Panev

Téměř každé ráno jezdím do práce autobusem, který řídí tak strašně protivný řidič, že mám zkažené ráno hned jak ho vidím. Nemusí ani promluvit, stačí se podívat na jeho kyselý, protivný ksicht (nebo ksycht?). No a opovažte se nastoupit do autobusu s bankovkou větší než je padesátikoruna, nebo když nemáte připravenou korunu. Protože platím 21Kč a pan Furtnasraný by musel hledat drobné a to pan Furtnasraný nesnáší, což dává taky najevo. Pan Furtnasraný nemá taky rád ani sebeméně natrhnuté bankovky. Pana Furtnasraného bych poslal na východní Jávu do oblasti Kawah Injen nosit síru, ať pan Furtnasraný má důvod být nasraný. Na druhou stranu je zase fajn, že něco takového vidíte. Aspoň si uvědomíte pár věcí, třeba jak asi vypadá vaše tvářička, když se tvářite jako pan Furtnasraný.

V podnělí v noci v hospodě jsem Martinovi navrhl, jestli by ve svátek nejel někam do Beskyd. Nejdřív se mu nechtělo, později se mu to rozleželo v hlavě a chtěl jet. Jenže to už se zase nechtělo mi. No, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem a volba padla na druhou nejvyšší horu Beskyd Smrk (1276 m.n.m.). Další Martin nás hodil autem až do Podolánek a pak už jsme mazali za nádherného počasí směr vrchol. Modrá obloha, zasněžená krajina a čistý vzduch (teda pokud pan Musímsizapálit zrovna nehulil) v nás vyvolalo trochu debilního filozofování a hlavně Martinova fantastická myšlenka o našem vztahu k ženám mě dostala (Martine jsi fakt génius). Směrem nahoru jsme potkali snad jen šest lidí, za to na vrcholu byla doslova mačkanice a měli jsme co dělat, aby nás ten důchodcovský zájezd neshodil dolů. Krásně šly vidět zasněžené vrcholky Jeseníků včetně toho nejvyššího Pradědu. No prostě paráda, kterou jsme zakončili v hospodě Kněhyně nedaleko Čeladné. AŤ ŽIJE ROMANTIKA, aaaach.

Tak jsem včera stál u otevřeného okna, nechal na sebe proudit vzduch nasáklý přicházející zimou a díval se směrem k severnímu obzoru, abych zahlédl avizovanou polární záři. Občas mi oči ujely dolů na parkoviště, na místo kde pořád ještě nevyschla olejem nasáklá kaluž a nebo jsem čuměl jen tak do blba a přemýšlel o tom, jak mohl P. Brosnan ve filmu Rozpoutané peklo projet s tím starým křápem lávové pole. Jak už v jiném filmu řekl hlavní hrdina: "naděje je dobrá věc, možná ta nejlepší", tak měl prostě v sobě P. Brosnan asi dost naděje, že to pole projede. Já ale začal pomalu mrznout a čím víc jsem mrznul, tím víc jsem ztrácel svou naději, že nějakou polární záři uvidím. Zavřel jsem okno, ještě chvilku se díval, narozdíl od Rozpoutaného pekla, na pitomý film s J.-C. Van Dammem a šel jsem chrápat. Když jsem usínal tak jsem si vzpoměl na jeden citát o naději od P. Mazzolariho: "Naděje vidí klas, když můj tělesný zrak vidí jen hnijící zrnko". Myslím, že naděje je skutečně dobrá věc. I hope.

Chutná vám pivo z pivovaru Bernard? Mě ano, zrovna včera jsem si dal dva výborné kousky řezaného. Bohužel to bylo v místech, kde se zase tak často nevyskytuji.

Nevíte kde se dá na čepovaného Bernarda zajít v Ostravě či Havířově?

Předminulý týden jsem zase trochu více cestoval po Ostravě hromadnou dopravou. Při cestách po městě jsem zjistil, že jsem si nějak odvykl na přecpané tramvaje a autobusy – lidé se strkají, tlačí a překážejí. Každý den totiž jezdím meziměstkou dopravou z Havířova do Ostravy a ve většině případů sedím úplně bez problémů.

Takže buď narostl počet cestujících nebo jsem zapoměl na mé dřívější pravidelné jízdy Ostravou. Začínám si meziměstských autobusů z Havířova vážit.


P. S. Ne vždy se daří... Včera vynechal poslední autobus jedoucí na Gagarinku. Takže jsem jel na přestup a do práce přišel s půlhodinovým zpožděním. Nebudu jezdit posledním autobusem.

Až do dnešního dne jsem si nebyl jist, ale nyní můžu s určitostí říct, že jsem před měsícem objevil fotografii tvora, který byl na této planetě naposled spatřen před 147 lety hluboko v amazonských pralesích. Fotografii pořídil Leon Miš a na můj dotaz kde a kdy fotografii pořídil mi nedokázal odpovědět. Leona Miše jsem vypátral až v opavské psychiatrické léčebně, jelikož se ihned po spatření tohoto tvora psychicky zhroutil a poslední věc, kterou udělal, bylo to, že zmáčkl spoušť fotografického přístroje. Příšera byla zřejmě najezená, jelikož pana Miše nesnědla a ani mu nijak jinak neublížila.
První zmínky o tomto tvorovi pocházejí od amazonských indiánů z kmene Gurruapos, kteří ho výdávali obcházet nedaleko jejich vesnice. Popisovali ho jako krvežíznivého netvora, který se nebál napadat jejich děti, někdy si dokonce troufl i na dospělého člověka, což mohl později dosvědčit i britský přírodovědec Sir Thomas Blank, jemuž první setkání s tímto tvorem málem přineslo smrt. Když nedaleko vesnice zrovna prozkoumával trus, jak se správně domníval onoho neznámého tvora, stvůra ho napadla a nebýt včasného zásahu náčelníka, který nedaleko zrovna plodil již svého patnáctého potomka, mohla britská akademie i celý svět přijít o významného vědce. Naštěstí byl tvor zahnán a Sir T. Blank vyvázl jen s několika škrábanci na zádech. Sir T. Blank byl jako u vytržení, že se jeho teorie potvrdila a ihned se chtěl sám vydat stopovat onoho tvora, ale naštěstí si to nechal náčelníkem vymluvit, jak je mi teda známo, až po tom, co mu náčelník slíbil, že jeho poranění bude ošetřovat jeho čtrnáctiletá vnučka.
Sir T. Blank později tvora několikrát viděl a popsal. Hlavně z jeho pramenů jsem vycházel, když jsem srovnával jeho kresby a popis s fotografií pana Miše. Pojmenoval ho Maticianus Lectus a dodnes není uveden v žádné živočišné encyklpedii, jen díky tvrdohlavosti starých dědků, kteří si říkají vědci. Ale myslím, že můj článek s fotografií, který brzo bude uveřejněn v časopisu Science, je dostatečným důkazem o existenci této strašné zrůdy a konečně rozhýbe stojaté a zatuchlé vody přírodovědní. Více v prosincovém čísle časopisu Science.

Jistě jste někdy v novinách zaregistrovali nějaký článek o tom, že lidé spatřili v České republice létat "kolibříka". Jednalo se však o můru (z druhu lišajů, která lítá nikoliv v noci, ale ve dne) - dlouhozobku svízelovou. Jak už název napovídá, má dlouhý sosák a saje nektar z květů přímo za letu, podobně jako kolibřík.


Za letu - když se pohybuje - je skoro nemožné si ji prohlédnout, je příliš rychlá. Ale minulý týden se mi podařilo ji spatřit na dobu větší než pár sekund (tj. v případě když létá) - seděla si ráno na zdi na balkóně. Pokud jste neměli to štěstí si tohoto "kolibříka se dvěma anténkami a šesti nohami" :-) prohlédnout, tak jen namátkou z fotek na netu: stránka se 4 fotkami
nebo tady.


Jinak existuje víc fotek, stačí zadat do googlu Macroglossum stellataru.

Když takhle prší, tak se za barákem vytoří docela dost velká kaluž. Dívám se na ni z toho čtvrtého patra, dívám se jak se v ní odráží olejové skvrny a uvažuju o tom, jaké by to asi bylo, letět z toho čtvrtého patra přímo do té kaluže. Jaké barvy by se asi vytvořili, kdyby se k té mastné olejové kaluži pomalu přidávala teplá lidská krev z rozpuklé lebky, která by připomínala rozkvetlou rudou růži. Jaké by asi bylo pozorovat objevení toho chladnoucího těla? Hysterická ženská s hrůzou lapá po dechu, panenky se ji rozšiřují a než vydá šílený jekot, který dá do pohybu sled věcí, její pes pomalu přichází k té mrtvé utrápené hlavě, která byla kdysi plná plánů a líže teplou krev pokrývající nešťastníkovu tvář.

Výborná stránka, kterou možná někteří z vás znáte (a možná taky ne) je Cimrmanův zpravodaj, který vychází osmkráte denně! Druhý odkaz je Historie českých desetníků a dvacetníků na iDnes.

Včera jsme si zašli s Icedem na večerní zdravotní pivko. Dali jsme dva kousky a chystali se vyrazit domů. Do hospůdky však dorazil "Pilsner Urquell Promotým", který nabízel losování o ceny. Podmínkou bylo si dát "Plzeň". Vetšina lidí (i my) pila Radegast a měnit značku se jim nechtělo. Jelikož jsme měli s Icedem pouze dvě pivka a "velmi" nás zajímalo jaké jsou ceny, souhlasili jsme s podmínkou a objednali další pivo.

Pivo však došlo! Jelikož jsme projevili "velké" rozčarování na touto akcí Plzeňského Prazdroje, dostali jsme "trestné" propisky a šli domů. Nějak na ty soutěže nemám štěstí...

Tak vám řeknu, že někdy mám strašnou chuť vzít ten můj posraný křáp zvaný počítač (nevím jak dlouho se tomu ještě počítač vůbec dá říkat) a vyhodit ho z okna. Určitě jste ten pocit měli taky. Chtěl bych mu rozbít držku. Chtěl bych ho mučit a slyšet jeho křik. Chtěl bych ho slyšet prosit o milost. Chtěl bych ho nakopat do prdele. Chtěl bych do něho celý den bušit kladivem. Strašně mě sere. To co jsem si užil za poslední měsíc, mě stálo mnoho psychických sil. Aspoň týden bych chtěl strávit v uzavřené, polstrované místnosti bez oken, kde by byl klid a mír. Jen bych ležel a čuměl na zelené polstrování. Uuuuáááááááááááááááá.