Panev

Předpoklám, že většina z Vás již ví, nebo si alespoň představuje, jak krysný výhled z okna mám, již jsem o tom, psal, ale teď je zima a na dvorku se toho moc neděje, kromě štípání dřeva, tedy. No ono i toto štípání stojí zato, místní tým totiž štípe barborou (takové to objemné kladivo, pro ty méně znalé tzv. nekotlíky). No ještě zajímavější je, co se vlastně štípe - moc pěkné vysušené trámy, které tady nikde nerostou, takže se nabízí otázka, odkud se berou. Moje pracovní verze, že rozebírají střechu svého domu zevnitř. Ještě nespadla, ale až se tak stane, budu informovat a má pracovní verze se stane skutečností, ale o tom jsem psát nechtěl. Spíše o příhodě jež se mi stala a se kterou nevím počít. Tak nějak nemám rád trapasy a zakládám si na tom, že problémy a situace řeším s klidnou hlavou (občas). Prostě a jasně většinou vím, co udělat, aby to bylo tak nějak správné. No a o to tady jde.

Jen tak jdu z práce, ještě přede dveři naší firmy se nadechnu a vyrazím na ulici, podivnou a hrůznou. Na zastávku to naštěstí není zas tak daleko. No tedy zastávku, to co s ní zbylo. Pro představu její konstrukce spíše připomíná něco, co zbylo po něčem, co kdysi stávalo místě v epicentra výbuchu vodíkové bomby. Opravdu masox. No, ale k příběhu. A když jsem rychlým krokem došel na zastávku a zastavil se, tak se to stalo. Proti mně se rozběhlo jakési malé Romale nějaké místní romale rodiny. Na zastávce stála asi tlupa 30 lidí a co je zvláštní, stojí se tady ve dvou skupinách rozdělených, jak jinak, než dle barvy pleti. Podobně to pak vypadá v buse, přední část Gádžovská a ta zadní Romale. No a když už proti mně to usoplené děcko běželo a něco na mně volalo, tak doběhlo až ke mně a s naprosto nevinným pohledem v tváři se mně chytlo za nohu. Tak nějak jako jako by se přitulilo ku tyči, přitom na mně spustilo něco v romale jazyce. Když si toho všimli jeho rodiče, jež tu byli kupodivu taky, tak to začalo. Starý začal řvát po stojí staré, "ať si to děcko bere", že prý "he, co robí". Nato začala strá řvát na celé kolo, jak to oni umí "šak si jenom hraje" a začali po sobě brutálně vyjíždět. To už byla samozřejmě celá zastávka (teda , to co po ní zbylo a přilehlé oblasti) na nohou a zajímali se o to co se to děje. Ve středu dění jsem byl samozřejmě já a dítě spouzející se na mé noze. Snažil jsem se ho sklepat, nešlo to a pokračovalo v družném monologu, jež se mísil s hlasitou hádkou a lehkou rvačkou, těch dvou opodál. Přihlížející občané se bavili, prostě prima cirkus pro zasmání. Co mně však začalo znepokojovat, byla ruka dítěte, jež se mi po vnitřní straně stehna šplhala vzhůru ............. . To už nebyla žádna prdel, když Vám cikánské dítě strká ruku do rozroku a ještě k tomu se na to všechno dívá tupa lidí na zastávce. Nu a v tu chvíli mně popadla panika a ja opravdu nevěděl co dělat. Taková ta chvíle, kdy by se asi hodilo něco udělat nebo říct, ale vy jaksi nechápete, že se to děje vám, že to není film. Dál , tak nějak stojíte a Vám se zdá, že ubíhají hodiny. Naštěstí právě v takových chvílích se stávají naštěstí zázraky, spoza domu se vyřítil autobus a já si hlasitě oddechl, lidé se přestali dívat, já odkopl cikáně, i ti dva, co se rvali, se uklidnili. Autobus už zase odjížděl hezky rozdělený : vpředu Gádžos a vzadu Romale.

No ale řekněte mi, co byste dělali vy? Jsou prostě situace, kdy i klidná hlava a svěží rozum selhávají. Prostě hodně bizarní místo tahleta ulice a ještě bizarnější situace co se na ní stávají.

A protože nejde y nějakého podivného důvodu připojit obrázek, tak ten dneska nebude. Škoda měl jsem připraven, jak jinak, výhled z okna na trenažér škodovky , na které místní trénují, co a jak nejlépe a nejrychleji odmontovat z aut.