Panev

Když už to Markéta nakousla, přidávám pár záběrů ze svého šuplíčku...

Třídila jsem si v počítači fotky a musela jsem se s vámi o jednu podělit...všimněte si těch rozzářených obličejů, no není to paráda? :)

Tak vypadá prostup lavinovým svahem




Znamení smrti

Znamení prvé
Už se tak stalo, že jsem se s partičkou lidí podobně postižených jako já, tedy postižených horami, ocitl v nedávné minulosti ve Vysokých Tatrách. Věřte, Vysoké Tatry umí být v zimě docela kruté, žádný čajíček, kupy sněhu, jako když nasere v okolí vlakového nádraží v Sofii, zima, dlouhé přesuny. No a v těchto horách jsem strávil s mně podobnými lidmi několik dní na horské chatě pri Zelenom plese při nejrůznějších aktivitách, Ski Alp, lezeni v ledu, mixové lezení a také nejvýživnější chození v závějích někam na hřeben.
První den při stavu lavinového nebezpečí 3 (pro neznalé, je to jako ve škole, 5= jsi mrtvej, 3= seď na řiti a nemachruj, 1=pianko) jsme vrazili na skialpech na severní svah, am kam peklo slunko, asi po 40 minutách to začalo. Přišlo to úplně znenadání, takový tichšlápek, něco slyším, podívám nahoru, byli zrovna na okraji žlebu a fíí docela pěkná lavinka přímo na nás, neuděláte nic, couvání nemá cenu, čekáte. Mráz ještě ani nestačil přejet po zádech a kolega Kuba, o několik desítek metrů výš s zanořil do té valící se masy sněnu. Když v ní zmizel úplně, pak mi teprve přejel mráz po zádech, naštěstí to nebyla lavina velká a tak jej po řádném pomletí zase vyplivla, dnesl to rozeknutou novu, neb když ho lavina mlela, sundala mu lyže, které měl na řemínkách a lyžema bičovala jeho tělo. Nás další lavina naštěstí minula, nebo spíš jen se třela a nechal jen sněhový nános na lyžích. Zaveleli jsme na ústup a po hodině od startu, byli zpět u chaty, s poučením, že severní svah při trojce lavinovky není to nejlepší a s jedním semletým kamrádem s rozseknutou nohou. Potěš koště, kdyby ho lyže vzala po hlavě.

Znamení druhé
Po moralovém pivku jsme vyrazili na opačnou stranu pod Kežmarský štít, že tak nějak vyzkoušíme skialpy a kdyb nás snad něco zasypalo, tak nás každý uvidí. Testujeme, testujeme a neb jsem používal klasické těžké turistické boty na skialpech, okusil jsem chuť tatranského sněhu, krutým způsobem. Pocit jako když na běžkách, sjíždíte žleb, nahoru všechno jak má být, dolů dosti krkolomně, neb bez opravdu pevných bot nedonutíte v hlubokém sněhu, lyže točit. Když jsmě vyšlapali do žlebu podruhé, přišlo další varování smrti. Žleb jímž jsme sjíždeli se prostě urval a profičel asi 3m před náma a kdo byl nejblíž? Opět Kuba. To už bylo znamení, to kdyby nás vzalo, je asi po nás. Kolega o několikset metrů níže měl stěstí ještě více, neb lavina se nad ním rozdělina na dva proudy a díky tomu jej minula. Pocit kdy se člověk snaží jet po čerstvě sjeté lavině je hodně podivný, mrazivýa hrůzný, tentokrát jsem asi z hrůzy sebou sekl jenom parkrát a mazal radši na chatu oslavovat Kubovy nulté narozeniny

Znamení třetí
Večer na oslavě Kubových dožitých nultých narozenin opojen rumem jsem dostal hlad. Už dříve jsem zaznamenal jakýsi zvýšený provoz lidí jídelnou a vášnivé dikuze na neznámé téma, ale opojen dávkou destilátu jsem tomu nevěnoval pozornost. Šel jsem do vedlejší přidružené jídelny se najíst ale nedalo se to, neb na stole někdo ležel, byl celý zabalený do termofolie a čouhaly mu jenom nohy s lyžákama. Přestavte si člověka kompletně zabaleného do alobalu od krve. Docela materiál, když se vám po jídelním stole válí skoronebožtík, jak jsem zvěděl, měl "jenom" přeraženou nohu, ale v tomto místě to může být sakra problém. Když o několik desítek minut později startoval záchraný vrtulník a způsobil před chatou poměrně prudkou sěžnou bouři jsem děkoval někomu tam nahoře, že v té věci neletím sám, je to totiž docela drahé. Po zádech mi ten den už potřetí přejel smrelný mráz a já si v duchu sliboval, že další den budu sedět na řiti a nikam nepůjdu. Tento slib jsem stvrdil pořádným panákem destílatua byl náramně spokojen s právě končícím dnem neb jsem nepřišel k újmě. Co se dělo další den? Seděl jsem na řiti, jak jsem si slíbil? Nikoliv opět mne polapil onen neznámý démon hor a já vyrazil k vrcholkům jsou totiž bílé a studené jako smrt sama. S tím se prostě nedá nic dělat, nějak se holt umřít musí.

Pravopisné chyby jsou záměrné.

Drazí i méně drazí přátelé!
Jelikož momentálně studuji jen jednu školu a mám jen jednu práci, docela se nudím a tak se zrodil v mé hlavě chytré nápad uspořádat turnaj ve stolním tenise. Šlo by o přátelské utkání, takže žádný extra sportovní zážitek od toho nečekejte, a navíc lidi, kteří to umí hrát opravdu dobře, jsou předem vyloučeni! Den a čas zatím neurčuji, protože nevím, kolik z vás bude mít zájem (ale pár lidí už se ozvalo, konkrétně Filip, Paulie, Pája, David..pokud jsem někoho z vás napsala omylem, pak se omlouvám).
Hrát by se mohlo v Maximovi (naproti FF), poněvadž je to blízko centra, je tam hospoda a v suterénu herna, kde je stůl na kulečník, stůl na stolní tenis a myslím, že ještě šipky. Popř., máte-li někdo lepší tip, dejte vědět.
Zájemci nechť se nahlásí mé osobě řekněme nejpozději do...středy (29.3.).

...byl moc fajn. Sice jsem kvůli školním povinnostem a jiným okolnostem musela odejít docela brzo, ale bavila jsem se. A nejen já. Rozhodně nezapomenu na ten pohled, který se mi naskytl, když jsem se kolem deváté hodiny přesunula k parketu, abych zapřemýšlela, zda se mi chce taky tančit. Na parketu totiž v té chvíli pařil pouze Gabi, David a obě Lenky. Lenky vídávám tančit docela často, nicméně Gabiho a Davida ne, takže jsem zůstala stát a jen jsem překvapeně koukala :) V té chvíli začala hrát Metallica a Gabi s Davidem to rozjeli ještě víc, zatímco Lenka a Lenka se držely trochu stranou. David mě spatřil a snažil se mě přinutit tančit slovy: "No Market, ty vole, co je?" Nicméně já jsem v té chvíli raději pozorovala jeho úžasné kreace :) O chvíli později jsem koukala ještě víc, protože začala hrát Nirvana a můj distinguovaný a jemný Pája se několika dlouhými skoky doslova vřítil na parket mezi Gabiho a Davida a začal mezi nimi skákat, jako by měl pod sebou trampolínu :) Inu jsme mladí a neklidní...:) Taky jsem se pak přidala, ono to ani jinak nešlo, když výběr skladeb byl dle mého vkusu, akorát mě dnes docela bolí za krkem...
Ještě jsem si vzpomněla...seděla jsem s Pauliem, Pájou a Evčou (?) u jednoho stolečku a přisedl si k nám jeden z geologů, který se nás začal vyptávat, ze kterého jsme ročníku. Neptal se na školu, takže jsem odpověděla jen to, že ze třetího. Docela se zarazil, že nás nezná, a začal vyjmenovávat příbuzné obory, jestli náhodou nejsme nějaká kombinace. Už ani nevím, nějak se nám nechtělo vysvětlovat, že jsme dva studenti informatiky a dvě studentky elektrotechniky a co tam teda vlastně děláme, takže někdo z nás zahlásil, že jsme všichni čtyři egyptologové. Eva navíc začala docela přesvědčivě popisovat, jak za týden jedeme do Egypta na vykopávky, a jak to sice nejsou úplně královské hrobky, ale jsou tam dvě nádherné zachovalé stěny...no prostě, všechno nám to sežral! :) Jo a ještě se ptal, přes koho jsem se tam dostali, řekli jsme Lenku Švardalovou, takže Leni, kdyby se Tě nějaký student ptal na 4 egyptology, tak to jsme byli my :)

Včera večer jsme v našem pánském budoáru měli zajímavou diskuzi… Co si budeme nalhávat, že? NA KAŽDÉHO muže, který alespoň trochu může, to přijde a potřebuje si tu a tam -- někdo jednou za půl roku, někdo jednou týdně, někdo jednou denně, někdo jednou za hodinu… no, dobře, někdo jednou za půl hodiny, viď Pynokijo, promastit hůlku. V tom okamžiku ale nastává ona Nerudovská otázka: Kam s tím?

No a právě při té příležitosti u nás doma, mezi Kobrou XI a reklamou na prací prášek, vznikla zajímavá rozepře! Použít toaletní mísu, vanu a nebo -- nedej bože -- umyvadlo?

Nebudu vás napínat. Tedy, vlastně budu, protože neprozradím intimní techniky mých spolunocležníků, nicméně vězte, že na tohle téma vznikla velmi poučná, zdrcující a vlastně i velmi ekloidní, krátká, intenzivní debata. Moc jsme to rozebírat nechtěli, jelikož jsem si přál zajímavé sny… Nicméně Pájovo prohlášení: "Já myju jak vanu, tak záchod, a občas i umyvadlo!", moje konstatování: "Fuj, a mě když spadne pasta do umyvadla, tak to rukou všechno utřu" a Davidovo sdělení "A já, proč mám jebáky na prdely" svědčí o lecčem.

PS: Tento příspěvek vynikl už na sklonku roku 2004. Jeho vydání na velectěných stránkách této Kyčle, zdrželo čekání na průlomovou studii zveřejněnou teprve v těchto dnech… Teprve nyní totiž víme, jak jsme na tom…

Srdečně vás tímto všechny zvu na geologickou pařbu zvanou šleh, která se bude konat příští týden ve středu 22.3. od 19.30 hod. Bude se konat v nám již známém klubu Perpetuum v Rooseveltově ulici naproti soudu. Hudební mix tentokráte zajistí Gabi a Iced. Takže si už pěkně zarezervujte všichni místa ve svých kalendářích a doražte! Budeme se těšit...

Dneska mě opravdu upřímně rozesmály jen dvě věci. Jako první mi úsměv na tváři vyloudily Marwinovy zážitky a boj s vlhkostí v pokoji v kterém spí, a jako druhá mě pobavila taková malá scénka v parku pod hvězdárnou. Šly dvě maminky s dvěma dětmi, a jedno z těch dvou dítek, malý, asi 3-letý klučina, prosil maminku tenounkým dětským hláskem, ať ho vezme na pískoviště. A maminka mu zvučným maminkovským a vyčítavým hlasem odpověděla: "Na pískovišti je bahno, je špinavé a ZASRANÉ, nikam nepudem". Ten malý chudák bude až do večera přemýšlet o nespravedlnosti, ale vůbec netuší, jakou dobrou věc pro mě svým skromným dotazem udělal.

Viděli jste už někdy něco smutnějšího, sice když jsem si tuto fotku připoměl musel jsem se zasmát, ale viděl někdy někdo něco smutnějšího (pomineme-li moji výplatní pásku), neviděl, že ne.

28

Po hitech jako Gay Bar a nesmrtelném We Like The Moon přichází další pecka...

Flip Out Like a Ninjaaaah!
Bonus track: First Drink of the Day

Vzít si foťák, nevzít si foťák... nakonec jsem si ho vzal a v tu chvíli jsem ještě neměl nejmenší tušení, jak špatné rozhodnutí jsem udělal a jaké potíže mi zhruba za tři hodiny způsobí. Byl pátek odpoledne a já nastoupil do přeplněného autobusu směr Zlín, kde se konal Metalmania fest 2006. Stál jsem v uličce autobusu, čuměl po holkách, které narozdíl ode mě pěkně seděly na svých prdelkách. Když jsem se dostatečně vyčuměl, vytáhl jsem z batohu mp3přehrávač, časopis a začal si číst. Po necelé hodině jízdy se naštěstí uvolnilo místo a já už pak pohodlně dojel až do Zlína. Vystoupil jsem z autobusu a zeptal se na cestu k hale. Po pěti minutách chůze jsem se na cestu zeptal ještě jednou, jen abych upravil kurs cesty. Stačil jsem si ještě nakoupit, najíst, napít a zhruba po půl hodině kdy jsem dorazil do Zlína jsem stanul před vchodem do haly Novesta, kde se ta paráda odehrávala. Akorát včas, abych stihnul Debustrol, první kapelu, kterou jsem ten den, chtěl vidět. S Čipem jsem byl domluvený, že až budu u haly, tak mu zavolám. Stalo se a Čipo čirou náhodou stál deset metrů ode mě. Super, je to paráda, teď jen vlézt dovnitř, koupit si pivo a oddávat se tónům elektrických kytar a bicí. No a pak se to začalo srát.
Už během telefonování s Čipem jsem si všiml důkladných kontrol při vstupu do haly. Nicméně jsem si myslel, že s foťákem prolezu. Neprolezl jsem. Došel jsem na řadu, podávám jedné zelené vestě lístek a druhá zelená vesta mě ohmatává jak na nějakém buzerantském rande. Když si mě dostatečně prohmatal a zjistil, že na sobě nemám žádné výbušniny, kterými bych poslal do metalového nebe půlku haly, zadíval se na můj batoh. Ptá se, jestli se může podívat dovnitř. No jo no. Tak jsem batoh otevřel a ta guma v zelené vestě narazila na můj časopis, ok, na můj mp3přehrávač, ok, na rohlíky, ok, na jablko, ok, na propisky a léky, ok a dobrý Bože ten hňup ten foťák určitě mine a já proklouznu dovnitř. Už jsem v to i věřil, když ten hňup nadzvedl rohlíky a objevil foťák. Zeptal se mě: "to je foťák?" a já mu řekl, jo to je foťák. Zelené vesty mi oznámily, že do haly mě nepustí a na dotaz kam si mám dát foťák, jen pokrčily rameny. Nastalo půlhodinové dohadování, přemlouvání, ale vše marné, do haly mě prostě nepustily. Tak jsem si nechal zavolat jejich šéfa, aby mi vysvětlil, kam si mám dát foťák. Ven vyšla mladá kočka s dotazem co se děje. Tak jsem ji celou tu lapálii vysvětloval a přitom jsem bojoval s nutkáním ji políbit a posléze se před ní rozbrečet. Řekla mi, ať se zkusím zeptat v nedaleké pokladně, zda tam mi foťák nepohlídají. Tam mi další slečna oznámila, že tam je jen do devíti a pak šlus, konec, ochází vstříc zábavě pátečního večera. Vrátil jsem se zpátky ke vchodu a zkoušel opět citový nátlak na ty dva hejhuláky u vchodu. Vše marné. Debustrol dohráli a já si položil otázku, doprdele Davide co budeš dělat? Já vážně budu muset jít zpátky na nádraží a tam nechat foťák v úschovně zavazadel. Rozloučil jsem se také s tím, že uvidím skupinu Törr a vyrazil jsem zptáky k nádraží. Během cesty jsem soptil nadávky na ty dva kašpary a celou pořádající organizaci. Došel jsem na autobusové nádraží, našel úschovnu zavazadel a přečetl cedulku Z DŮVODU NEMOCI ZAVŘENO. Zamířil jsem na nedaleké vlakové nádraží. Úschovnu zavazadel sice otevřenou měli, ale ráno otvírali až v 6:30 a čekat ve Zlíně do půl sedmé se mi skutečně nechtělo. Doprdele, doprdele. Volám Čipovi a ptám se ho, kde najdu Rock Café, kde jsme měli po koncertě zamluvený stůl. Naštěstí jsem Rock Café našel a smutným výrazem jsem slečně vysvětlil můj fotografický problém. Celkem ochotně foťák vzala k sobě do opatrování a já rychlou chůzí, mířil zpět k hale. U vchodu jsem opět podstoupil prohlídku a když ten jeden šašek foťák nenašel, zeptal se kde ho mám. Chtěl jsem říct něco peprného, ale jen suše jsem poznamenal, že jsem ho zahodil do řeky. Otázku zopakoval a já mu dal stejnou odpověď. Pak mě pustil dovnitř a pro mě konečně začal festival. To že jsem neviděl Debustrol a Törr, jsem zchladil prvním pivem a čekal na Soilwork.

HC HAVÍŘOV PANTHERS - KOMETA BRNO 4:1