Panev

z tisku...
Wolfowitz nahradí ve funkci prezidenta Světové banky Jamese Wolfensohna

priste bude stridat wolfowitze wolfenstien 3d...

Jelikož množství příspěvků, příloh a přístupů začalo přesahovat hranice našeho "pozemku", rozhodli jsme se ho vyměnit za větší. S tím jsme proměnili i adresu za trochu atraktivnější. Doufám, že se nám na novém místě bude dařit a vám se tady líbit.

P. S. Pokud vám něco nebude fungovat jak má, dejte nám prosím vědět. A v blízké budoucnosti nejsou vyloučeny i další změny.

Dnes ráno jsem šel, cestou na squash, jednou z nejošklivějších ulic v Brně. Už to jméno – Vlhká... svědčí o lecčem... Staré, rozpadající se baráky z první republiky, které nejen nikdo nikdy neopravoval, navíc je systematicky zdevastovali naši problémovější spoluobčané, všude vraky automobilů, ulepené mříže dávno zaniklých zastaváren, psí hovna, vyhořelá okna, vlající zažloutlé záclony... Mezi baráky čpí chcanky, stoka, která se kdysi nazývala Ponávka, a ulici dokonce nemilosrdně prořezává železniční most z poctivých, času odolávajících červených cihel...

Navíc, ti kolemjdoucí... Dvěstěkilový pašík ve špinavém, síťovém nátělníku, ověšený zlatým řetězem, s nímž by se dal připoutat Titanic, totální feťácká troska s čikuli na ksichtu, která se choulila v průjezdu... mladá romská maminka, sotva šestnáctiletá, táhnoucí usmoleného haranta... Všude starý papír, cáry igelitových pytlíků poletující nazdařbůh vzduchem...

A pak to z ničeho nic přišlo... Vykračoval jsem si Vlhkou a zíral tupě před sebe... Najednou po blankytně modré obloze přeletělo dopravní letadlo směřující odnikud nikam... Vykouzlilo na obloze krásnou, snad trvalou stopu bílých spalin a zmizelo za oprýskaným horizontem rozklovaných střešních tašek... Rozrazila se okna ve druhém patře, záclony vzplály v prostoru a tou na první pohled odpornou ulicí, začala se nést tklivá, neskutečně nádherná cikánská píseň, říznutá arabským rytmem a okořeněná indickým krákoráním někde na břehu Gangy. Bylo to neuvěřitelné... Jistě, Brno je hnusné... špinavé a chaotické... Ale je nádherné... Neuvěřitelně nádherné, jen si tu krásu musíte umět najít...

PS: Autor se v Brně nenarodil, nemá ho příliš v lásce a poznal řadu mnohem krásnějších míst...

Tak se to nějak semlelo a Puntík si zbalil svých pár švestek a odstěhoval se z Kotlářské. To víte jaro, volání divočiny a já nevím čeho ještě. Puntík nemeškal a šel za hlasem, který ho vábil. Je to hlas nepoznaného, voňavého, nového a snad i dobrodružného. Nemeškal a využil situace, aby se nastěhoval ke své kamarádce, přítelkyni svého kamaráda. Nu což, popřejme mu mnoho zdaru v novém bytě, mnoho dámských návštěv a co možná nejméně osamocených víkendů a večerů. Ale k věci.
Po Puntíkovi nezůstaly v bytě jen vzpomínky, ale také spousta nehtů na koberci a v sedačce (z jednoho gigantického žlutého exemplářě se mi až trochu navalilo), lízátko ležící Bůh ví jako dlouho pod topením, krajíc chleba ležící za sedačkou, arašídy, lentilky a cizokrajné mince odpočívající v sedačce a samozřejmě spousta prachu a jiného neřádstva. Tak jsme s Gabim začali ve sváteční den uklízet všechno co se snad uklidit dalo (okenní tabule a rámy, které jsou zaneseny tunami nějaké podivné hmoty, o které se Puntík domníval, že bude sloužit jako izolant, se postaráme až jindy, bo to je práce na další dva dny, možná i na tři).Tak jsme vysávali koberce, sedačku, druhou sedačku, pavučiny u oken, prach z topení, prali záclony, prali závěsy, seškrabovali malůvky na oknech, myli okna, rámy, čistlili kuchyň, koupelnu, záchod, stěhovali nábytek, předělávali obrázky, lepili nové plakáty, strhávali staré, sprchovali květiny, zalévali květiny, ničili květiny a nakonec jsme museli umýt sebe (ne navzájem), bo jsme byli tak špinavý, jako kdybychom právě vyfárali z šachty. Ale stálo to za to. Přes okna už nejde vidět jen protější barák, ale teď už dohlédneme i o pár metrů dál. V jednu chvíli se nám dokonce zdálo, že jsme zahlédli i Slunce. Záclony už nejsou černé, ale šedé. V kobercích a sedačkách se prohání už jen dvě kila rotočů narozdíl od třech. Dokonce si teď můžete na koberec i lehnout, aniž by vám nehty ležící na zemi, udělaly akupresůru. Pavučiny jsou jen už na špatně viditelných místech. Z kuchyně si odnášíte na šlapkách svých nohou jen polovinu vzorků jídla. V koupelně se na podlaze válí vlasy už jen dva týndy staré a zjistili jsme, že naše vana byla skutečně taky bílá. Na záchodě už si můžete sednout na prkénko a v pokojích se můžete i nadechnout, aniž by jste dostali nějaký alergický záchvat a nebo museli použít respirátor.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že bych rád tu špínu a ponížení co nejdřív zalil pivem. Grrr!!

Zřejmě za to skončím v pekle, ale moje tajná ctitelka, platonická milenka a tvůrčí můza opět doklusala na hvězdárnu... Ano, mám na mysli H A N K U... A jelikož přišlo jaro, i ona udeřila zbraněmi nejtěžšího kalibru... Molový kožíšek, černá minisukýnka, punčocháče ze třetí třídy základní školy, kabelka z tanečních a botičky z nedělních šibřinek... Co dodat...? Jen tak dál Haničko, jen tak dál...

Další záběry nejsou... zdrhnul jsem...

Mám delší vedení a tak mi někdy opravdu dlouho trvá, než mi něco dojde. Pět roků jsem například pořád přemýšlel, co mi vadí na Brnu. Mám tu partu dobrých přátel, zajímavou školu a robotu (dá-li se to tak vůbec nazvat), ale přesto .. přesto mě tady něco pořád žere. Tenhle víkend, kdy do jiných měst zavítalo jaro mi to konečně došlo:

"Brno je jedno z nejodpornějších a nejšpinavějších měst na Moravě jaké znám."

Nechci urazit nikoho, kdo v Brně vyrůstal a nechci ani brát iluze nikomu, kdo má k Brnu nějaký hlubší citový vztah (takového člověka vlastně ani neznám), ale zcela nezaujatě a objektivně musím říct, že Brno je opravdu hnusné město. Nádraží je skanzenem chaosu a špíny, náměstí je věčně rozkopanou nakloněnou rovinou s bankou a Mc.Donaldem, baráky hnijí od spoda pod náporem chcanek a vajglů, úzké chodníky se rozpadají v záplatovanou parodii a jestli už se někde vyskytne pás zeleně, je zavalený kupou psích hoven. Staré domy v centru mohou být fajn, když je vidíte na pohlednici, ale když se po Brně rozhlédnete v úrovni vašich očí, vidíte jen otřískanou omítku a tuny přelepených plakátů...

Ano, můžete namítnout, že třeba v Havířově byste těžko hledali barák starší padesáti let, že Ostrava je z valné části poddolovaná, ale obě zmíněná "černá" města jsou oproti Brnu oázou zeleně a krásných zákoutí, kde se dá žít a nejen spěchat z práce domů a z domu na nákupy...



Pár metrů od centra Ostravy...

Existuje pouze jeden Bůh a Alláh je jeho prorokem. Nebo Ježíš. Budha by si o tom asi také myslel své. Valná většina lidstva je pevně přesvědčená o tom, že naše kroky řídí (nebo alespoň spustila) nějaká forma vyšší bytosti, ať už je to Pámboo, nebo kdokoli jiný. V žádném případě bych nepovažoval za vhodné trefovat se do kohokoli z věřících až na…

Až na katolíky. Do těch se trefuju rád a často. Tuhle jsem se u televize nasmál, copak že to je za spolek. Nosí na stříbrném podnose lebky a hnáty, sbírají nejrůznější tělesné ostatky staré i několik stovek let a pak to vystavují a uctívají. Takhle nějak jsem si jako malý představoval satanisty a strašně jsem jim fandil. O tom, co prováděli katolíci v minulosti asi ani nemá cenu psát. A o tom, co provádí dnes se píše všude v médiích. A přesto, že jich u nás není snad ani deset procent (nebo právě tolik), kecají do kde čeho a ohánějí se morálkou.

Jojo, právě ta katolická morálka. Na tu jsem si včera v noci vzpomněl nevím proč u filmu Krvavá neděle. Snad proto, jak se každá strana při bitvě dovolává svého Pánaboha aby pomohl umlčet tu druhou stranu jednou pro vždy. Anebo mi to prostě jen tak vyhodil chorý mozek, ať mám o čem před spaním přemýšlet.

Stalo se to asi takhle. Na brněnské hvězdárně pořádala jakási farmaceutická firma seminář, kde vnucovala sezvaným doktorům nové léky a přidávala k nim letenky na Maledivy, pokud je budou předepisovat. Inu co, kéž by nás takhle upláceli výrobci dalekohledů. Proti gustu žádný dišputát. Koneckonců i já z akce těžil. Poprvé v životě jsem si smlsl na spoustě jídel, která jsem do té doby znal jen z televize nebo vyprávění. Protože jsem zrovna neměl ani korunu, ukojily vybrané dobroty také hlad, jež mě sužoval od brzkého rána. Škoda, že k ústřicím nedávali taky krabku Spartiček Vlastičko…

Protože jsem ten den hlídal hvězdárnu, zůstal jsem na kopci nejdéle, s jedním ze svých kolegů. Asi hodinu poté, co všichni odešli volal někdo na hvězdárnu, že asi v planetáriu zapomněl osobní věci a jestli bych se nemohl jít podívat. Vůbec se mi nechtělo, ale co už. Přestože katolík nejsem, pomůžu občas rád bližnímu svému. Našel jsem tam ledvinku ve které bylo několik set euro, nový digitální fotoaparát, digitální diktafon a několik tisíc korun. No, přiznám se bez mučení, že mě to napadlo. Napadlo mě ledvinku zatlouct a jít si konečně koupit toho krásného červeného Fendera vyráběného v Americe, k tomu pořádný kombo, flašu drahého vizoura a odjet za Leonem do Úpice na svůj velký týden ovládnutí elektrické kytary.

Nedal jsem to, protože bych toho Fendera za týden musel vrátit, vizoura vyblít, kombo rozdupat a jít si to hodit. Nevím proč, ale nedal bych to. Když volal majitel podruhé, uklidnil jsem ho, že něco jsem našel a ať si přijede. Nakoukl do okna klubovny asi za pět minut. Po krátké identifikaci podle dokladů jsem mu předal ledvinku a snažil se zarazit proud díků. V duchu jsem si samozřejmě říkal ať přestane žvanit a jede svým drahým fárem koupit Rudýnkovi na pumpu alespoň toho vizoura, ale tatík s úklonkami odešel a já dostal…

No řekněme chuť zavřít hvězdárnu a jít domů. A to se konečně dostávám k té katolické morálce. Ten kolega je katolík a po cestě domů jsme rozebírali, proč vlastně člověk cítí tak zbytečné morální zábrany někoho sprostě okrást, nebo zabít, nebo znásilnit, nebo lhát. Kde se to bere. Je to vrozené? Je to výchovou? Je to žitím ve společnosti? (No to jistě není Stando…)

Jak tak jdeme dolů z kopce, nejmenovaný kolega Aleš D. přemýšlí nahlas, jak by se zachoval.

,,No asi by mě to taky napadlo vzít, ale jen na chviličku. Já nekradu. Rozhodně bych to vrátil.’’

A napil se z broučené skleničky na víno, do které si z lahve nalil kvalitní bílé víno. Neodolal jsem a zeptal se ho, kde vzal tak pěknou skleničku a dobré víno.

,,No kde. Na tom večírku přece!‘’

Inu takový je svět a lidé na něm. Já nemám rád katolíky, ale mám rád spoustu kamarádů, kteří mezi ně patří. Občas mě mrzí, že přijali zrovna tuhle víru, protože mám dojem, že i ti satanisti se chovaj líp jak někteří katolící. Ale rozhodně je s nimi aspoň někdy sranda.

... u jeskyně Grotta Gigante.

Nejlepší bylo, že jsme šly do té jeskyně z teploty určitě nižší než +11C, takže zimomřivý teploměr jaksi ztrácí smysl :-)))

Jelikož technika jde stále dále a naše cíle stále výše, podařilo se nám natočit první filmové dílo z naší produkce. Jedná se o krátkou grotesku natočenou skrytou kamerou...

Film si můžete stáhnout ZDE (9,3 MB). Pro potřeby internetu je datově zmenšen, ale máme k dispozici pro zájemce i verzi v "televizní kvalitě".

P. S. Protože šlo o skryté natáčení, prosíme o shovívavost ke kvalitě zvuku i kompozici obrazu.

Čtěte ZDE.

Pánevní analýza je mimochodem předmět, na který pravidelně dochází Gabi a o kterém kolují podivné zvěsti. No, už jen podle názvu ... Ale o to nejde, na stránce http://www.faceanalyzer.com si můžete kohokoliv nechat docela podrobně zlustrovat, potřebujete k tomu pouze foto. Některé výsledky (podle abecedy a dostupných fotek :-)

apl
Původ: 97% Střední Východ, 3% Východní Evropa
Pohlaví: Muž (bacha, není to zase tak samozřejmé)

Typ: "Umělec druhé kategorie", má sklon k užívání drog a emocionálním výkyvům.

Gabi
Původ: 53% Východní Evropa, 47% Jižní Evropa
Pohlaví: Žena (tak vidíte)

Typ: "Bílý límeček", přátelská a zároveň soutěživá vůči spolupracovníkům, ráda utrácí.

Gomez
Původ: 26% Anglosaský, 24% Východní Evropa, 30% Korea/Japonsko, 20% Čína
Pohlaví: Muž

Typ: "Umělec druhé kategorie", své kritiky ignoruje a považuje za barbary, má sklon být nezaměstnaný.

Iced
Původ: 82% Střední Východ, 18% Východní Evropa
Pohlaví: Muž

Typ: "Druhořadý akademik", má sklon k perfekcionismu a mírně vypočítavý přístup k životu.

Jiřyk
Původ: 95% Východní Evropa, 5% Indie
Pohlaví: Muž

Typ: "Bílý límeček", má rád tradiční způsob života a těší se na důchod.

Lucky
Původ: 83% Východní Evropa, 17% Střední Východ
Pohlaví: Muž

Typ: "Druhořadý akademik", rád si připíjí s přáteli a sleduje televizi, nemá rád zodpovědnost.

Ožlík
Původ: 100% Čína
Pohlaví: Žena (!)

Typ: "Bílý límeček", ráda cvičí (prostná), má ráda jasně daná pravidla hry.

Rebelos
Původ: 52% Korea/Japonsko, 48% Čína
Pohlaví: Muž

Typ: "Bílý límeček", rád se nechává obdivovat ostatními, oblékání a jednání odráží jeho osobnost.

Sakra
Původ: 100% Indie
Pohlaví: Muž (hmm, to se dalo čekat)

Typ: "Bílý límeček", práci bere pouze jako způsob financování svého životního stylu, rád chodí na návštěvy.

Viki
Původ: 81% Jižní Evropa, 19% Anglosaský
Pohlaví: Muž

Typ: "Druhořadý akademik", preferuje materiální zisky, vyhýbá se rizikům.

Předpoklám, že většina z Vás již ví, nebo si alespoň představuje, jak krysný výhled z okna mám, již jsem o tom, psal, ale teď je zima a na dvorku se toho moc neděje, kromě štípání dřeva, tedy. No ono i toto štípání stojí zato, místní tým totiž štípe barborou (takové to objemné kladivo, pro ty méně znalé tzv. nekotlíky). No ještě zajímavější je, co se vlastně štípe - moc pěkné vysušené trámy, které tady nikde nerostou, takže se nabízí otázka, odkud se berou. Moje pracovní verze, že rozebírají střechu svého domu zevnitř. Ještě nespadla, ale až se tak stane, budu informovat a má pracovní verze se stane skutečností, ale o tom jsem psát nechtěl. Spíše o příhodě jež se mi stala a se kterou nevím počít. Tak nějak nemám rád trapasy a zakládám si na tom, že problémy a situace řeším s klidnou hlavou (občas). Prostě a jasně většinou vím, co udělat, aby to bylo tak nějak správné. No a o to tady jde.

Jen tak jdu z práce, ještě přede dveři naší firmy se nadechnu a vyrazím na ulici, podivnou a hrůznou. Na zastávku to naštěstí není zas tak daleko. No tedy zastávku, to co s ní zbylo. Pro představu její konstrukce spíše připomíná něco, co zbylo po něčem, co kdysi stávalo místě v epicentra výbuchu vodíkové bomby. Opravdu masox. No, ale k příběhu. A když jsem rychlým krokem došel na zastávku a zastavil se, tak se to stalo. Proti mně se rozběhlo jakési malé Romale nějaké místní romale rodiny. Na zastávce stála asi tlupa 30 lidí a co je zvláštní, stojí se tady ve dvou skupinách rozdělených, jak jinak, než dle barvy pleti. Podobně to pak vypadá v buse, přední část Gádžovská a ta zadní Romale. No a když už proti mně to usoplené děcko běželo a něco na mně volalo, tak doběhlo až ke mně a s naprosto nevinným pohledem v tváři se mně chytlo za nohu. Tak nějak jako jako by se přitulilo ku tyči, přitom na mně spustilo něco v romale jazyce. Když si toho všimli jeho rodiče, jež tu byli kupodivu taky, tak to začalo. Starý začal řvát po stojí staré, "ať si to děcko bere", že prý "he, co robí". Nato začala strá řvát na celé kolo, jak to oni umí "šak si jenom hraje" a začali po sobě brutálně vyjíždět. To už byla samozřejmě celá zastávka (teda , to co po ní zbylo a přilehlé oblasti) na nohou a zajímali se o to co se to děje. Ve středu dění jsem byl samozřejmě já a dítě spouzející se na mé noze. Snažil jsem se ho sklepat, nešlo to a pokračovalo v družném monologu, jež se mísil s hlasitou hádkou a lehkou rvačkou, těch dvou opodál. Přihlížející občané se bavili, prostě prima cirkus pro zasmání. Co mně však začalo znepokojovat, byla ruka dítěte, jež se mi po vnitřní straně stehna šplhala vzhůru ............. . To už nebyla žádna prdel, když Vám cikánské dítě strká ruku do rozroku a ještě k tomu se na to všechno dívá tupa lidí na zastávce. Nu a v tu chvíli mně popadla panika a ja opravdu nevěděl co dělat. Taková ta chvíle, kdy by se asi hodilo něco udělat nebo říct, ale vy jaksi nechápete, že se to děje vám, že to není film. Dál , tak nějak stojíte a Vám se zdá, že ubíhají hodiny. Naštěstí právě v takových chvílích se stávají naštěstí zázraky, spoza domu se vyřítil autobus a já si hlasitě oddechl, lidé se přestali dívat, já odkopl cikáně, i ti dva, co se rvali, se uklidnili. Autobus už zase odjížděl hezky rozdělený : vpředu Gádžos a vzadu Romale.

No ale řekněte mi, co byste dělali vy? Jsou prostě situace, kdy i klidná hlava a svěží rozum selhávají. Prostě hodně bizarní místo tahleta ulice a ještě bizarnější situace co se na ní stávají.

A protože nejde y nějakého podivného důvodu připojit obrázek, tak ten dneska nebude. Škoda měl jsem připraven, jak jinak, výhled z okna na trenažér škodovky , na které místní trénují, co a jak nejlépe a nejrychleji odmontovat z aut.

V dubnu přijedou do Prahy a s novým zpěvákem mají připraveny staré šlágry!

We will rock you.mp3

We are the champ

Bicycle race

Otec operačního systému Linux má PowerMac G5 a má na něm samozřejmě nainstalovaný "svůj" systém, konkrétně Yellow Dog. Více zde.

Traja myšiaci sedia pri bare a chvália sa, ktorý je najsilnejší.

Prvý hovorí:"Keď sú v dome kde bývam nastavené pasce, tak vždy idem k jednej, ľavourukou si zoberiem syr a pravou chytím tú padajúcu strunu, aby som eštepočas jedenia trochu posilňoval.

Druhý hovorí:"Keď máme doma jed na myši, zoberiem žiletku, rozdrobím ho na prášok avtiahnem si do nosa tučnú čiaru..."

Obidvaja pozrú vyzývavo na tretieho, ktorý sa na nich znudene pozerá,bez slova vstane a hovorí:"Idem domov pojebať mačku."

posla jin :)

Koukám do kalendáře a u dnešního data vidím napsáno: Gabriela/Alan/MDŽ. MDŽ. Pamatuji si, jak jako malý chlapec jsem na základní škole zdobil třídní nástěnku, k poctě našich žen. Připichoval jsem písmenka špendlíky na nástěnku, nejdříve jsem velkými písmeny vytvořil "8.března - MDŽ". Pod to jsem připlácnul nějakou větu nebo slogan, který měla soudružka učitelka pro tuto příležitost připravenou. Večer v televizních novinách jsme sledoval jak pionýři na Pražském hradě rozdávali soudružkám kytičky a děkovali jim, že jsou. Pak postupovala jedna soudružka za druhou směrem k súdruhovi Husákovi, který taky děkoval, třásl pravicí, objímal a líbal. Súdruh prezident Husák pronesl nějaké bláboly na důležitost žen ve všech svérách socialistického rozvoje a nakonec si všichni zatleskali, né zrovna krátkým potleskem. Kameramani společně s redaktory vyrazili do terénu, kde oslovovali ženy ve všech možných profesích a ptali se, jak se jim žije v jejich krásné socialistické vlasti pod ochranou SSSR. Byl jsem unešen. Příště milý Davide, se musíš taky trochu angžovat.
Po roce jsem si vzpoměl. Odcházel jsem z obchodu a tu jsem viděl venku sedět babku. Prodávala kytičky. Angažuj se Davídku, jdi do toho. A tak jsem jako malý chlapec přistoupil k té babce a koupil od ní narcisky za těžce ušetřenou pětikorunu. Naplněn štěstím jsem odcházel domů, říkal si jaký to jsem pašák a hodný syn. Maminka bude mít ze mě radost. Tak si tak pěkně vykračuju a říkám si podívám se na tu kytičku, jestli jí nic nechybí, jestli nepotřebuje trochu poupravit. Rozdělávám ten ušmudlaný papír, v kterém byly narcisky zabaleny a najednou se zhnusím. V jednom narcisu seděl odporný a obrovský pavouk. Zastavil jsem se a pak s pocitem zrady, jsem s kytkou mrskl na zem. Babiznu jsem proklel. Chvíli jsem se ještě díval na kytku, jak tam leží, potlačoval zlost a pak s pocitem křivdy, jsem odešel domů.

Přeji všem milým a hodným ženám (moc vás není) vše nejlepší k MDŽ.

Ten švih... Jsou okamžiky, kdy si přehodíte napolo nacpaný ruksak přes pravé rameno a vykročíte levou nohou... A najednou... najednou to ucítíte... Něco, co lze těžko definovat. Něco, co zažívali stopaři na Route 66, co asi ucítil ten Francouz, který nás v devadesátém čtvrtém stopnul uprostřed marocké pouště, aby po padesáti kilometrech vystoupil ve stejně nekonečném moři jemného písku, co si uvědomíte na nádraží v nepálském Káthmandu, na jehož veřejných záchodcích se nejspíš zrodila cholera, na rušné ulici syrského Damašku, kde polední Slunce taví nejen pouliční asfalt, ale i vaši nechráněnou kůži, a nebo třeba na vybombardovaném letišti angolské Luandy, kde před několika minutami skončila občanská válka... Jo, v okamžiku, kdy přes pravé rameno přehodíte ruksak a vykročíte levou rukou, v tom okamžiku je vám všechno jasné...

Prožil jsem teď několik báječných dní s přáteli na lyžování v Jánských lázních. Sněhu bylo dost, sjezdovky upravené, díky epidemii fronty minimální a vše opalující Sluníčko bylo více než příznivé. Jezdili jsme po osamělých sjezdovkách, na prázdných kotvách, v decentních kabinách plastikových lanovek a chvílemi si připadali skutečně na vrcholu... na vrcholu pohody, napumpovaní adrenalinem rychlé jízdy, omámení jiskřivými záblesky ledových krystalků, pod neustálým dohledem téměř nekonečných rampouchů...

Bylo to všechno super, já jsem moc rád, že mne sem přátelé vytáhli, ale to nejzajímavější, ten nejpodivuhodnější pocit, jsem ucítil až těsně před mým odjezdem z jinak zapomenutých a přiznejme si to, poněkud ospalých Jánských lázní.

Prostě a jednoduše jsem seděl na třímetrové kupě písku, pod zadkem batoh, v němž vysychalo oblečení zpocené z dopoledního lyžování, a čekal na příjezd autobusu do Trauče... Sluníčko svítilo, četl jsem si noviny a popíjel skvěle vychlazeného Krakonoše, jehož lahváč se nořil do okolního ledu... Zpoza zatáčky přijížděla housenka, já vstal, přehodil ruksak přes pravé rameno a vykročil levou nohou... Při tom zcela bezvýznamném švihu, který nemohl trvat déle než zlomek sekundy, jakoby se mi promítl celý život před očima... NE, to je přitažené za vlasy. To se nestává... Žádná taková představení, alespoň v mé hlavě, se určitě neodehrávají... Nicméně, něco zvláštního jsem ucítil... Ten pocit, že jste prostě na cestě... Je vlastně úplně jedno, na jaké, ale důležité je, že jste na ní... Je jedno kam vede, ale je důležité, že kráčíte...

To všechno vyvolal jeden jediný švih batohem Pocit to byl intenzivní, vytratil se vzápětí, ale byl to pocit podivuhodně křehký... Nečekaný... Nepřipravený... Jemný, tajemný a hlavně, zvláštně vzrušující... Okamžik podobný tomu, kdy nastupujete do letadla na cestu k jinému kontinentu, kdy vcházíte do dveří vašich budoucích přátel, kdy jdete na první rande, kdy váš zrak oslepí první paprsky vycházejícího Slunce... Ta situace se dá těžko popsat... Jakkoli ji zažil bezesporu každý... Jedná se o natolik intimní záležitost, že je nepřenosná... Slovy, činy, filmem, zvukem, pohledem, gestem...

Musí to být krásné stopovat na Route 66, uprostřed marocké pouště, čekat na spoj v Káthmandu, procházet se po Damašku a mít prdel sevřenou v Luandě. Tohle všechno jsem zažil. A přesto zjišťuji, že je vlastně úplně jedno, zda jste od domova sto tisíc kilometrů a nebo jen patnáct metrů... Vždy jde jen a pouze o ten bezvýznamný švih ruksakem a vykročení v ústrety... Pokud za vašimi zády stojí bezvadní přátelé, pak se před vašimi oči zjeví podivuhodně krásné okamžiky... Okamžiky mnohonásobně delší než oka-mžiky. A ty mizí až na úsvitu dějin, s posledními fotony vyhasínajícího Slunce, se záblesky umírajících černých děr a záchvěvy chladnoucího vesmíru... Není důležité, kam cesty vedou, ale je důležité, aby jste se na ně vydali. Doufám, že se na nich potkáme... Už teď totiž přehazuji svůj odrbaný bágl na levé rameno a vykračuji pravou nohou...

Můj sto roků starý ruksak, vyspravený dráty, motouzem a sekundovým lepidlem, ozdobený řadou prasklých přezek, bezdůvodně trčících záhybů, proseknutých děr a bezvýznamných kapes, je podobný samotnému životu. I když omšelý, zažil vzestupy i pády a má tak na co vzpomínat... Procestoval celý svět a zatím se do důchodu rozhodně nechystá... Naopak... Je na cestě... a to je zřejmě to nejdůležitější a hlavně nejkrásnější, co ho mohlo kdy potkat...

Autor Knoflíkářů a vynikajícího Roku ďábla Petr Zelenka napsal nejprve divadelní hru. Ta byla ovšem tak úspěšná, že se rozhodl její téma „hodit“ na filmové plátno. Jde o komedii, kdy vám ovšem ve spoustě okamžiků není zrovna do smíchu. Hlavní hrdina, pětatřicátník Petr Hanek (Ivan Trojan), bývalý letecký navigátor, skončil díky svým neobyčejným móresům a zvyklostem spolu v kombinaci s nevyzpytatelnými životními peripetiemi v letištním skladišti za volantem vysokozdvižného vozíku. Už kvůli povaze jemu vlastní neodhání ze své společnosti naprosté podivíny, kteří se kolem něj shromažďují a zpestřují mu život svými úchylkami. Ať už jde o sousedy Zuzanu Bydžovskou a Jiřího Bartošku, jež potřebují diváka pro své sexuální hrátky a jsou ochotni mu coby pravidelnému divákovy finančně vypomáhat v jeho špatné finanční situaci, nebo skladištního vedoucího Karla Heřmánka, jež se zamiloval do umělohmotné figurýni přiletivší v bedně odněkud z neznáma. Ani Petrův milostný život nestojí za nic. Právě ho opustila jeho přítelkyně Jana (krásná Zuzana Šulajová), snad právě pro jeho neobvyklé způsoby chování a naprosto šílené nápady, jež moc dobře nesnáší ani jeho matka Nina Divíšková, která ve filmu předvedla naprosto nezapomenutelný a excelentní výkon (můžete ji ve filmu vidět pobíhat po Václaváku v mužském spodním prádle, ale jinak je to naprosto noblesní dáma zajímající se o humanitární pomoc a neustále se snažící darovat krev vždy, kdy je to jen trochu možné).
Jak se zdá, ani Petrův otec (Miroslav Krobot), který zpočátku vypadá, že mu radost ze života nepřináší už žádná jiná činnost, než pozorování unikajících bublin z hrdla pivní láhve, nezůstává pozadu a ve snaze uniknout z každodenního nudného života vzlétá k nebesům (a to doslova) s mladou a trochu šílenou (jak jinak) sochařkou Sylvií. Texty scénářů večerních deníků, jež komentoval v období komunismu, si pamatuje ještě dnes a s pomocí Sylvie je s velkým úspěchem recituje na vernisáži, kde se prolínají osudy všech postav.
Petr se ale Jany nehodlá vzdát a snaží se ji různými způsoby získat zpět. Zpočátku mu nepomáhá ani „zaručená“ rada kolegy s ustřiženými vlasy a jejich následném povaření v mléku, ani dlouhá cesta na vysokozdvižném vozíku z Ruzyně na Petřín. Ani postava Jany se posléze nezdá být normální. Nakonec si uvědomuje, že „pestrý“ život s Petrem postrádá, zdá se, že rodiče k sobě opět nalézají cestu a že všechno to začíná spět ku šťastnému konci…
Ve filmu se objevují různé hlášky (někdy trošku připomínající hlášky z jiných českých filmů ) ale nejzásadnější jsou tam (alespoň dle mého názoru) dvě, a to: „Ženy nejsou našimi nepřáteli, jen hrají tvrdou hru“ a druhá, kterou si nepamatuji přesně, páč je delší – „To jak žijeme se nedá změnit, a většinou se s tím nedá nic dělat, ale hlavně si musíme vždy najít cestu k sobě“.
Takže ať už máte rádi letadla, absurdní situace, komické situace, šílené situace, vysokozdvižné vozíky, pivní bubliny, blonďaté sochařky, obživlé přikrývky, telefonní budky, padáky anebo Ivana Trojana, film doporučuji vřele všem. Určitě stojí za shlédnutí.

Velikonoce se blíží.

... když jede Ital na výlet.

Když se fanda Baníku Ostrava naštve, že mu fotbalový svaz o víkendu zrušil fotbal mezi Baníkem a Opavou. Čtěte zde, příspevek od BOOKMAKERA.

Asi to už většina z vás zná, ale těm, kteří zatím ne, přeji pěknou zábavu.
Tak se podívejte, jak to chodí v Itálii :-)

Vím, že fotit v galeriích, kostelech a muzeích je těžké, ale jak moc je to těžké, jsem se přesvědčil až dnes… Jirka mě poprosil, abych mu vyfotil v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí v Praze hrob Tychona Brahe. Problém je v tom, že kostel je otevřen pouze v šest večer před mší. Kupodivu po vstupu do kostela do mě ani neudeřil blesk, ani jsem se nevznítil a dokonce na mě ani nic nespadlo… Vědom si toho, že bude zakázáno fotografovat, vkradl jsem se před mší do kostela, ve snaze hrobku tajně vyfotit.

První problém byl v tom, že hrobka byla za menším kovovým plůtkem a stály před ní dva zvony. Budiž, řekl jsem si, nějak to prostě vyfotím. Jak se ukázalo, v tmavém kostele fotit bez blesku prostě nejde. Bohužel s bleskem bych na sebe zase upozornil, stále kolem procházející členy církve a tak jsem se prostě rozhodnul, že se na focení zeptám. První na ráně byla mladá dvojice, kluk a holka, která vyšla z bočních dveří vedle oltáře. Fotku si prý musím domluvit s panem farářem po mši. Když jsem se slušně pozeptal, v kolik že mše končí, bylo mi suše sděleno, ať si na ni zajdu, že uvidím… (asi snaha o to, abych trávil v bohulibém prostředí více času nebo co…).

V druhém pokusu jsem se nejspíše trefil na zatím neustrojeného faráře v civilu. I on komentoval velmi suše. Hned na začátku mě uzemnil, že se v kostele nežvýká (pan farář asi nežvýká, ale mám pocit, že v kostele přinejmenším polyká… To se asi může… A asi i dýchat…). Hned vzápětí dodal, že fotografovat nesmím, protože na hrobku jsou autorská práva neb je majetkem kostela a tedy i církve, takže mi poskytne kontakt na místa, kde mohu žádat o povolení hrobku vyfotit… Samozřejmě, že jsem se na focení vybodnul stejně tak jako na celý kostel i mši. Přežvykuje, jsem odkráčel z kostela pryč, rozjímajíce o tom, proč jen se církev musí chovat tak nesmyslně…

V sobotu 26. 3. 2005 se na Kotlářské ulici v Brně uskutečnil velmi zajímavý zápas. Záměrně byl ukryt před očima veřejnosti a pouze vyvolení mohli sledovat napínavý boj. V jednom z rohů ringu stál neochvějný pivní borec David Koval alias Lahváč Lilo, v druhém rohu se tísnilo celkem deset tuzemských lahvových piv, z toho jedno nealkoholické...



O co šlo? Vychloubačný a své síly přeceňující David vesele prohlašoval, že pozná mezi desíti různými lahvovými pivy Radegast. K rozumu jej nepřivedl ani neúspěch, který před dvěmi lety postihnul takové borce, jakými jsou Pavel Chmelík Gabzdyl a Leon Bublinka Miš. Jak tedy celá akce probíhala? Zatímco v kuchyni se vesele připravoval guláš a chystaly soutěžní lahváče, David se pokoušel koncentrovat ve vedlejším pokoji. Příprava spočívala v úmorné koncentraci a snaze vytvořit co nejvíce nových spojení mezí chuťovými pohárky a čichovými buňkami (na jazyku a v nose) a neurony v mozku. Bohužel, David si zřejmě neuvědomil, že trénink v podobě bezhlavého chlemtání Radegastu a jiných piv má spíše účinky opačné, tzn. odkrágluje většinu schopných neuronů...

Pod notářským dohledem Šárky byla veškerá lahvová piva zbavena etiket a popsána pouze čísly. Takto upravené lahve byly rozestavěny před Davida na stůl, kde čekaly na to, až přijde jejich čas. David se problému zhostil odhodlaně, leč po prvních čtyřech pivech se z jeho tváře vytratil před tím přítomný úsměv. Protože jsme mohli nahlédnout do jeho poznámek, přinášíme vám výtah toho, jak si borec poznamenával své chuťové vjemy:

1... asi ne
2... asi ano, ale možná taky ne
3... chutná stejně jako 2
4...chutná stejně jako 2
5...kur***

Jak souboj skončil? David bohužel prohrál na plné čáře. Podařilo se mu sice vyloučit, která piva Radegast určitě nejsou (šlo o Plzeň a Zlatopramen), ale bohužel se mu nepodařilo určit, která piva Radegast jsou (byla dvě, jedno alkoholické a druhé ne)... Zhrzený borec se tak po zbytek večera snažil zaplašit smutek zbytkem svých protivníků (v čemž jsme mu vesele pomáhali) a výborným gulášem od Apla.

Nachystaní soupeři...



Notářsky ověřený seznam protivníků (šestka je Radegast) ...





Zatím usměvavý David...



Tak kde začneme?



Dril z nálevny se Davidovi hodil!



Ve tváři se značí první náznaky nejistoty.



Došlo i na buket jednotlivých piv.





Veselý barman jakoby tušil Davidův konec...



Že by Davida pivo přeci jen zmohlo?





Vsuvka: Snaha autora pochlubit se tričkem své baby... (Tričko vyrobeno Aplem)





Poslední ochutnávka před konečným verdiktem.



COŽE?! Špatně?



Nejde o Radegast, ale Gambrinus...





Došlo i na bušení hlavou do stolu...



Ach jo...



Radegast se ukrýval v lahvi číslo šest!



Zdrcený milovník Gambrinu...



Z poznámek lze vyčíst neuspořádaný duševní stav...



Veselý rozhodčí odpočívá a užívá si Davidovy prohry...



A Gomez se smál jako vždycky...

Všude visí barevné pentle, pestré kraslice, žluťoučká kuřátka, a samozřejmě nemůže chybět ani armáda usměvavých zajíčků skotačících na zelené staniolové travičce. Na konci února uprostřed závějí a mrazivého větru to sice vypadá trochu rozpačitě, ale byznys je byznys. Takhle to už pár dnů vypadá v jednom nákupním centru na pražském Karlově náměstí (ale nejen tam). Delvita je narvaná velikonočními čokoládovými potvůrkami až po strop. Ale co se vlastně divím, vždyť je to normální. Chvíli po začátku letních prázdnin přece vítají supermarkety děti veselými nápisy Škola volá!, a vánoční stromečky zdobí nejeden obchod už někdy v říjnu.

Hezké léto a příjemnou dovolenou! A nezapomeňte si včas koupit opalovací krém a nafukovací matraci.

Aky je rozdiel medzi frajerom a superfrajerom?

Frajer si ho necha vyfajcit a potom sa pyta:
"No co moja, aky som bol?"

Superfrajer si ho necha fajcit, ale aj tak sa mu nepostavi a on potom povie:
"Pocuvaj macicka, stava sa Ti to casto?"