Panev

Když jsem si četl tento týden Hospodářské noviny, tak v příloze IN bylo psáno o místech, které jsme projeli na kolech. S chutí jsem se začetl do článku a vzpomínal. Škoda jen, že jsem netušil o existenci Čertových hlav u Želíz nedaleko od Mělníka. Moc bychom si nezajeli a za tu podívanou tyto skalní útvary určitě stály. Více zde.


Snímek: Richard Grégr

Klikni si mně!

Při nočním návratu z jedné ostravské hospody si Puntík a Goméz při pohledu na volně stojící kužely vzpoměli na dětská léta a začali si s něma házet, mazlit, objímat, kopat, já jsem jim v tom začal pomáhat a opodál stojící Gabi, který měl o několik piv méně než my, to vše pozoroval s bakalářským nadhledem. Po malé chvíli dovádění jsme toho zanechali a zamířili do mého bytu. K mé nelibosti jsem zjistil, že chlapci se s jedním kuželem evidentně nechtěli rozloučit a tak jeden ten kužel skončil u mě doma. Začal jsem protestovat, že ho doma nechcu, ale byl jsem rázně umlčen tím, že je to jako dárek a podobné kecy, že si ho musím nechat a neprošlo mi ani to, že jsem kužel chtěl experimentálně vyhodit ze čtvrtého patra. No nic, řekl jsem si, kašlu na vás pánové, jakmile odjedete, tak v noci vynesu kužel ven a bude klid. Puntík jako by cítil zradu v mých očích, mě začal varovat, že běda jak kužel nebude u mě doma, když zase přijede. Trochu jsem se zalekl co by mi mohl provést a tak jsem si kužel raději ponechal a začal přemýšlet jak ho využít, až jsem vymyslel jednu hovadinu. Udělám z něho takový památkový obelisk, že kdokoliv ke mě přijde na návštěvu, tak se na něho podepíše, ale ještě nevím, jestli mám do toho zahrnout opraváře, plynaře, elektrikáře a všechny ty lidi, které neznám a eventuelně by ke mě mohli přijít.

P.S.: děkuji sousedům, že tu noc to přežili, že nikdo z nich nezavolal policajty, že ruším noční klid, protože já bych to při takovém bengálu, který se děl u mě doma asi udělal.

 

Včera nad ránem jsme se spolu s Luckou a Gomézem vrátili z Rumunska. Bylo to... no, bylo to nadherný... Pro ilustraci vstup do jedné z jeskyní Cetatile Ponorului... Dole jsou coby měřítko Goméz s Luckou :-)

V pondělí jsem byla v Opavě ...
Je to jasné ... počasí mě nesnáší, stačí se podívat na
http://www.chmi.cz/meteo/rad/data/0407191100.gif
(kde leží Opava je snad z obrázku velmi patrné)
... a doma (30 km od Opavy) ani kapka ...

1. ... cenzurováno
2. Bezva!
3. Kluci, když se chcete výborně, ale opravdu výborně najíst, tak na Vyhlídce. Hned vedle je sice pizzerie, ale pokud se chcete opravdu, ale skutečně opravdu skvěle najíst, tak jedině tam!
4. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...
5. Ty kola půjdou pryč!
6. Teplá jídla po celý den.
7. Ty prášky už nežer!
8. Ale, že je tady krásně?
9. To každopádně!
10. Lilo, pořád jen Lilo!
11. Vlez si do chemoprénu.
12. ... cenzurováno
13. ... cenzurováno
14. Ale není to paráda?
15. Ty, ale to fakt byla záhada! Oni tam stavěli jakejsi zrub!
16. A dost!
17. Groovy!
18. Tak jedem.
19. Ten svět je fakt bizardní.
20. El chorché!
21. Jirko, zažil by si to, kdyby si byl s Janou?
22. Chorché 22.
23. Zrub.sk.
24. Huňka.
25. Středomoří.
26. Vy jste kokoti.
27. Afektovaná fuchtle.
28. H, éh, éh, éh, éh ...
29. Zasiflený kokot.
30. Čtyři piva!

Před hlavním nádražím v Praze sepsal Puntík, Střívko, Střítek a Rebel. Apropo, nikdy by mne nenapadlo, jak dlouho lze s několika výše uvedenýma větama diskutovat. El Chorché!

Tak se stalo to co se nemělo stát – ucpal se nám zachod! Situace kterou zná skoro každý, spláchnete a najednou se mísa záchodu začíná plnit a plnit a plnit... Člověka v těchto krátkých okamžicích napadá mnoho řešení jak vše zachránit, ale na provedení už nezbývá čas. Naštěstí vetšinou objem mísy se rovná nebo mírně převyšuje objem nádobky vody splachovače, takže ve chvíli kdy už se těšíte na pramen tekutiny zajímavého obsahu, který se rozlévá po bytě, hladina se zastaví těsně před neudržitelným vrcholem "štěstí". Tak se to stalo i u nás - naštěstí.
V tu chvíli však nastává další problém. Jak se zbavit obsahu mísy. Nejjednoduchší je samozřejmě zavolat instalatéra a tuto nezáviděnyhodnou práci mu přenechat, ale sehnat ho v neděli dopoledne, kdy chcete do hodiny odjet je určitě velmi nepravděpodobné. Kromě toho jako správný Čech (Slezan, Moravák), se do toho člověk nejdříve pustí sám...
Zkusil jsem tedy nejdříve různé dlouhé nástroje, které měly rouru uvolnit – nepodařilo se. Zbývala tedy ještě jedna možnost – ruka. Jelikož jsem nechtěl kůži své ruky vystavovat tomuto agresivnímu prostředí, začal jsem vymýšlet jakým způsobem ruku ochránit. Nakonec nejlepším řešením, po nápadu s gumovými rukavicemu či kondomem, se ukázal sáček do koše na odpadky. Je dostatečně velký (60 l), takže zakryje ruku i nad loket.
Zanořil jsem se tedy chráněn sáčkem do tohoto zajímavého obsahu skoro až po loket a s "čistým štítem" záchod naštěstí uvolnil. Přes velkou pochvalu mé ženy jsem se však dostal do situace, kdy přes dokonalou desinfekci ruky, mi bylo zakázáno nějaký čas se jí touto rukou jakkoli dotýkat... Pro dobrotu na žebrotu. ;-)

Prave probyha sraz Panwe. Sedime na Terase, tak dondyte. Marek, David, Martin, Gomez, Jirka, Paja.

Proč nájemníkům a osobním vlastníkům našeho domu, navýšilo (bez upozornění) Stavební bytové družstvo Havířov projekt opravy o zhruba třistapadesát tisíc korun? Proč neřešilo naše připomínky, i když to slíbilo? Proč reagují arogantně? Proč se tak chovají ke svým "zákazníkům", kteří jim platí pravidelně nemalé peníze?

Proc mi pocitac prestal psat hacky a carky? Proc maji Cesi takovou smulu? Proc bydlim s nekym, kdo v semifinale Euro 2004 fandi Recku? Proc?

opilec

Dát si sluchátka na uši, pustit si na plné pecky nějakou dobrou muziku a odstřelit se někam hodně daleko, tak daleko, že astrální šňůra bude tenčí než vlas, tak daleko, že nenajdete cestu zpět, odstřelit se do míst kde není žádný hokej, kde není žádný fotbal, kde se vaše astrální já bude na věky toulat tichým a tmavým vesmírem.

V práci máme výtahy, které jsou staršího data a tudíž se občas pokazí. A vždycky jak se pokazí, tak se volájí opraváři. A včera se zrovna pokazil. Upozornil na to jeden Turek, který u nás v hotelu bydlí už druhý týden.
Zaplatí si ubytování na dvě noci a dopoledne, v den kdy mu končí ubytování, sjede dolů i se svou rodinou, se všema báglama, taškama, kuframa a vším jejich harampádím. Zeptá se jestli si může nechat všechno to Kilimanjaro věcí u nás na recepci, že si skočí s rodinkou jen na oběd do vedlejší restaurace. Já mu řeknu "no problem" a oni začnou stěhovat tu haldu věcí k nám na recepci. Odejdou na oběd a je klid. Po asi dvou hodinách vidím milého Turka jak jde k recepci, ale místo aby si chtěl vzít věci, tak mi strká do ruky peníze a oznamuje mi, že zůstává na další dvě noci. Tak si v duchu říkám jasně ty kluku turecká a už nahlas mu oznamuju, že máme volno a že to nebude problém. Turek opět mizí v útrobách restaurace a po pár hodinách se rodinka zase pakuje směr deváté patro, zpátky na pokoj. No a tak to chodí už druhý týden. Jeho ženě jsem už hledal vlak do Prahy, zodpovídal několik otázek a milionkrát říkal bye bye, když už to skutečně vypadalo, že odjedou. Jedno dopoledne mi už ozmámili, že dnes je skutečně finish. Opět odešli do restaurace a po nějakém čase vidím jeho ženu jak si to šine k recepci a už na mě z poloviny haly huláká "don´t kill me" a v ruce drží money. Uááá, vím proč to říká, nasazuju profesionální úsměv (ano věřte nebo ne, ale skutečně to dokážu) a vytahuju ubytovací knihu, abych přeškrtl datum odjezdu. Když se to stalo už několikrát nedalo mi to a zeptal se jako co se děje, že tu tak pořád trénují stěhování národů. Tak mi bylo řečeno, že čekají na charterový let směr Kazachstán nebo do nějaké té prdélkovice kolem Kaspického moře a že jim to pořád mění. Aha, řekl jsem si v duchu a šel si sednout zpátky na rozvrzanou otáčivou židli.
Ale zpátky k tomu výtahu. Tak přesně tenhle Turek mi asi ve tři hodiny oznámil, že výtah probably don´t work, že je o něco higher než má být. Zamkl jsem recepci a šel se přesvědčit. Otevřel jsem výtahové dveře a skutčně výtah byl asi tak deset patnáct centimetrů výše. Vlezl jsem do výtahu a zmáčkl první patro. V těchto případech si sebou beru vždycky mobil, člověk nikdy neví, kdy zůstane vyset, zvlášť když jsou tři hodiny odpoledne a všichni zaměstnanci našeho podniku jsou už v trapu. Dojel jsem do prvního patra, v pohodě otevřel dveře, zavřel dveře a zmáčkl přízemí a sledoval jak výtah krásně jede dolů a jak se krásně zastavuje asi půl metru nad přízemím. Samozřejmě nejdou otevřít dveře, hahaha, to je sranda říkám si, zmáčknu první patro, rozjíždím se a v pohodě dojedu do prvního patra. Otevírám dveře a než zmáčknu znovu přízemí, něco malého mi v hlavě říká, kašli na to, sejdi to po schodech a zavolej opraváře. Něco malého v mé hlavě je příliš malé na to, abych to poslechl a mačkám opět přízemí. No a opět jsem se zastavil půl metru výš než bych měl. Hahaha, říkám si to je dobré a mačkám první patro stejně jako předtím, ale s tím rozdílem, že teď se výtah nerozjel. Úaa, ok kámo, tak ještě jednou. Mačkám a nic. Sjedu všechny čudlíky kromě zvonku (zvonek nemá cenu mačkat, protože by mi pan recepční stejně nepomohl, ten má totiž jednu neodkladnou záležitost v jedné výtahové kabině) co tam jsou a nic. Vůbec nic. Úa, to je super, začnu tam poskakovat, slyšel jsem, že to totiž někdy pomůže. Nic. Sjedu znvou čudle, teď už trochu nervózněji a nic. Poskakuju a mačkám čudlíky zároveň. Nic. Začíná se mi zrychlovat tep a není to jen tím skákáním. Otáčím se na zrcadlo umístěné v kabině a začínám se sám na sebe smát, vyceňuju zuby a uvědomuju si, že jsem se už dlouho tak bezva nesmál. Smích mě přechází a vkrádá se myšlenka: sakra do prdele co budu do řiti dělat? Mobil jsem použít nechtěl, ten až v krajním případě, nechtěl jsem být za magora. Sem tam výtah trochu zakuckal, ale nerozjel se. Dívám se na hodinky, deset minut v prdeli (promiňte mi ten výraz, ale deset minut pryč jsem skutečně neříkal), začal jsem uvažovat komu potupně zavolám, ať mi pomůže z té výtahové estrády. Začal jsem šílenou frekvencí nasraně mačkat čudel do prvního patra a přitom cedil nadávky mezi zuby. Po několika vteřinách, světě div se, se výtah rozjel a já dojel do prvního patra. Vypotácel jsem se z výtahu a z recepce zavolal opraváře. Opravář přijel docela brzo (mimochodem taky tam zůstal vyset, ale on je profík, takže ví jak na to) a při opravě toho výtahu stále opakoval "to jsem blázen, to jsem blázen". Jo vážený pane, to já někdy taky.