Panev

Zeny jsou posedle aktivitou. Nechapou, ze nejdulezitejsi veci v zivote je odpocinek. Kdyz clovek odpociva, tak udela nejvic prace. Dokaze si totiz srovnat spravne v hlave myslenky a druhy den uz pak jen rekne ostatnim, co maji delat. A oni to udelaji; odpocinuty clovek totiz disponuje podivuhodnou psychickou silou, ktera druhe nuti ho poslouchat.

Najist a lehnout - to je v zivote to nejdulezitejsi, rikaval muj pradedecek. Byl legionar a prosel celou Sibir, takze vedel, co je zivot. Takovouhle zivotni moudrost ale zeny nedokazou obsahnout. Dokazuje to jasne i dalsi z mych pripadu: Pripad posedle aktivity.

Minuly prodlouzeny vikend jsem z venkova privezl do Prahy mamu se psem. Hodlal jsem si poradne odpocinout, coz se prvni dva dny darilo. Mama udelala rizky a cetla si vytecne memoary hrabenky Sternbergove Cesta. Ja jsem travil veskery cas v posteli nad Johnsonovymi Dejinami zidovskeho naroda. Vypnul jsem i mobil, abych se vyhnul ruznym lakadlum v podobe kamaradu, chystajicich se vytahnout me z utulneho bytu do baru.

Kdyz cely den pospavam a netrham sebou hruzou pri kazdem zazvoneni mobilu, stavam se lepsim clovekem. V tom polozasnenem oparu se stavam svobodnym, pevnym a integralnim. Nemam zadne obavy z budoucnosti, mam jasny nazor na vetsinu moznych otazek a jsem schopen zvladnout jakykoli ukol.

Po dvou dnech jsem tedy v tomto buddhovskem stavu vstal z postele, cvicne mobil zapnul a rozhodl se vlezt si do vany. Chtel jsem se cestou obyvakem pokochat pohledem na morske akvarium, spocinout zrakem na svetylkach sve hi-fi sestavy a mozna i zapalit maly ohen v krbu, nebot muj malostransky byt ma tluste zdi a je v nem i v lete prijemne chladno. Prochazel jsem sebevedome svym teritoriem ... kdyz tu jsem v obyvaku narazil na matku.

Uz nelezela poklidne a necetla si memoary hrabenky Sternbergove, nybrz v jakemsi pracovnim habitu a se satkem na hlave tam cosi kutila u meho pracovniho stolu. V jedne ruce hadr a v druhe KYBL SE SPINAVOU VODOU!

"Prosim te, co tady delas?" zeptal jsem se lehce podrazdene.
"Co bych tu asi tak delala," odpovedela matka urazene.

V tu chvili zazvonil telefon, ktery jsem zapomnel zase vypnout. Kamarad produkcni volal, ze stoji pred domem s kazetou s cerstve sestrihanou reklamou pro jednoho z klientu nasi reklamni agentury.

Sel jsem otevrit a odlozil si telefon na podlahu pred dvere obyvaku. Polozil jsem ho tam jeste spolu s knihou a poznamkovym blokem, coz byly vsechno veci, ktere jsem si hodlal vzit s sebou do vany. Kdyz jsem se do bytu vratil, kazetu jsem odlozil na hi-fi sestavu a snazil se vpravit zpatky do puvodniho rytmu. Nekde byl ale nejaky problem. Neco se zmenilo a to me znervoznovalo. Co jsem to vlastne chtel? Sel jsem do koupelny ... Ano! Na podlaze, kam jsem si odlozil knihu a blok nic nebylo. V tu chvili se v chodbe opet zjevila matka s kyblem.

"Musis uklizet prave ted?" zeptal jsem se. "Kde jsou ty veci?"
"Jaky veci?"
"No ty co tady lezely."

"Tamhle jsem je polozila," odpovedela matka a odesla i s kyblem do koupelny, aniz by nejak specifikovala, co ma na mysli slovem tamhle. V tu chvili zapipal telefon a objevila se zprava od me pritelkyne, pobyvajici o vikendu u rodicu na Morave:

VAZNE MI NEVADI ZE MI NEODPOVIDAS, VIM ZE PRO TEBE NEJSEM DULEZITA A CHAPU ZE MAS TOLIK PRACE, ABY SIS NENASEL ZA CELY VIKEND ANI MINUTU NA TO ABYS MI ZAVOLAL. DEKUJU ZES MI ZKAZIL VIKEND.

Telefon jsem odlozil a presel do koupelny. Tam byla vana, do ktere jsem se jeste pred nekolika minutami hodlal uchylit, do vany plne horke vody a pokracovat tam ve sneni o svete, kde mam vsechno pod kontrolou. V koupelne matka usilovne drhla okno, na ktere jsem pred tydnem pracne sprejem v nekolika vrstvach nanasel ledove kvety , nebot okno je zhruba metr nad urovni konce venkovniho schodiste Janskeho vrsku.

"Mohla bys toho nechat?"
"Ale prosim te," odvetila matka a zacala lomcovat klickou okna. Do koupelny, kam jsem se pred chvilkou chystal ulehnout, ted meli nahlizet vsichni turiste prochazejici Nerudovou ulici.

"Nech to okno bejt!" Zvysil jsem podrazdene hlas. Matka se na me podivala, zasmala se a rekla: "Ty jsi blazen!"

Pomalu jsem citil, jak mi z hlavy mizi veskery dusevni klid nabyty cetbou historie zidovskeho naroda. Pokusil jsem se opanovat a promluvit inteligentne tak jak jsem to nedavno odkoukal od Igora Chauna: "Nech prosim to okno byt a neuklizej tady," rekl jsem.

"Ty snad nejsi normalni," pravila matka a zabrala za klicku, ktera ji zustala v ruce. "Nemas sroubovak?"
"Ne, nemam," odpovedel jsem.
"Podej mi sroubovak," navazala matka a zacala vytirat podlahu. Ledove kvety na okne se ji podarilo skutecne zcasti setrit, takze do okna nakukoval hloucek italskych turistu. V tu chvili opet zapipal telefon a display oznamil:

DEKUJU ZE MI NEODPOVIDAS ANI TED, ASI PRO TEBE NIC NEZNAMENAM. ZITRA RANO ODLETAM SE ZANETOU DO MONAKA A CESTA ZPET UZ NEVEDE. UZ NEMAM SILU TO RESIT. KAZDA JINA ZENSKA BY SE S TEBOU UZ NEBAVILA. MAS PSYCHICKOU PORUCHU A NEJSI NORMALNI.

"Mohla bys laskave odejit z te koupelny?" oslovil jsem matku rozcilene.
"Ty nejsi normalni," odpovedela matka a zacala si ve vane napoustet novy kybl vody.

Vztekle jsem sundal ze zdi brokovnici, jak Terminator zalomcoval pazbou, postavil se razne mezi dvere a ... ale kdepak. Za prve zadnou brokovnici nemam, za druhe jsem nechal matku uklizet, za treti jsem poslal pritelkyni esemesku s veselymi smajliky a za ctvrte jsem se odebral do baru BlueLight.

A pro vas, mile ctenarky, to znamena jedine: kdyz muzi odpocivaji, neruste je. Nechci totiz videt, jak by brzo vypadal Terminator, kdyby mu po byte chodila mama s kyblem a pritelkyne psala podobne esemesky.

(c) Goldlabel