Panev

Dnes ráno jsem šel, cestou na squash, jednou z nejošklivějších ulic v Brně. Už to jméno – Vlhká... svědčí o lecčem... Staré, rozpadající se baráky z první republiky, které nejen nikdo nikdy neopravoval, navíc je systematicky zdevastovali naši problémovější spoluobčané, všude vraky automobilů, ulepené mříže dávno zaniklých zastaváren, psí hovna, vyhořelá okna, vlající zažloutlé záclony... Mezi baráky čpí chcanky, stoka, která se kdysi nazývala Ponávka, a ulici dokonce nemilosrdně prořezává železniční most z poctivých, času odolávajících červených cihel...

Navíc, ti kolemjdoucí... Dvěstěkilový pašík ve špinavém, síťovém nátělníku, ověšený zlatým řetězem, s nímž by se dal připoutat Titanic, totální feťácká troska s čikuli na ksichtu, která se choulila v průjezdu... mladá romská maminka, sotva šestnáctiletá, táhnoucí usmoleného haranta... Všude starý papír, cáry igelitových pytlíků poletující nazdařbůh vzduchem...

A pak to z ničeho nic přišlo... Vykračoval jsem si Vlhkou a zíral tupě před sebe... Najednou po blankytně modré obloze přeletělo dopravní letadlo směřující odnikud nikam... Vykouzlilo na obloze krásnou, snad trvalou stopu bílých spalin a zmizelo za oprýskaným horizontem rozklovaných střešních tašek... Rozrazila se okna ve druhém patře, záclony vzplály v prostoru a tou na první pohled odpornou ulicí, začala se nést tklivá, neskutečně nádherná cikánská píseň, říznutá arabským rytmem a okořeněná indickým krákoráním někde na břehu Gangy. Bylo to neuvěřitelné... Jistě, Brno je hnusné... špinavé a chaotické... Ale je nádherné... Neuvěřitelně nádherné, jen si tu krásu musíte umět najít...

PS: Autor se v Brně nenarodil, nemá ho příliš v lásce a poznal řadu mnohem krásnějších míst...