Panev

Kde? Na jihozápadě Slovenska, největší hejna se údajně prohánějí okolo Komárna. Je vidět, že i komáři mají smysl pro tradice. Jenom nevím, jestli by při žabí kalamitě bylo v Brně nejvíce žab právě v Žabovřeskách.
Podle místních je na jihozápadě kolem Dunaje vlastně nejvíc hmyzu, co jejich paměť sahá. Když nemusí, tak nevycházejí z domovů a repelenty prý už dávno nezabírají. Zkrátka typická zpráva vrcholící okurkové sezóny. Problém je v tom, že za dvě hodiny budu sedět v autobuse směr Gabčíkovo. Když všechno dobře půjde, tak strávím týden na ostrově v ústí mamutí přehrady, který má i vlastní lesík a malou lagunu. Něco mi říká, že v laguně bude mělká, stojatá a teplá voda.
Až se vrátím a splasknu alespoň natolik, abych mohl přehrát fotky do počítače, tak vám ukážu, jaké to tam bylo. Jenom doufám, že mě nezradí baterky. Nejsou nejmladší a už od rána se chovají nějak divně ...

Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o zážitky ze své stáže v nemocnici a vložila jsem tady první článek, ale nevím, jak se mi to povedlo, zobrazil se až někde dole :)) Takže pokud si ho chcete přečíst, musíte srolovat dolů...:)

Vážení a milí , neptejte se proč mně to zajímá, ale zajíma. Dost možná jsem pozbaven rozeznávat barevné odstíny, koneckonců jako 5% jiných mužů, ale prosím napište do rekcí jakou barvu má toto očičko. Vyhodnocení jestli jsem coloroslepý uveřejním později. Na té boční paletce jsou ty odstíny jež jsem v očičku pipetkou našel (to pro usnadnění). Ano vím fotografie, může zkreslovat a bla bla. Za reakce děkuji.

Někteří z vás víte, že poté, co jsem zběhla ze studia astronomie, jsem se vrhla na elektrotechniku, kterou jsem začala studovat i na VUT (původně teda jen proto, abych tam dostala koleje). Na VUT máme povinnou praxi, a protože ze mně snad jednou bude biomedicínský inženýr, přišlo mi logické hledat si stáž přímo v nemocnici. Rozeslala jsem tedy asi 7 mailů do všech velkých nemocnic v Brně a čekala na výsledek. Jako první se, což mě opravdu potěšilo, ozvala nemocnice největší - Bohunice - kam jsem doufala, že bude nejsnadnější se dostat. Potěšená jsem ale byla pouze do chvíle, než jsem se v mailu dočetla k větě, že stáže pro nemediky sice lze zařídit, ale že jsou placené...No tedy...je mi jasné, že informace jsou cenná věc, ale nečekala jsem, že se s takovým tržním mechanismem setkám zrovna tady. Samozřejmě jsem na tenhle mail už neodpověděla, jejich chyba, neví, o jakého génia přišli...Druhou nemocnicí, která odepsala, byl Masarykův onkologický ústav. Tady už vedení bylo mnohem vstřícnější, dokonce mi měly být zpřístupněny všechny přístroje, které jsem jen chtěla. A tak jsem podepsala smlouvu a 18. července stála nevyspaná v 7 h ráno u hlavní brány...

DEN PRVNÍ
Vyzvedl si mě vedoucí ústavu radiologické fyziky, kde jsem měla celých 14 dní působit, a na úvod mě strčil do zasedací místnosti, kde už sedělo asi 5 doktorů. "Tak se u nás posaďte, slečno," vybídli mě a já si v tu chvíli pomyslela: A jéje, teď se mě začnou vyptávat třeba na to, co si pamatuju o rentgenovém záření...Nicméně jsem přecenila svou důležitost - doktoři prostě měli ráno poradu a vedoucí ústavu mě zatím neměl kam šoupnout...Na závěr mě vedoucí všem představil, doktoři mě zrentgenovali pohledem a já s úlevou vyklopýtala na chodbu. Úleva to ale byla asi jen na 5 minut, než jsem byla zavedena do další místnosti, kde měli poradu další doktoři, ale tentokrát jich bylo asi dvakrát víc. Následovalo druhé kolo představování a pak jsem měla poslouchat, o čem se baví, protože doktoři zrovna probírali chorobopisy a plánovali radioterapii na celý den. Hezké, dozajista i poučné, jen kdybych rozumněla víc než asi jen každému pátému slovu...

Poté jsem vyfasovala bílý obleček, který nosí všechen personál. Sice na mě trochu povlával, nicméně od chvíle, kdy jsem v něm poprvé vyšla na chodbu, úcta pacientů k mé osobě tak vzrostla, že se dala téměř nahmatat. Zároveň jsem zjistila, že mi tento oblek částečně nahrazuje magnetickou kartu pro vstup, neb ostatní zaměstnanci mě v něm okamžitě vzali za "svého".

Když jsem se vybavila bločkem na poznámky, učebnicí biofyziky (poslední záchrana, kdyby se mě kdokoli na cokoli ptal) a dozimetrem, vyhmátl si mě samotný primář a rozhodl se mi ukázat všechny přístroje, se kterými se na jeho oddělení seznámím. Přístrojů bylo opravdu mnoho, a tak než jsme je všechny obešli, dostal můj už tak špatný orientační smysl takovou lekci, že jsem na konci prohlídky nevěděla, nejen ve kterém patře se zrovna nacházíme, ale ani ve které jsme budově!!! (Teprve druhý den jsem zjitila, že se nacházím pořád v jednom jediném bloku budovy. A ve dvou patrech.) Asi nemusím dodávat, že na každém pracovišti proběhlo důkladné představení mé osoby, a nevím proč, všichni si mě zafixovali jako "paní inženýrku", i když jsem důrazně protestovala, že k dokončení magisterské fyziky mám mnohem blíž a že jsem teprve bakalář. A jsem slečna (ale tím už jsem je nedráždila).

Valnou většinu dne jsem v pondělí strávila u lineárního urychlovače, nakukovala všem přes rameno, motala se jim pod nohama a překážela, jak se dalo. Nicméně to byl den úspěšný. Na starosti mě měli příjemní (a mladí :) fyzici a inženýrové, kteří mi svou přízeň projevovali tak, že do mě od rána hustili informace, takže jsem na konci dne začala zapomínat to, co jsem se dozvěděla ráno. Dokonce mi byl asi na půl minuty zapůjčen ovladač k urychlovači a já jsem mohla (na vrcholu blaha) otočit celým tím několikatunovým a neuvěřitelně drahým kolosem o 90 stupňů tam a zase zpátky.

Pokud jsem si myslela, že mě ten den už žádné vzrůšo nečeká, byl to omyl. Ve dvě hodiny jsem se ocitla ještě na jedné poradě, kde už ale nebylo doktorů ani 5, ani 10, ale asi milión, no prostě z celého oddělení. Ačkoli jsem se snažila být co nejmíň nápadná a dělat, jako že tam vlastně ani nejsem, moc to nešlo, jelikož primář si neodpustil mě znovu všem představit. Navíc si z jedné mé ranní hlášky - když jsem poprvé uviděla na vlastní oči, a ne jen na obrázku - lineární urychlovač, řekla jsem to před ním nadšeně nahlas - zapamatoval jen část, a oznámil přítomným, že "paní inženýrka" ještě nikdy neviděla urychlovač...V tu chvíli se na mě všechny oči v místnosti obrátily a já si připadala jak ten největší idiot, který asi všechny přednášky ve škole prospal...

to be continued....

... tohle ...

Asi tak před půl hodinou jsem si měl užívat na zubařském křesle. Čekaly mě dvě plomby :-) Protože je jeden ze zubů nepříjemně citlivý, dostal jsem na uvítanou umrtvovací injekci. Paní doktorka řekla, ať si vypláchnu a počkám, až injekce zabere. Při vyplachování mě čekal kelímek s rezavou vodou. To nebylo nic divného, ráno voda dvě hodiny netekla a tak se vodovodní řád opět vracel k životu. Už už chtěla paní doktorka začít vrtat, když přišel z druhé ordinace její manžel a pronesl osudovou větu: "Já nevím jak vy, ale já si to do mašiny za půl milionu nepustím a pacientovi bych už tím vypláchnout nedal vůbec!" Paní doktorka znejistěla a posadila mě do čekárny, ať počkám na čistou vodu... Myslíte že tekla? Samozřejmě že ne... Takže jsem si dneska nechal gratis umrtvit půl ksichtu, poslintal si košili, dal Šárce polibek jak po mrtvičce a teď si u oběda sním vlastní dáseň...

Ve skutečnosti to samozřejmě bylo ještě mnohem hezčí a méně kýčovité...

K obědu byla kachna, zelí, bramborový knedlíček, pivo....



...a nechala jsem je spát...

Zeny jsou posedle aktivitou. Nechapou, ze nejdulezitejsi veci v zivote je odpocinek. Kdyz clovek odpociva, tak udela nejvic prace. Dokaze si totiz srovnat spravne v hlave myslenky a druhy den uz pak jen rekne ostatnim, co maji delat. A oni to udelaji; odpocinuty clovek totiz disponuje podivuhodnou psychickou silou, ktera druhe nuti ho poslouchat.

Najist a lehnout - to je v zivote to nejdulezitejsi, rikaval muj pradedecek. Byl legionar a prosel celou Sibir, takze vedel, co je zivot. Takovouhle zivotni moudrost ale zeny nedokazou obsahnout. Dokazuje to jasne i dalsi z mych pripadu: Pripad posedle aktivity.

Minuly prodlouzeny vikend jsem z venkova privezl do Prahy mamu se psem. Hodlal jsem si poradne odpocinout, coz se prvni dva dny darilo. Mama udelala rizky a cetla si vytecne memoary hrabenky Sternbergove Cesta. Ja jsem travil veskery cas v posteli nad Johnsonovymi Dejinami zidovskeho naroda. Vypnul jsem i mobil, abych se vyhnul ruznym lakadlum v podobe kamaradu, chystajicich se vytahnout me z utulneho bytu do baru.

Kdyz cely den pospavam a netrham sebou hruzou pri kazdem zazvoneni mobilu, stavam se lepsim clovekem. V tom polozasnenem oparu se stavam svobodnym, pevnym a integralnim. Nemam zadne obavy z budoucnosti, mam jasny nazor na vetsinu moznych otazek a jsem schopen zvladnout jakykoli ukol.

Po dvou dnech jsem tedy v tomto buddhovskem stavu vstal z postele, cvicne mobil zapnul a rozhodl se vlezt si do vany. Chtel jsem se cestou obyvakem pokochat pohledem na morske akvarium, spocinout zrakem na svetylkach sve hi-fi sestavy a mozna i zapalit maly ohen v krbu, nebot muj malostransky byt ma tluste zdi a je v nem i v lete prijemne chladno. Prochazel jsem sebevedome svym teritoriem ... kdyz tu jsem v obyvaku narazil na matku.

Uz nelezela poklidne a necetla si memoary hrabenky Sternbergove, nybrz v jakemsi pracovnim habitu a se satkem na hlave tam cosi kutila u meho pracovniho stolu. V jedne ruce hadr a v druhe KYBL SE SPINAVOU VODOU!

"Prosim te, co tady delas?" zeptal jsem se lehce podrazdene.
"Co bych tu asi tak delala," odpovedela matka urazene.

V tu chvili zazvonil telefon, ktery jsem zapomnel zase vypnout. Kamarad produkcni volal, ze stoji pred domem s kazetou s cerstve sestrihanou reklamou pro jednoho z klientu nasi reklamni agentury.

Sel jsem otevrit a odlozil si telefon na podlahu pred dvere obyvaku. Polozil jsem ho tam jeste spolu s knihou a poznamkovym blokem, coz byly vsechno veci, ktere jsem si hodlal vzit s sebou do vany. Kdyz jsem se do bytu vratil, kazetu jsem odlozil na hi-fi sestavu a snazil se vpravit zpatky do puvodniho rytmu. Nekde byl ale nejaky problem. Neco se zmenilo a to me znervoznovalo. Co jsem to vlastne chtel? Sel jsem do koupelny ... Ano! Na podlaze, kam jsem si odlozil knihu a blok nic nebylo. V tu chvili se v chodbe opet zjevila matka s kyblem.

"Musis uklizet prave ted?" zeptal jsem se. "Kde jsou ty veci?"
"Jaky veci?"
"No ty co tady lezely."

"Tamhle jsem je polozila," odpovedela matka a odesla i s kyblem do koupelny, aniz by nejak specifikovala, co ma na mysli slovem tamhle. V tu chvili zapipal telefon a objevila se zprava od me pritelkyne, pobyvajici o vikendu u rodicu na Morave:

VAZNE MI NEVADI ZE MI NEODPOVIDAS, VIM ZE PRO TEBE NEJSEM DULEZITA A CHAPU ZE MAS TOLIK PRACE, ABY SIS NENASEL ZA CELY VIKEND ANI MINUTU NA TO ABYS MI ZAVOLAL. DEKUJU ZES MI ZKAZIL VIKEND.

Telefon jsem odlozil a presel do koupelny. Tam byla vana, do ktere jsem se jeste pred nekolika minutami hodlal uchylit, do vany plne horke vody a pokracovat tam ve sneni o svete, kde mam vsechno pod kontrolou. V koupelne matka usilovne drhla okno, na ktere jsem pred tydnem pracne sprejem v nekolika vrstvach nanasel ledove kvety , nebot okno je zhruba metr nad urovni konce venkovniho schodiste Janskeho vrsku.

"Mohla bys toho nechat?"
"Ale prosim te," odvetila matka a zacala lomcovat klickou okna. Do koupelny, kam jsem se pred chvilkou chystal ulehnout, ted meli nahlizet vsichni turiste prochazejici Nerudovou ulici.

"Nech to okno bejt!" Zvysil jsem podrazdene hlas. Matka se na me podivala, zasmala se a rekla: "Ty jsi blazen!"

Pomalu jsem citil, jak mi z hlavy mizi veskery dusevni klid nabyty cetbou historie zidovskeho naroda. Pokusil jsem se opanovat a promluvit inteligentne tak jak jsem to nedavno odkoukal od Igora Chauna: "Nech prosim to okno byt a neuklizej tady," rekl jsem.

"Ty snad nejsi normalni," pravila matka a zabrala za klicku, ktera ji zustala v ruce. "Nemas sroubovak?"
"Ne, nemam," odpovedel jsem.
"Podej mi sroubovak," navazala matka a zacala vytirat podlahu. Ledove kvety na okne se ji podarilo skutecne zcasti setrit, takze do okna nakukoval hloucek italskych turistu. V tu chvili opet zapipal telefon a display oznamil:

DEKUJU ZE MI NEODPOVIDAS ANI TED, ASI PRO TEBE NIC NEZNAMENAM. ZITRA RANO ODLETAM SE ZANETOU DO MONAKA A CESTA ZPET UZ NEVEDE. UZ NEMAM SILU TO RESIT. KAZDA JINA ZENSKA BY SE S TEBOU UZ NEBAVILA. MAS PSYCHICKOU PORUCHU A NEJSI NORMALNI.

"Mohla bys laskave odejit z te koupelny?" oslovil jsem matku rozcilene.
"Ty nejsi normalni," odpovedela matka a zacala si ve vane napoustet novy kybl vody.

Vztekle jsem sundal ze zdi brokovnici, jak Terminator zalomcoval pazbou, postavil se razne mezi dvere a ... ale kdepak. Za prve zadnou brokovnici nemam, za druhe jsem nechal matku uklizet, za treti jsem poslal pritelkyni esemesku s veselymi smajliky a za ctvrte jsem se odebral do baru BlueLight.

A pro vas, mile ctenarky, to znamena jedine: kdyz muzi odpocivaji, neruste je. Nechci totiz videt, jak by brzo vypadal Terminator, kdyby mu po byte chodila mama s kyblem a pritelkyne psala podobne esemesky.

(c) Goldlabel

Člověk se na ty záběry dívá jenom stěží. Koncem května jsem se s přáteli vozil londýnským metrem, které mne už dávno fascinuje svoji živočišností.A pak s hrůzou vidí vyděšené lidi utíkající ze starých dobrých stanic, v niž jsem sám zanechal otisk vlastní podrážky. Koncem června nás ten starý Arab, kterému se pouštní písek prožral do nekonečně hlubokých vrásek, vítal v Sharm-al Sheiku slovy Welcome to Egypt. A já se teď ráno koukám na rozbořený portál luxusního hotelu, ve kterém umíraly desítky lidí... Lhostejno, zda zazobaných turistů a nebo místních, pro něž ty západní pupkáči znamenají přísun tak důležité práce...

Zprávy tiskových agentur říkají, že po nárazu letadla v úterý 11. září 2001 zvedl někdo v nejvyšších patrech WTC telefon a na dotaz, co se tam děje, jen zoufale zakřičel: We are fucking dying! Je skutečně ten náš euroamerický svět tak špatný, aby nás jiní posílali do pekel? Skutečně si to zasloužíme?

Mám rád arabské země. Troufám si říci, že mne v životě zatím oslovily jen dvě země -- pokud se omezím na ty, ve kterých jsem přespával na betonové podlaze zaplivaného hotelu. Je to Indie a Egypt. Právě ty změnily moji karmu a jasně demonstrovaly, že svět neohraničuje televizní znělka podvečerních zpráv. Navíc, v Egyptě jsem byl už téměř bezpočtukrát, dokonce mám pocit, že jsem tam potkal několik upřímných přátel. Bohužel, nemůžu se najednou zbavit dojmu, že na tom Islámu možná něco zvrhlého skutečně je. Chápu, že se jim nelíbí náš způsob života, který se scvrknul na bezmyšlenkovité krájení instantního života. Proč ale útočí na vlastní lidi? Proč nahlodávají samotné základy vlastní prosperity? To se doopravdy hodlají vrátit o staletí do minulosti, k fanatické víře vytřeštěných očí, všesvazujícím zákonům vymyšlených v době, kdy jsme sotva nedokázali vyléčit ani rýmu, kdy „celý svět“ představovala krajina v okruhu několika set kilometrů a kdy číst uměl každý desetitisící pozemšťan? Můžu si stokrát říkat, že většině Muslimů je tahle bigotnost u prdele. Však jsem se o tom s Wahibem mezi šluky trávy, kterou jsme před třemi týdny pokuřovali na břehu Rudého moře, upřímně shodli. Ale... Zabíjet ve jménu víry, to naposledy dělali nevzdělaní, primitivové s krycím jménem „křižáci“.

Většina lidí věří, že za všemi útoky posledních let, stojí organizace s mrazivým jménem al-Kajda. Ať už je to kdokoli, většině z nás se pod tímto slovem vybaví zarostlý Arab v turbanu a neproniknutelným výrazem ve tváři. Zkušenost ale ukazuje, že teroristou může být i řidič autobusu, prodavač, učitel a nebo lékař. Budeme se jich všech skutečně bát? Zavrhneme Araby je stejně paušálně jako Romy a Vietnamce?

A nebo je chyba v nás? Říká se, že hlavním vkladem naší „moderní“ civilizace je ona tolerantnost. NESMÍME BÝT JAKO ONI! TERORISTI NÁS NESMÍ ZASTRAŠIT! Jo, můžeme být od krve, ale musíme se tvářit jakoby nic. Jinak bychom prohráli. Musíme je soudit podle našich zákonů, ctít presumpci neviny... Ale není právě tohle naše největší slabost? Ten smrtelný omyl, co nás s odstupem času zničí? Neměli bychom přitvrdit? Zavést dokonalejší ostrahu, zapisovat telefony, e-maily, instalovat nové a nové kamery, založit registry otisků prstů, podoby duhovek, omezit pohyb jistých skupin lidí... Podvolit se diktátu Velkého bratra?

Nevím. Fakt nevím, co si mám myslet. Dívám se na záběry vyděšených turistů, kteří se rychle pakují, na prohlášení ministra zahraničí o vyslání mimořádných letadel, spekulace všech těch expertů věštících, co to v budoucnosti přinese, egyptského prezidenta kráčejícího v troskách, Každopádně se těším, jak počátkem zimy opět dosednu v Sharm-al Sheiku na letiště a vydám se na cestu Sinajským poloostrovem. Do toho světa, který mám tak rád, a který mne alespoň zčásti nenávidí až k smrti. Ať si ti všichni zkurvysyni, lhostejno jaké národnosti, adrbaša! Možná, že pak se budou chovat jinak.

Doslova šok způsobila zpěvákovi a kytaristovi kultovních Pink Floyd Davidu Gilmourovi (59) neznalost obyvatel Španělska. Nemohl uvěřit tomu, že o jejich kapele v životě neslyšeli.
Gilmour byl na španělském ostrově Formentera na dovolené se svojí ženou Polly. Využil tam příležitosti a připojil se k jejich místní jam session.

"Řekl nám, kdo je, ale nikdo ho zpočátku nebral vážně. Pak jsme ho nechali zahrát, ale kytara neměla pražce, takže se zrovna moc nevyznamenal," hodnotí kytaristův výkon jeden z místních muzikantů.


http://www.super.cz/klepy/2651-pink-floyd-kdo-to-je.html

Zajímavou polemiku se screenshoty webmailů od Seznamu a Gmailu naleznete na Lupě.

Muž na fotografii je Mamoun Darkazanli, původem ze Sýrie a nyní spokojený německý občan. Prokazatelně byl v kontaktu s teroristy z 11. září 2001, pravděpodobně částečně financoval aktivity sítě Al-Kajda a snad dokonce koupil pro Usámu bin Ládina nákladní loď. Na tom není nic zvláštního, takových lidí po světě určitě běhá několik.

Nicméně Mamoun měl smůlu. Ruka zákona ho dostihla, vsadila do chládku a chystala jeho vydání do Španělska, které na něj vydalo evropský zatykač. V tom byli Španělé úspěšnější než jejich němečtí kolegové, kteří na něj nic konkrétního nenašli. Ale co čert nechtěl: Evropský zatykač je podle Ústavního soudu v rozporu s německou legislativou a málo chrání práva Němců, kteří mají být jeho prostřednictvím vydáváni do ciziny. Proto se na Mamouna štěstí zase usmálo a včera svobodně odkráčel z vězení neznámo kam.

Na první pohled to vypadá další z řady proher v boji se strašákem terorismu. Podle mě je to ale spíše obráceně. Soud pouze ukázal na díry v zákoně a požádal o jejich zalepení. Do té doby se nebude na zdejší občany vztahovat. Cenou za dodržení tohoto principu je jeden pravděpodobný terorista na svobodě. Až jednou dalšího Mamouna pošle soud rozpor nerozpor do španělského vězení nebo až jej zfanatizovaný dav vyvleče před věznici a pověsí na jeřábu, potom budou mít všichni ostatní Mamouni vyhráno. Budeme konečně jako oni. Celkový účet za pár zlikvidovaných teroristů ale bude mnohem větší.

Moralizování zrovna nefandím a tak malá poznámka na závěr; zmíněný rozpor mě napadl na záchodě při čtení novin. Podobnost se vznikem pythonovského seriálu není náhodná. Vlastně mě poslední dobou většina věcí napadla na hajzlu.

Určitě každý se již setkal s přísadami v potravinách označovanými písmenem E a číslem, uváděných na obalech ve složení výrobků. Jsou to různa barviva, konzervanty, regulátory atd. Již dříve jsem četl také různé názory ohledně jejich závadnosti či nezávadnosti. Dokonce na internetu kolují programy se seznamy či samotné seznamy nebezpečnosti těchto "éček".

Pravdivost takových internetových "zaručených" seznamů je diskutabilní, ale tentokrát se mi dostal do rukou seznam, který přímo rozdávala sestra praktické lékařky. Trochu mne to zarazilo také proto, že v tomto seznamu figuruje látka E330 jako zvlášť nebezpečná. Já si však pamatuji, že se jedná o kyselinu citronovou...

Jelikož na internetu lze nalézt mnohé, našel jsem jednak "Mezinárodní seznam E kódů" a také inkriminovaný distribuovaný seznam nebezpečných přísad.

Tímto úvodem bych chtěl rozpoutat diskusi názorů lidí, kteří by mohli vidět do tohoto problému více než já (a to nejen chemiků, lékařů a potravinářů). Svůj názor tedy prezentujte v diskusi pod článkem.

Graham Chapman (* 1941, Leicester, Anglie. † 1989, Maidstone, Anglie)

Graham Chapman byl zvláštní. Při pohledu na pythonovské skeče se člověk nemůže ubránit pocitu, že vysoký chlápek svým stoickým klidem a nezbytnou dýmkou do potrhlé skupinky Britů vůbec nezapadá. V jednotlivých epizodách také až na výjimky (video 21.5 MB, DivX 6) zastával vedlejší role. Ale pod maskou aristokrata s dlouhým rodokmenem a nejlepší konzervativní výchovou byl ve skutečnosti bohém, homosexuál a těžký alkoholik. Chapman surrealista a Chapman bezbřehý cynik stáli u samého zrodu Pythonů a zároveň výrazně přispěli k jejich zániku.

S Johnem Cleesem jej pojilo přátelství už od počátku šedesátých let, kdy společně navštěvovali prestižní univerzitu v Cambridge. Zatímco Cleese studoval práva, Chapmanovou budoucí profesí měla být medicína. Už tehdy spolu účinkovali v některých zábavných pořadech jako herci i autoři. Profesní dilema za Chapmana nakonec vyřešily peníze. S vědomím toho, že při čekání na lékařskou atestaci by se uživil jenom stěží, se definitivně rozhodl pro dráhu komedianta. První autorská dvojice pythonů byla na světě.

Cleesův a zejména Chapmanův styl psaní se vyznačoval neobvyklou absurditou. Vlastně kdykoliv v Létajícím cirkusu narazíte na něco křiklavě nelogického, co nezapadá do celku a mnohdy ani neladí v detailu, téměř jistě se díváte na Chapmanovy řádky ve scénáři. Kromě příspěvků do kolektivní tvorby skečů ale také Chapman s Cleesem vytvořili několik ryze autorských částí, mezi které patří už zmíněný Dead Parrot, který původně vznikl pod názvem Pet Shop. Chapmanovou oblíbenou postavou v některých epizodách potom byla postava Plukovníka, který zastavoval jednotlivé skeče paradoxně pro jejich přílišnou nablblost.

Chapmanův alkoholismus nakonec přispěl k tomu, že ve čtvrté sérii John Cleese nadobro opustil obrazovku a také se prakticky vzdal psaní. Absence hlavní tváře Pythonů vedla k rychlému pádu sledovanosti a čtvrtá série se tak nakonec dočkala jenom šesti epizod. Během nich už psal Chapman sám, případně k některým částem přizval jako spoluautory Neila Innese a Douglase Adamse. Ti se stali vedle původní šestice jedinými jmény, uvedenými kdy v titulcích jako autoři.

Období po rozpadu skupiny bylo pro Chapmana spíše sérií větších či menších neúspěchů. Za zmínku stojí hlavně jeho životopis, který u nás vyšel pod názvem Autobiografie jednoho lháře.

V listopadu 1988 Chapmanovi diagnostikovali rakovinu krku, která rychle metastázovala do páteře. Zemřel 4. října 1989, v předvečer dvacátého výročí odvysílání první epizody Létajícího cirkusu. Během vzpomínkové slavnosti v St. Bart's Hospital Great Hall o dva měsíce později John Cleese vstoupil do smutečních dějin jako zřejmě první člověk, který v Anglii při podobné příležitosti (video 10.9 MB) veřejně pronesl slovo fuck.

Třetí epizodu s názvem How To Recognize Different Types Of Tree From Quite A Long Way Away odvysílala BBC 19. října 1969. V tomto díle stojí za zmínku hlavně Restaurant sketch (video 30.2 MB) alias The Dirty Fork, kde se Pythoni nechali poprvé během pointy publikem "vybučet". Čtvrtá epizoda Owl-stretching Time přišla na řadu přesně o týden později 26. října 1969. Leitmotivem této epizody je už zmíněná postava Plukovníka (video 5.6 MB) v podání Grahama Chapmana.

Někdy jsou sprostá slova jen akustickou vycpávkou, někdy úlevou, někdy dokonce i milým oslovením, ale v tomhle případě to jsou FAKT RUDÝ KURVY...

Už dlouho jsem chtěl zajít do rockového klubu Brooklyn nedaleko vlakového nádraží v Brně. Až tento pátek se skloubila chuť s časem, takže jsem se mohl společně s Markétou a Aplem ocitnou před vchodem do rokáče. První překážku v podobě zavřené mříže jsme zdárně překonali, zazvoněním na zvonek. Bylo těsně po půl desáté a nebýt nahlas puštěné hudby v podání skupiny Testament, tak by bylo v klubu ticho. K mému přkvapení tam bylo docela prázdno. Jen vedle u stolu seděl týpek s metalovým tričkem na sobě a popíjel nějkou limonádu. Dle toho jak se nepřítomně díval, byla asi něčím říznutá. U dalšího stolu seděli dva borci s holkou, evidentně milující rockovou hudbu, alespoň její ošacení a vůbec vzhled tomu tak napovídal. Nicméně jsme se usadili, objednali pití a začali po sobě křičet, abychom se slyšeli. Po chvíli mi začal zvonit telefon. Puntík. Když jsme se domlouvali na večer, ještě nevěděl zda dorazí, že prý se ozve. A teď se ozýval. A sakra pomyslel jsem si. Tady se mu líbit nebude, zvlášť když na velkopološné obrazovce drtili své nástroje Slayer. Nicméně jsem telefon zvedl, ale šlo hovno slyšet a stejně vypadl signál, tak jsem mu esemeskou oznámil, že se v Brooklynu skutečně nacházíme. Po pěti minutách dorazil. Hlasitá a metlošská hudba mu evidentně nevadila, bo se usmíval a šel si hned objednat pivo. A tak jsme tam seděli, řvali po sobě a občas se dívali na plátno. No a pak to pomalu začlo.
Holka co seděla u stolu s těma dvouma klukama, vyplula na parket a žačala se tam vlnit, což zaujalo všechny u našeho stolu. Musím říct, že jí to fakt seklo, vysoká, dlouhé vlnité vlasy, tmavé uhrančivé oči, žádná vychrtlina, prostě pořádný kus ženské. K ní se pak přidali další dvě holky, vzrůstu asi metr padesát, ne příliš atraktivní, takže to vypadalo, jako kdyby mezi odpadky vyrostla růže. Tak jsme ji tam všichni pozorovali a navzájem si říkali, že je kurva fakt dobrá. Zvlášť po jejích elegantních výkopech (výkopy byly mířeny přesně tím správným směrem, bohužel toho využil pouze Apl, který jako jediný z nás postřehl, že kalhotky na sobě opravdu má a jsou barvy šedé). Nicméně se blížila půlnoc a Puntík nám oznamoval, že pomaže domů. Že se ještě vymočí a povalí. Nicmnéně při jeho návratu ze záchodu ho uhranula hudba, ale hlavně vlnící se tanečnice. A tak já, Markéta a Apl, jsme jen žasli nad tím, jak Puntík vplul na parket a začal se tam kroutit. Další šok přišel v okamžiku, kdy ta borka zaujmula pozici hned těsně za Puntíkem a začala se vlnit a otírat svými ňadry o jeho záda. V tu chvíli mi bylo jasné, že půlnočním rozjezdem Puntík neodjede, což potvrdil i sám Puntík když, se vrátil ke stolu a řekl: "Nikam nejedu!" a šel si objednat další pivo. A tak jsme začali probírat nově nastálou situaci. Další velký okamžik pana doktora přišel, když se ozvaly pomalé tóny skupiny Aerosmith. Ploužák! Puntík téměř exnul další pivo a suše řekl: "Jdu na to!". Na parketu se totiž sama vlnila naše stará známá. Putník zaujmul klasickou taneční polohu při ploužáku (ruce na prdeli) a dál se dělo asi toto:

10 sekunda: Puntík boří hlavu k jejímu krku
15 sekunda: stále je přisátý ke krku
25 sekunda: Puntík se začíná libát s naší krasavicí
30 sekunda: stále se líbají
45 seknuda: Puntíkovy ruce jezdí po stehnech nahoru a dolů
55 sekunda: Putníkovy ruce jezdí pod sukní po jejím zadku nahoru a dolů
1 minuta: líbaní se opakuje
1 min. a 45 sekunda: borka boří hlavu k Puntíkovi
2 minuta: Puntík za neustálého zkoumání jejich stehen a zadnice boří hlavu opět k jejímu krku

Vše se celé opakovalo až do konce písničky. Pak Puntík došel ke stolu, objednal si další pivo, zapálil cigaretu a nasadil výraz, který říkal: normálka, klídek a pohoda. Další pivo v něm skončilo ani jsem nevěděl jak. Jo, jo, začalo tam být trochu horko, že pane doktore. Bohužel to už neviděl Apl, který šel domů v jednu hodinu. Musím říct, když před druhou naše tanečnice v doprovodu dvou borců, se kterýma celou dobu seděla u stolu, odcházela, tak mi to bylo docela líto. Puntíkovi určitě taky. Tanečnice se při odchodu mírně naklonila k Putníkovi, zamávala a něžně řekla: "ahoj". Zábava u Puntíka klesla na bod mrazu a během pěti minut vypadl. Já jsem s Markétou opustil klub ve tři. Stejně už zavírali.No a tak nějak jsme se bavili v pátek večer.

Na dobrý článek o historii aspirinu mě upozornil Gomez. Obzvlášť se mi líbila tato pasáž:

Devětadvacetiletému Felixi Hoffmanovi, který pracoval u firmy Bayer, se podařilo, poté, co objevil Gerhardův recept, znovu vytvořit kyselinu acetylsalicylovou. Tentokrát byl lék stabilní. Ale znovu byl téměř zapomenut.

Hoffmanův šéf Heinrich Dresser ten lék odmítl jako zbytečný a pravděpodobně i nebezpečný. Daleko víc ho zaujal jiný Gerhardtův objev, diacetylmorphine, který způsoboval, že se zaměstnanci cítili "hrdinsky, herojsky", proto mu byl dán název "heroin", byl testován na nemluvňatech a prodáván jako lék proti kašli.

Celý článek najdete zde.

Jsou to teď asi 2 minuty, co jsem se na sebe asi minutu díval do zrcadla. Dostal jsem strach.

Studenti jedné školy v Arizoně dostanou místo učebnic iBooky. Přestože učebnice vycházejí o něco levněji, rozhodlo se vedení pro modernější protředek výuky, který má mnohem širší využití... Více ZDE.

Bydlím teď přes léto na strahovských kolejích, a jelikož je Strahov na kopci, je odtud moc pěkný výhled dolů na město. A ten nejlepší výhled je shodou okolností z pánských záchodů (mimochodem, ten výhled je to jediné, co je na zdejším sociálním zařízení pozitivní). Když říkám pánský, myslím tím to, že je na dveřích panáček a uvnitř pisoáry. Neznamená to ovšem, že by jej navštěvovali pouze pánové. Záchody i umývárky se sprchami jsou tu navzdory označení jaksi unisex: slečnám přítomnost pisoárů nijak nebrání v návštěvách protilehlých kabinek, a stejně tak mne poprvé trochu překvapilo, když během mé očisty ve sprchovém koutě dorazila do umývárky holka a začla si čistit zuby. Jasně, byl jsem za závěsem, takže o nic nešlo, ale byl jsem docela rád, že jsem si oblečení pověsil hned vedle sprchy a ne na protější straně místnosti. Slečny to mají promyšlené: dorazí do umývárky jen v županu, zatáhnou závěs, a uvnitř župan jednoduše odloží. Nutno podotknout, že závěsy jsou na kolejní poměry velmi zachovalé, takže to skutečně nezavání exhibicionismem. Holky prostě ušetří cestu na druhý konec dlouhé chodby, a navíc jsou prý naše "pánské" sprchy v méně havarijním stavu než ty jejich.

Abych se ale vrátil k tématu: panoráma, které se člověku nabízí během konání potřeby, je čas od času opravdu pěkné. Jako třeba včera brzo ráno:

Z ranních mlh se tajemně vynořovaly mysticky temné věže vyšehradského chrámu sv. Petra a Pavla. Zkrátka, má to něco do sebe, bydlet na kopci.

John Cleese (*1939, Weston-Super-Mare, Anglie)

Pro mnohé je právě John Cleese tváří The Pythons. Kdysi jej vyhodili z Clifton College, aby přešel na Cambridge studovat práva. Zde se potkal s Grahamem Chapmanem, budoucím pravidelným spoluautorem svých skečů. Společně s animacemi Terryho Gilliama byly jeho výtvory z celé pythonovské tvorby asi nejvíce surrealistické a satirické, typickým příkladem je legendární skeč Ministry of Silly Walks (ještě na něj dojde řada). Cleese využíval kombinace vysoké atletické postavy a kamenné tváře, na druhou stranu mu častěji než jiným uprostřed skeče povolily nervy a neudržel smích. Můžete se o tom snadno přesvědčit - pusťe si například The funniest joke in the world a sledujte Cleese, když dojde na mučení lechtáním. Stejně tak se vyžíval v postavách naprostých maniaků, kterým buďto hráblo už dříve, nebo se rozsypou až během záběru (3.9 MB, DivX 6). Ve skečích s oblibou využíval jako protihráče Michaela Palina - jde mimo jiné o Dead Parrot nebo Cheese Shop (taky na ně dojde).

Čtvrté série se už účastnil pouze jako autor a brzy následoval rozpad celé skupiny. Následně pracoval pro BBC, v letech 1973-1976 byl rektorem na University of St. Andrews a v devadesátých letech se objevil v celostátní německé reklamě na loterii. Roku 1996 mu byl udělen Řád Britského impéria, v roce 2002 ztvárnil postavu Skorobezhlavého Nicka ve filmu o Harrym Potterovi. Vytvořil postavu Mr. Q v několika bondovkách a nedávno namluvil animovanou postavu krále v pohádce Shrek 2.

Druhá epizoda Sex and Violence šla do éteru poprvé 12. října 1969. Z tohoto dílu jsem nakonec vybral skeč A man with three buttocks (19.5 MB). Vyniká zde právě John Cleese jako rozpačitý moderátor BBC, což navíc ilustruje častý pythonovský motiv parodování této stanice. A také zde vůbec poprvné zazní věta And now for something completely different, která se nakonec potáhne jako jednoduchý spojovák napříc několika sériemi.

(zdroje: wikipedia, Reflex et. al.)

Ahojte vsichni,
tak praci jsme stale nenasly, protoze je tu asi tak miliarda Polaku, tisice Slovaku, stovky Cinanu a Japoncu...jinak je to tu naprosto sileny Babylon vsech ruznych narodnosti. Ted dva dny svitilo slunicko a byla uplne vymetena obloha a tak se vsichni bili Irove, jinak zvykli na zatazeno a mzeni, zmenili v ruzova prasatka :).
Do vcerejska jsme bydlely u znameho, ode dneska budeme bydlet u jeho madarskych kolegu z prace, kteri bydli jen o patro niz. Uz jsme navstivily asi milion hotelu, baru, restauraci, obchodu a obcerstveni, vcetne jednoho night clubu a penthaus housu (toho jsem si vsimla az venku pote co me nastesti odmitli...:). Uz jsme jely i na jih na pobrezi, kde je par hospod a obcerstveni, ale byla tam zrovna nejaka slavnost, takze byli vsichni zaneprazdneni a odkazovali nas ze mame prijit jindy, tak to zas neni zas tak spatne, ze nas rovnou neodmitli a zkusime tam jet jeste jednou.
Diky znamostem tady usetrime spoustu eur za ubytovani, a muzeme tady byt delsi dobu a hledat. Mame i nejake skalni zasoby jeste z domu (polican, Apetito, polivky apod.) takze s nakupovanim potravin, ktere jsou tu asi 2x/3x drazsi,to taky neni jeste tak moc zhave. Chodime tady do jednoho cernosskeho call shopu, kde uz nas dobre znaji. Spolucestujici Hanku jeden z nich chtel sbalit, v deset vecer ji chtel vyzvednout a jit "dance and drink" a vratit ve tri rano az domu! Maji obrovske kulate oci a rty a.....cernou kuzi. :)
Skvele mezinoradnodni karty spolecnosti Telecom za 500kc zakoupene v CR, jsou vyborna a vyhodna koupe, volani JEN za 8,40kc, skoda ze tu jen nefunguji! Ale i z call shopu se da pres internet za ty "nechutne" 2,10 kc volat na pevnou a na mobil za 6 kc !! :).
Irky jsou fakt pekne baby, zadne tintitka, maji velka nadra, jsou pihovate, pekne v obliceji a maji nazrzly nadech. I kdyz jsou nektere baculky (pupiky neschovavaji, ba naopak) a Irove si je hrde vedou. Poznaji se hned, co baba to model, nosi se tu vse, ale vkusne, ne jak u nas ty ruzove vlny. Vsichni jsou tu nadmiru mili, usmivaji se neustale a jeste se nam omlouvaji, ze pro nas nemaji zadny job. Nevim, cim to bude, ze by temi platy? Skoda jen, ze to zatim nemohu posoudit :).
Co se tyce zivota a piva v nem, pivo tu neni nic moc (nemuzu posoudit, mela jsem zatim jen jedno a ani ne Guinessa) ale hospodsky zivot je tu obdobny jako u nas. Vzdyt jsou Iri hned po nas druzi nejlepsi v piti piva! Irove umi fakt parit, vlni se i bez Guinesse a po nem jeste vic. Vecerni zivot ve ctvrti Temple bar je nepopsatelny. Pro Ostravofily-je to asi jako kdyby byly vedle sebe ctyri Stodolni. Mezi oradostnenymi rehtaji v nocnim vanku ulice kone s povozy a Irky maji na sobe "svatecni" ohoz pripominajici maskarni ples. Detske kalhotky pampers, ruzove flitrove saticky a svitici antenky na hlave, cervene rohy apod. nejsou zadnym vystrelkem.
Irska skupina hrajici v jedne hospode byla supr. Vychlastany tenor zpivajici rock nam hrnul energii do zil.
Kdyz jsme si sly fotit zatim jediny hostel, v kterem jsme spaly, dockaly jsme se neocekavane podivane ve forme holych prdeli trcicich z oken hostelu.
Voda v moru je tu asi 10 stupnova, ale cista. Toz sme tam aj vlezly a okupaly sa kdyz uz tu sme.
Na ulicich stoji bezne jaguary, sem tam gepardi a obcas mezi nimi aj porschata.
Snad nam vyjde to cestovani a uvidime aj kusek z te drsne zeme jmenem Irsko. Tesime se na spani s ovcama (maju mliko-jidlo a teple kozuchy-nocleh). Snad aj tu jemnou cast v podobe whiskey, co maji tak radi kocky a kterou by si i ony samy rady kupovaly.
Toz sa mejte a drzte nam pesti please.
Lenka a Hanka :)

Vzdycky jsem mel problem s rozporem mezi divkami v me hlave a temi ve skutecnosti. Ty divky v realite nejak nedokazaly stihat ty, ktere si predstavuju. Nejsou tak hezke. A pokud jsou nejsou tak inteligentni. Nebo jsou inteligentni a hezke, ale maji vlastni nazory.

Poznani ze divky maji vlastni nazory, bylo dalsim z velkych zklamani v mem zivote. Myslim si, ze na podobne veci nejsou mladi chlapci spravne pripravovani. Kdyz si napriklad vezmu beznou detskou cetbu nikde se tam o nich nepise.

Podivam-li se do sve detske knihovny, nachazim predevsim sbirky pohadek. Nektera vydani jsou i velmi cenna a raritni. At ale vezmu Anglicke pohadky, Nemecke pohadky, knihu O statecnem Cibulkovi nebo pohadku O Jakubovi a kouzelne fazoli, v zadne z nich se nevyskytuji hezke divky s vlastnimi nazory.

Samozrejme tam hezke divky vystupuji. Ba co vic, v kazde pohadce je hlavnim cilem hrdiny je ziskat. Jsou pro nej dokonce i dulezitejsi, nez majetek. To muzeme snadno zjistit ze syntakticke analyzy:

ANALYZA MYCH POHADKOVYCH KNIH
Hrdina ziska divku + pul kralovstvi 5x
Hrdina ziska divku + cele kralovstvi 2x
Hrdina ziska divku + stareho psa Brucouna 1x
Hrdina ziska pouze divku a ziji v chudobe 1x
Hrdina neziska nic a umira ve strasnych krecich 1x
Hrdina ziska kralovstvi, ale neziska zadnou divku 0x

Tady to sami vidite! Neexistuje pohadka, ve ktere by hrdina ziskal majetek, ale zustal sam. Informace o zivote, kterou pohadky mlademu muzi sdeluji, je tedy jasna cilem zivota je ziskat divku. Nyni bychom se meli podivat na dalsi statistiku, totiz jaka ma ona divka byt:

STATISTIKA POHADKOVYCH DIVEK
Divka je hezka a bohata 5x
Divka je hezka a chuda 1x
Divka je hezka, chuda a vlastni pouze psa Brucouna 1x
Divka je hezka, nasledne se ukaze ze i bohata 2x
Divka neni hezka a je bohata 0x
Divka neni hezka a je chuda 0x
Divka je nehezka, chuda a umira ve strasnych krecich 1x

S vyjimkou pochopitelne statisticke chyby v poslednim radku tedy vidime, ze cilem hrdinu pohadek je vzdy divka hezka. Majetek je sice dulezity, ale az jako dalsi v poradi. Krasa nicmene nevypovida nic o charakteru. Pojdme tedy pristoupit k hlavnimu bodu naseho zkoumani a zjisteme, jak jsou na tom pohadkove divky s vlastnimi nazory. Vezmeme pritom v potaz i negativni zobrazeni divek tzv. macechy nebo jejich dcery.

NAZORY POHADKOVYCH DIVEK
Hezka divka vetsinou mlci a vda se 8x
Hezka divka radi hrdinovi pomoci vcelky a mravencu 1x
Hezka divka radi hrdinovi pomoci psa Brucouna 1x
Oskliva divka narizuje hrdinovi 6x
Oskliva divka narizuje psu Brucounovi 1x
Oskliva divka narizuje kouzelnemu dedeckovi 1x
Oskliva divka narizuje vsem okolo a umira v krecich 1x
Hezka divka narizuje hrdinovi 0x

A tohle uz je doufam jasne vsem. Ze statistiky pohadek tohoto zakladu spravneho a zdraveho mysleni jasne vyplyva, ze hezke holky nijak zvlast vlastni nazory neprojevuji. Pokud uz hrdinovi chteji neco sdelit, delaji tak pomoci hmyzu, psa Brucouna, zkratka tak, aby se mu do jeho mysleni nijak zvlast nepletly. Bohuzel vsak vsiml jsem si, ze svet kolem me se zacina trochu kazit. Rikam kazit a nemyslim tim menit . Pohadky tu jsou stovky let a nejaka prechodna feministicka moda muze jen tezko narusit jejich poselstvi.

Potiz je v tom, ze dneska jsou moderni zeny presvedcovany, ze by mely nejake nazory mit. Presvedcuji je o tom predevsim vsechny ty barevne magaziny vcetne tohohle. Stejne jako se zviratka ve stadu vzajemne informuji o stavnatych bylinkach, i zeny si navzajem vymenuji ruzne nazory. Ty pak povazuji za popis toho jak svet vypada a potkaji-li se s nejakym odlisnym, jsou zmateny.

Od magazinu k magazinu se to meni podle veku jeho ctenarek. Takze v Cosmogirl pro mlade rebelky se holky dozvidaji, jak chodit se dvema kluky zaroven. V Elle jsou ty same (uz o neco dospelejsi) divciny instruovany, jak presvedcit alespon jednoho, aby si je vzal. A konecne v Marianne je jim tentokrat uz jako tricatnicim prezentovana zivotni moudrost, kterak prezit to, ze jejich manzel suka nejakou mladou rebelku. Pro kazde zivotni obdobi ma tak moderni zena po ruce zdroj instatnich nazoru, se kterymi se muze ztotoznit. Pro ty nejvic zivotem dobite je tu pak Halina Pawlovska, ktera uz pochopila, ze nazory jsou dobre nanejvys k tomu, aby si z nich clovek delal legraci - tento svuj nazor pak na trhu nabidla na prodej. Uspesne.

Kdyby se inteligence merila poctem kyvnuti, kterymi nekdo oceni kazdou vasi vyrcenou myslenku, byly by dnes mlade atraktivni zeny opravdovymi genii.

Vetsinu sveho zivota travim po barech a tak uz jsem takovych holek s nazory videl spousty. Jejich inteligence se projevuje predevsim pekne formovanymi licnimi kostmi. Sedi u stolku a razantne cosi vykladaji. Je uplne lhostejne co dulezite je, ze to jsou jejich VLASTNI NAZORY. Naproti nim sedi manik a KYVE A KYVE. Holka povida, manik kyve a obcas soustredene pozoruje jeji usta nebot si predstavuje jak to bude vypadat, az ji ho strci do pusy. Az se spolu parkrat vyspi a treba navazou i nejaky vztah, tak manika uz prestane bavit na jeji povidani kyvat tomu pak divka rika, ze si PRESTALI ROZUMET.

A vubec ji nedochazi, ze tajemstvi uspesneho zivota ma na dosah staci zavrit pusu a podivat se do sve detske knihovny.

(c) Goldlabel

Myslím, že těm mrakům, které včera zlověstně vysely nad Brnem, chybí jen nějaká kosmická loď nepřátelských mimozemšťanů.

Před časem jsem seděl na záchodě a listoval si nějakým časopisem o počítačích, abych si ukrátil dlouhou chvíli mezi čtyřmi stěnami v malé místnosti. Hned na první stránce jásali nad tím, že vyšel nový kodek pro kompresi videa DivX 6. Asi bych to přešel bez povšimnutí, kdyby se mi to v hlavě nespojilo s dalším - jednak jsem se chtěl už konečně naučit stříhat video a komprimovat výsledek, druhak jsem šťastným majitelem kompletní série Monty Pythonů. A vzhledem k tomu, že téměř celé prázdiny budu sedět u počítače a psát doktorandské teze k záříjové zkoušce, rozhodl jsem si to zpříjemnit. Příležitostně hodím na dno Pánve výsledek svých pokusů na Monty Pythonech, které občas doprovodím něčím dalším, co se lze o nich dočíst. Snad to vám podobně postiženým zpříjemní pracovní léto s minimem dovolené. Tak jedem ...

Některé názory říkají, že tvorba The Pythons měla na žánr komedie podobný dopad jako The Beatles na populární hudbu. Každopádně jejich vliv v britské komediální tvorbě trval dlouhá léta a za oceánem někteří nacházejí pythonovskou stopu ještě dnes v seriálu South Park.

Monty Pythonův Létající Cirkus je především výsostně britskou záležitostí. Jeho tvůrci jsou až na jednu vyjímku typičtí Britové se vzděláním z Oxfordu nebo Cambridge a šestý z nich, Terry Gilliam, jako jediný Američan o sobě alespoň tvrdí, že je anglofil. Vzniku Létajícího Cirkusu hodně pomohla atmosféra konce šedesátých let, kdy se i ve strnulé Anglii začaly lámat společenské ledy. Dalším katalyzátorem byl fenomén stanice BBC, která nechala na prvním vysílacím programu poskakovat bizarní postavičky, trefovat je se do britských symbolů a převracet zavedený žánr televizní komedie vzhůru nohama. Počáteční vztah BBC k seriálu popsal Terry Jones lakonicky na stránkách Reflexu:

Tehdejší šéf oddělení komedie na BBC náš pořad nikdy neměl rád, byl dokonce přesvědčen, že je úplně strašný, nenacházel na něm vůbec nic legračního. Jenomže to bylo v dobách, kdy ještě BBC vysílala i pořady, které se jí nelíbily, lidé v televizi měli tenkrát ještě čich a spoléhali na něj. Nějak vycítili, co by mohlo být dobré a zajímavé, z čeho by něco mohlo být. Nikoho nezajímalo, jakému publiku je ten pořad určen. Když jsme šli do BBC poprvé, seděli kolem stolu všichni ti šéfové, kteří se nás ptali, o čem ten náš pořad bude. A my jim suše oznámili, že ještě nevíme. Tak chtěli vědět, na koho to má být zaměřené. Odpověděli jsme, že ještě nevíme. Pak se zeptali, jestli v tom bude nějaká hudba, na což jsme po pravdě odpověděli, že ještě nevíme. Nakonec řekli, ať jim alespoň prozradíme, jak se to bude jmenovat. A my pokrčili rameny, že ještě nevíme. Chvíli bylo ticho a pak jeden z těch šéfů pronesl: "Aha. Ale bude to mít jen třináct dílů, platí?"

Původních třináct dílů se nakonec rozrostlo na čtyřicet pět, rozdělených do čtyř sérií. První díl Whither Canada? odvysílala BBC 5. října 1969. Terry Gilliam je v titulcích zatím ještě uveden jako also starring. Asi nejpopulárnějším skečem dílu se stal The funniest joke in the world (video 38.4 MB, DivX 6).

video 9.8 MB, kodek DivX 6.0

video 4.4 MB, kodek DivX 6.0

Tak viděla jsem a slyšela a musím říct, že to bylo skvělé. Trochu jsem měla strach z těch řečiček o tom že nic neuvidím ale jsem ráda, že jsem na ně nedala. Jen mně celou dobu nešlo do hlavy proč se rozhodli pro takovou díru jako Katowice, ale asi proto, že mají tak velký stadion.
A jak vidite poláci stihli vytisknout i během koncertu noviny a ty ke konci rozdávali zadarmo jen škoda, že raději nerozdávali zadarmo pivo.)))

video 1.2 MB, kodek DivX 6.0 ke stáhnutí zde

Výletníci, krígly a pivo ...


... našli hříbek ...


... který dopadl špatně ...


... přesněji řečeno ho Tomáš sežral.


Zdejší kraj je romantický ...


... a mají tu koupačku ...


... kde se dá rozjet i trojka ...


... i když voda trochu páchne.


A hele ...


... támhle něco plave ...


... asi návrh na další trojku, jsou patrné drahoty ...


... tyjo!


TYJO!

Jeden roztomilej letní:

Chcete být jiní? Chcete dát svému hudebnímu přehrávači přírodní kabát? Ano? Návod naleznete ZDE.

V análech expedice Úpice se zachoval jedinečný záběr -- zřejmě jediný tehdy pořízený -- z nové, amatérské, celooblohové komory... Jak je patrné, využití maximální, identifikace po letech asi již nemožná... :-)

V minulých dílech jste viděli:



Ohnivý Hugo má zřejmě problémy ...