Panev

V pondělí by si pozorný člověk mohl všimnout jen slabé náznaky sněhu, zato v úterý se počasí se sněhem pěkně vyřádilo.
Sníh padal a padal ... Dřívější autobus z Opavy bych už nestíhala, neboť učitel výuku trochu prodloužil. Čili jela jsem až následujícím spojem. To už sníh jen nepadal, ba přímo hustě chumelil. Copak se asi nestalo ... Autobus zůstal trčet mezi dvěma vesničkami (Štáblovice a Mikolajice) zhruba v polovině mezi nimi. Vpředu auta, za autobusem auta, která se však otáčela a jela oklikou, až na nějaké zoufalce (či optimisty), kteří čekali taky. Řidič si sice zavolal vysílačkou v autobusu ať přijedou silničáři, ti si však dali pěkně načas. Obrovské závěje, přes které se místy dala cesta jen tušit, stále hustá chumelenice. Kdyby to tak člověk vědel, zašel by si třeba před cestou na toaletu, že? A na místě stání to teda nešlo. Letáky ráno vytažené ze schránky by sice nahradili toaletní papír, avšak všude okolo jen bílé pole, reflektory aut ... Útěchou bylo, že jsem tento pocit neměla sama :-). Zatímco lidé z Mikolajic už dávno šli domů pěšky a kuřáci už měli vykouřeny tři cigarety, vedli jsme se dvěma sousedy na zadním sedadle vtipné řeči, který ostatním cestujícím, horlivě používajících mobily, asi připadaly nevhodné a trapné :-).
Cestářů jsme se nakonec dočkali, ti ale nepochopitelně dlouho stále pořád a pořád stáli na jednom místě. Z vysílačky přišla rada, ať se autobus vrátí zpět do Štáblovic a objede to přes nějaké jiné vesnice. Řidičova odpověd - že nebude přece 2 km couvat (což bylo rozumné, při couvání bychom určitě navíc zapadli).
Stáli jsme tam přes hodinu, pak už se cesta "pročistila". Místo příjezdu 19:30 autobus dorazil do Vítkova 20:45.
Závěrem můžu říct, že tato cesta nebyla aspoň stereotypní a i tak jsou bílé Vánoce stejně krásnější než ty bez sněhu. A úplně nejkrásnější jsou šťastné a veselé Vánoce, strávené v klidu a pohodě, a takové já přeji vám.

Nechápu to. Člověk může radit, tvořit zásady, dávat příklady ze života, neustále varovat, ale je to marné. Stejně mu přijde esemeska o tom, že je to v prdeli, že se pravidla rozplynuly a ještě něco o chemii a o řiti. Bullshit!!! No vím, je to těžké, ale aspoň jedna malinká rada. Pokud jdete na rande, nazujte si ocelové boty, aby jste neuletěli někam do oblak, až vám bude nějaký ten sladký medvídek našeptávat kupu růžových řečí, které budou smrdět jako pokoj, který právě prodělal bouřlivou fekálpárty.

I když tady moc často odkazy nedáváme, tyhle stránky si to dle mého názoru zaslouží. Myslím si totiž, že se jedná o zajímavý počin v oblasti české hudby. Je to Bombaj – internetové hudební vydavatelství, ve kterém si můžete po internetu zakoupit hudbu za rozumné ceny.

Vydává ještě nepublikované nahrávky a to buď celé alba nebo jednotlivé písničky. Ke každé skladbě je třicetisekundová ukázka. Několik skladeb je k dispozici i zdarma.

Už několikrát jsem slyšel od kamarádů a známých "co se Ti stalo?", "proč jsi smutný?", "co se děje?" a podobné otázky týkající se mé nálady a to i v případě, že jsem měl dobrou náladu a tvářil jsem se, dle mého názoru, optimisticky a dokonce i s úsměvem. Někteří kamarádi mě dokonce při fotografování vyzývají, abych se do foťáku řechtal, že prý jen tak vypadám normálně. A tak jsem si říkal, že vlastně ani pořádně nevím jak se tvářím a jak vypadám. Svůj obličej zahlédnu akorát ráno na pár chvil, když na sebe cákám silně chlorovanou vodu a pravda, žádna sláva to není. Pokrčená a nateklá maska s nepřítomným výrazem. Ale uvažte, kdo bude o půl páté ráno vypadat pěkně, že? Tak jsem se rozhodl, že si odpoledne na chvilku stoupnu před zrcadlo a budu se tvářit nejdřív jak se cítím při špatné náladě, neutrální a nakonec při optimistické. Zhrozil jsem se. O prvním ksi(y)chtu se raději ani zmiňovat nebudu, při druhém jsem se tvářil jako kdybych snědl kupu sraček a při tom optimistickém jsem se tvářil sice jakž takž, ale k optimistickému pohledu to mělo daleko. Co naplat, už to asi nezměním. Takže až mě někdy potkáte a já vám budu připadat, že se tvářím jako bych prodělal koloskopické a endoskopické vyšetření zároveň, tak ve sktučenosti určitě prožívám vnitřní klid, mír a spokojenost.

Tak vám řeknu, to jsou pro mě skuteční frajeři. A kdo? No všicni ti co se každé pracovní ráno navlečou do hader, osedlají svoje kolo a vyrazí do mrazu a tmy vstříct osmihodinové pracovní době. Až mě mrazí, když vidím ve tmě na krajnici červeně blikající světlo a děkuji všem bohům, že můžu sedět, oproti venku, v teplém autobusu. Vím co to je, jet každý den několik kilometrů do práce na kole, tam makat nejenom osm hodin a potom zase domů. Řeknu vám, to má člověk v hlavě jen několik myšlenek. Sprcha, jídlo, spát. Aspoň nezbývá člověku čas přemýšlet o hovadinách. A když už o něčem přemýšlí, o čem je přesvědčen, že hovadina není, tak se nakonec stejně přesvědčí, že to hovadina je a o lidech ani nemluvě. A proto NASRAT vážení sladcí medvídci se srdcem černým jako karbonský uhel! Seru na vás a vaše namalované masky, pod nimiž se skrývá hniloba.
Každopádně ať žije cyklistika.

Dneska se na výjezdu z Havířova vytvořila kolona aut, která sahala od kruhového objezdu (tam bylo to nejužší místo) až po křižovatku u obchodního domu Elán a nepomohlo by jí ani kysané (dobře omaštěné) zelí zalité čerstvým mlékem. Já jsem bohužel seděl v jednom z autobusů, který se tuto relativně krátkou vzdálenost snažil překonat a představoval jsem si co všechno mohlo něco takového způsobit (meteorický kráter, rozvodněná Lučina, protest ekologických aktivistů atd.).

O to větší bylo překvapení, když na "kruháči" stály dva mírně dotknutivší se automobily a několik policistů řídících provoz. Každopádně zásluhou této "zácpy" se moje cesta do práce protáhla zhruba o půl hodiny...