Panev

Tak jsem se rozhodla, i přes svou ještě ne úplně vyléčenou nemoc, vydat se dnes na svou první hodinu tělocviku. Měla jsem totiž zameškané už tři hodiny a tudíž bylo vhodné se konečně dostavit. Už v šatně mi něco v duchu říkalo, to není dobrý, to není dobrý...nebylo se kam hnout a všude spousta cizích těl, i když někdy témeř nahých, což by se asi většině z vás líbilo.. Silouety smrtících strojů v posilovně jsem zaregistrovala hned po příchodu. Nějak jsem nesebrala odvahu říct, že mi není ještě ůplně nejlíp, nevím proč, asi jsem hloupá, ale vím, že se mi to pěkně vymstilo. Jelikož jsem nikdy v posilovně nebyla, mladá a šikovná cvičitelka se mne hned ujala se vší pečlivostí. Rozhodla se, že mi ukáže všechny přístroje v místnosti, abych si vše mohla vyzkoušet. Pečlivě na mě dohlížela a se vším mi chtěla poradit. Normálně by to bylo asi to nejlepší, ale v mém případě to bylo to nejhorší, co mohlo nastat. Nemohla jsem se vůbec ulívat, téměř ani ne odpočívat, a když jsem docvičila svou sadu 3x po dvanácti, hned mne vedla k jinému smrtícímu stroji. Srdce mi málem vyskakovalo z hrudníku, pot mě políval ůplně všude...má tepová frekvence a třesoucí se tělíčko mi připomnělo, že příště mám dát na intuici. Čekala jsem na milosrdný konec. Na začátku jsem skákala se švihadlem, jezdila na kole, to kvůli rozehřátí...poté jsem procvičovala šikmé boční svaly na břiše, spodní svaly na břiše, nohy ůplně ze všech možných stran a ůhlů, prsní svaly, zádové svaly, boční svaly na bocích, hýžďové svaly, svaly na rukou....no zkrátka ůplně všude. Nakonec jsem dostala za ůkol zajezdit si ještě na kole. Ale ne jen tak normálně, ale tak, abych se pořádně zadýchala a měla rychlou frekvenci, to abych se dostala do aerobního stavu... mé ubohé tělíčko vycházelo poraženo, zcela zdecimováno, na oběd jsem pak musela jít velmi, velmi pomaloučku, a pak ještě v jídelně asi deset minut sedět u otevřého okna a čumět do zdi a dýchat, dýchat...
Na závěr jedna rada: Pokud vám není dobře, za žádnou cenu nechoďte do posilovny...:))