Panev

Sobota 1. dubna 23.00, Asuán

Ráno proběhlo zcela pod taktovkou včerejší pitky. Původní plán vstát v 6.30 nevyšel ani přibližně: V 8.30 mě a Viktora vzbudil Jirka s tím, že oni s Liborem vstali včas, ale čekali, až se probereme my. Dvě hodiny! Cha!

Postupně jsme se nějak vybatolili z hotelu a vydali směrem do pouště na západním břehu Nilu naproti Ausánu. Nemůžu si pomoci, ale poušť mě baví mnohem víc než památky, které jsme zatím navštívili. Smlouvací folkór už máme taky zvládnutý, Viktor investoval spoustu energie do souboje o láhev vody a nakonec to bylo se vším všudy: Přesvědčování, zapřísahání, teatrální odchody, dobíhání, představování, třepání ploutví.

Po několika dnech jsem se pořádně najedl, už jsem z těch placek začínal pomalu magořit. Oproti včerejšku už jsme aspoň trochu splynuli s okolím; víme, kam zajít na kafe a šíšu, kam naopak rozhodně nechodit a tak podobně.

Vrátili jsme se z naší šíšárny a jdeme spát. Po dnešku už ani nemáme žádný plán na budíček, bohužel ani žádný šnaps.


Chrám sv. Simeona zeshora. Je pravda, že z dálky vypadá mnohem zachovaleji. Ale tak je to se vším - i s lidma.


Pokoušeli jsme výlet a la Homer. Zatímco v Evropě by takovou památku dali pod skleněný poklop, nás spící hlídač nechal lozit nahoru a dolů. Trochu jsme trnuli, aby naše vypaseně mužné (mužně vypasené) postavy definitvně nezbořily tisíciletou stavbu.


Jít k volbám je možná sexy, ale na poušť to prostě nemá.