Panev

– 14.5.06 –

Ten je moc velký, ten se tam nevejde (10)

Pátek 31. března 23h, Asuán

Jsem trochu otrávenej. Přestože nás Jirka varoval, že v turisticky rušnějších místech už zdaleka nebude panovat taková idylka jako v Siwě, byl to náraz. Snaha vyběhnout s bílou kůží tady vykujuje na každém rohu. Místní už nejsou tolik přátelští a jsou tu cítit dva světy. První Asuán patří Egypťanům a Evropan z něho jenom tu a tam zachytí drobný závan. Druhý Asuán jsou nablýskané patrové lodě s kouřovými skly kotvící v přístavech, kočáry, klimatizované mikrobusy a pětihvězdičkové hotely.

Proto jsem hned po příjezdu zapadl labyrintu místních uliček a dobrou hodinu se procházel kolem. Když jsem konečně našel místo, kam snad bílí nechodí, tak mě večer vyvedl z omylu. Prašná ulice, kde jsem ještě odpoledne byl jediný běloch, se po západu Slunce změnila v jednu velikou lapačku na dolary. Čerstvě ubytovaní nebo ukotvení turisté se nesměle procházeli kolem dříve ospalých krámků a za nadšeného volání obchodníků si nechávali vnutit ty nejnemožnější cetky.

S Viktorem jsme se zkusili nenápadně vmísit do davu a taky něco ulovit. Vzal jsem ho na místo, kde jsem byl už odpoledne a kde měli takový ten tradiční arabský hábit. Když pominu problém sehnat Viktorovu velikost, narazili jsme i ohledně ceny. Hádal jsem se s ním snad čtvrthodinu, kolem nás se postupně utvořil kruh čumilů, abychom nakonec odešli s prázdnou. Chuť jsme si spravili u Eduarda, usměvavého hochštaplera s neegyptskou vizáží sňatkového podvodníka. Já jsem tam urval džezvu, Viktor splašil ohoz na břišní tance. Po cestě zpátky jsem navíc zaznamenal i další zářez - místní už mi nenabízejí jenom trávu nebo haš, propracoval jsem se už i ke štětuli. Což tady není zrovna běžný.

Uvidíme zítra. V Asuánu strávíme ještě dva kompletní dny, kdy se podíváme na druhý břeh a snad seženeme i nějaký kola na výlet. Místní prostředí dokáže člověka pořádně vysát. Jirka na to jde obráceně - vysál flašku arabského šnapsu z Káhiry a nedá dohromady jedinou větu.