Panev

Nikdy jsem nebyl milovníkem cestování, trajdání s těžkým baťohem na zádeh a trmácení se někam nahoru do mlhy, odkud je prd vidět a je tam zima nebo naopak vedro jako v koňské řiti. Vždycky jsem čučel doma u svého stolu a tupě zíral na padající vločky nebo na rozkvetlou třešeň aniž bych pociťoval potřebu někam vyrazit, něco vidět, něco zažít, někoho potkat, prostě prožít něco jiného než čumění do zdi s nalepenými plakáty. Proplouval jsem životem, tak jak jsem propolouval aniž by mi něco chybělo, aniž bych tušil, že mi něco chybí. Ale to se naštěstí změnilo.
Když nepočítám tábory, nějaké to lyžování, zájezd s rodiči do Buhlarska nebo NDR, školní výlety, nebo nějaké jednodenní, maxilmálně dvoudenní trajdání kolem baráku, tak moje první trochu víc dobrodružnější akce byla až v roce 1998, kdy jsem s Martinem vyrazil na neuvěřitelnou cestu na kolech do Beskyd a blízkého okolí. Koupil jsem si svou první karimatku, kterou mám dodnes, naplnil poprvé batožiny věcmi na pár dnů a společně s Martinem jsme vyjeli do nářuče šílené bouřky, která tehdy v Beskydech proběhla. Vše jsme prožili v pohodě, počasí pak bylo nádherné, nálada nádherná, já jsem byl naplněn něčím co jsem nikdy nepoznal a bylo kurva fajn jak cyp. No a pak se to rozjelo. Následovalo několik téměř každoročních akcí na kolech po naší republice a po Slovensku, Kréta a hlavně Nový Zéland a Indonésie. Teprve tam, na druhé straně planety jsem si uvědomil, jak mám rád to poznávání jiných zemí, lidí, ty západy a východy Slunce, tu krásnou a sladkou únavu, když zdoláte nějaký šílený kopec nebo když po dvanácti hodinách chůze dojdete do cílového místa, když se potom večer bavíte s kámoši o tom, co jste prožili, co jste viděl a přitom ležíte na zádech a sledujete noční oblohu a v hubě máte bídísko, které chutná tak, jako by vám ho připálil sám Pán Bůh (když o tom přemýšlím do hloubky, tak jsem si tu nádheru uvědomil vlastně až doma, až jsem seděl sám v bytě v krásném odpolením dnu, neměl s kým promluvit, když jsem poznal realitu tohoto světa, ralitu některých lidí, realitu zrady, realitu píchnuté kudly v zádech).
Mám ještě pár snů, kam bych chtěl zajet, co bych chtěl vidět, ale ten jeden největší mi stále uniká. A jak říká Rebelos, je to o prioritách. Čemu dáte přednost, buď si koupíte auťák, byt, motorku, vybavení do bytu, hi-fi vybavení a já nevím co ještě a nebo prachy vrazíte do cestování. Myslím, že já si už vybral a pokud budu živ a zdráv, tak si ten svůj velký životní sen splním a věřím, že při tom plnění nebudu sám.

P.S.: pozor na ponávratové stavy!

foto: Tomáš Havlík