Panev

Někteří z vás víte, že poté, co jsem zběhla ze studia astronomie, jsem se vrhla na elektrotechniku, kterou jsem začala studovat i na VUT (původně teda jen proto, abych tam dostala koleje). Na VUT máme povinnou praxi, a protože ze mně snad jednou bude biomedicínský inženýr, přišlo mi logické hledat si stáž přímo v nemocnici. Rozeslala jsem tedy asi 7 mailů do všech velkých nemocnic v Brně a čekala na výsledek. Jako první se, což mě opravdu potěšilo, ozvala nemocnice největší - Bohunice - kam jsem doufala, že bude nejsnadnější se dostat. Potěšená jsem ale byla pouze do chvíle, než jsem se v mailu dočetla k větě, že stáže pro nemediky sice lze zařídit, ale že jsou placené...No tedy...je mi jasné, že informace jsou cenná věc, ale nečekala jsem, že se s takovým tržním mechanismem setkám zrovna tady. Samozřejmě jsem na tenhle mail už neodpověděla, jejich chyba, neví, o jakého génia přišli...Druhou nemocnicí, která odepsala, byl Masarykův onkologický ústav. Tady už vedení bylo mnohem vstřícnější, dokonce mi měly být zpřístupněny všechny přístroje, které jsem jen chtěla. A tak jsem podepsala smlouvu a 18. července stála nevyspaná v 7 h ráno u hlavní brány...

DEN PRVNÍ
Vyzvedl si mě vedoucí ústavu radiologické fyziky, kde jsem měla celých 14 dní působit, a na úvod mě strčil do zasedací místnosti, kde už sedělo asi 5 doktorů. "Tak se u nás posaďte, slečno," vybídli mě a já si v tu chvíli pomyslela: A jéje, teď se mě začnou vyptávat třeba na to, co si pamatuju o rentgenovém záření...Nicméně jsem přecenila svou důležitost - doktoři prostě měli ráno poradu a vedoucí ústavu mě zatím neměl kam šoupnout...Na závěr mě vedoucí všem představil, doktoři mě zrentgenovali pohledem a já s úlevou vyklopýtala na chodbu. Úleva to ale byla asi jen na 5 minut, než jsem byla zavedena do další místnosti, kde měli poradu další doktoři, ale tentokrát jich bylo asi dvakrát víc. Následovalo druhé kolo představování a pak jsem měla poslouchat, o čem se baví, protože doktoři zrovna probírali chorobopisy a plánovali radioterapii na celý den. Hezké, dozajista i poučné, jen kdybych rozumněla víc než asi jen každému pátému slovu...

Poté jsem vyfasovala bílý obleček, který nosí všechen personál. Sice na mě trochu povlával, nicméně od chvíle, kdy jsem v něm poprvé vyšla na chodbu, úcta pacientů k mé osobě tak vzrostla, že se dala téměř nahmatat. Zároveň jsem zjistila, že mi tento oblek částečně nahrazuje magnetickou kartu pro vstup, neb ostatní zaměstnanci mě v něm okamžitě vzali za "svého".

Když jsem se vybavila bločkem na poznámky, učebnicí biofyziky (poslední záchrana, kdyby se mě kdokoli na cokoli ptal) a dozimetrem, vyhmátl si mě samotný primář a rozhodl se mi ukázat všechny přístroje, se kterými se na jeho oddělení seznámím. Přístrojů bylo opravdu mnoho, a tak než jsme je všechny obešli, dostal můj už tak špatný orientační smysl takovou lekci, že jsem na konci prohlídky nevěděla, nejen ve kterém patře se zrovna nacházíme, ale ani ve které jsme budově!!! (Teprve druhý den jsem zjitila, že se nacházím pořád v jednom jediném bloku budovy. A ve dvou patrech.) Asi nemusím dodávat, že na každém pracovišti proběhlo důkladné představení mé osoby, a nevím proč, všichni si mě zafixovali jako "paní inženýrku", i když jsem důrazně protestovala, že k dokončení magisterské fyziky mám mnohem blíž a že jsem teprve bakalář. A jsem slečna (ale tím už jsem je nedráždila).

Valnou většinu dne jsem v pondělí strávila u lineárního urychlovače, nakukovala všem přes rameno, motala se jim pod nohama a překážela, jak se dalo. Nicméně to byl den úspěšný. Na starosti mě měli příjemní (a mladí :) fyzici a inženýrové, kteří mi svou přízeň projevovali tak, že do mě od rána hustili informace, takže jsem na konci dne začala zapomínat to, co jsem se dozvěděla ráno. Dokonce mi byl asi na půl minuty zapůjčen ovladač k urychlovači a já jsem mohla (na vrcholu blaha) otočit celým tím několikatunovým a neuvěřitelně drahým kolosem o 90 stupňů tam a zase zpátky.

Pokud jsem si myslela, že mě ten den už žádné vzrůšo nečeká, byl to omyl. Ve dvě hodiny jsem se ocitla ještě na jedné poradě, kde už ale nebylo doktorů ani 5, ani 10, ale asi milión, no prostě z celého oddělení. Ačkoli jsem se snažila být co nejmíň nápadná a dělat, jako že tam vlastně ani nejsem, moc to nešlo, jelikož primář si neodpustil mě znovu všem představit. Navíc si z jedné mé ranní hlášky - když jsem poprvé uviděla na vlastní oči, a ne jen na obrázku - lineární urychlovač, řekla jsem to před ním nadšeně nahlas - zapamatoval jen část, a oznámil přítomným, že "paní inženýrka" ještě nikdy neviděla urychlovač...V tu chvíli se na mě všechny oči v místnosti obrátily a já si připadala jak ten největší idiot, který asi všechny přednášky ve škole prospal...

to be continued....