Panev

Pátek 31. března 9h, někde mezi Káhirou a Asuánem

Během posledních dvou dnů nebylo zrovna moc času si sednout a psát. Ale popořadě.

Ve středu 29. března ráno kolem páté ráno se někde venku za plachtou našeho stanu ozvalo zachrchlání. Byl to muezzin a jeho megafon. Už ani nevím, co se mi zdálo, každopádně sen rychle skončil a dolehla tvrdá, vlhká a studená realita stanu u libyjských hranic. Sluší se dodat, že nebyl určený pro nás, ale pro očekávané davy zatměníchtivých turistů.

Kvílení muezzina bohužel pokračovalo na etapy. Filuta se vždycky na několik vteřin odmlčel a právě v okamžiku slastného pádu zpět do hlubin nevědomí uvedl další pasáž recitálu krátkých ostrým zachrchláním. V tom okmažiku se z volného pádu stal tvrdá srážka se skutečností, že tortura ještě neskončila.

Zhruba půl hodiny po ranním vysílání jsme se postupně pobalili a po anglicku zmizeli ze stanu. Téměř automaticky jsme zamířili ke kavárně u Tančícího koně, zatímco všude kolem nás začala padat hustá mlha. Z ní se nořili policajti, vojáci a další kvaziorganizítoři dnešního chaosu, na který už dorazily první autobusy. U Tančícího koně se k našemu zoufalství objevili také včerejší trubadúři a jejich epileptické představení. Jirka odkudsi z mlhy a davu vylosoval Marcela Bělíka.

Postupně s tající mlhou v nás začal sílit pocit, že tu vlastně nechceme být. Po chvilce dohadování s nervózním a anglicky nehovořícím vojskem jsme se usadili na serpentině vedoucí od libyjské hranice a oficiálního pozorovacího stanoviště směrem dolů k As Sallum. Odtud jsme měli krásný výhled na moře a město. Navíc nikde ani noha, pouze kolem sporadicky projela vojenská hlídka na motorce nebo v autě - po zatmění se měl totiž tudy vracet sám veliký Husní, pro zmatení nepřítele na stanoviště dorazivší hned dvěma vrtulníky.

Stihli jsme to tak tak. Věci jsme začali vybalovat krátce po 1. kontaktu a postupně jsme všechno včetně žluté opoce olepili stříbrnou fólií. Zatmění samotné přitom nemá cenu popisovat - prostě to nejde. Hra světel a stínů, kvílení muezzinů nad zavírajícím se okem Alláha, zářící mořská hladina, koktejl adrenalinu a endorfinu, vlk. Asi nejkratší čtyři minuty v mém životě. Po zatmění jsme všechno naházeli do batohů a seběhli dolů k autobusům, přičemž jsme jako zázrakem stihli jediný spoj, který jel až do Káhiry. Všechno zkrátka vyšlo. Pouze Libor osiřel, jeho dočasná choť se o nás trhla a vydala se jiným autobusem zpět do Siwy.

... to be continued


Ranní obhlídka okolí stanu, vzadu je vidět hospoda u Tančícího koně


Tento autobus nebyl zdaleka jediný, který zapadl


Výhled z našeho pozorovacího stanoviště


Stařec a moře


Zkouška ostrých stínů pár minut před začátkem úplného zatmění


Viktor je zkrátka lepší