Panev

Kurva, na jednu stranu to bylo super, na druhou stranu to stálo za hovno! Klid, neurážejte se nad použitými vulgarismy, tohle není Šmírbuch jazyka českého, natožpak ústava a nebo návod na ovládání jízdenkového automatu ve foyer hlavního nádraží. Takhle nějak se totiž cítím právě teď, asi tak půl hodiny po návratu z nové scény brněnského Městského divadla, kde jsem spolu s přáteli shlédl představení Vlasy. Tedy, ještě líbivěji Hair.

Musím se přiznat, že první chvíle byly pro mě osobně rozpačité. Jistě, nové divadlo, resp. nová scéna, vypadalo docela slušně -- jak by ne, když stála půl miliardy... Ale přeci jenom, Formanův film Vlasy, který jsem před deseti roky sjížděl v ranních hodinách, za neúprosného rozbřesku, s lahví vína, skvělými lidmi a občas i báječnou holkou, Formanův film Vlasy je pan FILM. Dokonce si dovolím říci, že je to jeden z nemnoha spektáklů, jež ovlivnil můj pohled na svět. Tedy, ovlivnil... To by asi bylo silné slovo... I když, kurva, nechtěli byste se alespoň na pár dní přenést do Central Parku uprostřed New Yorku? Mít na sobě odrbaný rifle, hulit trávu, čekat na zjevení LSD a zírat na spodní proud místního rybníku, který se v noci naplní černou tuší, v níž se neodráží ani Měsíc, natožpak hvězdy. A ta vůně pokosené trávy... A to houkání vzdáleného policejního majáku! Ten Empire State Building, Andy Warhol, Rolling Stones, nezapomenutelní The Doors, lidé poskakující po Měsíci a děti s hořícím napalmem na kůži...

Jo, jako bych to teď všechno cítil. Tu kořeněnou směs všehochuti, která se rozplynula ve tvrdých drogách, chladném kalkulu stolních počítačů a neúprosném viru selhání imunity. Rád si o té době čtu, ještě radši jsem ale v současnosti, rád si představuji -- a občas žiju -- jak bych se asi choval, kdybych měl tu šanci, rád ale žiji v současném kyberprostoru zubu za zub, oka za oko...

Vraťme se ale k představení... Jo, tu a tam jsem měl během těch necelých tří hodin smíšené pocity... Ale musím uznat, že v několika momentech dění na brněnském jevišti překonalo i mé osobní zábrany. Když se na pódiu rozkřičela Ronnie v songu Manchester, England, England... přeběhl mi mráz po zádech poprvé. Zatímco ve filmu mi scéna Electric Blues se svatým přijímáním LSD připadá nudná, ba k ní mám jakýsi zvláštní, těžko definovatelný odpor, u Mrštíků mne přímo uchvátila. Ultrafialové světlo, které scénu dokonale rozostřilo, bizardní kostýmy, nápadité kreace... chtěl jsem se vrhnout na pódium a užít si to s herci. Nevím jestli to hráli, ale já jsem v tom okamžiku žil v roce 1969, kdy se lehké drogy rozdávaly na potkání, kdy Janis Joplin nakazila chraplavým hlasem celé léto a kdy Timothy Leary kázal své desatero.

Co mne však ale dostalo, to byl úplný závěr. Dokonce i teď, když si svůj intimní zážitek znovu projíždím, i teď mi běhá mráz po zádech. Rozumějte, ve filmu odchází Berger do ocelových útrob dopravního letadla. Tady v divadle nechali Bukovského jednotku nastoupit před plechovou stěnu. Nad hlavou vám v ohlušujícím, ale skutečně uši zaléhajícím řevu přelétávaly stíhačky, takže jste chvílemi neslyšili ani zpěv, ani hudbu... Prostorový vjem byl více než dokonalý... Dokonce jsem měl chvílemi pocit, že mi ušima do mozku proudí víc informací než očima... No a pak... Pak se ozvaly výstřely z kulometu... Scéna zrudla, nahatí vojáci padali do propadliště a na scénu se pomalu sunul vojenský hřbitov... Děs a hrůza. To jsou ty okamžiky, kdy se vám v koutku oka objeví slza, zastaví se váš dech a dokonce zapomenete i mrkat.

Závěr celého představení byl explozivní... Jak když z oblohy zmizí Slunce, jako když stojíte na deset metrů vysoké skále a rozhodujete se, zda skočíte do vody pod vámi, jako když sedíte na přídi plachetnice, která se žene pod náporem vichru, jako když čekáte na první rande, jako když máte za sebou třetí orgasmus v sebezničující sexuální vášni... Chtěl jsem vyskočit a spolu s bezmála třetinou ostatních diváků divoce tančit... Chtěl jsem se zapojit do toho ulítlého šrumce, kdy vás druzí katapultují na horizont tranzu, kdy chcete z ničeho nic spontánně projevit emoce ukryté někde hluboko pod vaší šedou kůrou mozkovou.

Bohužel nešlo to. Kurva, na jednu stranu to bylo super, na druhou stranu to stálo za hovno! Většina diváků, bohužel včetně mně -- i když, spíš naštěstí -- byla oblečena v hezounkých šatech, které k návštěvě divadla patří, pohodlně zaklíněna do polstrovaných sedadel. Navíc bez kapky alkoholu, šluku trávy a nebo líznutí LSD. Tento škrob vynucený okolím byl degradující a svým způsobem představoval tu největší kaňku na celém představení...

Jistě, mohl jsem ignorovat všechno kolem sebe. Jenže pak bych vypadal jako na svém prvním tanečním večírku, kdy jsme v přešitých oblecích jak do rakve, s bílými rukavicemi a panickým knírem tancovali ča-ču, event. rumbu a v extrémní úchylnosti i "disko" na vyblité songy Michala Davida. Prostě to nešlo. I když se mi strašně chtělo. A soudě podle pohupujících se hlav přede mnou se strašně chtělo i ostatním.

Kurva! Příště si vezmu tričko a džíny. Zajdu do hospůdky, dám si pár skleniček Pastisu, možná si i šluknu a půjdu. Půjdu za nepovedenými ideály jednoho hnutí, hnutí kterému dodnes většina z nás závidí. A já patřím mezi ně. Kurva! Aspoň na chvíli se ocitnout v tom Central Parku a pořádně si to užít...Berger, Bukovski, Sheila, Jeanie... Jo, stáhnout si oblečení, skočit do té chladné vody, plavat nahatej a křičet na oslavu všehomíra. Vysrat se na deprese, na bezútěšnost, spálit povolávací rozkaz... Vychutnat si nečekané erekce, dlouhé řady světel noční ulice, pohlazení hezké holky a kyselého vína vytékajícího ze žluté krabice. Je to paráda, dívat se do dálky, nacpat do sebe karbenátek s bramborovým salátem v nádražním bufetu, loknout si rumu ve čtvrté cenové, udělat si drsnou prdel ze svých přátel a pustit si do sluchátek neuvěřitelně ječivou hudbu pořádného rocku.

Kurva! Příště si vezmu tričko a džíny. Ne. Jinak. Příště pozvu své přátele. Zapálíme táborák, opečeme pár buřtů, vyhodíme ven repráky, pustíme soundtrack Hair a pořádně zapaříme. Už teď slyším svistot kulek, rázové vlny prolétajících stíhaček a zurčení čerstvé krve... Bude to šílené, ale bude to stát za to.