Panev

Nevím, co se mi zrovna odehrává v šedé kůře mozkové -- tedy vím, docela účinně mi zde po milionech hynou neurony utápěné v nejlevnějším chlastu -- ale posledních čtrnáct dní mám jeden specifický problém. Myslím si, že je únor a že tak za dva, tři dny bude dokonce onen výjimečný 29. přestupný den... Někdy za zlomek sekundy, někdy za několik sekund a někdy až po dlouhých minutách, z nitra mé dutiny lebeční vypluje varování, že je přece březen a dokonce, že už se blíží duben... Přemýšlel jsem, jak je to možné... Jako kdyby najednou kolem mne přestal plynout čas a nebo jako kdybych se naopak stal bradavičnatou ropuchou skákající v čase sem a tam. Především pak do minulosti, několik dní před dvacátým devátým únorem... Přitom se v té době nedělo nic zvláštního, pokud tedy pominu sračky, blitky a hnačky. A navíc, vždyť i ten březen byl nabitý řadou zajímavých a skutečně nezapomenutelných událostí... tak proč si kurva pořád myslím, že není a nikdy vlastně ani nebyl... Proč se mi konec února zauzloval v neuronové síti a nedá se odstranit stejně, jako vlezlá Hanka, psychopatka, co mne už řadu roků terorizuje nejen na hvězdárně, ale i po telefonu a dokonce tu a tam při romantické procházce osamělého muže deštivým Brnem? Nevím, ale ve skrytu duše doufám, že se tento uzavřený cyklus prokopírovaný do zakalené sítnice, arytmického srdečního svalu, zčernalého nehtu na palci pravé nohy, chuchvalců špíny na dně pupku a krystalků soli v podpaží, že se tento uzavřený cyklus jednou otevře. Přece nemůžu celý život setrvávat v představě, že už za pár dní bude neděle 29. února 2004. A nebo snad jo? A nebo je to úplně jedno? A nebo se skutečně pohybuju v nějaké nepochopitelné singularitě? A nebo jsem se ocitl v nějaké schíze? A nebo se skutečně blíží konec února? A nebo víte, co? Ať mi ten 29. únor vylíže, koupím si Červenou poezii a odletím do galaxie 29-02-2004. A už se mně raději neptejte, kolikátého dneska je. Nebo poletíte se mnou. A to by pro vás byla dost pěkná schíza. Zvlášť teď, koncem února.