Panev

Nechápu to. Zrovna když jsem se začal dostávat z momentální psychické krize, kdy jsem včera od kamarádky dostával přes ICQ do hlavy, že musím být optimistou, že pak to bude všechno fajn a že svět je fajn... no prostě málem jsem tomu i věřil. Víte co? Stojí to za hovno.
Ráno jsem ještě stával s milým výrazem ve tváři (žádné erotické a poloerotické sny díky Bohu) a s chutí jsem vykročil do nového dne. Přišel jsem do práce, udělal si čajík, do huby strčil čokoládový crossant, otevřel první webovou stránku, jo křemičáci vyhráli, super, druhou a ouva. Kolečko se zadrhlo.
Řeknete si, že zrušení koncertu není přece žádný konec světa. To určitě ne. Ale když se na něco šíleně těšíte čtvrt roku a pak šlus konec, to na síle moc nepřidá. Je to stejné, jako kdyby Šárce někdo slíbil, že se bude moct projet ve sportovním Ferrari a pad dva dny předtím ji řekli, tůdle nůdle. Nebo kdyby Playboy Jirkovi slíbil nafocení aktů a pak mu řekli, sorry kámo. Nebo kdyby Rudolfovi Gilmour slíbil podepsanou kytaru a v okamžiku, kdy by si ji měl od něho vzít, by mu ji Gilmour rozmlátil o zem a řekl mu: "Ty jsi tomu vážně věřil?"
Co naplat. Anneke onemocněla, koncert nebude a... a já?
Já půjdu vstříct hvězdám, rozplynu se v soukolí vesmíru (že Jirko?) a dotknu se samotné poctaty života, tzn. že si dám večer panáka a pivo.
Mějte se rádi, mějte rádi mě, já vás taky mám rád.