Panev

Koukám do kalendáře a u dnešního data vidím napsáno: Gabriela/Alan/MDŽ. MDŽ. Pamatuji si, jak jako malý chlapec jsem na základní škole zdobil třídní nástěnku, k poctě našich žen. Připichoval jsem písmenka špendlíky na nástěnku, nejdříve jsem velkými písmeny vytvořil "8.března - MDŽ". Pod to jsem připlácnul nějakou větu nebo slogan, který měla soudružka učitelka pro tuto příležitost připravenou. Večer v televizních novinách jsme sledoval jak pionýři na Pražském hradě rozdávali soudružkám kytičky a děkovali jim, že jsou. Pak postupovala jedna soudružka za druhou směrem k súdruhovi Husákovi, který taky děkoval, třásl pravicí, objímal a líbal. Súdruh prezident Husák pronesl nějaké bláboly na důležitost žen ve všech svérách socialistického rozvoje a nakonec si všichni zatleskali, né zrovna krátkým potleskem. Kameramani společně s redaktory vyrazili do terénu, kde oslovovali ženy ve všech možných profesích a ptali se, jak se jim žije v jejich krásné socialistické vlasti pod ochranou SSSR. Byl jsem unešen. Příště milý Davide, se musíš taky trochu angžovat.
Po roce jsem si vzpoměl. Odcházel jsem z obchodu a tu jsem viděl venku sedět babku. Prodávala kytičky. Angažuj se Davídku, jdi do toho. A tak jsem jako malý chlapec přistoupil k té babce a koupil od ní narcisky za těžce ušetřenou pětikorunu. Naplněn štěstím jsem odcházel domů, říkal si jaký to jsem pašák a hodný syn. Maminka bude mít ze mě radost. Tak si tak pěkně vykračuju a říkám si podívám se na tu kytičku, jestli jí nic nechybí, jestli nepotřebuje trochu poupravit. Rozdělávám ten ušmudlaný papír, v kterém byly narcisky zabaleny a najednou se zhnusím. V jednom narcisu seděl odporný a obrovský pavouk. Zastavil jsem se a pak s pocitem zrady, jsem s kytkou mrskl na zem. Babiznu jsem proklel. Chvíli jsem se ještě díval na kytku, jak tam leží, potlačoval zlost a pak s pocitem křivdy, jsem odešel domů.

Přeji všem milým a hodným ženám (moc vás není) vše nejlepší k MDŽ.