a řve!!!, šok č.29: Přídavek: Gabriel přijíždí v telefonní budce – Come Talk To Me, šok č.30: Gabriel česky prohlašuje: Děkuji vám za super večer!, šok č.31: Je konec, šok č.32: Pořád nemůžu najít ten mozek!!!

Průvodce nakoukne – polije ho smrtelný pot – otočí se k turistům a zvolá: Já jsem to říkal!! Však se na to pojďte sami podívat! Vchází.

Scénka s mystikem. Bičuje se; přijde dítě atp.

Středověký mystik. Polonahý muž, bičuje se jako kajícník. Mumlá motlitbu. Někdo klepe na dveře a on řekne: Ano, dále. Vchází školní dítko a říká: Čau tati!

Otec (nepřestává se bičovat): Ahoj! Jak bylo?

Dítě: Dobrý, mamka říkala, že už máš jít domů.

Mystik: Ještě umývá okna? Stále se bičuje.

Dítě: Ne už to má hotovo.

Mystik. Začíná se bičovat více a rychleji.

Náhle vstupuje svatý muž se svatozáří a přihlíží, jak se muž bičuje.

Svatý: No, jde mu to docela dobře.

Mystik: Hele, svatej!

Svatý: Bičuješ se dobře, ale máš smůlu, protože další nepřibíráme, je nás už dost.

Průvodce odvádí skupinu se slovy: Vůbec nevím, čeho se tady ještě dočkám!

Věřte nebo ne, kousek za Havířovem jsme včera zahlédli Ledňáčka říčního.
Pokud si dobře vzpomínám, v literatuře je předkládáno, že tito ptáčci žijí v čisté přírodě. Takže to na ostravsku není s životním prostředím zase tak špatné jak se veřejně míní nebo to byl vysoce odolný jedinec...

Ledová noc odešla, neruš jejích domén. Na obloze ptáček zazpíval Mlžným ránem ševelí tu zvuky dojemné. Ruší mrtvé ticho ležící dokola.Ozývá se skřivan, lišák zmizel do polí. Ledňáček zčeřil hladinu, podívej. Mezi stromy řeka zeleně proudí. Unáší mne nekonečným létem do moří. A v té líné řece já se tiše uložím. Slunce mne svou září obkládá. Po poledni oddávám se jeho paprskům, než tu záři pohltí můj městský dům.(Grantchester Meadows - R. Waters)

Zdroj: ABC mladých techniků a přírodovědců, 19. 12. 1989

Už několik roků chodím do práce/místa svého koníčku/své zábavy/svých přátel pěšky. Samozřejmě tím myslím hvězdárnu na Monte Boo. Ale teprve včera jsem si uvědomil, kolik zajímavých figurek mne obklopuje. Samozřejmě bez urážky.

Ono to začne už v okamžiku, kdy otevřu dveře. Naproti bydlí taková divná rodinka s manželem, jehož IQ není o moc větší než IQ vajglu v nádražním bufetu. O poschodí níž pak bydlí další bizardní rodinka s dcerou mého věku a IQ na úrovni automatu vydávajícího u nás na křižovatce jízdenky na šalinu. No a v přízemí pro změnu sídlí paní Jahodová, za kterou se skrývá… nejdřív nóbl butique, pak dárkový obchod, pak nostalgie obchod a teď staveniště.

Tím ale panoptiku teprve začíná…. Opět, bez urážky… ale v našem oblíbeném non-stop krámku, který sousedí s vchodem do naši nocležny, je srb/chorvat/utečenec z východu, který hulí podobně jako neodsířená elektrárna v Krušných horách, takže cokoli vám prodá, má vlezlou příchuť tabáku… Cestou do kopce nekonečné Kotlářské vás čeká galerie "21" (původně minisámoška, kterou vlastní bratr uměleckého šéfa divadla Husa na provázku), v níž dneska najdete naprosto naivní umění na úrovni žáka desáté třídy základní školy. Ujdete asi sto metrů a narazíte na první pohled obyčejnou trafiku… No, jednou jsem tam byl a už vím, kde se v Brně organizuje ilegální přistěhovatelství z Ukrajiny…

Další figurka na vás čeká v areálu Vysokého učení, které obsadilo rozpadávající se baráky po naší socialistické armádě těsně pod hvězdárnou… Jedna starší paní, která zde pravidelně zametá, alespoň jsem si toho za ty roky všimnul, strašně sprostě pořád nadává… jako, kdyby vedle ní stál nějaký imaginární podřízený… vzduchem létá jedno přirození za druhým… a to jde po cestě se smetákem v ruce… ani nemaká… tedy nezametá…

Další bizardní figurky na mne čekají na hvězdárně. Ne, nebudu mluvit o svých kolegyních a kolezích… Ale lidech, které hvězdárna přitahuje jako hromosvod…

Například nás už řadu roků terorizuje pan Koutný, který na každé přednášce přijde s nějakým revolučním blábolem… To by samo o sobě nevadilo… kdyby ten chlapík své objevy ve zkratce nepublikoval v Mladé frontě Dnes, pak si je neoxeroxoval a nevylepoval na naší nástěnce na náměstí Svobody, na odpadkových koších na Kraví hoře, na stromech kolem hvězdárny a dokonce i na zdi u vchodu do planetária. A to, když byl na vrcholu svých sil, vnucoval našim přednášejícím fascikly svých objevů… Teď -- naštěstí pro nás -- poněkud polevil. Takže své aktivity omezuje jen na orální prezentaci geniálních objevů. A to ještě jen na každé druhé přednášce. Jak jsem se totiž dozvěděl, dal na naše doporučení a šel kázat slovo fyzikální mezi mé bývalé vyučující na Přírodovědecké fakultě.

Taky si pamatuji na okamžik, kdy k nám na Kravák došel chlapík a říkal, že je natolik nabitý elektřinou, až třením rozsvítí žárovku… Pomocí domácího telefonu jsme svolali všechny přítomné zaměstnance a sledovali onen zázrak… Bylo to ještě před filmem Akumulátor, takže onen generátor to měl skutečně z vlastní škeble…. Třel žárovku jako o život, jako kdyby měl dosáhnout nějakého vrcholu… jenže ne toho, který vás hned napadne…. prostě třel a žárovka vypadala jako žárovka… takže nakonec prohlásil, že je u nás na hvězdárně špatné biopole a že to musí jít ukázat někam, jinam… kdybyste viděli tu moji vnitřní radost, jak jsem mu opět doporučil mé bývalé vyučující na Přírodovědecké fakultě univerzity tatíčka Masaryka… Jo, ti z něho museli mít velkou radost…

Další postavičkou je bizardní Krakonoš, který vysedává pod okny mé bývalé kanceláře, vedle sebe skleničku od dětské výživy, kam házel vajgly Startek, a kolem sebe pobíhajícího, nádherného podvraťáka s váhou kolem tři čtvrtě kila… Říkalo se o něm, že je to šílený milionář… ostatně jeho extravagantní oblečení, tj. nátělník z dob první socialistické spartakiády, modré trenýrky, olezlé kožené sandále, které byli hitem v roce, kdy na salmonelu z rychlého občerstvení Sputnik na náměstí Svobody zemřeli dva důchodci, a kostěné brýle, jaké dodnes prodávají v oční optice za velkého přispění Všeobecné zdravotní… to všechno dokazuje, že v žádném případě nejde o ledasjaké ořezávátko!

No a tak bych mohl pokračovat dál a dál… Hanku jsem už představil… Taky mám známou neznámou, která mi nechala v pokladně planetária krásný, na dotyk příjemný boxerky… ale o tom někdy příště.

Několikrát jsem o ní mluvil, několikrát jsem o ní psal, ale ještě nikdo jste ji neviděli v plné kráse. Tak tady ji máte, sice za tmy, ale o to víc je tajemnější, temnější, svůdnější a přitažlivější. Pokochojte se její krásou a mohutností. Něco podobného mám v současné době v hlavě, jednu velkou, pylem a olejem zasviněnou kaluž.

Tak jsem dnes jela z Opavy vlakem plným fanoušků Baníku. Hm, zajímavá zkušenost ...

Tento článek byl vytištěn v deníku Havířovsko tento týden, poslední odstavec článku jsem vynechal. Vypovídá jaká skvělá klientela se nachazí na mém pracovišti. Děkuji za projevenou soustrast a případně nějakou pěknou povzbuzujíci smsku.

Šatník mají v kontejneru
Havířov (bb) - Místo aby dětem opatřil oblečení v běžných obchodech, vybírá jim ho z odpadu, který lidé vyhodili do popelnic.
Pravděpodobně mnohem přísnější sociální dohled by měla získat rodina se třemi dětmi bydlící nouzově v hotelové ubytovně. Hlavou rodiny je svérazný hrubián, který pro peprné slovo nechodí daleko. Zlost si vylil i na kuchařkách mateřské školy. Jeho děti si prý špiní oblečení příliš mastným jídlem. O tom, že on sám vybírá popelnice, se nezmínil. Podezření, že něco není v rodině v pořádku, mají i učitelky ze školky. Nemohly nezaznamenat nechutný zápach, který se kolem muže šíří vždy, když si děti ze školky vyzvedává.
Rodina se už dostala do velkých problémů loni v květnu. Matka tehdy nechala malé děti bez dozoru a bez vědomí otce utekla z bydliště. Děti si doma hrály se zápalkami a založily požár. Jen s velkým štěstím tehdy nedošlo k tragédii a děti se podařilo z hořícího bytu zavčas zachránit. Od té doby rodina bydlí v hotelu Merkur. Právě v jeho okolí je otec vídán, jak se noří do odpadkových kontejnerů a vybírá z nich věci, které by se daly ještě použít. Zájem má zejména o oblečení.
Podobných "výběrčích" se ......

Jak by se vám, pánové, líbila takováhle podložka pod myš? Opravdu zajímavá varianta podložek s ergonomickou gelovou opěrkou pro ruku... Akorát by byl asi problém soustředit se pak na práci, pro mě teda určitě ;)




(Zdroj: www.futurologie.cz)

Ano, dospěli jsme do let, kdy je potřeba se nad sebou zamyslet, přehodnotit svůj dosavadní život a brát ho zodpovědně a s rozmyslem. Už bychom si neměli dělat ze všeho pořád srandu a shazovat chudáky tučňáky do hlubokých děr. Kola našeho zodpovědnějšího přístupu k životu jsme roztočili už na Bečce č.1, kde jsme se rozloučili s Icedem, Dědkem a Gabim a přivítali jsme do našeho kruhu Střítka Lilo (alias Strýčka Lolo), Puntíka a Střívka. Neusnuli jsme však na vavřínech a naši novou životní etapu jsme poposunuli vpřed i minulý týden naprosto zásadním aktem: Vyloučili jsme z našeho kruhu opotřebovaného Codela se skomírajícím Aplem. Jejich místo zaujal tajemný Bla Bla s okouzlujícím Pyžmíkem. Jen tak dál! Push the tempo!!!!!

No mně se podařilo na 321.1)))

Co všechno lze dělat s chudákem tučňákem najdete zde ... http://www.yetisports.org/ ... odpalování je přitom to nejhumánnější... Takže se tam podívejte a představte si místo tučňáka někoho jiného... u mne to alespoň funguje skvěle :-)

Tak mně doletěl na 320.1 :-)

Já: 317,5, kamarád Zlesmen: 319,8

:-)

http://amok.maxxmok.de/Pinguin.swf Ten můj se zastavil na 306 metrech, kamarád dokonce zvládl odpal na 318,5!

Možná vás to nenapadlo, možná jste nad tím nepřemýšeli, ale technický vývoj jde dopředu i u takové mnoha generacemi vykoušené věci jako je dětský kočárek . Zrovna jeden s Magdou pro Aničku vybíráme. No já moc nevybírám spíše tomu sekunduju, ale každopádně se dozvídám mnoho nových věcí, které mě od doby, kdy jsem jezdil sám v kočárku jaksi přeskočily.

Věříte, že tahle vybavené jsou a takové parametry mají dnešní kočárky?

Ergonomická, měkce polstrovaná rukojeť je výškově nastavitelná

Mechanismus na skládání se ovládá jen jednou rukou přímo na rukojeti

Snadné rozkládání jen jednou rukou

Po složení je kočárek kompaktní a může samostatně stát

Opěrka zad je polohovatelná a je vybavena praktickou kapsou

Nastavitelné 5-ti bodové bezpečnostní pásy

Čtyři přední kolečka jsou natáčecí s automatickou aretací a odpružením, průměr 165mm

Dvě bržděná a odpružená zadní kolečka o průměru 165mm

Propojené brzdy

Rozměrný nákupní košík

Aluminiový, korozi odolný podvozek vyrobený z trubek o průměru 24mm

Váha 7,45 kg (bez boudičky a košíku 6,65 kg), rozměry složené: V75 x Š48 x D34 cm

... a další podstatné či nepodstatné maličkosti...

Co bude dálé? Palubní počítač, navigace GPS...?

Ozlik @ 14:32 # komentáře k příspěvku (0)

Jo, tenhle svět není bezpečný. Teroristi i obyčejná paka mohou komplikovat život nejen na Blízkém východě, ve Spojených státech, řeckých Athénách a nebo španělském Madridu, ale dříve nebo později dorazí i k nám do České republiky. Je proto jenom dobře, že v areálu ruzyňského letiště hlídkují policisté se zbraněmi, které navíc posílilo několik desítek vojáků. A aby toho nebylo málo, prý jim pomáhá blíže nespecifikovaná monitorovací technika a v nouzi nejvyšší i obrněný transportér...

Jo, tohle všechno je ale krásná komédie. Přesvědčili jsme se o tom v sobotu s Gumkou na vlastní oči (viz jeho Šum svistu). Jistě, v příletové hale skutečně najdete zevlující policisty i vojáky, ale stačí vyrazit hned vedle, na přilehlé stanoviště a pokud se budete tvářit dostatečně otrle, pak v klidu dojdete až k chatrnému plotu, jenž obklopuje letištní plochu.

Myslíte si, že když jsme leželi na začátku ranveje, těsně u plotu, že nás někdo sledoval?

Možná disponuje česká armáda výzvědnými satelity, možná má vynikající teleskopy, ale za celé dvě hodiny jsme si nevšimli, že by si nás někdo všiml. Žádné pravidelné obchůzky, objížďky či obklusky... Žádné strážné stanoviště, žádné kamery... Nic. Jen my za terénní vlnou, kam nešlo prakticky nijak dohlédnout, navíc s dírou v plotě, do které by se vešli i naše maličkosti... Jediné štěstí, že teroristi jsou skutečná vylízaná paka. Kdyby totiž nebyla, kdyby měla IQ alespoň vařené brambory, dopadlo by to na Ruzyni brzo jako 11. září v New Yorku.

Jako správný otec nedokážu své malé dceři odmítnout žádnou dobrotu...
(foto Magda)

Kupte si půl litru rumu, lístek za 12 korun, dojeďte na Dejvickou, pak sedněte na 119 a vystupte na zastávce „U letiště“. Obejděte plot, zvládněte chůzi tak kilometr po poli, až narazíte na začátek přistávací dráhy na mezinárodním letišti v Ruzyni. Když si zde sednete/lehnete/postojíte – dřív nebo později nad vámi přeletí přistávající letadlo... Už to samo o sobě je paráda! Nicméně, pokud dosedne Airbus A310 a nebo Boeing 737-400, máte se na co těšit. Za několik vteřin potom, co vám letadlo zmizí v dálce na přistávací ploše se přiřítí zvuková bublina, která by se dala označit jako šum svistu... Máte pocit, jako by se kolem vás přehnalo několik neviditelných stíhaček, ale v různých směrech a výškách. Ostré svištění vzduchu má většinou zcela konkrétní směr, takže máte opravdu dojem prostorového zvukového útvaru, který vás občas zasáhne plnou silou, jako v nějakém dobře vydařeném hororu. V některých případech lze pocítit i tlakovou vlnu, která se šíří od motorů, popřípadě i vůní leteckého benzínu. Jev očividně závisí na typu letadla, protože se objevuje pouze u letadel s motory v rovni křídel. Nicméně vůbec jsme nepochopili, proč jev vzniká jen zde a ne u letadel s proudovými motory obecně...

Do Handlové přijeli jsme, pivo a kafe vypili jsme, převlékli se, za tmy vyrazili, při bouřce přespali, do EU probudili , na první vrchol dorazili, fotili, povídali a vínem se opíjeli, motali, spali, kocovinu z hlavy dostávali, na druhý vrchol dorazili, fotili a povídali, na třetí vrchol dorazili, trochu zmokli, neustále lesem procházeli, vodu hledali, vodu našli, ruma popíjeli, bouřky, pavouků a padajících stromů se báli, pod Vtáčnikem v bouřce přenocovali, v mracích se probudili, směrem dolů vyrazili, povídali, po dlouhé chůzi do hospody dorazili, Martina pro auto vypravili, pivo popili a bídíska pokouřili, převlékli a domů zpátky vyrazili, ve ValMezu na oběd se zastavili a v Hranicích se rozloučili. Tak a takové to bylo.

Tato krásná kovadlina se vytvořila v podvečer nad jihozápadním obzorem dne 5.5.2004, aby z ní mohl vyšlehnout krásný blesk a aby ten krásný blesk mohl políbit někoho na čelo.

Ne, prostě ne ne ne ne ne kurva ne. Nemůžu mít jedinou radost na tomto světě. Už ten zasraný hmyz, který mě při cestě do práce napadal a atakoval nevěstil nic dobrého. Prohráli jsme, já prohrávám a svět se mi opravdu směje. Jak můžu být optimistou, jak se můžu smát, proč se divíte mému nasranému ksichtu, proč to všechno tak smrdí, proč? A proto přátelé oblékám azbestový oblek a vyrážím do ulic podpalovat smějící se svět, protože už nesnesu jeho chechtavý smích.

P.S.: hlavně že jsme zdraví, po bitvě je každý generál, kolik třešní tolik vyšní...
P.P.S.: ano Lébo, je to přesně tam

Musím trochu neutralizovat Lenčin optimismus... :-) Fotil Střívko.

Tak jsem se včera po strašně dlouhé době dostala opět domů do Olomouce. Už když jsem vystoupila z vlaku, dýchla na mě prazvláštní atmosféra. Olomouc je místo, kde jsem trávila 99 procent času svého života až do svých zhruba dvaceti let. A to už je co říct. Všechna místa se vám za tu dobu neodmyslitelně a nevymazatelně vryla do paměti a nikdo je odtamtud už nikdy nevypáčí. Hned po chvíli jsem potkala svou učitelku ze základní školy. Tu, která mi v páté třídě dala trojku na vysvědčení ze zeměpisu jen proto, že jsem neuměla vyjmenovat všech devět planet Sluneční soustavy tak, jak jdou po sobě..vůbec si mě sice nevšimla, ale já si ji pamatuju až moc dobře. Hned v zápětí jsem potkala ženu, která mi byla idolem již v útlém dětsví, kdy jsem navštěvovala mateřskou školku. Měla tehdy nádherné vlasy dlouhé až po zadek, byla vysoká, štíhlá, krásná a všichni jsme ji milovali, a nejvíc, když si sedla ke klavíru a začala hrát a zpívat si s námi. Teď vedle mě v autobuse seděla žena, která nebyla vůbec tak vysoká, vlasy neměla tak dlouhé, a v obličeji měla asi milion vrásek a opravdu nešťastný a utrápený výraz. Oči se jí rozzářily jen na okamžik, když zdravila malého kloučka s tatínkem, nejspíš mého následovníka. Vše mi připadalo tak blízké a známé, až je to neuvěřitelné. Vybavovaly se mi okamžiky z dětsví. V Brně žiju už dlouho, ale tento pocit tam nejspíš nikdy nezažiju. Tento pocit se jmenuje dětsví, část lidského života, na které člověk vzpomíná většinou nejraději, období bezpečí, klidu a lásky rodičů. Jsem ráda, že takovýto pocit mohu zažívat. Je moc pěkný, a zárověn zvláštní. Dokonce i ležet v posteli, ve které jsem předtíl ležela denně, je pro mě jakýsi svátek. Teď se doma neukážu celý měsíc, ale už teď se těším, až na mě tento pocit dýchne příště.