Panev

Představuji si, jaký by byl můj život. Představuji si, že bych měl přednosti. Silné, pozitivní přednosti, které by lidé poznali přes celou místnost. Ale jak běžel čas, neukázalo se, že bych měl nějaké. A proto všechny možnosti, které jsem měl, a typy člověka, jakým jsem mohl být, všechny z nich se ztenčovaly každým rokem více a více. Nakonec se zmenšily na jednu jedinou, na tu, kdo jsem dnes. Meteorolog.



Loňský úryvek ze života fiktivního moderátora předpovědi počasí Davea Spritze se do našich kin vůbec nedostal. Snad to způsobil malý komerční úspěch za oceánem, který české distributory odradil. Je to velká škoda. Už jenom proto, že režisérem snímku byl Gore Verbinski (Kruh, Piráti z Kabitku) a hlavní postavou Nicholas Cage (filmy si jistě doplní každý sám). Vedle toho by bylo rozhodně zajímavé sledovat rozdělení kritiky na obdivnou a odsuzující, ke kterému by podle všeho došlo. The Weather Man nemá konkrétní zápletku, neplyne z bodu A do bodu B, hlavní hrdina ani jeho okolí neprocházejí nějakou výraznou proměnou, pokud k ní nebudeme počítat smrt. Přesto z filmu mrazí.



Dave Spritz má dobrou práci, ve které se rozhodně nepředře, angažmá v ostře sledované show Hello America je navíc na dosah ruky. To by mu kromě profesního uspokojení přineslo ještě další peníze, se kterými si už dnes hlavu příliš neláme. Přede dveřmi televizního studia je ale jiný svět - bývalá žena, která ho ve skutečnosti vždycky nesnášela, tragicky silná a silně tragická dcera, syn motající se kolem drog nebo kašpárkovská realita televizní tváře. Večer občas zastaví před domem, kde se o jeho rodinu už stará někdo jiný, a z auta pozoruje svoji ženu a děti.

Podobně jako mu tu a tam nevyjdou předpovědi a znechucení diváci po něm na ulici hodí nějaké jídlo, stejně tak nedokáže otočit běh věcí do starých kolejí. Každý takový pokus naopak končí dalším zhoršením pochroumaných vztahů. Příliš proto nepřekvapí, že ve volných chvílích nosí na zádech sportovní luk a toulec se šípy - lukostřelba je vlastně to jediné, co dokáže alespoň částečně ovlivnit, jak by si přál, kde úsilí po čase přináší alespoň nějaké výsledky. Dave Spritz je krystalicky čistou ukázkou toho, že život ani zdaleka nemusí být takový, jaký si ho člověk zkouší udělat. I sebevětší snaha o změnu k lepšímu může být v lepším případě naprosto k ničemu a dobré věci se mají tendenci kazit převážně samy.


Ukázka, je potřeba myšítkem dole kliknout na tlačítko "Free" a vyčkat minutu na download. (8 min, 70 MB, DivX 6).

Letíte prostorem. Nad vámi se klene ocelově šedá obloha -- klanící se k obzoru do světle modrého, žlutého a oranžového odstínu; obarveným vycházejícím Sluncem. Před vámi je ostře oranžová tyč, osahaná miliony podivuhodných baktérií, za vámi lehátko hodné žehlícího prkna, vzduch nasycený vlhkostí a pachem těl, šedivá oblaka, modré hvězdy, tma…

V uších vám zní ona podivuhodná hudba, táhlá, rušená všudypřítomným šumem, pazvuky, které se vám nemilosrdně vpíjejí do ušních bubínků. Kdyby ne, samotné oči, ono těkání po prostoru, pohled, který se nečekaně zmocní přítomnosti, ladnost letu nad kamenitou pouští, tlak v podbřišku a neuvěřitelné nutkání k močení…. to všechno vás pohltí do stejného víru, jako otáčející se hvězdy. Raduj se mládenče z radosti své, dívej se kolem sebe. Dotkni se listů javoru s krůpějemi čerstvého deště, šlápni do kaluže.

Život je jako jízda nočním autobusem. Jste přesvědčeni, že víte, kam vás veze, ale definitivní jistotu nikdy nemáte. Dokud neopustíte nástupní plošinu, nevyslyšíte ono výstražné znamení, syčení chabé hydrauliky, mlasknutí izolační gumy… Nevíte, zda jste na správném nástupišti.

Je to tak, někde za lebeční stěnou máte nutkání se přesvědčit, že jste skutečně ve správném spoji. Čeká vás rozpadnutá převodovka, stejně jako nevyhnutelná, pro vaše osazenstvo fatální dopravní nehoda? Stojíte před oranžovou tyčí, která se z ničeho nic stane jediným pevným bodem v celém přilehlém vesmíru, krutě kontrastní jizvou v časoprostoru současnost, němým svědkem vašich úvah. Díváte se kolem sebe, a najednou si uvědomíte, že jedete ve vlastním voze.

Ano, vaše minulost, současnost, budoucnost, to všechno se pojednou ocitlo vedle vás. Samotná cesta není cíl. To všechno se z ničeho nic protne do jediného středobodu. Kolem plápolá plamen nedotknutelnosti, procházejí lidé se zrakem upřeným donekonečna, explodují granáty nedočkavosti a vy jste po pás v bahně, tak nebezpečném, tak zrádném, ale tak vyzývavém k polknutí. Plnými doušky, až k zalknutí.

Věnovali byste zbytek roků života za několik měsíců neuvěřitelných zážitků, které se nevyrovnají kterékoli z vašich fantazií? Nechali byste se za tuto cenu vystřelit na Měsíc, Mars a nebo třeba na povrch Jupiterovy Európy či Saturnova Titanu? Odjeli byste někam na tichomořský ostrov s cílem prozkoumat celému světu neznámé kultury? Prožili byste za tuto fatální cenu dva roky v Antarktidě? Stojí to za to? Je snadnější putovat po nekonečných ulicích třetího světa, s kravským lejnem mezi prsty, nebo v nic neříkajících účtech všední každodennosti s romantickými sny někde pod polštářem?

Život je krátký. Je jedinečný a už se nejspíš -- naštěstí -- nikdy nezopakuje. Je lepší snít a nebo své sny, za cenu fatální degradace, realizovat?

Život, tohle trapné a nic neříkající slovo o pěti písmenech, je skutečně jako jízda nočním autobusem. Stojíte opřeni o žehlící prkno, obzor před vámi, před pralesem podivuhodných figurek, zabírá oranžová tyč a vy sledujete dění za poškrábaným sklem smutného, ale mezikontinentálního letadla.

Vaše paže, hluk kolem vás a snad i osamocené myšlenky, to všechno putuje tam někam do tmy. Míjíte podivuhodně rozpárané baráky, popelnice, vzdálené stromy… Myslíte si, že už vzápětí naposledy vydechnete, možná, než stačíte dopsat tyto řádky, přijde někdo, kdo vás odstřelí ocelovým automatem. Stojíte v oné těžko identifikovatelné mase a díváte se na všechny, kteří nezdrhli. Ba naopak, přistupují do vašeho vlastního autobusu.

A jsou to skutečně podivuhodní lidé. Jako byste leželi na ztrouchnivělých nosítkách, co desetiletí chátraly v požárním skladu. Necháte se unášet světem a komentujete ony ostatní. Tu k vám přistoupí tupí povaleči, ze který čpí čerstvý toluen. K vaší radosti je najednou vytěsní rozverná společnost akutních intelektuálů, kteří rozebírají poslední kus na prknech, co znamenají svět. O několik minut později, poté, co kolem vás prosviští střepy rozbité hmoty, nastoupí fiktivní blondýnka, co učaruje celý svět.

Přesun prostorem, odtikávající záběr televize, odlesk v brýlích, rašící šedivé vlasy, druhá brada, pohled na modrý obzor, váš autobus má pro vás plán. Plán pro každého. Nikdy nevíte, zda se nedojdete k rvačce, během které skončí ostrý nůž mezi stehny a nebo tvrdě sevřenými víčky. Nikdy nevíte, zda vaše místo u oranžové tyče bylo to pravé, zda jste raději neměli být zticha, bez náznaku emoce, bez jakéhokoli zpomalení… Pět dní, pět hodin, pět minut a nebo pět roků… Autobus jede, anonymní řidič s ním někam uhání, vy se díváte na spolucestující a vlastně se dáváte všanc nejvyššímu veliteli.

Možná skočíte tam, kam máte. Možná ne. Autobus vás veze a je lhostejno, zda v něm stojíte a zíráte na oranžovou tyč, nebo se díváte jak mizí za horizontem vaší nečekané zastávky. Je to exkluzivní, ale je to tak. Ne, je to tak, že záleží na každém. Na jeho prioritách, přátelích, odlesku oné oranžové tyče a žehlícího prkna.

Sobota 1. dubna 23.00, Asuán

Ráno proběhlo zcela pod taktovkou včerejší pitky. Původní plán vstát v 6.30 nevyšel ani přibližně: V 8.30 mě a Viktora vzbudil Jirka s tím, že oni s Liborem vstali včas, ale čekali, až se probereme my. Dvě hodiny! Cha!

Postupně jsme se nějak vybatolili z hotelu a vydali směrem do pouště na západním břehu Nilu naproti Ausánu. Nemůžu si pomoci, ale poušť mě baví mnohem víc než památky, které jsme zatím navštívili. Smlouvací folkór už máme taky zvládnutý, Viktor investoval spoustu energie do souboje o láhev vody a nakonec to bylo se vším všudy: Přesvědčování, zapřísahání, teatrální odchody, dobíhání, představování, třepání ploutví.

Po několika dnech jsem se pořádně najedl, už jsem z těch placek začínal pomalu magořit. Oproti včerejšku už jsme aspoň trochu splynuli s okolím; víme, kam zajít na kafe a šíšu, kam naopak rozhodně nechodit a tak podobně.

Vrátili jsme se z naší šíšárny a jdeme spát. Po dnešku už ani nemáme žádný plán na budíček, bohužel ani žádný šnaps.


Chrám sv. Simeona zeshora. Je pravda, že z dálky vypadá mnohem zachovaleji. Ale tak je to se vším - i s lidma.


Pokoušeli jsme výlet a la Homer. Zatímco v Evropě by takovou památku dali pod skleněný poklop, nás spící hlídač nechal lozit nahoru a dolů. Trochu jsme trnuli, aby naše vypaseně mužné (mužně vypasené) postavy definitvně nezbořily tisíciletou stavbu.


Jít k volbám je možná sexy, ale na poušť to prostě nemá.

Ve čtvrtek 25. 5. se uskuteční Ručníkový den, tedy pocta Douglasi Adamsovi. Po celý tento den noste sebou ručník na důkaz svého stopařství.

Už jsou to tři roky co uplynuly od jedné pohádky, kterou jsem naštěstí zažil. Ty tři roky se mi zdají jako celá věčnost. Cítím, že bych chtěl znovu zažít něco jako tehdy a každým pórem svého stárnoucího těla znovu nasával tu energii, která všude kolem mne proudila. Byly to tři roky naplněné zprvu štěstím a euforií později vystřízlivěním a zděšením z vyprchávající lásky, pak strachem z něčeho co už nemůžu změnit, přišla nová láska, která v kontrastu s tím vším bolela a já marně věřil, že tenhle velký chaos ve mně urovná a nasměřuje mně ke štěstí. Nestalo se a ono to všechno bolí ještě víc než tehdy. Teď stojím na ulici, teče mi krev, vedle mně se povaluje brnění a já nějak nevím co s tím. Nový začátek? Byly to podivné tři roky, ve kterých se asi změnilo více než bych sám chtěl. Co se asi stane v těch následujících třech?

Pátek 31. března 23h, Asuán

Jsem trochu otrávenej. Přestože nás Jirka varoval, že v turisticky rušnějších místech už zdaleka nebude panovat taková idylka jako v Siwě, byl to náraz. Snaha vyběhnout s bílou kůží tady vykujuje na každém rohu. Místní už nejsou tolik přátelští a jsou tu cítit dva světy. První Asuán patří Egypťanům a Evropan z něho jenom tu a tam zachytí drobný závan. Druhý Asuán jsou nablýskané patrové lodě s kouřovými skly kotvící v přístavech, kočáry, klimatizované mikrobusy a pětihvězdičkové hotely.

Proto jsem hned po příjezdu zapadl labyrintu místních uliček a dobrou hodinu se procházel kolem. Když jsem konečně našel místo, kam snad bílí nechodí, tak mě večer vyvedl z omylu. Prašná ulice, kde jsem ještě odpoledne byl jediný běloch, se po západu Slunce změnila v jednu velikou lapačku na dolary. Čerstvě ubytovaní nebo ukotvení turisté se nesměle procházeli kolem dříve ospalých krámků a za nadšeného volání obchodníků si nechávali vnutit ty nejnemožnější cetky.

S Viktorem jsme se zkusili nenápadně vmísit do davu a taky něco ulovit. Vzal jsem ho na místo, kde jsem byl už odpoledne a kde měli takový ten tradiční arabský hábit. Když pominu problém sehnat Viktorovu velikost, narazili jsme i ohledně ceny. Hádal jsem se s ním snad čtvrthodinu, kolem nás se postupně utvořil kruh čumilů, abychom nakonec odešli s prázdnou. Chuť jsme si spravili u Eduarda, usměvavého hochštaplera s neegyptskou vizáží sňatkového podvodníka. Já jsem tam urval džezvu, Viktor splašil ohoz na břišní tance. Po cestě zpátky jsem navíc zaznamenal i další zářez - místní už mi nenabízejí jenom trávu nebo haš, propracoval jsem se už i ke štětuli. Což tady není zrovna běžný.

Uvidíme zítra. V Asuánu strávíme ještě dva kompletní dny, kdy se podíváme na druhý břeh a snad seženeme i nějaký kola na výlet. Místní prostředí dokáže člověka pořádně vysát. Jirka na to jde obráceně - vysál flašku arabského šnapsu z Káhiry a nedá dohromady jedinou větu.


Asuán se roztahuje podél jediného břehu Nilu


A na ten druhý se musí jet loďkou, mosty tady nemají


Ach

Hitlerovský smajlík pro každý den

//°:=@

10. 5. 2006 - D. Rath - zdroj: Lidové noviny, 9. 5. 2006

"Principiálně mně to nevadí."

Odpověď D. Ratha na otázku, zda by mu nevadilo sedět ve vládě podporované komunisty. KSČM je nástupkyně strany, která je zodpovědná za 243 popravených a 250.000 vězněných z politických důvodů.

2. dubna

Můj milý deníčku. Začal jsem pracovat na bakalářce. To jsem celý já, nechám si všechno na poslední chvíli. Poslal jsem vedoucímu D. už dva maily. Lidé se dělí na tři skupiny. Na ty, kteří jeli na úplné zatmění Slunce, ty, kteří zůstali doma a na ty, kteří zůstali doma a marně čekají na odpověď od těch prvních.

20. dubna

Naháněl jsem vedoucího po celém VUT. Dá to práci, protože v kanceláři ob jedny dveře už nemají nejmenšího tušení, kde by mohl být, a ve vedlejší budově nemají tušení, kdo to ten profesor D. je. Mimoto systém číslování místností je důmyslně šifrován a nevznají se v něm studenti, vrátní ani zaměstnanci fakulty. Pokud ovšem úmyslně nemlží. Snažil jsem se působit dojmem zmateného prváka a myslím, že mi to šlo dobře, ale vrátného jsem zřejmě neoblafl.

D. jsem nakonec našel. Řekl bych, že pro pevnost Boyard už mám dostatečnou kvalifikaci. Nicméně moudro otce Fura se tentokrát nedostavilo, protože když jsem se odpoledne dostavil na smluvenou konzultaci, vedoucí nikde. Usadil jsem se vidlácky s notebookem na zem před dveře, vědom si toho, že trpělivost přináší růže. Skutečně, po hodině marného sezení jsem byl jak na trní.

24. dubna

Stálo to hodně fyzických sil, ale konzultace se nakonec povedla...

28. dubna

Posílám D. první verzi textu. Tento týden jsem vůbec nebyl ve škole.

1. května

Práce nahrubo dopsána. Posílám D. druhou verzi textu. Rozesílám ji zoufale na všechny strany, Filipovi, Terezce, Honzovi, Viktorovi, ke korekturám. Sorry lidi. :) Máte to u mě.

3. května

Jdu na studijní zažádat o zrušení zápisu předmětu Základy počítačové grafiky, což paní Mitášovou šokuje. Teprve když ji ubezpečím, že jde opravdu jen o volitelný předmět, trochu se uklidní. Myslím, že jsem na naší škole za exota, protože si nezapisuju jen to, co musím, ale i to, co mě zajímá.

Doktor Horák, známý postrach studentů matematiky, mě vítá úsměvem a slovy "pane Karas, už jsme se dlouho neviděli". Asi už mám halucinace.

4. května

Dýmka s Viktorem, který mi říká, co by ještě vylepšil. Zajímavou shodou okolností mi radí přesný opak toho, co mi už říkal Filip.

5. května

Jsem na pokraji psychických sil. Termín odevzdání se blíží, D. se nevyjádřil a zdají se mi divoké sny. Bráchovi žralok ukousl obě nohy (pohled na ty pahýly mě straší ještě teď). V dalším snu jsem šel do hudebky a učitel mi sdělil, že si on a jeho dva kamarádi hodlají zasouložit a pak se kolektivně i se ženskýma zasebevraždit. Načež mě požádal, abych jim k tomu zahrál na kytaru. Můj milý deníčku, už mi z toho vážně hrabe.

tu bí kontiňůd?

P.S.: Asi mi už fakt nadobro ruplo v bedně, protože i tenhle pamflet už popáté projíždím a opravuju sloh.

Klášter sv. Simeona v asuánské poušti

Pátek 31. března 9h, někde mezi Káhirou a Asuánem (dokončení)

Cesta autobusem byla dost krušná. Noc předtím jsme se ve stanu na náhorní plošině moc nevyspali, takže jsme si všichni užili dvanáct hodin mrákot na tvrdých sedadlech. Když jsme po půlnoci dorazili do Káhiry, změnili jsme plán. Představa, že budeme ještě dalších několik hodin bdít na nádraží při čekání na vlak do Asuánu, nás nahnala do nejbližšího slušného hotelu (prokatý hotel Suisse - pozn. red.)

Ráno 30. března jsme vyspaní, umytí a dobře naložení vyrazili koupit lísty na vlak do Asuánu a obhlídnout Káhiru. Jeden den v ulicích města je prý ekvivalentem vykouření krabičky cigaret. To by odpovídalo. Káhira je obrovské mraveniště překryté vrstvou prachu a výfukových plynů. Patnáct milionů lidí a snad miliarda starších peugeotů. Přecházení libovolné silnice je tak adrenalinový zážitek. Nedaleko hotelu jsme našli také tržiště Sultan, na kterém stojí i stejnojmenný, údajně dosti levný hotel.

Zbytek dne jsme strávili čekáním na půlnoční vlak do Asuánu, který se ukázal na egyptské poměry hodně luxusním. Za pár hodin vystupujeme.


Pohled z káhirského mostu přes Nil. Naprostá většina města ale zdaleka nevypadá tak velkolepě.


Tržiště Sultan v centru, které už o skutečné Káhiře vypovídá podstatně lépe.

Pátek 31. března 9h, někde mezi Káhirou a Asuánem

Během posledních dvou dnů nebylo zrovna moc času si sednout a psát. Ale popořadě.

Ve středu 29. března ráno kolem páté ráno se někde venku za plachtou našeho stanu ozvalo zachrchlání. Byl to muezzin a jeho megafon. Už ani nevím, co se mi zdálo, každopádně sen rychle skončil a dolehla tvrdá, vlhká a studená realita stanu u libyjských hranic. Sluší se dodat, že nebyl určený pro nás, ale pro očekávané davy zatměníchtivých turistů.

Kvílení muezzina bohužel pokračovalo na etapy. Filuta se vždycky na několik vteřin odmlčel a právě v okamžiku slastného pádu zpět do hlubin nevědomí uvedl další pasáž recitálu krátkých ostrým zachrchláním. V tom okmažiku se z volného pádu stal tvrdá srážka se skutečností, že tortura ještě neskončila.

Zhruba půl hodiny po ranním vysílání jsme se postupně pobalili a po anglicku zmizeli ze stanu. Téměř automaticky jsme zamířili ke kavárně u Tančícího koně, zatímco všude kolem nás začala padat hustá mlha. Z ní se nořili policajti, vojáci a další kvaziorganizítoři dnešního chaosu, na který už dorazily první autobusy. U Tančícího koně se k našemu zoufalství objevili také včerejší trubadúři a jejich epileptické představení. Jirka odkudsi z mlhy a davu vylosoval Marcela Bělíka.

Postupně s tající mlhou v nás začal sílit pocit, že tu vlastně nechceme být. Po chvilce dohadování s nervózním a anglicky nehovořícím vojskem jsme se usadili na serpentině vedoucí od libyjské hranice a oficiálního pozorovacího stanoviště směrem dolů k As Sallum. Odtud jsme měli krásný výhled na moře a město. Navíc nikde ani noha, pouze kolem sporadicky projela vojenská hlídka na motorce nebo v autě - po zatmění se měl totiž tudy vracet sám veliký Husní, pro zmatení nepřítele na stanoviště dorazivší hned dvěma vrtulníky.

Stihli jsme to tak tak. Věci jsme začali vybalovat krátce po 1. kontaktu a postupně jsme všechno včetně žluté opoce olepili stříbrnou fólií. Zatmění samotné přitom nemá cenu popisovat - prostě to nejde. Hra světel a stínů, kvílení muezzinů nad zavírajícím se okem Alláha, zářící mořská hladina, koktejl adrenalinu a endorfinu, vlk. Asi nejkratší čtyři minuty v mém životě. Po zatmění jsme všechno naházeli do batohů a seběhli dolů k autobusům, přičemž jsme jako zázrakem stihli jediný spoj, který jel až do Káhiry. Všechno zkrátka vyšlo. Pouze Libor osiřel, jeho dočasná choť se o nás trhla a vydala se jiným autobusem zpět do Siwy.

... to be continued


Ranní obhlídka okolí stanu, vzadu je vidět hospoda u Tančícího koně


Tento autobus nebyl zdaleka jediný, který zapadl


Výhled z našeho pozorovacího stanoviště


Stařec a moře


Zkouška ostrých stínů pár minut před začátkem úplného zatmění


Viktor je zkrátka lepší

aneb Pouštní lišku kousnul vlk...

Pissing time at the edge of the world

Kdysi jsem záviděla lidem, co mají auto a jezdí si s ním ráno pěkně do práce (pokud na to mají peníze). Člověk si sedne za volant a do 15 minut musí být kdekoliv v práci. Pěkně v pohodlí, nemusí se mačkat v tramvaji se svými spoluobčany a čichat směs parfému a lidského potu. Dnes ráno jsem si to mohla již po druhé vyzkoušet i já. Už kdysi mě Petr chtěl vzít do školy autem, páč to měl po cestě. Ze Starého Lískovce mi cesta na fakultu kombinovanou dopravou trvá obvykle 30 minut. (Nepočítám lokální a časově omezené kolony na Úvoze). Již tehdy jsem poznala, jaké to je, snažit se před 8. hodinou ranní dostat do centra. I chůze je rychlejší. Do školy jsem přijela po 35 minutách, takže kdybych jela tramvají a poté přestoupila na trolejbus, i s čekáním bych byla ve škole dřív. Jenže dnes jsme zvolili jinou trasu, kterou Petr jezdí často a ještě nikdy tam nezažil větší kolonu nebo zácpu. Pisárecký tunel a obchvat. Normálně mu prý cesta ze Starého Lískovce až do Králova pole trvá jen 10 minut! No jenže dnes, nejspíš zásluhou mé přítomnosti v autě, se kolona vytvořila a to dost zásadního charakteru. Po 20 min to vzdávám a přecházím mezi návaly aut přes silnici na druhou stranu, kde stojí autobusová zastávka. Je to zastávka na znamení. Stojím 5 minut, pořád žádný autobus. Petr už dávno ujel z mého dohledu, a tak začínám pochybovat o správnosti mého rozhodnutí. Po chvíli se ze zatáčky vynořuje autobus, mávám jak o život, ale řidič se na mě jen podívá s nechápavým výrazem a jede dál. Jede dál! Cože? Já už měla být dávno ve škole, stojím někde v pisoárkách a on si jede dál? Po chvíli mi začne hryzat ten malý červíček někde hluboko v mozku, že tohle sice zastávka kdysi byla (je to ta sedací s reklamami po bocích, pěkně prosklená), ale nyní už ne. Zastávka je asi o 150 metrů posunutá směrem do města. Ale že by se někdo obtěžoval tam alespoň něco někde napsat, to ne...Jdu tedy po chodníku, kolem mě projede v jednu chvíli asi dalších 5 autobusů, já nadávám jak o život a mám chuť vraždit. Do školy přicházím po 50 minutách... Ode dneška už se budu držet pouze městské dopravy, alespoň tím budu méně škodit přírodě. Snad.
PS: jen malá reklama, kdyby vás někoho zajímaly mé výtvory, má možnost si je přečíst a podívat se na ně na mém novém blogu zde http://vetrolam.blogspot.com.

Úterý 28. března 19h, As Sallum

Zatím nejbizarnější den z celé cesty. Odjezd ze Siwy jsme naplánovali na 6.30 a kupodivu vše klaplo. Ve stanovený čas dojela k hotelu dodávka, koukali jsme na ni s Liborem ze střechy hotelu, zatímco jsme se cpali ještě teplou chlebovou plackou a komentovali jednu holku, která opodál na té samé střeše cvičila jógínský pozdrav Slunci (které zrovna vycházelo). Vyzbrojeni hromadou chlebových placek, u místního pekaře za 5 piastrů kus (20 hal.), akční žlutou opocí a čtyřrazítkovým papírem jsme se vydali směr As Sallum.

Ahmed se při odjezdu jen tak letmo zmínil, že řidič dodávky neumí anglicky. A to byl problém. Den předtím jsme s Ahmedem nejmíň čtyřikrát probírali trasu, během cesty jsem řidiče dvakrát upozorňoval, že NECHCEME jet až k Marsa Matrouh, jednou jsem mu to i nakreslil, ale bylo to k ničemu. Řidič odbočil k As Sallum až na poslední zatáčce, tedy přesně tam, kde neměl. Mezitím jsme minuli hned několik odboček vlevo. Některé vedly k vojenským základnám, jiné byly zatarasené nebo naopak úplně opuštěné.

Po odbočení na západ podél pobřeží jsme po chvilce napětí minuli Sidi Barani, kde měl být první checkpoint. Nebyl. Klíčící radost rychle opadla poté, co jsme před As Sallum dorazili ke skutečnému checkpointu. Viktor vystartoval se čtyřrazítkovým papírem, ale zabralo to jen napůl. První hlídka, ta více gumová a méně protřelá, nás pustila dál. Bohužel přímo ke zkušenější, která nás už nekompromisně obrala o 100 babek za kus. Naše žlutá opoce se ještě pro jistotu nabídla, že bude něčí formální manželkou, aby údaje na papíře v porovnání s realitou nevypadaly tak křiklavě. Volba padla celkem pochopitelně na Libora, který se jako obvykle nebránil.

Poté, co jsme s autem vyšplhali nad As Sallum, jsme propadli beznaději. Řidič odjel a my zůstali uprostřed gigantického staveniště, které se ještě teď chystá na zítřejší příjezd samotného Husního. Kolem nás pobíhají tančící koně, vřeští jakési arabské trumpety, ve stáncích čekají na zatím ještě neexistující zákazníky, asfaltují silnici k Husního tribuně, pokouší se pomocí banánků zapojit čerstvě zakopané lampy veřejného osvětlení. Standovi je pořád ještě špatně, pomalu se chystáme vysquatovat jeden ze stanů pro zítřejší hosty a já už skoro nevidím na psaní. Dnešní den byl jedna dlouhá ukázka egyptského smyslu pro organizaci čehokoliv.

Západ Slunce nad pohořím Sinai