Panev

mě vždycky dokážou rozesmát. Třeba zpěvák Václav Pergl z města VDF z pořadu Doremi a nebo třeba tahle fotka, která vyjadřuje čistou radost ze života.

No , ze bych tedy byl odkazem: HDD_40GB:Desktop Folder:Am_3.jpg nejak odvazan nebo nadsen, to asi ne. Toho kovu a zeleza to by asi tlacilo, ja mam radsi mensi a drobnejsi. Spis to hovori o autorovi , ze ma rad modrou barvu, nebot nam nedopral podivat se pod poklici.

Populární herec Oldřich Kaiser čelí trestnímu stíhání. V noci na pondělí ho za agresivní chování v Café baru v Divadle Na zábradlí obvinila policie ze dvou trestných činů: z výtržnictví a z útoku na veřejného činitele. Kaiser prý skočil jednomu z policistů na záda a hrál si na klíště.
Více zde.

Pokud máte pracovního náporu opravdu dost, zkuste se chvilku odreagovat na střelnici.

Opravdu drsný blog najdete na stránce www.kompost.cz.
Pokud chcete na vlastní oči vidět "pitvu zubní pasty", pak určitě nakoukněte sem.

Ozlik:
Cau, stahuju to...
dedek:
super, pak ti k tomu dam komentar
Ozlik:
OK.
dedek:
uz ho mas?
Ozlik:
Jasne.
Ozlik:
Mam ho cely zivot.
Ozlik:
A snad ho budu mit funkni jeste par desitek let...
dedek:
jde o to, ze na druhe strane - normalne bile - bude cerny text... a poslu ti to, ano?
dedek:
:-))))))))))))))))))))
dedek:
D E B I L E
Ozlik:
Ano.
dedek:
:-) to reagujes na to, co bude na druhe strane, nebo na to, co si?
Ozlik:
:-)
dedek:
:-)

Záznam komunikace dvou spolupracovníků pomocí skvělého prográmku ICQ.

Takže, všichni kdož mně znají ví, že mám nemocná kolena, jedno je již odoperováno a to druhé již také prošlo metamorfózou (ano, onen veselý odvoz horskou službou). Nutno také zmínit, že jedno koleno jsem si „odrovnal„ na sjezdovkách a druhé na běžkách. No ale já si nedám říct a zkouším dál co kolena vydrží. Zrovna včera jsem zažil veselý výstup jehož jsem byl hlavním protagonistou. Zase po čase jsem se pokoušel lyžovat a určitě znáte takové ty natažené sítě, které zabezpečují oddělení lyžaře a nebezpečného úseku. Tak právě takovou síť jsem testoval, musím uznat, že to není nic moc. Můj experiment spočíval v nedobrovolném testování propustnosti. Právě v době pokusu o prudké zastavení, mně mé koleno zradilo, povolilo a pak už jen vím jak jsem ladně proskočil mezi sněhovou závějí a spodním okrajem záchytné sítě. Závěj byla opravdu vysoká a svah neskutečně prudký, zároveň jsem v něm ležel a sjížděl hlavou dolů. Musela to být opravdu veselá podívaná kterak, člověk přijede k vleku a jedním skokem zmizí pod sítí a po hlavě sjíždí závějí. Tím chci říct , že ne všechno co se tváří jako záchranné zařízení, opravdu plní onen účel. Pak jsem se ještě nemohl v tak prudkém kopci dostat nahoru a ona síť se zezdola překonávala mnohem hůře než v opačném směru. Výsledkem mého testu, by tedy mohl být závěr: Pozor na lyžařské sítě mohou být nainstalovány obráceně, čímž neplní svůj účel a znemožňují tak lyžaři dostat se nazpátek.

Během svého života jsem si vypěstoval řadu citových vazeb. Přednostně samozřejmě k živým bytostem, nicméně neopomenul jsem ani předměty neživé. Zatímco v předpubertálním stádiu hrál prim malý medvídek, posléze jsem přešel k věcem denní potřeby. Stručně, modré propisovací tužce… Přiznávám, že ústup medvídka způsobilo to, že jsem mu v dětském věku ukousal očička a následně je pozřel, v zápětí zase roztrhl bříško a část výplně opět nasměroval do mého trávícího traktu. Pohled na zuboženého medvídka mě rázem katapultoval do drsného období puberty a nastínil mi, co mě asi tak čeká…
Vraťme se ale k propisovací tužce. Jistě, že to nebyla láska na první pohled. S nástupem na gympl jsem si pořídil běžnou, modrou a krásně metalizovanou propisovačku, kterou jsem až donedávna psal… Díky mé občasné zmatenosti jsem ji však minulý týden někde ve škole zapomněl. Jistě, během života mě potkaly i horší ztráty, takže s touho jsem se poměrně dobře vypořádal. Nicméně pokud vás někdo doprovází u všech písemek, maturity, přijímaček na vysokou školu, psaní hanopisů a udání, při rytí piktogramů do lesklého laku školních lavic, či vám poskytne hodiny zábavy během nudného učiva svým rozkládáním a opětovným skládáním, je jisté, že se vám s ním nebude loučit snadno. Tomu, že bych ji kdy ještě spatřil jsem nedával žádnou naději…
Jaké bylo však mé překvapení, když se propisovačka po týdnu objevila na naprosto jiném místě školy. Poznamenávám, že naši školu lze velmi dobře přirovnat k labyrintu… Prvotní pocit nadšení z opětovného shledání byl v zápětí vystřídám pocitem strachu, zda mou propisovačku někdo nezneužil a nenarval do ní například červenou náplň. Bližší ohledání ukázalo, že týdenní cestování propisovačce vůbec neublížilo (vyjma odřenin, které jsem způsobil sám v afektech zuřivosti u maturity a přijímaček na vysokou školu…) Ona událost na mě zapůsobila takovým způsobem, že jsem se rozhodl na propisovačku začít mluvit a oživit tak můj vztah k ní. Zatím ale zarytě mlčí… Předpokládám, že je uražená proto, že jsem si dovolil jí ztratit…

Jdu tak po ulici, když mě zaujalo něco pod zrovna projíždějící dodávkou. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o nějaký sáček, ale sáček to nebyl. Byla to kočka, která se nějakým záhadným způsobem zasekla pod přední nápravou. A jak ta dodávka jela, tak kočka pod podvozkem dělala přemety a kotrmelce a říkal jsem si, sakra zase bude o jednu kočku méně. Jaký byl můj údiv, když dodávka zastavila na křižovatce a kočka, o které jsem si myslel, že její duše už se napájí smetanou v kočičím nebi, vyskočila a pelášila pryč. Byla teda solidně doplašená a zasviněná, ale jak jsem mohl pozorovat, všechny končetiny se zdály v pořádku. Tak si říkám, něco takového umět...

Pohled zpět na mateřskou základnu. Zde obrázek pro 3D brýle.

Brno, autobusové nádraží Zvonařka, pochmourné dopoledne. Je zima, autobus mi jede až za dvacet minut, kupuju si noviny MFDnes a jdu do čekárny se trochu ohřát. Zastavím se přesně na místě a přesně ve stejný okmamžik, kdy tam má shůzku na inzerát jeden 4%ní kluk. Hádejte jaké měli poznávací znamení? Ano kamarádi, hádáte dobře, noviny MFDnes. Kluk ke mě přichází, já samozřejmě ještě netuším o co jde, ptá se mě, ke vší mé smůle já mu špatně rozumím, čímž zahájím zmatený, trapný, nechápající rozhovor. Lidé v našem okolí přestávají číst noviny, bavit se mezi sebou a vůbec vyvíjet jakoukoliv činnost. Jediné co dělají je to, že nás začínají pozorovat a poslouchat. V tu chvíli chci sedět na jádru Halleyovi komety a letět směrem k Plutu, protože mi došlo o co kurva jde. Na závěr jsem vysvětlil, že to opravdu nejsem já s kým si sjednal schůzku, načež poznamenal: "to je dobře", což mě teda trochu urazilo (ale opravdu jen trochu). Vrátil se zpátky na své místo v čekárně a dál čekal na svého prince. Lidé se opět začali věnovat své činnosti a já předstíral, že čtu noviny. Po chvíli jsem musel vypadnout, a když jsem procházel z čekárny, cítil jsem na sobě jeho 4%ní pohled.

Snímek zachycuje Amálku studující novinky nejmenovaného televizního seriálu.

Překrásný třistašedesátistupňový záběr okolí sondy Spirit naleznete zde (obrázek 300 kB).

Tak nám začal tát sníh. Kupy špinavého rozbředlého sněhu pomalu mizí, voda promíchaná s holubincema kape ze střech na procházející lidi, poslední zbytky rampouchů čekají až se odlomí a zaryjí se s radostí někomu z těch spěchajících lidí do hlavy. Jdu domů, pozoruji rozpouštějící se psí hnědé dárečky, abych si náhodou jeden z nich nedonesl na podrážkách domů, protože tyto okouzlující kupičky jsou všude. Projíždějící auto mě obhodí dávkou špinavé vody, ale nereaguji, nenadávám, mám jiné starosti. Ve střevech mi nebezpečně bublá a křeč, která mě zachvátila mě upozorňuje, že do pěti minut se bude dít něco velkého. Přidávám do kroku, brodím se přes velkou kaluž, která se opět vytvořila za mým barákem a stále čeká, až ji nějaké letící tělo přijde navštívit a vezme sebou notnou dávku teplé krve. Někdo před nosem mi ukradl výtah, po schodech nejdu, něco mi říká, že by to nedopadlo dobře. Další křeč následovaná pohybem tekutin a vzduchu v mých střevech. Otvírám dveře od bytu, od záchodu a game over přátelé. Stihl jsem to, díky Bohu, to co ze mě vylezlo, bych v trenkách nechtěl mít.

Lidi, že si nesundávájí svršky v autobusu? Normální věc. Co takhle Maoři na Novém Zálandu, kteří chodí v létě v kulichu a po obchodech a po ulici se zásadně pohybují boso. Nejdřív se divíte, pak se nedívíte a nakonec to děláte taky.

Pravidelně cestuji mezi Havířovem a Ostravou do práce meziměstskou linkou. Zde se většinou používají autobusy podobně vybavené jako pro dálkové linky. Proto mi přijde přirozené, že když nastoupím a teplota ve vozidle je pro člověka příjemná (nehrozí-li omrznutí), sundám si svrchník (bundu či kabát) a spolu s taškou si jej dám do odkládací přihrádky nad sedadlo (cesta vetšinou trvá 30-35 minut).
Už několikrát jsem si všimnul, že tuto činnost vykonávám ve většině případů sám. Mnozí si nejen že nesundávají kabáty, ale také si nechávají čepice na hlavě.
V létě si věci odkládat není většinou potřeba, ale v zimě mi to přijde trochu jako masochismus. V těchto autobusech se mnohdy velmi dobře topí, takže člověk se musí po příjezdu koupat ve vlastním potu. No, proti gustu...

Naše kočka chytla svoji první myš

Všechno se sere, proto zkouším publikovat a doufám , že tím něco vydělám. A protože nemám doma plyšové želvy, ale kočku, tak to bude o kočce. Kočka mně včera pěkně nasrala, jen co jsem ráno ....

pokračování příště a abych nezapoměl "banik pičo".

Rebelos @ 21:03 # komentáře k příspěvku (0)