Panev

Stojí blízko sebe, prakticky se navzájem dotýkají. Navzdory tomu spolu neprohodí jediné slovo a soustředí se na nadcházející okamžik. Protože až TO přijde, budou rozhodovat zlomky vteřiny. Zvítězí nejlepší postřeh, nejsilnější paže, nejlepší pozice na startu. Všichni to znají a nikdo nechce prohrát.

Jako první varování se ozve hluboký zvuk, podobající se hučení záplavy hrdel v hledišti stadionu. Po tvářích přejedou paprsky světel a nakonec se ozve hlasité skřípění, okamžik startu.

Obě tlupy vyrazí proti sobě a střetnou se přesně na dělicí čáře. Jeden se snaží prodrat přes druhého, každý s vypětím sil tlačí soupeře před sebou a posunuje se o centimetry za hranici, která odděluje úspěch od porážky. Nové zaskřípění ohlásí konec. Několik štastlivců, kterým se podařilo překročit linii, si vychutnává krátkou chvíli úspěchu. Ti zbývající musí počkat na další šanci, která přijde už za chvíli.



Vypadá to jako americký fotbal, ve skutečnosti je řeč o káhirském metru. Ano, v Káhiře mají metro, dokonce levné a relativně čisté. Tím ale jeho výhody končí.

Pokud jste žena, máte to ještě celkem dobré. První vůz metra je totiž vyhrazen pouze vám a pokud nechcete, nemusíte se v dalších vagónech mačkat s Egypťany. V opačném případě vás však při nastupování i vystupování čeká hra bez pravidel. Jakmile se otevřou dveře, dav na nástupišti se okamžitě začne cpát dovnitř. Z přeplněného vagónu se ale logicky v tu samou chvíli těmi stejnými dveřmi snaží vystoupit cestující. Obě skupiny se potkají mezi dveřmi a začnou se bezohledně prodírat jejich úzkým prostorem ven i dovnitř. Ne každému se to podaří. Jakmile totiž řidič metra usoudí, že už toho bylo dost, kroutícího se červa lidských těl jednoduše přeštípne dveřmi a odjede. Pokud se vám nepodařilo nastoupit, za pár minut budete mít další příležitost. Pokud jste se naopak nedostali ven, máte problém. Pravděpodobně totiž pojedete více zastávek, než máte na jízdence ...


Neděle 26. března 17h, Siwa

Semínko Liborova šarmu nakonec zdá se vzklíčilo. Japonka s náma pojede do Marsa Martouh a dál do As Sallum na zatmění. Musíme ale vyřídit jakési povolení za dvacet dolarů a hlavně musí Ahmed z recepce dodržet slovo a zařídit mikrobus. 800 babek za deset lidí bude asi v pohodě, pozítří se dá čekat šílenství.

Neděle 26. března 22h, Siwa

Máme za sebou "noční tah po městě". Začalo to ve zdejší prý vyhlášené hospodě, kterou zmiňuje i Lonely Planet. Poté, co jsme se posadili ke stolu, který místní Arab pečlivě utřel, jsme si sedli k většímu. Když utřel i ten, odložili jsme jídelní lístky na ubrus a nadávaje na ceny odešli na smaženou rybu do boční uličky. Ale pocit vychytralosti nás brzo přešel. Cenu jsme sice dohodli předem, nicméně předem nezaplatili. A to byla chyba, která nás stála dalších dvacet babek navíc a vinou které nám rybička v pusince poněkud zhořkla. Nešlo o těch dvacet babek, ale o princip - zkrátka s náma opět vyjebali.

Zbytek večera už byl bez kazu. Tradiční koshari u silnice, na závěr šíša a arabské kafe. Mimochodem, kafe s kardamonem v džezvě (Egypťané tenhle výraz kupodivu neznají) si mě rychle získalo. Poprvé jsem ho pil dnes na okraji pouště během výletu na kolech a nějakou takovou džezvu bych chtěl ještě do návratu sehnat.

Teď sedíme opět na zahradě hotelu a chystáme se opět naprat. Libor to sice neříká nahlas, ale dozajista si brousí zuby na další ušlechtilou konverzaci s Japonkou (námi přátelsky překřtěnou na žlutou opoci). Jestli se tu objeví i ta splachovací Švédka, bude mít radost i Jirka. Několikrát se pochvalně vyjádřil o dvojici jejích předností. Zřejmě taky great and perfect.


Na kraji oázy je prastaré pohřebiště, ale kromě jedné malé sušenky (mumie) a nápisů zde nic zajímavého nezůstalo.


Prázdné hroby sloužily za války jako útočiště před nálety italských stíhačů.