Panev

Už dlouho jsem neslyšel na české scéně tak super pohodové písničky. Musím říct, že takový "Malotraktor", "Noci půjdu sám" nebo "Poslechni si pravdu" nemají chybu. Jsou to písničky na zlepšení nálady jako hrom! A proto vážení přátelé, tančíííííííím a odhazuju veškerej stud.

Seděla jsem v luxusní židli, u luxusního stolu a jedla nejdražší dva kopečky vanilkové zmrzliny v mém životě. Naproti mě seděl postarší obtloustlejší, a strašně převoněný kolínskou, pán. (má čeština nezná mezí:)) ) Snažili jsme se domluvit mou možnou brigádu, vše bylo "na úrovni", na značně "profesionální" úrovni. Zvyklá, že mi po většinu mého života skoro nikdo jen tak nezavolá, jsem si nevypnula mobil. Začal zvonit. Se snahou zachovat úsměv a s vědomím šíleného trapasu jsem dělala jako že nic, a telefon nechala zvonit dál, dokud neutichl. Jenže, nedal si pokoj (díkybohu), a začal zvonit po chvíli znovu. Měj trapný úsměv se opět opakoval. Po chvíli, když jsem vylezla ven na ulici, mi na mobilu blikalo: "zmeškaný hovor Paja " Volám zpět, co se děje. Dozvím se, že je polární záře, v momentě zvedám hlas a plesám nadšením. Okamžitě volám spolužákovi, dozvídám se, že jede právě ve vlaku, řvu na něho, co moje hrdlo vydrží, bo vůbec neslyší. Do toho řvu na právě prolítající bolid. Lidé okolo se ohlíží a mravně pokyvují hlavami, co je to tam za blázna. vyfuním se do kopce na hvězdárnu. Vidím světle nazelenalou barvu a řvu nadšením. Ostatní astronomové....: "No to jdeš včas!, že? už je to slabý odvar, ale v sedum, to bylo zelené až do zenitu, bílé pruhy nad jihem......!!!" Zničená se ptám, proč mi nemohli zavolat...marně. Prokletí astronoma (nebo alespoň moje): Vždy o všem ví a nemá tudíž cenu jim volat, když se něco děje, když už o tom přece určitě víš Cha. Můžu jen říci: Strašně moc díky Pájo, alespoň co z té krásy jsem viděla, dokud nepřišla mlha a nepřekryla oblohu..díky díky díky. Diki.:) Lenule

Netušil jsem, že když budu psát o vzrůstajícím vlivu komunistů, že ještě ten večer dokážou ukázat svoji sílu. Nevím jak to udělali, ale včera nad severním obzorem proběhla nějaká posraná projekce v jejich rudých barvách. Snažili se tam přimíchat i jinou barvu jako kamufláž, ale já vím svoje, mě neoblbnou. Z centra Ostravy, kde svítí asi tak miliarda světel, ze kterých by se Jeníkovi Hollanovi ježily vlasy hrůzou na hlavě, jde vidět prd, ale bylo to tam!! Viděl jsem to, sice blbě, ale viděl! Jejich drzost nezná mezí. Říkám vám, na ně pozor, pozor na všechno, oni už tu jednou byli...

Dostal jsem vyhubováno, že už jsem tady dlouho nic nepřihodil a tak usedám k vrčícímu počítači a posílám drobky mého ranního jablečného závinu přímo do klávesnice. Rád bych se totiž s vámi podělil o zážitky ze včerejšího večera. Po docela perném dni jsem bloudil Brnem a dělal ze sebe podivína, který strká svůj stativ s foťákem do všemožných zákoutí. To je ale teď jak se říká "fuk" ("u" čteme jako "u" nikoli "a"). Důležitější je, že jsem zhotovil asi padesát snímků brněnských dominant i s hvězdným pozadím, na kterých nebylo rozhodně nic podivného. Focení jsem tedy brzy nechal a odebral se co nejrychleji domů, kde jsem ze sebe utřel pot a pustil film na dobrou noc. V momentě, kdy jsem začal křísit poslepovaný mobil, se ovšem ozval Jirka, který mi z autobusu jedoucího z Prostějova oznámil, že na obloze zuří polární záře. Neváhal jsem, popadnul foťák a vyrazil na malé návršíčko za Bobby centrum, které jsme si už pro tyhle příležitosti s Jirkou vyhlídli dřív. Cesta nahoru byla poněkud lepkavá (ano, to je to pravé slovo), protože jsem měl pocit, že kráčím po plastelíně. Když jsem ale dorazil nahoru, viděl jsem něco neskutečného: Naoranžovělé panorama Brna a nad severem obrovský oblouk zelené záclony, nad kterým se občas prohnaly červené fleky. Ano, byla to ona - Aurora Borealis - a zvolna se měnila. Polární záře je opravdu fascinující úkaz. Celé to zdánlivě velké Brno se proměnilo na legrační shluk ještě legračnějších malinkatých budov, nad kterými plápolalo něco velkého. Záře měla tvar dokonalého oblouku posešívaného ze svislých měnících se pruhů. Má fantazie tedy neměla moc práce s tím, aby mi ukázala jak teď gigantický mechanismus magnetického pole naší Země pumpuje k pólům rozzuřené sluneční částice, které před několika dny vyštvala při silných erupcích ze své přízně naše denní hvězda. Po hodině nadšeného koukání jsem se vydal na cestu dolů, která vedla zpátky po velké hroudě plastelíny. Při sestupu mě však začalo něco neznámého bičovat do pravé nohy. Bylo to čím dál tím těžší a zvuky, které se při nárazech o mé rifle ozývaly, dokonce občas přehlušovaly hudbu reprodukovanou z mého mp3mana. Před chvílí jsem viděl polární záři a tak mě taková maličkost na temném návršíčku nijak nevyváděla z míry a čekal jsem, že pravého viníka divných úderů odhalím až na světle velkoměsta. A odhalil. Byla to má rozvázaná tkanička, jejíž volné konce na sebe nabalovaly stále větší a těžší boule plastelíny. Příhoda, ve které hrála hlavní roli volná tkanička a několik kilogramů plastelíny, mě ale zdaleka tak nemrzela jako skutečnost, že nebýt Jirky Duška, nic bych neviděl a celé divadlo prospal. Přitom znám tolik hvězdářů, že by se jimi dal naplnit fotbalový stadión. Nu což, možná měli mobil stejně vybitý jako já a stačili zavolat jen hrstce svých známých… haj hou!

Soudruzi se opět krok po kroku dostávají k moci. Každý kdo očekával,
že komunisti časem zaniknou, tak jak zanikne jejich voličská základna, která postupně vymře, je na omylu. Tento rakovinotvorný nádor bují s neustávající silou a což je absolutně zarážející, bují za pomoci těch, kteří si hrajou na nejpravicovější stranu. Mrzí mě to dvojnásob, protože jsem se do roku 1998 považoval za jejich voliče a co v posledních letech ODS provádí je až zarážející. ODS vesele hlasuje spolu s komunisty, ne proto, že mají se soudruhy stejný názor, ale jen a jen proto, aby znepříjemnili vládnutí současné vládě a hlavně její jedné složce, trnu v oku ODS, US-DEU. Nemluvě o tom, že náš současný prezident je na hradě jen díky komunistům. Taky mě docela šokovalo jak po volbách v roce 2002, pan Klaus se soudruhem Grebeníčkem v jedné televizní diskusi si div nepadli do náručí. Vlastně na vině je celá pravice, která kvůli svým žabomyším válkám nechává prostor komoušům. Přesně podle přísloví "když se dva perou, třetí se má dobře". Soudruh Grebeníček vesele vykřikuje komunistická hesla za veselého a tupého přhlížení kyvácejících se chudáků, kteří dokážou jen vzpomínat jak si umývali u přehrady svá autíčka saponáty, jak si dávali pivko jen za pár šupů, jak v práci nemuseli nic dělat a přitom se nestrachovat, že je někdo vyrazí, jak mohli jet dokonce k moři do Bulharska a podobné báječné věci. Chtěl bych vidět co by říkaly tyto loutky, kdyby na ně při oslavách této vražednické organizace jakou komunistická strana je, naběhli policajti a začali je mlátit pendrekama hlava nehlava a házet je do aut, které by je odváželi směr pankrácká věznice, kde by je dva, tři dny pěkně dusili, ne zrovna v rukavičkách. Co by říkali soudružky a soudruzi na to, kdyby k nim do baráku naběhli a začali jim brát jejich majetek a nebo jim říkat ať si zbalí svých pár švestek a táhnou někam ke všem čertům, samozřejmě byt nebo barák včetně příslušenství by propadlo státu, jak jinak soudružky a soudruzi, ne?. Však v tom máte dokonalou praxi, takže by jste se snad ani nemohli divit. Včera jsem četl v novinách článek o akci "S komunisty se nemluví", což byl koncert našich hudebních skupin, které právě chtěli upozornit na vzrůstající preference rudých soudruhů. Na konci článku mě šoknul komentář soudružky poslankyně Marty Baxerové, který byl v komunistických Haló novinách:
"Mám pocit, že vedra působí na naše buňky mozkové. Proto asi vznikla tato petice. Nemohu totiž věřit tomu, že za normální teploty a tlaku se může podobná hloupost někomu urodit v hlavě". Myslím, že za těchto fyzikálních předpokladů je to zcela možné u vás, soudružko.

Přišel jsem k okýnku na hlavním vlakovém nádraží v Ostravě a paní jsem řekl, Úpice na kartu Z. Paní začala ťukat do počítače, ale evidentně něco nebylo v pořádku, protože si zavolala na pomoc svoji kolegyni a spolu tam furt něco řešily. Jenže já jsem strašně chytrý a viděl jsem v čem je problém. No a tak jsem začal poučovat. Paní, Úpice se píše s dlouhým Ú. Načež mi paní odpověděla, že je to jedno. O čemž jsem se sám přesvědčil pohledem na její monitor. V seznamu byla města Ústí nad Labem, Ústí nad Orlicí, ale Úpice nikde. A tak jsem tam stál a v duchu nadával na neschopnost Ceských drah, když mi to začalo pomalu docházet. Jasně, do Úpice žádný vlak nejezdí. Úúúúaa. No víte paní, já si to vezmu do Malých Svatonovic. Děkuji naschledanou.

Jdu s Martinem pěšky z Bohumína do Ostravy, je krásná chladná tichá noc a nad námi svítí tmavý měsíc. Zatmění je fakt nádherné. Škoda jen, že ho přes tu nízkou oblačnost nevidíme.

Vidali jsme se tuhle s Gabim na večeři do jedné všemi zaměstnanci hvězdárny oblíbené hospody, do Konve, abychom se posilnili na nadcházející dlouhý pozorovací večer. Gabi si dal brambory s vajíčkem a já knedlíky s vajíčkem. Za chvíli nám jídlo naservírovali, nu, na můj vkus podezřele rychle...a taky že jo. Gabi měl na rozdíl ode mě jídlo poživatelné, ovšem já, chudák, jsem měla na talíři zeleno-černo-bílé COSI nasáklé a rozmočené tekutým průhledným slizem. Tak jsem si řekla že to asi ne a Gabi přivolal číšníka. Ten se omluvil a odnesl tu hrůzu do kuchyně. Za minutu přišel kuchař, na taliři jsem poznala naprosto stejné kousky onoho zeleno-černo-bíleho čehosi, jen jinak uspořádaného. "Tak už je to slečno v pořádku??" "Hmm..." "Klidně to zkuste ochutnat..." "No, hmm, já to mám radši tak trošku křupa...." Prááásk! A už ležel talíř na stole metr přede mnou a kuchař zmizel v cukuletu do kuchyně. Má už tak se třepající kolena dosáhla děsivých kmitočtů, má brada dosahovala až k zemi, hlava mi hořela jako termonukleární reakce a tep srdce dosahoval neměřitelných hodnot..Po chvíli přiletěl číšník, odnesl talíř a přišel za chvíli, že už se připravuje nové jídlo a že se mi moc omlouvá. To, že mi teď pan Vařečka do jídla nejspíš naflusá mi nepřipadalo zas až tak strašné jako představa, že by mi měl ono druhé jídlo donést právě on...jak bylo předvídáno tak se i stalo. Pan vařečka osobně mi přinesl něco, co na první pohled ani zdaleka nepřipomínalo jídlo před tím- křupavé, dozlatova opečené kostky knedle a uvařené vajíčko se špetkou červené papriky. "Bude Vám to takhle vyhovovat?",ptá se pan Vařečka. V duchu:"Uaaaa!" Doopravdy: "Samozřejmě, děkuji.To vypadá moc dobře." Polk. Dali jsme se do jídla. Ovšem pan Vařečka se mi pomstil dokonale. Dal mi tak velkou porci, že jsem ji nemohla sníst. Ovšem strach mi nedovoloval cokoli z té dobroty nechat na talíři. Snažila jsem se ony lahodné kousky knedle vnutim Gabimu :), ale i on po chvíli odmítal. V té chvíli jsem litovala že nemám husí krk. Kolem prošla číšnice a řádně nenápadně si mě prohlédla, co je to tam za holotu. Hodně nenápadně. Nic na plat, pět kousků na talíři přece jen zůstalo, přikryla jsem je tedy ubrouskem a doufala že přijde číšník. Tentokrát to vyšlo. Nechali jsme velké spropitné a zvedali se pryč. "Doufám že na nás nezanevřete.Moc se Vám omlouváme." "Ne, nevadí, nic se nestalo, samozřejmě že ne... ." V uších mi zněla hudba E. Monricconeho z Tenkrát na Západě a před očima se mi objevovala tvář Clinta Eastwooda. Chyběly jen dřevěné lítačky a na mé hlavě kloubouk...Aby toho nebylo dost, po cestě na hvězdárnu se Gabimu roztrhla guma na bundě a já přemýšlela, do kterého křoví zaběhnu, až se mi bude chtít zvracet. Tak už alespoň vím, co si už snad nikdy v životě neobjednám v hospodě. Alespoň ne v Konvi. Jestli se tam tedy ještě vůbec někdy objevím. Pěkný večer a pekné pozorování zatmění Měsíce. S vidinou na lepší časy se loučí Lenka :))

Právě jsem se dodíval na zápas poháru UEFA mezi Slávii Praha a Levski Sofie. No a musím říct, že mě pan rozhodčí ze Skotska docela pobavil. V prvním poločase dal žlutou kartu Pitákovi ze Slávie a ke konci zápasu mu dal druhou. Samozřejmě měla tedy ihned následovat červená, což znamená vyloučení, ale rozhodčí si toho vůbec nevšiml a Piták běhal po hřišti vesele dál. Slávisté ze strachu, že si toho rozhodčí všimne, vystřídali Pitáka, čímž si to posrali, protože právě tímto krokem rozhodčího upozornili na jeho chybu. Rozhodčí se začal drbat na své pleši, mávat rukama a vysvětlovat slávistům, že ten hráč co Pitáka vystřídal musí taky ze hřiště ven. Slávisté dělali, že mu vůbec nerozumí, no prostě paráda. Tak jsem se zase u fotbalu docela pobavil. Ha ha ha.

V Brně jsem zapoměl nabíječku, takže jsem tři týdny bez mobilu, musel jsem prodat USB řadič, protože mi nefungoval, blbne mi monitor, pokazili se mi hodinky, rozpadla se mi koncová redukce u klávesnice, začíná mi chrčet v telefonu, nefunguje mi vypalovačka, nehraje mi cd mechanika v magnetofonu, přestal fungovat větrák na záchodě, začíná blbnout modem, nevyšla mi v práci uzávěrka, od sava jsem si zničil mikinu, a ještě ke všemu Stephen King v knize, kterou právě dočítám, nechá klidně umřít hlavního hrdinu, kterého jsem měl docela rád. A tak si říkám, někde se určitě kupí strašně velké množství štěstí, které na mě velmi brzo spadne. Jen doufám, že až bude padat, že mi nerozbije hlavu.

Ahojte vsichni, sedime si tu v kancliku, kocka mi uz dostatecne rozdrapala ruce, a my vstrebavame dojmy z prednasky Jakuba Halody z UK o meteoritech...
Musim rict, ze mam obrovske stesti (nebo spis konexe?:), ponevadz jsem vcera mela moznost drzet olivinovy kousek z naseho verneho souputnika Mesice...velmi zvlastni okamzik...rovnez tak jsem drzela v ruce i kousek horniny, ktery pochazi z planetky Vesty, a jenz se muze chlubit stejnym starim jako nase Slunecni soustava sama-4.5 mld let! Prijel se mrknout i Leon, pijeme vinko, nechame kocku aby nam skakala po nohach a prave se chystame jit do nonstopu na parek v rohliku....jak vola Gabi...Leni! Parecky, parecky!! :) Takze, musim jit, mejte se pekne, a snad to bude fachcit...
PS: Jeste musim dodat, ze jsem prednasku videla jen diky skvelemu, uzasnemu a ochotnemu Paulimu z Pribora...vzal si za me demo, timto mu navisost dekuji a dekuji a dekuji a dekuji...(stoji vedle me :)

Nové autobusy jsou oproti těm starším daleko menší, člověku se tak tak vlezou nohy do prostoru mezi sedadly (a to nejsem vysoká). I v těch starších větších autobusech byl někdy problém, aby se do něj vešel kočárek. Dnes se jedna paní snažila dostat kočárek právě do malého autobusu (malý autobus = malé dveře). Pak jí několik lidí pomáhalo. Podobná situace byla, jak kočárek zase dostat ven. Asi nějak takto:



..."Když natočíme nejdelší část kočárku tak, aby vyčnívala z autobusu jeho nejširším otvorem (= obvykle zadní dveře), posuneme kočárek do poloviny výšky autobusu. Pak otočíme za vyčnívající část kočárku, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dvě jiné části, nejdelší po té, která už vyčnívá vpředu. Popostrčíme přední části kočárku tak, aby její dvě kolmo nad sebou nacházející se části pronikly naproti dveřím co nejvíce ven. Potom za přední část sklápíme celý "hlavolam" jakoby dolů, až jak zadní dvě vyčnívající části dovolí, a poněkud doleva. Tím kočárek dostane v autobusu takovou figuru, že všechny jeho ostatní části, které jinak překážejí jeho vyklouznutí ven, zmizí z jiných bočních stran autobusu do jeho středu a zaujmou příznivou polohu k nejširšímu otvoru. A pak stačí už jen kočárkem kroutit za nejdelší vyčnívající části z autobusu, až je venku úplně. A nazpět se dostává způsobem přesně opačným."



Pozn. 1: Podobnost s ježkem v kleci není náhodná ;-)


Pozn. 2: Dítě se před tímto procesem musí samozřejmě z kočárku vyndat!