Panev

Říkali jsme jim kapříci. Rekreanti barvy tvarohu, v lepším případě už růžovějící. Zatímco během dne se pilně grilují na ploché střeše několikapodlažní lodi s kouřovými skly, která zakotvila v luxorském nebo asuánském přístavu, večer vyrážejí pod vedením průvodce nakupovat na místní tržiště. Nemají sebemenší šanci. Při pohledu z výšky to musí být na první pohled patrné. Rej pestrobarevných pokrývek hlav prodavačů čehokoliv se náhle změní, davem projede neviditelný impuls, něco jako signál kolektivního vědomí. Zdánlivě nahodilý pohyb trhovců se stane přísně symetrickým, směřuje k malému houfu kapříků, izolovanému ve strakatém moři zvuků, vůní a barev. Začne jejich ozobávání, podobně jako to dělají malé rybičky mezi šupinami těch velikých v přírodopisných filmech.

Nejstatečnější kapřík skupiny, zpravidla otec rodiny nebo muž středního věku a druhé mízy, který se chce vytáhnout před mladší milenkou, se jme obchodovat. Bohužel stojí zrovna u krámku, který mu jako nejlevnější široko daleko doporučil opodál stojící průvodce. Dalším handicapem je nulová nebo pouze minimální praxe ve smlouvání. Řádově přemrštěnou cenu proto nevědomky srazí jenom nepatrně a nakonec vysolí hromádku dolarů za papyrus vyrobený z banánových šlupek a pomalovaný vodovými barvami. Průběh popravy filmuje jiný kapřík na videokameru, zbytek rybího hejna přihlíží a malí kapříčci se znuděně dloubají v nose. Podle stejného scénáře dojde k návštěvě kavárny, kde už průvodce velkoryse domluví cenu osobně, a případně ještě restaurace. Celou dobu se kolem motá panoptikum mobilních trhovců, kteří si svůj pidikrámek mohou nést s sebou a pravidelně jej strkat do zorného pole rychle slábnoucích kapříků. Po několika hodinách, kdy si v lepším případě stihnou prohlédnout pár vedlejších ulic se stejným koloritem, kapříci s viditelnou úlevou vplují do bezpečí svého akvárka s kouřovými skly. Po návratu doma známým pustí video, na kterém mají celé dobrodružství natočené. Že to ale byla jízda!

Pondělí 27. března 16h, Siwa

Zvedá se vítr a ve vzduchu jsou oblaka jemného písku. Už během dne se nad severem objevila kupovitá oblačnost. Jako drobné varování včera v noci dokonce sprchlo, na střeše hotelu jsem už ale zachytil jenom pár horkých kapek. Každopádně je to jako na zavolanou, ach jo.

Podle toho, co jsme zjistili na místním turistickém úřadě, checkpointy budou na pobřeží z obou stran egyptské části pásu totality. Razítko pro vstup se vydává v Marsa Matrouh a stojí 20 dolarů. Zkusíme proto odbočit už ve vnitrozemí a dát se na západ směrem k hranicím, přímo na sever podél libyjské hranice to prý nepůjde kvůli nášlapným minám. Když to dobře dopadne, přijedeme zítra k As Sallum z jihu a zastavíme v poušti před prvním checkpointem. Noc před zatměním nějak překlepeme a po zatmění zkusíme vstoupit do města, odkud už snad budou všichni odjíždět. Uvidíme. Je to jedna velká improvizace, ale aspoň to bude větší zábava. Žlutá opoce nadšeně souhlasí, prý má nějaké kalhoty z NASA nebo tak něco.

Dnes jsme si zajeli na kolech na západní okraj oázy. Výhled na západ Slunce musí být odtud skvělý, ale ještě lepší by byl ze stolové hory, která se tyčí na západ v poušti někde za okrajem jezera.

Trhají se mraky a ustává vítr. Půjdu si dát sprchu a hurá na koshari.

Pondělí 27. března 21h, Siwa

Začíná to nabírat obrátky. Nad oázou se zvedla písečná bouře, která zahalila okolí a dost komplikuje pobyt venku na ulici. V oáze se prakticky naráz ocitlo hodně cizinců, někteří už dokonce bydlí ve stanech na zahradě hotelu. Ahmed dneska udělá parádní kšeft. Původní klid je ale ten tam. Jestli by to tak mělo pokračovat i dál, je nakonec dobře, že odjíždíme. Mimo sezónu nebo zatmění to ale musí být malý ráj na zemi. Místní jsou usměvaví, nesužují, zkrátka idylka.

Mám sbaleno, začínám být nervózní, ale těším se. Zítra vyrážíme o půl sedmé ráno a bude to stát za to.


Oáza je obklopená minerálními jezery.


Láká to se smočit.


Nevyužitá díra na trhu: restaurace na vrcholku stolové hory, specializující se na drahé párty při západu Slunce.


Písečná bouře, viděná od mého stolu s koshari.


A následný výlet do kopců, větru a jemnému písku navzdory.

Písečná bouře nad oázou Siwa

Třeba vám k tomu pomohou tyto reklamní spoty.

Tak vám takhle jdu na oběd, usmívám se na celý svět, když v tom mou pozornost upoutá dvojice hrajících psů. Jeden černý buldoček s hrozně smutným pohledem, který stál a nechal kolem sebe dovádět toho druhého psa, podobně velkého bílého smetáka mě neznámé rasy. A jak se tak přibližuju k těm psům, vidím, že ten bílý se docela rozvášnil, jaro ho zřejmě zasáhlo vší silou, protože obyčejné hraní přerostlo v sexuální dovádění. Tedy alespoň ze strany toho bílého. Nahrbil se a snažil se narvat svůj pohlavní úd do tlamičky toho smutného buldočka. Černý buldoček jen smutně stál a jeho oči vypadaly, že každou chvíli spustí slzy ponížení. Už už jsem viděl buldočka rezignovaně otvírat tlamičku, když v tom zakročila panička toho černého nešťastníka a odvrátila tak katastrofu. Nohou začala oddělávat toho bílého nadržence, ale moc se jí to nedařilo. Přidala i verbální komunikaci, ale na nadávky "jedeš potvoro" ten bílý erotoman moc nereagoval. V tu chvílí jsem zrovna procházel kolem nich, a abych zjistil jak ta psí lapálie dopadne, musel jsem se už otočit. Sledoval jsem, jak doběhla panička toho bílého a začala ho uvazovat na vodítko, čímž udělala definitivní konec sexuálním choutkám bílého kartáče. Otočil jsem se zpátky a jen z povzdálí jsem poslouchal omluvy paničky bílého psa paničce černého psa. A pak, že je na světě nuda, že? Přidal jsem do kroku a nechal jsem to všechno za svými zády.

Stojí blízko sebe, prakticky se navzájem dotýkají. Navzdory tomu spolu neprohodí jediné slovo a soustředí se na nadcházející okamžik. Protože až TO přijde, budou rozhodovat zlomky vteřiny. Zvítězí nejlepší postřeh, nejsilnější paže, nejlepší pozice na startu. Všichni to znají a nikdo nechce prohrát.

Jako první varování se ozve hluboký zvuk, podobající se hučení záplavy hrdel v hledišti stadionu. Po tvářích přejedou paprsky světel a nakonec se ozve hlasité skřípění, okamžik startu.

Obě tlupy vyrazí proti sobě a střetnou se přesně na dělicí čáře. Jeden se snaží prodrat přes druhého, každý s vypětím sil tlačí soupeře před sebou a posunuje se o centimetry za hranici, která odděluje úspěch od porážky. Nové zaskřípění ohlásí konec. Několik štastlivců, kterým se podařilo překročit linii, si vychutnává krátkou chvíli úspěchu. Ti zbývající musí počkat na další šanci, která přijde už za chvíli.



Vypadá to jako americký fotbal, ve skutečnosti je řeč o káhirském metru. Ano, v Káhiře mají metro, dokonce levné a relativně čisté. Tím ale jeho výhody končí.

Pokud jste žena, máte to ještě celkem dobré. První vůz metra je totiž vyhrazen pouze vám a pokud nechcete, nemusíte se v dalších vagónech mačkat s Egypťany. V opačném případě vás však při nastupování i vystupování čeká hra bez pravidel. Jakmile se otevřou dveře, dav na nástupišti se okamžitě začne cpát dovnitř. Z přeplněného vagónu se ale logicky v tu samou chvíli těmi stejnými dveřmi snaží vystoupit cestující. Obě skupiny se potkají mezi dveřmi a začnou se bezohledně prodírat jejich úzkým prostorem ven i dovnitř. Ne každému se to podaří. Jakmile totiž řidič metra usoudí, že už toho bylo dost, kroutícího se červa lidských těl jednoduše přeštípne dveřmi a odjede. Pokud se vám nepodařilo nastoupit, za pár minut budete mít další příležitost. Pokud jste se naopak nedostali ven, máte problém. Pravděpodobně totiž pojedete více zastávek, než máte na jízdence ...


Neděle 26. března 17h, Siwa

Semínko Liborova šarmu nakonec zdá se vzklíčilo. Japonka s náma pojede do Marsa Martouh a dál do As Sallum na zatmění. Musíme ale vyřídit jakési povolení za dvacet dolarů a hlavně musí Ahmed z recepce dodržet slovo a zařídit mikrobus. 800 babek za deset lidí bude asi v pohodě, pozítří se dá čekat šílenství.

Neděle 26. března 22h, Siwa

Máme za sebou "noční tah po městě". Začalo to ve zdejší prý vyhlášené hospodě, kterou zmiňuje i Lonely Planet. Poté, co jsme se posadili ke stolu, který místní Arab pečlivě utřel, jsme si sedli k většímu. Když utřel i ten, odložili jsme jídelní lístky na ubrus a nadávaje na ceny odešli na smaženou rybu do boční uličky. Ale pocit vychytralosti nás brzo přešel. Cenu jsme sice dohodli předem, nicméně předem nezaplatili. A to byla chyba, která nás stála dalších dvacet babek navíc a vinou které nám rybička v pusince poněkud zhořkla. Nešlo o těch dvacet babek, ale o princip - zkrátka s náma opět vyjebali.

Zbytek večera už byl bez kazu. Tradiční koshari u silnice, na závěr šíša a arabské kafe. Mimochodem, kafe s kardamonem v džezvě (Egypťané tenhle výraz kupodivu neznají) si mě rychle získalo. Poprvé jsem ho pil dnes na okraji pouště během výletu na kolech a nějakou takovou džezvu bych chtěl ještě do návratu sehnat.

Teď sedíme opět na zahradě hotelu a chystáme se opět naprat. Libor to sice neříká nahlas, ale dozajista si brousí zuby na další ušlechtilou konverzaci s Japonkou (námi přátelsky překřtěnou na žlutou opoci). Jestli se tu objeví i ta splachovací Švédka, bude mít radost i Jirka. Několikrát se pochvalně vyjádřil o dvojici jejích předností. Zřejmě taky great and perfect.


Na kraji oázy je prastaré pohřebiště, ale kromě jedné malé sušenky (mumie) a nápisů zde nic zajímavého nezůstalo.


Prázdné hroby sloužily za války jako útočiště před nálety italských stíhačů.

Dahab před čtrnácti dny.

Hygiena znamená v Egyptě trochu něco jiného než u nás. Ukázalo se to hned během počáteční cesty do Siwy.

Autobus se už dlouhé hodiny řítil rozpálenou pouští a pořád jsem se nedokázal zbavit nepříjemného zápachu někde kolem. Nejprve jsem očichal sebe - nic. Pak jsem se pokusil najít něco pod sedačkou - taky nic. Nakonec se můj zrak vyčítavě zavrtal do zpoceného zátylku Egypťana přede mnou. Hovado, má čistou košili i boty, ale osprchovat se, to ne. Do Siwy ještě daleko a s takovou tu brzo chcípnu.

Egypťan vystoupil, zápach ovšem nikoliv. Našel jsem si tedy jinou oběť, kterou jsem při každém dalším závanu snaživě proklel. Situace se ale znovu opakovala, a proto jsem se nakonec rezignovaně zabořil do sedačky a usnul.

Teprve večer se ukázalo, že zdrojem všeho bylo triko jednoho z nás. Šampónci z Evropy v přímé konfrontaci s rodilými Egypťany prohráli na celé čáře. Na naši obhajobu lze namítnout, že se za celou dobu nebylo možné nikde opláchnout, ale stejně je to příznačné. V Egyptě totiž sice panuje mamutí bordel a na hygienické předpisy se zvysoka kašle (pokud nějaké vůbec existují), ale i ten nejchudší Egypťan bude každé ráno vymydlený a pokud možno v čistých šatech. Na druhou stranu se tentýž Egypťan neštítí prodávat ryby, pohozené na hrsti nasekané trávy a pomalu hnijícím na poledním Slunci. Hned vedle možná najdete kravskou hlavu s vytřeštěným pohledem, nad kterou se bude pomalu kývat zčáti ořezaná kýta hovězího. S každým dalším zákazníkem se kýta stane ještě více opižlanější a západ Slunce nakonec kromě večerní modlitby přinese mokrý hadr, do kterého řezník zabalí neprodané zbytky. Zítra je přece taky den a obchody nečekají.


Neděle 26. března 10h, Siwa

Zrovna jsem dožvejkal tyčinku na zahradě hotelu a dumám, co dál. Jirka, Libor i Viktor ještě chrní. Asi si půjčím kolo a projedu se kolem. Standa s Petrou už podle všeho přijeli z Alexandrie, prý se po nás ptali na recepci.

Prostředí se rychle zahušťuje, dnes asi dorazí hlavní nápor cizinců a ceny poletí nahoru. Včera se kolem nás motal jeden kluk s oslí drožkou a vypadal jako kápo místního dětského gangu. Třeba by věděl něco o taxíku do Marsa Matrouh.

Schválně, jestli bude Libora bolet hlava. Včerejší absinthová oslava příjezdu na zahradě hotelu skončila Liborovým přesvědčováním jedné sympatické Japonky, aby s náma jela autem, který ještě nemáme. A svojí švédskou kamarádku (oč méně sympatickou, o to více "great" and "perfect"; jela s náma 10 hodin autobusem a pak se mě zeptá, jak jsem přicestoval) má prý vzít s sebou. Japonka pohodlně odrážela huhlavé výpady bravurní angličtinou a ještě se u toho stihla chechtat. Ale Libor má ještě šanci - zajímalo ji, zda je tak veselý i normálně.


Odpolední výlet do kopců v poušti. Na kolech už to dál nešlo.


Kromě výhledu byla na vrcholku taky hromada zkamenělin. Modří už vědí.


Dál za kopcem je už jenom nekonečná poušť.


A sem tam nějaký brouk.

Almost A Dance

Zastánci Woken nebojte se, nejedná se o nasilné obsazení firmy Microsoftu firmou Apple. :-) Jde o oddělení, kde se vyvíjí pro Mac OS programy a studují se Apple technologie. Koukněte zde.

Smlouvání je nezbytnou součástí prakticky jakékoliv obchodní výměny v Egyptě. Smlouvat můžete o cenu šálku kávy, o jízdné v taxíku nebo o cenu za ubytování v hotelu. Zejména na tržištích přitom platí, že prodejce smlouvání přímo očekává a pokud mu hned zaplatíte cenu, kterou si řekne, pravděpodobně bude otrávený a vy zcela jistě budete za blbce.

Než se pustíte do smlouvání, je dobré vědět tři věci: jaká je běžná cena vašeho nákupu, kolik chtějí za stejnou věc okolní trhovci a jakou cenu vy sami považujete za přiměřenou. První věc prakticky nemáte šanci zjistit hned na místě, je nutné se k ní postupně dopátrat nejlépe u lidí, kteří s danou věcí sami neobchodují. Druhou informaci získáte snadno oběhnutím tržiště, nicméně ve všech případech bude hrubě nadsazená. Třetí věc byste měli sami zvážit už předem, zejména pokud nemáte k dispozici informaci první.

Takže pokud jste si vybrali v množství trhovců se stejným zbožím toho svého, přichází čas na přímý střet. Smlouvání přitom není boj, ale hra. I když prodejce začne hulákat a nadávat, jedná se pořád o divadlo. Stejně tak vás naopak může nezávazně pozvat na čaj, aby šlo vyjednávání lépe od ruky.

Řekněme, že jste si vybrali věc, o které víte, že stojí přibližně 12 babek (nebo jste ochotni za ni tuto cenu zaplatit). V tom případě prodejce navrhne velmi výhodnou cenu 35 babek, ale pouze pro tento den a pouze pro vás - jste mu totiž sympatický a vypadáte skoro jako Egypťan. Vaše rekace může znít přibližně v tom smyslu, že v Káhiře za ni chtějí 6 babek, nicméně můžete dát hned 8 babek. Sice podle svých slov budete velmi velkorysý a značně ho přeplatíte, ale je neděle, jako křesťan máte svátek, tak proč ne.

Prodavač předvede upřímné zděšení, doprovázené zběsilým mrmláním nějakých slov. Nicméně navrhne 25 babek s tím, že asi brzo přijde na mizinu. Tuto velkorysost můžete ocenit nabídkou 9 babek s tím, že je to vaše poslední cena. Následuje opakující se kolotoč návrhů, přesvědčování, výmluv, lomení rukama, vzývání Alláha i křižování a dalších výlevů. Souboj budou pravděpodobně sledovat ostatní trhovci. Postupné sbližování ceny má dvě pravidla: Jakmile zvednete částku, kterou za věc chcete dát, tak v případě souhlasu trhovce byste měli skutečně vysolit prachy a rozhodně byste neměli jít s cenou zase dolů. A pokud prodejce nakonec nesouhlasí ani s vaší optimální cenou, kterou jste si stanovili na začátku, prostě se seberte a odejděte. Pokud nechcete něco koupit pod cenou, tak ve většině případů za vámi trhovec ze stánku vyběhne a věc prodá. Jinak by mu totiž utekl kšeft a to by si spíš nechal vrtat koleno.

Sobota 25. března 14h, 300 km severně od oázy Siwa

Už jsme 10 hodin na cestě. Původně jsme chtěli jenom přejet z Káhiry do Alexandrie, nicméně na alexandrijském nádraží zrovna stál autobus připravený na cestu dál do oázy Siwa. Alexandrii jsme se tedy rozhodli přeskočit, přes noc tu zůstane jenom Petra se Standou. Nejsilnější spací fázi mám už za sebou a začínám fungovat. Bohužel ještě předtím se poskokovi v autobuse podařilo vnutit nám čaj a nějaký rohlík. Teprve potom jsme zjistili, že se Student Agency to nemá nic společného. Každého nás to stálo jako velký oběd v některé z místních restaurací.

V Alexandrii kromě nás nastoupili do autobusu už jen tři bílé páry - jeden seversky mlčenlivý, druhý neurčitě nijaký a třetí český, správňácky cestovatelský a tedy logicky protivný. Ukázalo se to hned na lístcích do autobusu. Neuměli jsme arabské číslice sedadel, které nota bene nebylo možné v celé změti najít. Sedli jsme si proto, jak nás napadlo a několik brblajících Egypťanů odbyli s tím, že naše místa už taky obsadil někdo jiný. Český pár, jehož sedadla jsme okupovali s Liborem, ale podlehl ataku hned prvního protestujícího, poslušně vstal a vyhodil nás ze sedadel. V tom okamžiku si na poslední volná místa sedali poslední lidé a bylo po srandě. Nakonec proto vznikla velkolepá škatulata, během kterých se přeházely pozice většiny osazenstva. Jednou ze světlých výjimek byl Jirka Krtička, který všechny pokusy o přesazení stoicky ignoroval.

Jak jsme dál a dál v poušti, ubývá evropsky oblečených Egypťanů a navrch mají stále více tradiční hábity živitelů rodin a zakuklení bubáci - manželky. Projeli jsme taky prvních checkpointem. Do autobusu vešel chlápek v civilu, který neměl zbraň a vypadal, že ji ani nepotřebuje. Proklepl čtyři silně se potící a nervózní cestující. Vzrůšo nakonec žádné, škoda.


Ráno na nádraží v Alexandrii. (c) Jirka


Jedna z řady zastávek po cestě do Siwy. (c) Jirka


Tímhle směrem 300 kilometrů rovně, nemůžete to minout. (c) Jirka

Nechápu to. Zrovna když jsem se začal dostávat z momentální psychické krize, kdy jsem včera od kamarádky dostával přes ICQ do hlavy, že musím být optimistou, že pak to bude všechno fajn a že svět je fajn... no prostě málem jsem tomu i věřil. Víte co? Stojí to za hovno.
Ráno jsem ještě stával s milým výrazem ve tváři (žádné erotické a poloerotické sny díky Bohu) a s chutí jsem vykročil do nového dne. Přišel jsem do práce, udělal si čajík, do huby strčil čokoládový crossant, otevřel první webovou stránku, jo křemičáci vyhráli, super, druhou a ouva. Kolečko se zadrhlo.
Řeknete si, že zrušení koncertu není přece žádný konec světa. To určitě ne. Ale když se na něco šíleně těšíte čtvrt roku a pak šlus konec, to na síle moc nepřidá. Je to stejné, jako kdyby Šárce někdo slíbil, že se bude moct projet ve sportovním Ferrari a pad dva dny předtím ji řekli, tůdle nůdle. Nebo kdyby Playboy Jirkovi slíbil nafocení aktů a pak mu řekli, sorry kámo. Nebo kdyby Rudolfovi Gilmour slíbil podepsanou kytaru a v okamžiku, kdy by si ji měl od něho vzít, by mu ji Gilmour rozmlátil o zem a řekl mu: "Ty jsi tomu vážně věřil?"
Co naplat. Anneke onemocněla, koncert nebude a... a já?
Já půjdu vstříct hvězdám, rozplynu se v soukolí vesmíru (že Jirko?) a dotknu se samotné poctaty života, tzn. že si dám večer panáka a pivo.
Mějte se rádi, mějte rádi mě, já vás taky mám rád.

Iced (09:10 AM) :
chces neco vedet?
Gabi (09:11 AM) :
Gilmour bude v Berline zpivat s Anneke?
Iced (09:11 AM) :
hm, no tak se naposledy zasmej
Gabi (09:12 AM) :
nestras
Iced (09:12 AM) :
uzij si posledni chvilky dobre nalady...
Gabi (09:12 AM) :
neser!!!!!!!!!
Iced (09:12 AM) :
vychutnej si je, vazne si je vychutnej
Gabi (09:12 AM) :
ty vole! rozbusilo se mi srdce!
Iced (09:12 AM) :
no nevim co na to rict...
Iced (09:13 AM) :
uz se tu ze zoufalstvi smeju
Iced (09:14 AM) :
koncert The Gathering a cela snura JE ZRUSENA!!!!!!!!!!
Gabi (09:14 AM) :
blbost
Iced (09:14 AM) :
mrkni na jejich stranky
Gabi (09:14 AM) :
NO TY PICO!!!!!!!!!

Do džezvy nebo jiné malé nádoby nasypeme 1 - 2 lžičky práškového cukru, který necháme nad ohněm zkaramelizovat. Poté dolijeme z šálku odpovídající množství studené vody a karamel necháme projít varem. Mezitím si nachystáme směs, složenou z 1 - 2 lžiček arabské kávy a zhruba pětkrát menšího množství mletého kardamonu. Vroucí vodu s karamelem odstavíme, přidáme směs, dobře promícháme a vrátíme zpět nad plamen. Postupně necháme třikrát vzkypět a slijeme do šálku.

Sobota 25. března 4h, Káhira

Lítání mě asi bude bavit. Místo nevolnosti příjemná trocha adrenalinu, palubní personál prudce šik, zejména první blonďatá třída. Potlesk některých človíčků po dosednutí na přistávací dráhu celkový dojem zkazil jenom trochu. Jirka potom zdůraznil, že když on letěl v opravdické palubní kabině s opravdickým kapitánem a posádkou, tak se mu jeden z pilotů svěřil, že ho přesně takový potlesk pokaždé silně irituje.

Na letišti se ani nekonal očekávaný rej taxikářů, jenom několik ospalých chlápků se nám pokusilo nabídnout odvoz. Měli smůlu, autobusy jsou jen pár metrů od letiště. Zhruba dvě hodiny jsme seděli na nádraží a čekali na první autobus do Alexandrie, protože chceme vypadnout z Káhiry co nejdřív. Zatím všechno vnímám trochu jako přes matný sklo. Prostředí je cizí, ale úplně mi to dojde asi až později. Nakonec se na poloprázdném nádraží otevírají dveře jednoho ze dvou autobusů a z Káhiry odjíždíme ještě před rozedněním.


V letadle před startem. Povšimněte si prosím výrazu pána ve žluté košili. V mírných obměnách nás bude provázet celou cestu.

Zírám z okna a mám ponávratovou dekompresi. Včera jsem se vrátil ze třítýdenní cesty po Egyptě, ze které jsem si přivezl něco popsaných stránek papíru, fotek a dojmů. V Africe naopak nechal pět kilo živé váhy, nesčetně litrů potu a některé iluzorní představy.

Během cesty jsem si snažil psát poznámky a vyrábět fotky většinou problematické kvality. Jak budu oboje třídit, objeví se jednotlivé díly tohoto písečného leporela na Pánvi. Název jsem demokraticky zvolil sám podle krátké parodie na dabovaný pornofilm (nevěřili byste, kde všude se dá tato věta ve skutečnosti použít - nedopnutý zip na batohu, tlustý Arab snažící se narvat do metra, Viktorův křížový šroubovák ...). Zbylí účastníci zájezdu tak budou mít možnost mé urážky a jednostranné komentáře uvádět na pravou míru.

Pátek 24. března 20h, Ruzyně

Sedím v letištním baru, přede mnou slabě šumí malá plechovka s pivem a zbývá hodina do odletu. Moje představa, že když se vydám kterýmkoliv směrem z odletové haly, tak rychle narazím na Číňana s pivem a hambáčem, se ukázala jako značně naivní. Na mezinárodním letišti vládne tvrdý byznys.

Sleduju přes sklo rolující letadla a vůbec všechen cvrkot okolo. Na letišti se vlní pestrobarevný příboj ze všech koutů světa, který má jedno společné. Všichni jsou strašně cool a trendy. Uprostřed toho všeho trčí šampónek z města oblečený tak, aby se mohl vyspat na ulici. Už teď budím mírnou pozornost a to ještě relativně voním. Je na čase dopít pivo.


Letištní bar v Ruzyni. Všichni jsou čistí, voňaví a těší se na výlet.

Je to 173 kousanců od štěnic a nebo počínající svrab?

(pokračování v příštích dnech)

Tak, zima skončila a začalo jaro. A nevzbudili se jenom medvědi, ale i naši sousedi ze zimního spánku a rozjeli zase svůj bussines s auty. Hned jak odtál sníh, zmizelo několik “škůdek” z místní čtvrti a nějakou náhodou se objevily na našem dvorku. To neuniklo ani našim "orgánům" a tak nás navštívili, jak to vypadalo, vidíte zde. Jo, jo, jaro je tu a na dvorku se zas začnou dít věci. Potěš koště.

Vidím, že se tady zase už dlouho nic neděje, takže ohlašuju další turnaj v ping-pongu. Místo: jako minule, tedy Maxim, čas: středa, 19:00 (nebo dřív? aby Pája s Codelem stihli odehrát své zápasy :) ) Tak to nějak rozhlašte svým známým a kdo dorazí, ten dorazí, a kdo nedorazí, jeho chyba.

PS: a fotky z předešlého "turnaje" sem dám v následujících pár dnech..

Někdy se v práci nudím a někdy taky ne. Zkuste najít aspoň jednu pravopisnou chybu. Jsem opravdu zvědav na produkt jež bude vytvořen tímto člověkem.