<$BlogRSDUrl$>

– 6.3.05 –

On the road 

Ten švih... Jsou okamžiky, kdy si přehodíte napolo nacpaný ruksak přes pravé rameno a vykročíte levou nohou... A najednou... najednou to ucítíte... Něco, co lze těžko definovat. Něco, co zažívali stopaři na Route 66, co asi ucítil ten Francouz, který nás v devadesátém čtvrtém stopnul uprostřed marocké pouště, aby po padesáti kilometrech vystoupil ve stejně nekonečném moři jemného písku, co si uvědomíte na nádraží v nepálském Káthmandu, na jehož veřejných záchodcích se nejspíš zrodila cholera, na rušné ulici syrského Damašku, kde polední Slunce taví nejen pouliční asfalt, ale i vaši nechráněnou kůži, a nebo třeba na vybombardovaném letišti angolské Luandy, kde před několika minutami skončila občanská válka... Jo, v okamžiku, kdy přes pravé rameno přehodíte ruksak a vykročíte levou rukou, v tom okamžiku je vám všechno jasné...

Prožil jsem teď několik báječných dní s přáteli na lyžování v Jánských lázních. Sněhu bylo dost, sjezdovky upravené, díky epidemii fronty minimální a vše opalující Sluníčko bylo více než příznivé. Jezdili jsme po osamělých sjezdovkách, na prázdných kotvách, v decentních kabinách plastikových lanovek a chvílemi si připadali skutečně na vrcholu... na vrcholu pohody, napumpovaní adrenalinem rychlé jízdy, omámení jiskřivými záblesky ledových krystalků, pod neustálým dohledem téměř nekonečných rampouchů...

Bylo to všechno super, já jsem moc rád, že mne sem přátelé vytáhli, ale to nejzajímavější, ten nejpodivuhodnější pocit, jsem ucítil až těsně před mým odjezdem z jinak zapomenutých a přiznejme si to, poněkud ospalých Jánských lázní.

Prostě a jednoduše jsem seděl na třímetrové kupě písku, pod zadkem batoh, v němž vysychalo oblečení zpocené z dopoledního lyžování, a čekal na příjezd autobusu do Trauče... Sluníčko svítilo, četl jsem si noviny a popíjel skvěle vychlazeného Krakonoše, jehož lahváč se nořil do okolního ledu... Zpoza zatáčky přijížděla housenka, já vstal, přehodil ruksak přes pravé rameno a vykročil levou nohou... Při tom zcela bezvýznamném švihu, který nemohl trvat déle než zlomek sekundy, jakoby se mi promítl celý život před očima... NE, to je přitažené za vlasy. To se nestává... Žádná taková představení, alespoň v mé hlavě, se určitě neodehrávají... Nicméně, něco zvláštního jsem ucítil... Ten pocit, že jste prostě na cestě... Je vlastně úplně jedno, na jaké, ale důležité je, že jste na ní... Je jedno kam vede, ale je důležité, že kráčíte...

To všechno vyvolal jeden jediný švih batohem Pocit to byl intenzivní, vytratil se vzápětí, ale byl to pocit podivuhodně křehký... Nečekaný... Nepřipravený... Jemný, tajemný a hlavně, zvláštně vzrušující... Okamžik podobný tomu, kdy nastupujete do letadla na cestu k jinému kontinentu, kdy vcházíte do dveří vašich budoucích přátel, kdy jdete na první rande, kdy váš zrak oslepí první paprsky vycházejícího Slunce... Ta situace se dá těžko popsat... Jakkoli ji zažil bezesporu každý... Jedná se o natolik intimní záležitost, že je nepřenosná... Slovy, činy, filmem, zvukem, pohledem, gestem...

Musí to být krásné stopovat na Route 66, uprostřed marocké pouště, čekat na spoj v Káthmandu, procházet se po Damašku a mít prdel sevřenou v Luandě. Tohle všechno jsem zažil. A přesto zjišťuji, že je vlastně úplně jedno, zda jste od domova sto tisíc kilometrů a nebo jen patnáct metrů... Vždy jde jen a pouze o ten bezvýznamný švih ruksakem a vykročení v ústrety... Pokud za vašimi zády stojí bezvadní přátelé, pak se před vašimi oči zjeví podivuhodně krásné okamžiky... Okamžiky mnohonásobně delší než oka-mžiky. A ty mizí až na úsvitu dějin, s posledními fotony vyhasínajícího Slunce, se záblesky umírajících černých děr a záchvěvy chladnoucího vesmíru... Není důležité, kam cesty vedou, ale je důležité, aby jste se na ně vydali. Doufám, že se na nich potkáme... Už teď totiž přehazuji svůj odrbaný bágl na levé rameno a vykračuji pravou nohou...

Můj sto roků starý ruksak, vyspravený dráty, motouzem a sekundovým lepidlem, ozdobený řadou prasklých přezek, bezdůvodně trčících záhybů, proseknutých děr a bezvýznamných kapes, je podobný samotnému životu. I když omšelý, zažil vzestupy i pády a má tak na co vzpomínat... Procestoval celý svět a zatím se do důchodu rozhodně nechystá... Naopak... Je na cestě... a to je zřejmě to nejdůležitější a hlavně nejkrásnější, co ho mohlo kdy potkat...


komentáře: Okomentovat


TOPlist This page is powered by Blogger. Isn't yours?