Panev

Jelikož mne matička příroda obdařila křivě narostlými osmičkami, byla jsem dnes na extrakci jedné z nich. (To není z mé hlavy, to jsem si přečetla na poučné nástěnce v čekárně.) Myslela jsem, že to půjde rychle. Injekce (jedna), škub a je to. Chtěla jsem jet ještě dnes zpět do Brna. Hm.
Když mi podávali zelený plášť, čapku a bílé umělohmotné boty s tím, že se mám vysléct do spodního prádla a odít se tímto výplodem módy, tak jsem sice byla zaražená, ale říkala jsem si, že jsem koneckonců v nemocnici, tak proč ne. Jenomže jsem už z dáli uslyšela nějakou frézu nebo nevím jak to mám popsat. No a ta se zakousávala do pacienta, který byl na řadě přede mnou. Polkla jsem nasucho. Říkala jsem si, tady jde do tuhého. A taky že jo.
Už mne vedli na sál. Posadili do zubařského křesla. Nějaký mladý muž s maskou přes tvář mne začal zakrývat zelenými prostěradly. Jedno velké s dírou mi dal přes hlavu, takže jsem přestala vidět. Čouhala mi jen pusa. Poté přišlo ještě několik mužských. Ten podle hlasu nejstarší, profesor, mě odkryl a seznámil mě se vším. Byl milý a vtipný. Jen ty tři chudáky učně pořád péroval. Docela mě to pobavilo, jak jim neustále kladl otázky a připomínky, v kterém semestru kterého ročníku se to měli naučit. Už méně mě to pobavilo, když jeden z nich vzal do ruky jehlu a šel po mě. První vpich zabral okamžitě. Ovšem ty další dva moc ne. Profesor učně zpéroval a vpíchl mi další, už čtvrou injekci. Tak pusa by byla celkem mrtvá. Udělalo se mi lehce nevolno. Pan profesor to ihned zkušeným okem na mě poznal a rozhodl se pohnout s křeslem tak, abych měla hlavu níž než nohy. Jenomže s tím křeslem neuměl vůbec zacházet, takže jsem jezdila hlavou dolů a nahoru a dolů a celá jsem se tam tak vlnila. Normálně by mi to přišlo komické, ale tam..
Upozorňuji, že kdo nemá dobrý žaludek, ať další řádky raději nečte :).
Nu pojďme dál. Začali mi páčit nějakými páčidly v puse, tlačili, snažili se mi ho podebrat a vyšprncnout, ale ono nic. Myslela jsem, že mi každou chvíli praskne čelist anebo mi aspoň vypadne z pantu pod tím tlakem. (Na to, že se to vzácně může stát, upozorňoval také letáček v čekárně.) Vůbec to nebolelo, jen takový divný pocit. Extrakci bránila čelistní kost. A tak vzali skalpel, rozřízli mi dáseň až na kost a vzali onu frézku :). Tohle všechno jsem naštěstí díky plachtě na hlavě neviděla, ale bohužel slyšela ten odborný výklad a hnusný zvuk.
No ale nakonec se vše podařilo, zub je venku, bohudíky. Jen tam budu muset jít ještě třikrát, což mne lehce znepokojuje.(Osmičky mám čtyři a všechny jsou na prd). Ještě mi to zašili a šlo se dom. Ale teď přestávají ůčinkovat umrtvující látky, tak se půjdu zdovolením nadopovat prášky. :)
V žádném případě vás ale nechci děsit. Jestli někdo v poslední době jdete na něco podobného, věřte, že se to dá přežít. (Zatím si to myslím, ještě pořád mám pusu trochu umtvenou, uvidíme večer. Prý je to nejhorší třetí den. To je zrovna APO. No uvidíme.) Teď momentálně si hraji na němou a snažím se vůbec nehýbat pusou, a už vůbec ji neotvírat. Ale jsem v šoku z toho, jak velkou díru v té puse mám. Neuvěřitelně velkou. Doufám že jsem vás neznechutila. V tom případě se vám omlouvám :). Ale aspoň máte možnost si uvědomit jednu věc. Pokud máte zdravé zuby, máte hned jeden důvod k radosti :).