Panev

Tomáš Havlík. Posraná židle bude předána při nejbližší příležitosti :-)

Někdo by si snad mohl myslet, že život mezi ženami je to nejlepší co ho muže v životě potkat, ael ne vždy je to pravda. Jsem živyým příkladem odvrácené tváře těchto výhod, zvláště když ty ženy nejsou vaše.
Kdosi kdyi chtěl abych nafotil naši firmu, nebo spíše mé kolegyně. Tady je. Ano, jsou všechny půvabné, ale není to med. Kdo jsou ti pánové na fotce nevím , má firma jsou jenom ženy, jenom ženy. Asi už mi chybí nejaký závan chlapského pižma, nebo tak něco. Jenom ženy.

Marek Kolasa identifikoval Hanku, dostane knížku... :-) Na druhého z vás ještě čeká židle :-)

Původně jsem si říkal, že bych do Pánwe opět přispěl nějakým sebemrskačským příspěvkem překypujícím klasickou depresí, ale protože jsem si včera vnitřní i vnější zlost vybil na černém míčku a squashové raketě (málem se mi kousla hercna), řekl jsem si, že tentokrát napíšu něco jiného. Opět ze života. Další černou myšlenku uvolním až zítra... to jen, kdybyste měli strach, že jsem se stal optimistou.

Mám problém... No, možná ne jeden, ale alespoň jeden je docela humorný. Respektive spíš bizardně humorný. Zhruba před třemi roky se na mne pověsily dvě kreatury: žena zřejmě ve středním věku doprovázená svojí matkou, ženou v hodně pokročilém věku (druhá předevčírem umřela, říkala to Hanka). Poprvé se vydávaly za příbuzné Jiřího Grygara, to bylo tehdy, kdy pronikly na jeho Žeň objevů, nicméně můj nesmělý a váhavý dotaz určený známému popularizátorovi jejich "představu" zcela vyvrátil. To však pro ona dvě stvoření nic neznamenalo. Začala chodit na hvězdárnu, dokonce mi začala i volat... Nakonec jsem si s tou mladší potykal a tak se už několik roků důvěrně oslovujeme "Jiří" a "Hanko".

V tomto okamžiku si možná řeknete: "Ty vole, ty si stěžuj na nezájem ženských. Když máš tak věrné přítelkyně." Háček je ale v tom, že přítelkyně jsou naprosto děsivé. Obzvlášť Hanka. Černé zuby, shrbená postava, mastné vlasy, škleb v obličeji vyvolaný plátkem citronu a chininovou kůrou, zanedbané oblečení a roztrhané boty... To všechno by stačilo k tomu, abych se jim vyhýbal obloukem.

Problém je ale v tom, že Hanku každou chvíli někde potkám... Skutečně. Nevím, jestli mne šmíruje, jestli jsme přitahováni nějakou magickou silou a nebo jestli se jedná o zlomyslnou hříčku cynické náhody, ale už jsem ji potkal na burčákových slavnostech, v knihkupectví, v devět hodin večer na setmělém náměstí... a samozřejmě také na hvězdárně. Šílené je, že má oči jako ostříž, takže v okamžiku, kdy mne zaměří, vystartuje i s matkou v závěsu, nečekaně se ke mně přiblíží a osloví: "Ahoj Jirko!" Nejšílenější je, že ve stejném okamžiku uchopí moji ruku, sevře ji jako do svěráku a s mastnou dlaní mne drží několik dlouhých minut. To, abych před ní asi neutekl. Moje končetina je pak nejen zcela nedokrvená, ale především je cítit takovým zvláštním pižmem, které ze sebe dostanete až solvinou s drátěným kartáčem. Prostě děs a hrůza. Ukrývám se před ní, zapírám se, když telefonuje a už několik roků žiju ve střehu, odkud se fantom Hanka opět vynoří.

No a včera přišla zase. Manželé Tiší měli zrovna vernisáž výstavy "Komety - květy nebes", když jsem ji viděl vcházet do foyer planetária. Ihned jsem se ukryl v davu, snažil se nenápadně projít do útrob naší budovy a schovat se v kanceláři. Naštěstí se mi to povedlo, já spustil počítač a ... a v tom okamžiku zazvonil telefon:

"Ahoj Jirko, tady je Majka. Jsem v pokladně a je tu nějaká paní, říká, že se jmenuje Hanka a že s tebou chce mluvit!"

"Ježíši Kriste... prosím tě, ona je nějaká pošahaná a pořád mne pronásleduje. Tak ji řekni, že tady nejsem."

...

Zavěsím telefon a myslím si, že je všechno v pořádku. Jenže telefon se za deset sekund ozve znovu.

"Tady je opět Majka. Já jen, že Hanka chce jít aspoň do knihovny. Tak se na ni připravte, jelikož se k vám bude dobývat."

Na nic jsem nečekal, vyběhl z kanceláře a zadním vchodem směřoval někam k zahrádkám... Varovat Gabiho jsem sice stačil, ale protože v knihovně v daném okamžiku byli jiní návštěvníci, žádný úhybný manévr provést nemohl.

Zhruba po deseti minutách jsem dostal odvahu, vrátil se potichu zpátky, ještě tišeji se raději zevnitř zamknul, opět nahodil kompl a přes ICQ oslovil Gabiho, který Hanku obsloužil při její návštěvě v knihovně:

Osviceny 30.3.200 18:47 je tam porad? nebo uz ta kreatura odesla?

Gabi 30.3.200 18:48 hej, chlope - asi pul minuty me ty bobri zuby drzely za ruku!!!! Fuj, musim si umyt ruce v hajzlu!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Osviceny 30.3.200 18:48 je pryc? kam sla?

Gabi 30.3.200 18:49 nevim kam sla... snad pryc... uz je to tak deset minut a furt mam puch v kanclu!!!!

Osviceny 30.3.200 18:49 :-))))))))))) ja se zamknul

Gabi 30.3.200 18:49 hajzle! :-)

Osviceny 30.3.200 18:50 a pak zdrhnul do foyer

Gabi 30.3.200 18:50 pry ji vcera zemrela ta maminka

Osviceny 30.3.200 18:50 jo, uz to rikala vykoupilove

Gabi 30.3.200 18:51 hej, tu je ale PUCH!!!!!!!!!

Osviceny 30.3.200 18:52 jdu za tebou :-) cuchnout si

Tak nevím. Zatím jsem byl zvyklý na úplně jiný standard. Pokud to ale půjde takto dál, možná začnu ze svých představ slevovat a jednou si na tu druhou stíhačku taky zvyknu. A až budu šedesátiletej, nepříjemnej dědek s vypelichaným psem a permanentně nasranou náladou, možná budu rád, když mi Hanka zavolá. Možná je právě ona ta "vyvolená", přítelkyně nejvěrnější... No, tak to raději skočím z okna. Sice bydlím v prvním patře, ale hned pod oknem vede trolejbusové vedení. Bude ze mne dobře propečený steak, jen zakousnout, a fotografii mých uhlíků určitě na první stránce uveřejní noviny Blesk, jen vyfotit.

Poznáte, kde se na tomto snímku ukrývá Hanka? Kdo se strefí na první pokus, dostane ode mne židli z planetária, na které se podělal jeden náš návštěvník... Ne, vážně. Dostane ode mne... třeba moji knížku "Náš vesmír". Ve francouzštině.

Docela jednoduše. Vyserte se na speciální prášky, koktejl té čůzy AAA Pavlovské, karitin dovezený z Tibetu atraktivní Paulovou, komplikované konstrukce posilovacích strojů, s nimž přece stačí hýbat jen pět minut denně, a nebo třeba počítačem řízený opasek, který vám rozklepe břicho vhodně mířenými elektrošoky. Stačí něco mnohem jednoduššího, co vás vůbec nic nestojí, ba přímo naopak -- přinese vám řadu nečekaných příjemností.

Je tomu asi dva roky, co jsem se vsadil, že do deseti měsíců shodím deset kilo. Žral jsem jenom zeleninu, snažil se trochu hýbat, ale jateční váha nijak výrazně neklesala. Nakonec jsem prohrál bečku piva, deset kuřat a v průběhu čtrnáctidenní Expedice odhozený tuk nejen nabral, ale dokonce i trochu přibral.

Teď ale vážím osmdesát jedna kilogramů, a když si odskočím na velkou a na oběd si střihnu pouze zeleninový salát, stlačím to ještě o kilo, dvě dolů... Ještě o Vánocích jsem přitom ručičku elektronické váhy vyhnal až na 94 kilogramů! Takže, jak na to? Jak si snadno vylepšit postavu, zarovnat vanu, shodit odulé tváře a dokonce mírně napumpovat svaly? Docela snadno. Začněte se trochu pohybovat -- sklapovačky po ránu, přes den svěží chůze a večer bazén či squash. To samotné ale nestačí. Ještě prosím požádejte svoji současnou přítelkyni, aby se stala vaší bývalou přítelkyní. Pokud jste ji měli rádi, pak garantuji redukci nejméně o deset kilogramů za dva měsíce. Těžké deprese, naprostá nespavost, neschopnost pozřít cokoli jedlého... to všechno vás brzo dožene do stavu, kdy vám na jídlo postačí dvacet deka zelného salátu s jedním plátkem černého chleba. No a když vám bude úplně nejhůř, což se v počáteční fázi dostavuje s kadencí "každý den", později s frekvencí "jednou za dva dny" a nakonec "jednou za týden, avšak v několikadenní šňůře", klidně nepozřete ani tuhle minimální dávku žrádla. Jednoduše žijete z ovocného čaje. Redukční dietu navíc podpoří kvanta alkoholu, co do sebe nalejváte jenom proto, aby vám bylo ve finále ještě hůř.

Tohle je skutečně jediný, řadou lidí osvědčený způsob deregulace tukových zásob. Několik mých kamarádů i kamarádek vám to odpřísáhne na propadlém pupku! Takže, pokud vás má vaše přítelkyně skutečně ráda, pak vašim prosbám určitě ráda vyjde vstříc a ráda vás opustí. Ostatně, která ženská by nechtěla kluka s vypracovanou postavou? Navíc vám daruje svobodu, ohromné množství času a nekonečnou volnost v utrácení za příšerně drahý chlast a ještě dražší doutníky. Takovou oběť by milované bytosti měli podstoupit. Jinak vás totiž asi nemilují.

mp3, 680 kB (rok a půl)

Kdo by měl zájem, tak ve dnech 8. 4. - 7. 5. 2004 probíhá v Ostravě výstava fotografií děkana SLU prof. RNDr. Zdeněka Stuchlíka, CSc. Můžete vidět zajímavé snímky ve výstavě nazvané "Magické město" z jeho (nejen) pracovního pobytu v Riu de Janeiru. Více informací na http://www.ckv-ostrava.cz/vystavy.htm.

Nevím, co se mi zrovna odehrává v šedé kůře mozkové -- tedy vím, docela účinně mi zde po milionech hynou neurony utápěné v nejlevnějším chlastu -- ale posledních čtrnáct dní mám jeden specifický problém. Myslím si, že je únor a že tak za dva, tři dny bude dokonce onen výjimečný 29. přestupný den... Někdy za zlomek sekundy, někdy za několik sekund a někdy až po dlouhých minutách, z nitra mé dutiny lebeční vypluje varování, že je přece březen a dokonce, že už se blíží duben... Přemýšlel jsem, jak je to možné... Jako kdyby najednou kolem mne přestal plynout čas a nebo jako kdybych se naopak stal bradavičnatou ropuchou skákající v čase sem a tam. Především pak do minulosti, několik dní před dvacátým devátým únorem... Přitom se v té době nedělo nic zvláštního, pokud tedy pominu sračky, blitky a hnačky. A navíc, vždyť i ten březen byl nabitý řadou zajímavých a skutečně nezapomenutelných událostí... tak proč si kurva pořád myslím, že není a nikdy vlastně ani nebyl... Proč se mi konec února zauzloval v neuronové síti a nedá se odstranit stejně, jako vlezlá Hanka, psychopatka, co mne už řadu roků terorizuje nejen na hvězdárně, ale i po telefonu a dokonce tu a tam při romantické procházce osamělého muže deštivým Brnem? Nevím, ale ve skrytu duše doufám, že se tento uzavřený cyklus prokopírovaný do zakalené sítnice, arytmického srdečního svalu, zčernalého nehtu na palci pravé nohy, chuchvalců špíny na dně pupku a krystalků soli v podpaží, že se tento uzavřený cyklus jednou otevře. Přece nemůžu celý život setrvávat v představě, že už za pár dní bude neděle 29. února 2004. A nebo snad jo? A nebo je to úplně jedno? A nebo se skutečně pohybuju v nějaké nepochopitelné singularitě? A nebo jsem se ocitl v nějaké schíze? A nebo se skutečně blíží konec února? A nebo víte, co? Ať mi ten 29. únor vylíže, koupím si Červenou poezii a odletím do galaxie 29-02-2004. A už se mně raději neptejte, kolikátého dneska je. Nebo poletíte se mnou. A to by pro vás byla dost pěkná schíza. Zvlášť teď, koncem února.

Předpředepředevčírem se mi zdál sen, ze kterého jsem měl po probuzení, po delší době opět divný pocit. Tento stav jsem nezažil už docela dlouho. Není to zrovna strach, který máte, když se probudíte po strašidelném snu uprostřed noci a bojíte se potom v posteli pohnout, protože ta stvůra, která vás ve snu honila je určitě nablízku a čeká až se pohnete, aby vás mohla nemilosrdně a s radostí rozsápat na kusy. Byl to prostě jen divný pocit. Nezdálo se mi nic šíleného (ve sbírce mám daleko lepší kousky a vy určitě taky, které by stáli spíš za zmínku), je to vlastně jen taková snová mezihra.
Stál jsem na dvoře u mojí babičky, z ruky mi vyletěly brýle a jen tak tam vedle mě zlověstně vysely. Píšu schválně zlověstně, protože v tom snu, jsem cítil, že něco není v pořádku. V druhé ruce jsem držel cédéčko skupiny Overkill a na jeho bookletu jsem uviděl nějaké klikyháky. V tu chvíli jsem cítil, že někde blízko mě je to, čemu nebo komu se říká Satan, Lucifer nebo Ďábel. Nikoho jsem neviděl, jen cítil. Když jsem se podíval znovu na cd, tak z těch klikyháků se stala již čitelná věta tohoto znění: "budu s tebou na vždy". Kdo mi vzkazuje tuto optimistickou zprávu bylo v tom snu zcela jasné. Začal jsem na toho neviditelného pekelníka řvát ty nejhorší výrazy co znám (jen doufám, že jsem řval pouze ve snu, aby si třeba sousedi nemysleli, že vedle v bytě bydlí nějaký přisprostlý blázen). Když jsem se dostatečně vyřval, došel jsem do kuchyně a z okna sledoval jak začíná tamvnout obloha a ve vzduchu jsem cítil, že se každou chvílí bude dít něco hodně moc zajímavého. Nedělo se nic, protože v tom okamžiku jsem se probudil do temné reality mého pokoje.
No já vím, je to pěkná hovadina, pokud jste čekali nějaké vyvrcholení s potoky krve nebo to, že mě satanáš bude nutit do brutálních sexuálních praktik, tak se omlouvám (snad příště), měl jsem jen potřebu to ´vyplivnout´ na tyto stránky.

Nevím jestli to je jen u mě a nebo to tak je u všech lidí, ale někdy mám takové dny, že skutečně nevím co dělat a nudou mlátím hlavou o zeď a naopak někdy toho je tolik, že nevím kam dřív skočit. Kmitám jako fretka, nestíhám a než se stačím nadát, tak je noc a já musím jít chrápat s pocitem, že jsem stejně hovno stihl. Ale pokud bych si měl vybrat mezi mlácením hlavou do zdi z nudy a nebo honičkou, vyberu si tu honičku. Při honičce a kupě práce (nebo zábavy) nemusí člověk čumět do zdi, přemýšlet o věcech, o kterých vůbec přemýšlet nechce (velmi nebezpečné), chodit dokolečka po pokoji a neustále se dívat na hodiny až odbije rozumná hodina, aby to celodenní trápení v podobě obrovské smradlavé nudy ukončil spánkem (a modlete se ať přijde). Tato situace je jedna z nejhorších co znám, teda pokud nepočítám má nemocniční dobrodružství, ale někdy se prostě do této situace dostanete a pokud se k tomu ještě přidá nechuť cokoliv dělat, tak pak se jedná už o těžkou pakárnu. První dva měsíce tohoto roku se k té pakárně docela přibližovalo, naštěstí průběh března zatím vypadá, že by se to mohlo k lepšímu obracet, teda pokud nepočítám tentokrát mé pracovní zaměstnanecké dobrodružství, bez kterého bych se s radostí obešel (svině byly, jsou a budou, nehledě na to, že existují i extrasvině, které umí dělat extrasviňárny). A proto děkuji za tu honičku, za to, že musím někde něco vyřídit, že musím něco udělat, že přijedou kámoši, že já jedu za kámošema, že nemusím hloubat o cypovinách a mlátit hlavou do zdi.

Jedná se o model (1:1) amerického robota – Mars Exploration Rover. Teprve když jsem se s ním „setkal tváří v kameru“, uvědomil jsem si jeho skutečnou velikost, která mě tedy překvapila. A to jsem už viděl těch záběrů na něho myslím slušné množství.
P. S. Ano, chválím se... :-)

No už jsem si bláhově myslela, že až do zimy neuvidím sníh, přesněji řečeno v takovém množství, které stačí na menší kalamitní situaci. Sotva si člověk přestane dávat pozor na projíždějící auta, hned ho slušně obhodí tím mokrým a špinavým sajrajtem, kterého je už pod podrážkami bot dostatek. K tomu navíc ostrý vítr, metající ledové krystalky přímo do tváře...
Jaro, kam jsi se schovalo???

A protoze se ma domaci dilna vsem libila, mnozi a dekuji za to volaji houst jen houst, dovolil jsem si dalsi z me dilny snazvem: "Hledej kocku".

umelec


Jo a propos, kdyby nahodu neumelci, nekdy taky neco vytvorili, mohli by to dat Nam odbornikum na posouzeni, ale tak trochu pochybuji, ze by do dokazali.

Takze, voala nebo tak nejak "hledej kocku"

Když jsem se díval na recesistický "umělecký výtvor" Rebelose, připoměl jsem si, jak často se v poslední době setkávám s "umělci" všech žánrů, kteří se chtějí prosadit. Lidé pořádají výstavy, vydávají vlastní CD, vystupují k tomu pod "dobře" znějícími pseudonymy atd. To je fajn, kultury není nikdy dost, ale když si například poslechnete to jejich CD jimž se chtějí prosadit, jímá vás hrůza i smích zároveň. K tomu se ještě nazývají grafiky či hudebníky... Dneska prostě každý "rozumí" hudbě, umění či počítačům!
Jsem pro recese obdobné těm Rebelosovým - jen houšť, ale když někdo je vůči sobě nekritický a nemá soudnost, neměl by mu to někdo říct?

Hruzna vecerni nuda mne prepadla tak jsem se zabavil ve svem domacim atelieru. Dnes padla za obet meho zajmu police, kde se nachazeji nejruznejsi pisky, horniny a nekdy i vsudypritomna kocka.
No neni to nadhera? Sira, zapalka a pulskeble na kabate. Nuda -tvoritelka.

Myslim , ze neni treba ulici Stodolni, kazdy ji zna, vetsina z nas okusila i jeji nehezke stranky, ale take krasna nalita prsicka lolitek ci zaoblene zadecky stripterek. Ja si ale myslim, ze ta ulice je zakleta poslyste pribeh.
Je to asi mesic co jsem na ulici byl, paril a lehce se opil a protoze byl unor a byla zima mel jsem s sebou i zimni vybavu - rukavice. No a co se nestalo domu jsem je jiz neprinesl, pominu -li , ze uz jednou mne cary, kouzla a magie ulice zpracovaly tak , ze jsem prisel domu v jine bunde, byla to jiz mnoha vec jez jsem zde zanechal. A protoze jsem mel k rukavicim vztah, rozhodl jsem se zasahnout.
A to razantne. Pri dalsi parbe jsem nechal rukavice doma, jeste cestou k ulici jsem se pred svou divkou holedbal, jak jsem na cary a kouzla vyzral, ale ouha zapomel jsem doma nechat take cepici.
Vysledek je myslim jasny, moje krasna fleesova capka s napisem MAMUT je v nenavratnu, i presto, ze vim kde asi tak skoncila, neni mi to nic platne.
Ale pribeh pokracuje. Rozhodl jsem se, ze to tak nenecham a hned dalsi den jsem vyrazil na patracku po cepce. Kdyz jsme cekali v Pecivalovi az otevrou DD, mne to nedalo a zeptal jsem se pinglika, jestli tu nahodou nemaji me rukavice, zpred ctyr tydnu, bral jsem to spise jako zert, nebot co mne pamet funguje vim, ze v tomto baru jsem tehdy vubec nebyl.
No ale co se nestalo, rukavice tam byly a obe. Tedy vyrazil jsem na patrani cepky a nesel rukavice a to v baru, kde jsem vubec nebyl.
A proto az Vam nekdy ta zacarovana ulice zase neco vezme, hledejte. Ale chcete -li najit hledejte tam kde jste vubec nebyli, nebo jeste lepe hledejte to co jste neztratili, ulice je totiz zacarovana.
A nebo na ni vyzrejte a jak uz to bylo jednou doporuceno, chodte tam radsi uplne nazi s rulickou bankovek zastrceno v ritnim otvoru, bude to nejjistejsi.

Jak se tak divám tak tady v te popelnici to teda pocitove a citove jede, sice o pocitech dusi zde pisicich kolegu vim jen pramalo, u nekterych vice, dovolil bych si postreh.
Vsimli jste si, ze je daleko jednodussi vyzpovidat se ve slovech natukanych do klavesnice?
Impertinence ci citovy vylev, vypovezeny naklepanim kombinaci klaves, nikoliv nahodnym, je vzdy jaksi prijatelnejsi. Clovek se oblazi, ale ne zas tak moc aby mohl byt oznacen citlivkou, ale to jsme v jistych mezich vsichni.
A duvod? Ten jsem jiz davno odhlalil, kdyz totiz neco nekomu nebo nekam napisete, vetsinou vubec nestojite o odezvu a stejne se
Vam ulevi. Je to uziti takove instantni vrby moderni doby. Pripadnou odpoved si potom prizposubite svemi chapani a tomu jak jste chteli aby reakce vypadala jiz ve chvili psani toho i onoho.
Smeruje to ovsem k odosobneni veci, nemusim chodit daleko, vzpomenme diskuzi Elan- legenda co sracka. Ac nikdo nerekl ze je Elan skyvely byl osocovan , jak muze takovy shit poslouchat, stale intenzivneji si uvedomuji, ze internet je bajecny nastroj, ale neosobni.
Ano, vivat Vrba, ale vseho s mirou, neni lepsi vyplakat se na rameni nahodnemu kolemjdoucimu?
Tim nechi rict, ze si rad nepoctu o pocitech, prave naopak, vice a houst.
Ale z vlastni zkusenosti vim, ze takovy nahodny kolemjdouci umi cloveku ulevit take, nejdriv se ostychaji, ale pak se nechaji pozvat i na pivo.

Jo ale ja to chtel smerovat uplne jinam.

I takes love over gold
And mind over matter
To do what you to that you must
When the things that you hold
Can fall and be shattered
Or run through your fingers like dust

Láska nad zlato, myšlenka nad majetek, zpívá se v jedné z písniček skupiny Dire Straits. Musím přiznat, že mi tento typ hudby k srdci příliš nepřirostl, nicméně dvě elpíčka -- Love over Gold a Brothers in Arms -- ve mně přeci jenom nějakou stopu zanechala... Písničky Marka Knopflera se mi opět vybavily v posledních dnech, kdy -- možná o tom víte, možná ne -- prožívám poměrně nepříjemnou, ale o to zásadnější a radikálnější osobní krizi: Jeden krásný, téměř pohádkový příběh skončil v 17:50 prvního ledna 2004. A bohužel, skončil docela špatně... alespoň pro mne osobně.

Nicméně, na druhou stranu, přes všechnu mizérii, v dobách hluboké deprese kolem čtvrté hodiny ranní, uvědomil jsem si, že písnička nemá pravdu. Že její úvodní prohlášení -- láska nad zlato -- je jen sladkobolný kec, jímž se opíjí dosud nevyléčení romantici. Láska je samozřejmě důležitá, ale už si nemyslím, že je nejdůležitější. Pokud bych se měl omezit pouze na vnitřní, soukromý vesmír každého z nás, existuje ještě jedna mnohem důležitější věc -- přátelé, dobří kamarádi na život a na smrt. Ano, je to tak. Zatímco i ta nejintenzivnější láska časem pomine -- někdy přeroste ve vzájemnou úctu a hluboké přátelství, jindy jednoduše přeskočí někam jinam -- životní přátelé vás nikdy neopustí... Můžete se na ně spolehnout ve dne v noci. Bez řečí vám podají pomocnou ruku, chytnou vás do své náruče a zcela samozřejmě vám pomohou postavit se alespoň na ty vaše ochromené, třesoucí se a možná i trochu gumové nohy...

Tento docela samozřejmý fakt jsem si osobně uvědomil až v posledních dnech. Ve dnech a nocích, kdy se mi začali ozývat kamarádi, které jsem léta neviděl... Neviděl proto, že jsem svůj čas, myšlenky i prostor věnoval "lásce nad zlato". Přesto všechno jsme se k sobě chovali tak, jako kdyby naše společné zážitky, naše poslední setkání proběhlo včera... Jo, je to tak. Lásky přicházejí a většinou i odcházejí. Ale ti nejlepší přátelé, ti vám zůstanou věrni. Od počátku až do konce. Přátelství je ten nejdůležitější svazek mezi dvěma lidmi a nemůže ho přebýt cokoli jiného. Možná až na vztah rodiče a dítěte, ale to už je o něčem jiném.

Zanechejme ale sladkobolných, možná i trochu trapných a ponížených řečí... Díky vám, dnes už vím, jak jste důležití a jak vzácným darem můžete být. Osud je podivuhodná řeka se spoustou zátok, peřejí i slepých ramen. A vy nikdy nevíte, jak daleko vás proud zanese. Přátelé, ať už budou jakkoli daleko, jsou však pro vás pokaždé majákem, který vás i v té největší, zcela beznadějné bouři nakonec dovede do bezpečného přístavu. Díky za vás, jste cennější než zlato a určitě i láska. I takes friends over gold.

Tak jako Židé mají v Jeruzalémě svoji Zeď nářků, tak já měl tu svou u rodičů v bytě, v místnosti, která bývala mým pokojíkem. První exemplář přilepil na zeď můj starší bratr někdy v roce 1984 a já dílo upravoval, přebudovával, hrál si s ním a mazlil. Strávil jsem před zdí mnoho času, díval jsem se na ní a přitom přemýšlel o blobostech, ale i vážných věcech dospívajícího kluka, a že toho nebylo zrovna málo. Proto, když jsem přišel k rodičům na návštěvu a moje maminka mi oznámila, že už se na tu hrůzu nemůže dívat, raději jsem si zeď vyfotil. Takhle vyhrožovala už dlouho, ale nějak jsem cítil, že se blíží skutečně její konec. Zdi nebo lépe řečeno tomu co na zdi je, už schází skutečně posledních pár chvil, než bude pokryta něčím nechutným jako tapeta nebo dokonce bílá malba. Vyfotil jsem si ji, abych ve chvílích nostalgie opět spatřil její krásu, malebnost, ale už to nebude ono. Už nebudu opřený o protější zeď a neuvidím ji na vlastní oči, už před ní nikdy nebudu trávit hodiny s hlavou plnou myšlenek a žalu ve svém srdci, už se ji nikdy nedotknu, už nikdy nepřičichnu k těm starým plakátům, už nikdy nenahlédnu do prázdné cigaretové krabičky, zda tam není zatoulaná nějaká mince nebo bankovka. Po několika letech jsem dal svojí máti souhlas k tomu, aby byly strhnuty hudební, kulturní a taky moje dějiny, které se skrývaly v tomto kousku zdi.
Musím se, ale k něčemu přiznat. Poslední roky jsem zdi byl nevěrný. Již jsem netoužil trávit své deprese před zdí, ale v díře v Peru. Před nějakým časem jsem totiž viděl dokument o tom, jak v takové díře tam někde v Jižní Americe žijí tučnáci. A tak jsem si řekl, jaká by to byla krása tam v té díře jen tak sedět a povídat si s tím tučňákem. On by na mě hleděl jak na blázna, ale mě by to nevadilo, hlavně, že by mě vyslechl. Po čase by si na mě zvykl a možná by mě i pochopil. Tlupa tučňáků by mě chodila krmit rybami a chaluhami a možná by mě po nějakém čase zvolili za svého vůdce. Pak by mě našli lidi z National Geographic a já bych jim všem řekl, že na počátku všeho byla jedna stará, plakáty polepená zeď.

Je to neuvěřitelné. Když se někoho zeptáte, jestli zná kapelu The Gathering, v drtivé většině případů se na vás začnou koukat, jako byste právě spadli z dvacetimetrového věžáku. Přitom mě vážně nenapadá žádná jiná kapela, která by na svých koncertech s takovou samozřejmostí předváděla nářez, který vás zavede až na vrcholky nejvyšších hor, naježí vám chlupy po celém těle, rozbuší srdce a občas i nahodí ke spadnutí nějakou tu slzičku. Koncert, který jsem s Icedem, Leňulou a dalšími zažil v pátek večer, byl důkazem, že kapela stále zraje, že zraje i už tak neuvěřitelný hlas Anneke, že zraje i jejich hudební projev a vůbec… Nezažil ještě žádný rockový koncert, při kterém by na konci skladeb bylo tak hrobové ticho, které po napínavých několika sekundách propadlo v naprosto bouřlivý aplaus. Přitom to The Gathering umí rozjet i tak, že se otřásá celý klub a tělo vám vibruje v rytmu jejich éterického nářezu. Jsou prostě báječní a já si říkám, že je možná i dobře, že jsou tak málo známí. Tuhle kapelu si prostě člověk musí objevit sám: Nevypadne na něj někde z TV reklamy, z bulvárních plátků ani z obrovských billboardů. Na to, abyste The Gathering objevili, musíte sledovat začarovaná zákoutí hudební scény, nebo mít přátele, kteří vám tuhle kapelu doporučí. Takže i když to třeba nebude zrovna vaše krevní skupina, já The Gathering rozhodně doporučuju!

No těžko to popisovat slovy. To co jsem zažil ještě s několika přáteli na koncertě hollandské skupiny The Gathering bylo prostě fantastické, skvělé, nádherné, opojné, okouzlující a mít tak křídla, vyletěl bych nadšením někam k nově objevené planetě. Poloakustický koncert v pražské Akropolis sledovalo několik stovek fanoušků, kteří vyděli profesionální výkon, který vléval do žil pořádnou dávku té nejčistší drogy. Člověk stojí, dívá se, poslouchá a zapomíná skoro dýchat, aby mezi písničkami explodovalo jeho hrdlo a vyřval tu dávku energie, kterou právě díky nádherným tónům a hlasu Anneke do těla vstřebal. Ještě dlouho po koncertě se mi hlavou honí tóny jejich skladeb a mám takový pocit, že ještě dlouho budou. Tak snad brzy zase naviděnou.

Tak jsem se rozhodla, i přes svou ještě ne úplně vyléčenou nemoc, vydat se dnes na svou první hodinu tělocviku. Měla jsem totiž zameškané už tři hodiny a tudíž bylo vhodné se konečně dostavit. Už v šatně mi něco v duchu říkalo, to není dobrý, to není dobrý...nebylo se kam hnout a všude spousta cizích těl, i když někdy témeř nahých, což by se asi většině z vás líbilo.. Silouety smrtících strojů v posilovně jsem zaregistrovala hned po příchodu. Nějak jsem nesebrala odvahu říct, že mi není ještě ůplně nejlíp, nevím proč, asi jsem hloupá, ale vím, že se mi to pěkně vymstilo. Jelikož jsem nikdy v posilovně nebyla, mladá a šikovná cvičitelka se mne hned ujala se vší pečlivostí. Rozhodla se, že mi ukáže všechny přístroje v místnosti, abych si vše mohla vyzkoušet. Pečlivě na mě dohlížela a se vším mi chtěla poradit. Normálně by to bylo asi to nejlepší, ale v mém případě to bylo to nejhorší, co mohlo nastat. Nemohla jsem se vůbec ulívat, téměř ani ne odpočívat, a když jsem docvičila svou sadu 3x po dvanácti, hned mne vedla k jinému smrtícímu stroji. Srdce mi málem vyskakovalo z hrudníku, pot mě políval ůplně všude...má tepová frekvence a třesoucí se tělíčko mi připomnělo, že příště mám dát na intuici. Čekala jsem na milosrdný konec. Na začátku jsem skákala se švihadlem, jezdila na kole, to kvůli rozehřátí...poté jsem procvičovala šikmé boční svaly na břiše, spodní svaly na břiše, nohy ůplně ze všech možných stran a ůhlů, prsní svaly, zádové svaly, boční svaly na bocích, hýžďové svaly, svaly na rukou....no zkrátka ůplně všude. Nakonec jsem dostala za ůkol zajezdit si ještě na kole. Ale ne jen tak normálně, ale tak, abych se pořádně zadýchala a měla rychlou frekvenci, to abych se dostala do aerobního stavu... mé ubohé tělíčko vycházelo poraženo, zcela zdecimováno, na oběd jsem pak musela jít velmi, velmi pomaloučku, a pak ještě v jídelně asi deset minut sedět u otevřého okna a čumět do zdi a dýchat, dýchat...
Na závěr jedna rada: Pokud vám není dobře, za žádnou cenu nechoďte do posilovny...:))

I když nejsem z Havířova, ani z Ostravy, jsem s touto pánevní oblastí spojen možná víc než si myslíte. Proto mne potěšilo, že mi Marek umožnil přispívat mezi vás. Co z toho bude, nevím, ale jen tak se mně nezbavíte :-)

Super pohodičku báječného víkendu na pěkné procházce po Ostravě zachycuje tento snímek...no nezahřívá vás to u srdíčka? :)

Malý snímeček zachycující Marka v počátcích své sportovní kariéry...držíme ti pesti Marku ! :)

Když jsem na Novém Zélandu protrhával malá nedozrálá jablka, tak v poslední den práce, což bylo asi v polovině prosince roku 2002, jsem si jedno takové jablko utrhl na památku. Jablko se mnou potom cestovalo po Novém Zálandu, pak leželo přes dva měsíce v šuplíku, aby se mnou odletělo na třítýdenní výlet do Indonésie, odkud nakonec přicestovalo v mém báglu zpět do vlasti. V té době už bylo značně deformováno a deformace pokračovala další třičtvrtě roku v mém šuplíku. Před nedávnem jsem ho vytáhl z temných zákoutí šuplete a rozhodl se, že se s vámi podělím o tu krásu. Čas jablíčko trochu pozměnil, no aspoň víte na co se máte těšit.

Západ Slunce nad Porubou 4. března 2004.

Škoda, že neumím psát, protože kdybych to uměl, tak bych napsal povídku, jejíž téma mám v hlavě už pár let. Byla by o chlápkovi, kterému je tak kolem třiceti let a pravidelně jezdí do zaměstnání nějakým hromadným dopravním prostředkem. Je svobodný, bez přátel, bez rodiny, má práci a plat, no žádné vyskakování, ale jde to. No a jednoho dne by tak jel do práce třeba autobusem a z ničeho nic by vystoupil o několik zastávek dřív než vystoupit měl. V první chvíli by ani nevěděl proč to udělal, chvíli by tam jen tak stál a díval by se jak autobus odjíždí. Místo, aby to mohl ještě vrátit a počkat na další autobus, který by ho zavezl do práce, jako poslušného občana, tak se vydá zpátky k domovu a během té několikakilometrové cesty by vymyslel co udělá. Chce něco změnit, udělat něco šíleného, čeho bude třeba zítra litovat, ale v tu danou chvíli to bude absolutně nejlepší nápad jeho života. Ví, že musí jednat rychle, protože ta věc, kterou se chystá udělat je docela šílená a on je zrovna v šíleném rozpoložení a má strach, že ta šílenost by mohla brzo vyprchat.
Přijde domů, prodá všechny krámy co má, vybere peníze, zbalí se, zavře byt, klíčky zahodí do řeky a ještě ten den odjede do Prahy na letiště. Prostě zapálit za sebou most, aby nebyla cesta zpátky, ať se to všechno třeba posere. Na letišti by si koupil letenku třeba do Tramtárie a končit by to třeba mohlo tím, že sedí v letadle, popíjí pivo, když v tom se ozve pilotův hlas, aby se cestující připoutali, protože letadlo má technické potíže...

No já vím, je to blbost, ale když už jsem si dal tu práci s tím napsáním, tak to přece už nebudu mazat a vy jste aspoň strávili dvě minuty čtením výplodu jednoho chorého mozku, místo toho, aby jste se třeba vrtali v nose.

P.S.: dnes jsem byl opět dotázán, proč jsem takový smutný. Chtěl jsem říct, sakra paní, vy jste asi nečetla co jsem psal na pánvi před několika měsíci ohledně mé tváře, že? Ale místo toho jsem řekl: "Smutný? To je jen zdání, uvnitř se totiž směju, zpívám a tančím". Yeap!