Panev

Určitě jste si už taky všimli, že se životem -- jako bílá niť v červených trenýrkách, v nichž pobíhali spartakiádní cvičenci pod diktátem songů Michala Davida -- že se životem proplétají nejrůznější řetězce neuvěřitelných náhod, které často vedou k nečekaným, překvapivým a mnohdy bizardním koncům... Něco takového jsem zažil už několikrát -- jedna taková sekvence například trvala přes rok a vedla k mé návštěvě Angole -- naposledy v sobotu večer, kdy jsem za pouhé dvě hodiny poctil návštěvou nefalšovanou "satanskou" mši...

Vážně. Bylo kolem desáté hodiny večerní a my překročili rakouské hranice, při návratu z týdenního plachtění Jaderským mořem. Zcela automaticky jsem si zapnul svůj neroamingový mobil a jal se vybírat (a taky posílat) ty skvělé, bezháčkovité esemesky od kamarádů, kamarádek, příbuzných i nebuzných... Přesně ve 22:46, v době, kdy jsme byli asi dvacet kilometrů před Brnem -- po 12hodinové a více než tisícikilometrové cestě -- přišla následující zpráva: Leon: Cus jirko jestli si doma tak nam zamavej.Stojime z alesem na zastavce trolejbusu :) Bohužel, nešlo to udělat. Chtěli jsme se ještě před vjezdem do sychravého Brna navštívit nonstop Tesco a navíc -- jak už jsem se zmínil -- nebyl jsem v Brně. Krásně nečekaná vzpomínka mi však vnukla myšlenku... Co kdybych šel s kámoši pařit? Jak jinak by se měl totiž zakončit krásný týden pod romantickou plachetnicí než důkladným vyhodnocením celé akce?

Bohužel, esemesky nějak zklamaly, došlo ke zpoždění a nepředání patřičných instrukcí a tak jsem se o půl dvanácté ocitl sám v rozsvíceném bytě. Jenže ouha... než jsem do sebe dostal dvacet dega vlašáku, ozval se zvonek u dveří dole ve vchodu, kde stál můj bratr s řadou svých kámošů... (Vsuvka: Pak se ukázalo, že jeden z nich chodí hrávat volejbal s Viktorem Votrubou a Filipem Hrochem... Že je ten svět malej, co?) Jdeme kolem, vidíme, že svítíš, tak pojď s námi do Flédy na pivo... Trvalo to jenom minutu, než jsem na sebe hodil šustku a už jsme kráčeli zamlženou ulicí... No a pak to přišlo. Otevřely se dveře, my vpluli do Flédy a ocitli se v pekle...

Všude byli černí havrani... Jeden s fialovými vlasy, ve věku něco mezi osmnácti a smrtí... Druhý převlečený za nefalšovaného pátera od svatého Jakuba. Holka s vlasy upravenými v podobě hlavní hrdinky z Adamsovy rodiny. Jiná vypadala jako černá kurva od nás z rohu... Mezi nimi pak poletoval chlapobap s tmavou sukní, síťovým tričkem ozdobeným mumifikovanou myší, ne nepodobný zpěvákovi ze skupiny The Cure -- avšak po třech panácích absintu a půl kilu lysohlávek... Atmosféru černooděnců, vyšperkovaných černými fleky kolem očí, tmavě lakovanými nehty, sametovými rtěnkami, bičíky, obrácenými kříži... dokreslily brutální výkřiky apokalyptické skupiny Alvaréz Peréz, které šly zařadit někam mezi dávivé zvracení, chorálový zpěv Puritánů šestnáctého století a hlášení nádražního rozhlasu těsně před pádem komunismu. Na šestém nástupišti brněnského perónu, hned vedle stánku na levnou krásu, odkud se odjíždělo někam směrem na Tetčice. No prostě, něco neuvěřitelného...

Asi mi lehce uvěříte, že jsem si připadal jako v některé z povídek od Stephena Kinga, které mi na cestu lodí věnoval David. Stačilo jednoduše přivřít oči a nechat se strhnout tou ponurou atmosférou... Hudba, vzduch cementovaný cigaretovým kouřem, dunivé vibrace dekadentní hudby, davy umírajících, jejichž rakve byly opřeny o zeď Štefánikovy ulice... Chyběly už jen zapálené hromnice, krvácející podřízlé jehně, babské ucho, pentagramy -- pardon, těch tam bylo neúrekom -- a krásné, na kamenném loži obětované panny... I když, hezkých ženských, byť v podobě leukemiček po desáté chemoterapii a třetím vražedném ozařovaní, bylo na černém sabatu až nečekaně moc.

Jsem ujetej, když se mi líbí takové, ponuře černé ženské? Jsem nadrženej, když bych chtěl píchat čarodějnici, která ve stavu extáze překusuje netopýra? Jsem normální, když jsem s obdivem zíral na černé kalhotky jedné satanistky, co s ladností černého kočky vyplula z temného sálu?

A nebo mne jen ten svět temné svátosti, kdy se i chlapi zmalují drahými šminkami tak, aby připomínali chodící umrlce, jsou na to hrdi, jsou z toho happy a jsou z toho na vrcholu blaha, strhnul do svého vnitřního víru, jenž končí čtením starých druidských textů, přivoláváním apokalyptických vizí a pokusy ovládnout ty druhé? Vše je zapsáno v runách, v nerozluštitelných uzlících, které nám zachovali Aztékové, v rozpadajících se hliněných destičkách ukrytých v jeskyním kolem Eufratu a zbytcích papyru někde kolem Jeruzalému...

Nikdo neví, co je pravda, co je lež. Zda se jednou v noci stěna vaší ložnice neprohne a před vámi se neotevře brána do světa za řekou Styx. Zda se při pozdním návratu v zákoutí z tím krásným keřem nepohne temný stín, nepraskne žárovka na chodbě a nepovolí brzdy auta po generální opravě... Nikdy nevíte, zda někdo nemá v plechové krabičce schovanou vaši figurku z hlíny promíchanou s prstí ze hřbitova a ozdobenou kousky oblečení, které jste skutečně někdy nosili... Nikdy si nemůžete být jisti, že vaše ponuré fantazie zůstanou za bezpečnou hranicí nepřekročitelné bariéry snu a bdění... Co když si z těchto okamžiků, o kterých se nám většinou jenom zdá, co když si z těchto chvil na hranici bdění a bezvědomí, postupně nevynášíme drobná stignamata... Co když po kouscích nepřivádíme na tento svět ty nejděsivější noční můry... Možná jsou někteří lidé -- právě ti, co přišli na Flédu oslavit samotného démona všech démonů -- citlivější a podvědomě se na příchod temných úsvitů a smutných západů připravují... Možná právě oni přivítají tyto červivé dny, kdy shoří bible, korány, modlící se praporky i přírodní svatyně, s otevřenou náručí... Možná půjdou do pekla jako první, možná až po nás... Možná jediní přežijí...

Seděli jsme na Flédě, s bratrem i jeho dvěma kámoši, s pokleslou spodní čelistí sledovali "tradiční slet příznivců gothiky" a doufali, že nás nikdo neuřkne, neřkuli neuhrane. Člověk totiž nikdy neví... Mrtví se přece vracejí, duchové nezřídka probouzejí a démoni občas číhají... A vy nikdy nevíte, jaký černý los vám zrovna vytáhnou...