Panev

Tak už jsou to tři měsíce co jsem matkou. Mozek pomalu degeneruje mezi posranými plínami, pudrem, řevem o jídlo a tělo trpí již značným nedostatkem spánku, takže bych asi měla začít proklínat osud který jsem si zvolila.
A přeci neproklínám. Asi proto, že jsem dokázala být ženou i jinak než jen v sexuálních hrátkách. Snila jsem v životě o spousty věcech a pořád sním. A jeden sen se mi splnil.

Tak už jsou to tři měsíce. Od narození malého sluníčka se mi zdá, že jsem se zase jednou pořádně nadechla. I přes to, že mě opustil muž mých snů. Tedy alespoň jsem si to dlouho myslela. Teď vím, že to nebyla pravda, protože jsem ho vlastně nikdy nezajímala jako žena, ale jen jako sexuální objekt. Svázala jsem ho svou láskou a on nemohl letět. Třeba teď bude sťastnější, kdo ví.
A já? Vrátím se ke své duši. A duši uložím do těla, zpět na místo kde se ztratila. Protože žena bez duše je jen sexuální objekt.

Tak už jsou to tři měsíce. Jarní slunce protepluje krajinu a ta se mu pod teplými prsty barví do zelena.
Je tu nový začátek. Jít, ochutnávat, dávat a brát teď už i jako milenka a matka.

Pisala... Zyzala...

Řekněme, že chlápkovi jménem Roger se líbí dívka jménem Elaine.
Pozve jí do kina, ona to přijme a oba se dobře baví. O pár dnů později ji pozve na večeři a opět se oba dobře baví. A tak se pravidelně vídají a po nějakém čase se už ani jeden s nich nevídá s nikým jiným.
A jednoho večera, když jedou domů, něco Elaine napadne a ona to bez přemýšlení řekne nahlas: "Uvědomuješ si, že dneska je to už šest měsíců, co spolu chodíme?"
V autě nastane ticho. Elaine se zdá, že je to velmi hlučné ticho.
Myslí si: "Hm, zajímalo by mě, jestli mu vadí, že jsem to řekla. Možná, že se naším vztahem cítí svázaný, možná si myslí, že se ho snažím dotlačit k nějakému závazku, který nechce nebo si jím není jistý."
A Roger si myslí: "Hm, šest měsíců."
A Elaine si myslí: "Ale, já si taky nejsem jistá, jestli chci tenhle typ vztahu. Někdy si přeju, abych měla více prostoru, abych mohla přemýšlet o tom, jestli chci abychom se posunuli směrem k ..., kam vlastně jdeme? Budeme se prostě vídat tak jako teď? Směřujeme k manželství? Směrem k dětem? Směrem k životu stráveného spolu? Jsem připravená na takový závazek? Znám vůbec toho člověka?"
A Roger si myslí: "... takže to znamená, že to bylo ... hm...V únoru jsme spolu začali chodit, takže to bylo hned potom, co jsem si koupil auto, což znamená... musím se podívat kolik mám najeto... Páni, musím si nechat vyměnit olej."
A Elaine si myslí: "Je naštvaný. Vidím mu to na obličeji. Možná, že to vidím špatně. Možná, že chce vážnější vztah, více intimity, více závazku. Možná to pocítil dříve, dokonce dříve než já, že já si nejsem jistá. Ano, to je určitě ono. Proto nic nechtěl říct o svých pocitech. Bojí se odmítnutí."
A Roger si myslí: "Budou se muset znovu podívat na převodovku. Nezajímá mě, co říkají, ale pořád to správně neřadí. A tentokrát by to radši neměl svalovat na velkou zimu. Jakou zimu? Venku je 30 stupňů a mám pocit, že řídím popelářský vůz. A to jsem těm zlodějům zaplatil 600 dolarů"
A Elaine si myslí: "Je rozčílený. A já se mu nedivím. Já bych byla taky rozčílená. Cítím se tak provinile, že tím kvůli mě musí procházet, ale nemohu za to, že se tak cítím. Prostě si nejsem jistá."
A Roger si myslí: "Asi mi řeknou, že na tom byla jen devadesátidenní záruka. Určitě se takhle budou bránit."
A Elaine si myslí: "Možná, že jsem idealista, čekám na prince na bílém koni a přitom sedím vedle dokonalého člověka, člověka se kterým jsem ráda, člověka, kterého mám opravdu ráda a který má nejspíš opravdu rád mě. Člověk, který je teď zraněný jen kvůli mým sobecký, školáckým, romantickým představám."
A Roger si myslí: "Záruka? Chtějí záruku? Já jim dám záruku..."
Elaine: "Rogere".
Roger: "Co?"
Elaine (oči má zalité slzami):"Prosím, neubližuj si takhle" "Možná jsem nikdy neměla... cítím se tak..." (Hlas se jí zlomí, vzlyká.)
Roger: "Co?"
Elaine vzlyká: "Jsem tak hloupá." "Víš, já vím, že není žádný rytíř. Vážně to vím. Je to hloupé. Není žádný rytíř a není žádný kůň."
Roger: "Žádný kůň?"
Elaine: "Myslíš, že jsem hloupá, že jo?"
Roger (šťastný, že konečně zná správnou odpověď): "Ne"
Elaine: "Je to prostě, že ... Je to tak... Potřebuji trochu času"
(Nastane patnáctivteřinová pauza, kdy Roger přemýšlí jak nejrychleji může, jaká je na to bezpečná odpověď. Konečně ho napadne co by mohlo fungovat.)
Roger: "Ano"
(Elaine, hluboce dojatá, se dotkne jeho ruky.)
Elaine: "Och, Rogere, vážně to tak cítíš?"
Roger: "Jak?"
Elaine: "O tom čase."
Roger: "Aha." "Ano."
(Elaine se k němu otočí a hluboce se mu dívá do očí, což ho znervózňuje, protože neví, co mu řekne dále, hlavně jestli to bude o koni. Konečně Elaine promluví.)
Elaine: "Děkuji ti."
Potom ji odveze domů a ona pak leží na posteli, zmatená a utrápená duše, a pláče až do rána. Zatím Roger jede k sobě domů, otevře si brambůrky, pustí si televizi a hned ho hluboce zaujme tenisový zápas mezi dvěma Čechy o kterých v životě neslyšel. Tichý hlásek mu říká, že v tom autě se odehrálo něco důležitého, ale je si jistý, že stejně nikdy nebude rozumět co, a tak si říká, že bude lepší o tom vůbec nepřemýšlet. (Tohle Roger uplatňuje ohledně světového hladovění.)
Druhý den Elaine zavolá své nejlepší kamarádce nebo možná dvěma a potom o téhle situaci budou mluvit šest hodin. Detailně proberou každé slovo, co řekla ona a každé slovo, co řekl on, budou to probírat znovu a znovu, zkoumat každé slovo a gesto, hledat sebemenší význam a přemýšlet o možných vysvětleních. Několik týdnů nebo měsíců o tomto budou čas od času mluvit, nikdy nedojdou k žádnému výsledku, ale taky je to nebude nudit.
Mezitím, až jednoho dne Roger bude hrát tenis s kamarádem, kterého oba s Elaine znají, těsně před nadhozem se zakření a řekne:
"Norme, měla Elaine někdy koně?"

Náš kamarád Paulie (čtenář Panve a časem snad i přispěvatel) se dal na soutěžení. Zadáním bylo vytvořit obrázek se sloganem na kava.cz. Myslím, že se mu dílo povedlo, a kromě toho slíbil, že pokud vyhraje máme pozvání na pivo...
Proto by jsme mu měli pomoci. O vítězi totiž rozhodují hlasy čtenářů. Hlasujte ZDE nebo ZDE (podle toho, kde se grafika bude vyskytovat). Paulieho návrh identifikujete jako červený hrneček s myší a se sloganem "Internet Café? kava.cz.". Hlasovat můžete vždy jednou denně.

Zvláštní období je to jaro.

Člověk neví jestli má mít depku, jestli se má ponořit do vzpomínek, zavřít se doma, poslouchat depresivní hudbu a čučet do zdi. Každého optimistu poslat do prdele a možná ještě hlouběji a zamilované nejraději postřílet a nebo zapálit napalmem. A nebo pro jistotu udělat obojí. Většinu času prochrápat, protože ten reálný svět stojí za psí lejno.
A nebo má vyjít ven, čuchat a nasávat ty rozkvetlé stromy, sledovat ty bílé kvítky třešní, nechat si čechrat vlasy jarním vánkem, sledovat honící se mraky, sledovat honící se psy, sledovat nadržené páry, kteří hned u oken hvězdárny si to pěkně rozdávají. Sednout si na zahrádku, objednat si pivíčko a při prvních hltech vymyslet nějakou pořádnou ptákovinu. Usmívat se na procházející se holky, usmívat se na celý svět, vymýšlet cesty na léto, pořádně si užívat života, nasednout na kolo (pozor na prdel) a pořádně šlapat a šlapat a ukázat celému světu, že ještě nejste staré, nahnilé papriky. Pořádně ten svět nakopnout do prdele!

Asi si hodím korunou..., panna nebo orel?

Toto je jenom pokus,vubec si me nevsimejte.

Když jsem se dozvěděl o tom, že Judas Priest opět po roce budou hrát v Česku a dokonce v Brně, městě kde v současnosti vláčím svou kostru, neváhal jsem ani minutu. Koupil jsem si lístek, i když cena nebyla zrovna nejnižší. Bohužel ceny koncertů šly v poseldní době šíleně nahoru, takže téměř osm stovek je dnes již celkem normální. Judas Priest je kapelou, kterou jsem poprvé zaregistroval někdy kolem mého sedmého roku života. Psal se rok 1982, zapomeňte na černé metalové trička, která jsou dnes přeplněna v různých obchodech. Nezbývalo nic jiného než si z tvrdého papíru udělat šablonu, koupit nějaký vhodný sprej a pěkně tričko nastříkat. Tento postup jsem sledoval u svého staršího bratra a hnědý nápis Judas Priest na modrém tričku byl prostě fantastický. Malý Davídek chtěl samozřejmě taky potřísnit své žluté tričko tímto skvělým výtvorem a chodit po dědině jako velký guru číslo 1. Ze začátku se bratr cukal, ale když jsem řekl, že na něho prásknu, že hulí cigára, chytl sprej a započal dílo, které se mi dodnes schovává v šuplíku. Jak jsem psal, bylo to poprvé co jsem se dostal do styku s Judas Priest a až za čtyři roky jsme měl možnost slyšet (opět díky bratrovi) jejich album "Turbo". Nikdy se ze mě nestal fanoušek číslo jedna, ale měl jsem je vždycky rád a hudbu, kterou hráli jsem si vždycky rád poslechl. Proto jsem nemohl při tomto koncertě chybět, zvlášť, když mi loni ten pražský utekl.
Šalinou jsem s Leonem a Martinem dojeli k Rondu a myslím, že bylo zbytečné se dohadovat na které zastávce vystoupit. Dav lidí v okolí vše vyjasnil za nás. Před halou byla spousta stánků, převážně s pivem, spousta lidí, převážně s pivem a a taky pár ožralých. Kluci venku hulili a já si šel dovnitř odstát frontu na záchod. Hala už byla téměř zaplněná lidmi od náctiletých až po lidi, kterým bylo o něco méně než mému tatovi. Koupili jsme si pivo (35,-KC za Plzeň) a poslouchali předkapelu. Její název si nepamatuji a v životě jsem o ni neslyšel. Škoda, dříve avizovaná předkapela Paradise Lost, by byla jiné kafe. Zahráli docela solidně, žádný zázrak, ale dalo se. Zvlášť předělávka jedné skladby od Beatles stála za to. Brouci by se asi divili. Po asi půl hodině čekání na přípravu scény pro hlavní koně, se začalo.Hala narvaná až po okraj sledovala nástup "staříků", kterým srdce stále silně bije v rytmu hard and heavy. Britská ocel rozpumpovala dav hned od začátku. Vcelku slušný zvuk mě překvapil. První tři pecky ze starších alb a pak skladba "Judas Is Rising" z nového alba. Paráda, fantazie. Při "Breaking The Law" po mě přejela mrazivá vlna, která mi naježila chlupy. Uaaa, že bych ještě byl stále citlivý? Druhá vlna mrazení byla při "Touch Of Evil" a v tu chvíli, jsem mírně rozklepanou rukou vytáhl mobil z kapsy, vytočil číslo na mého bratra a malý telefonní mikrofónek natočil směr pódium. Určitě měl z toho doma, při hlídání své těhotné manželky radost. Další vrcholy "Turbo Lover", "Deal With The Devil" a samozřejmě dnes již absolutní hit "Painkiller". Nechyběl ani příjezd na Harleyovi, celkem dobré osvětlení, oheň, výtahy, které s Halfordem vyjížděly jako ve starých dílech Star Treku s Jamesem Kirkem, blýskající oblečky pana Halforda a další zajímavé věcičky. Bylo co poslouchat, bylo se na co dívat, stálo to určitě za to a vy co jste chtěli jet a nakonec nejeli, protože jste měli na starosti výběr šušňů ze svého holubového dolu Nos, můžete litovat. Judas is rising!!!

Cyklistická sezóna mi začala tím, že jsem ujel padesát kilometrů. Celé dopoledne jsem překonával lenost, ale nakonec jsem přece jenom zajel navštívit svoji babičku do nedaleké Blučiny. Cestou jsem si říkal, dobře jsi udělal synku, bo protáhneš tělo a ještě trochu omrkneš letošní modely cyklistek. Dojel jsem k babině a během těch třech hodin co jsem u ni seděl a poslouchal, abych se oholil, jsem zjistil, že v místech, kterými se dotýkám sedátka, se mi něco začíná tvořit. Že je zle, jsem zjistil hned v okamžiku, kdy jsem nasedl na sedátko. Oči mi povylezly o něco víc dopředu, huba se mi zkřivila bolestí a prdel jsem opět musel od sedátka odlepit. No, ale šlapejte ve stoje 25km. To prostě nejde. Takže jsem opět opatrně usedl a vyhýbal se všem možným výmolům a nerovnostem. Po deseti kilometrech jsem už vážně nemohl a kdesi v dálce se tyčící Petrov mi skoro vehnal slzy do očí. Chvíli jsem uvažoval, že bych v Chrlicích nasedl na vlak, ale řekl jsem si: "Bojuj Davide, bojuj!". A tak jsem bojoval. Domů jsem dojel už za tmy. Svlékl jsem se a ohmatal to citlivé místo. Trochu nateklé, ale půjde to. Po asi hodině, kdy jsem se díval na skřehotající lidi, kteří se chcou stát superstar, se trochu oteklé místo změnilo na: KURVAOTEKLÉABOLAVÉMÍSTOJAKCYP! Chodil jsem po bytě jako kdybych měl mezi půlkami největší hemeroid na světě. Vytvořilo se mi tam něco, co se hodně podobalo Řípu, jen ta rotunda tam chyběla. Otok mi vlezl i na půlky, takže sice moje prdel dostala trochu rajcovnější rozměry, ale sedět se na ni nedalo. Utrpení jsem prožíval i ve vaně. Uvažoval jsem, že si při sprchování kleknu, ale nakonec jsem to zavrhnul. I při tom sprchování musím přece vypadat důstojně ne? Nehledě na to, že by mi určitě ujely kolena a já bych si nabil hubu. Zatnul jsem zuby a sprchoval se v sedě. Neustále jsem kontroloval to místo, jak se zvětšuje a rudne. Měl jsme trochu obavy, bo se mi chtělo na velkou a já měl strach, že mi ten otok zadělá řitní otvor a já se nevyseru. Když jsem šel spát, prdel už byla ztvrdlá a bolavá jako mozoly od horníka z dolu František v Suché.
Je úterý a pořád se mi nesedí zrovna nejlíp. Myslím, že to bude trvat ještě tak týden, než bude vše v pořádku. Cyklistice zdar!

Asi nejsem sám , kdo má sny. Dělí se do několika skupin, myslim do dvou, někoho mí a něco mít, pak ještě takové podružné „něčím být“, ale ty bych nechal stranou. Někoho mít, to se většinou týka prsatého pohlaví a „něco mít“, třeba aut, počítačů nebo praček.
Znám spoustu takových, kteří se ptají a jaký, že to máš počítač? Vychrlené číslo, nejčastěji charakterizuje rychlost procesoru a čím je vyšší, tím je ten či onen větší machr. To, že tito machři většinou na počítači hrají hry je věc podružná.
Taky jsem vždycky chtěl mít vykonný a rychlý počítač a teď se mi takový sen spnil. Sedněte si a žasněte. Ne , že bych snad neměl co s penězi a nový počítač si koupil, ale díky zaměstnavateli mohu pracovat na doposud nejvýkonějším seriově vyráběném (nechci říct personálním počítači-PC, je to totiž MAC) počítači.

MAC G5
Dual 2.5GHz PowerPC G5

1.25GHz frontside bus/processor
1536MB DDR400 SDRAM
Expandable to 8GB SDRAM
150GB+250GB Serial ATA
8x SuperDrive
Three PCI-X Slots
ATI Radeon 9600 XT
128MB DDR video memory
Prostě jsem se jen tak chtěl pochlubit, o čem data nehovoří je, že celý systém dvojitého procesoru je chlazen vodou (jako u auta, takový ta bedýnka s dvojitým nápisem G5), je opatřen 7 ventilátory a je celý prosklený, nebo spíš proplexiskovaný a svítí. Pokud zadáte masňácký příkad, celá škatulka se rozfičí , neb ventilátory mají proměnné otáčky v závislosti na výkonu procesoru. A abych nezapoměl 23“ ultratenký LCD.
Prostě se mi splnil sen a proto jsem vám vyprávěl tento příběh. A propo maňáci kdo je teď největší borec?


Jinak též tady:
http://www.apple.com/powermac/gallery/hero.html

Pokud se chcete pobavit (máte při tom dobrý žaludek) a vidět šílenou hororovou komedii, podívejte se na český film Choking hazard. Něco tak šíleného a přitom mající určité kouzlo, jsem už dlouho u filmu z české produkce neviděl. Kromě klasicky výborného Jaroslava Duška, překvapí účinkování Dády Patrasové (7 MB) či Ondřeje Neffa. Hudba také mnohé zaujme.

Prý je tam na podzim moc hezky.

Modří možná vědí, ale ti ostatní asi ne. Bydlíme na hromádce, sice ve velkém bytě, ale v počtu kusů větším než je zdrávo. Má to své výhody, ale také nevýhody. Jednou z těch nevýhod je provoz v kuchyni. Na jednu kuchyň je tolik lidí neskutečná zátěž a tak je velmi těžké udržet v ní pořádek. Ten si udělá snídani, ten si upeče buchtu, ten si ojede na oleji flákotu, ta si usmaží vajíčka, ten si upeče bůček a kuchyň, kterou ony ráno uklidí, je najednou tak strašně ... v nepořádku ... že se chce jednomu plakat. No jasně, ti co mě znají si teď asi řeknou... něco v tom smyslu... že zrovna já, vyhlášené prase, ale... Ale co je moc, to je moc. Rozhodl jsem se včera pro radikální úklid kuchyně a alespoň částečné dodržování zásad, jak to v ní má vypadat. Nejhorší bude donutit některé, aby po sobě uklízeli, nejhorší bude donutit sebe, abych byl důsledný. Ale přikládám snímek, jak vypadala kuchyně včera v noci. A jak se to bude měnit a horšit, tak to tady budu zveřejňovat s šipkama, čí je bordel a s údajem, jak dlouho ho tam nechává. A budu jmenovat, takže bacha na mě. Rozhodl jsem se jednat!

O tom, že v Brně se válí na mnoha místech spousta hoven jsem už psal, ale tentokrát to beru jako přednost. Kdosi totiž záplavu tmavých kupek v Lužánkách svérázně vyzdobil vkusnými vlaječkami. Takových hovínek a vlaječek je v parku nepočítaně :-)



Fotili Iced s Leňulí na naši procházce parkem...

Mrazí vás někdy strachem v zádech? Zkoumáte ve svém pokoji děsivé stíny? Nasloucháte podivným nočním zvukům? Bojíte se rádi v kině? Máte rádi horory? Jestli ano, rozhodně si zajděte na horor „Nenávist“. Jestli se ale při každém šelestu s panikou rychle otočíte, jestli za vámi někdo nestojí, jestli nejste schopni sami projít nočním lesem, jestli vás něco děsí, jestli máte strach, rozhodně na tento film nechoďte! Při filmu byste se tiskli hluboko do sedadla, na čele by vám vyrašil studený pot, skřípali byste zuby a vaše chlupy by zůstaly naježené celé dvě hodiny.

Nečekejte od filmu žádnou šílenou zápletku, nečekejte hluboký příběh, ale počítejte s tím, že po filmu nebudete schopni zajít sami na záchod! :-)