Panev

Nevím jestli to je jen u mě a nebo to tak je u všech lidí, ale někdy mám takové dny, že skutečně nevím co dělat a nudou mlátím hlavou o zeď a naopak někdy toho je tolik, že nevím kam dřív skočit. Kmitám jako fretka, nestíhám a než se stačím nadát, tak je noc a já musím jít chrápat s pocitem, že jsem stejně hovno stihl. Ale pokud bych si měl vybrat mezi mlácením hlavou do zdi z nudy a nebo honičkou, vyberu si tu honičku. Při honičce a kupě práce (nebo zábavy) nemusí člověk čumět do zdi, přemýšlet o věcech, o kterých vůbec přemýšlet nechce (velmi nebezpečné), chodit dokolečka po pokoji a neustále se dívat na hodiny až odbije rozumná hodina, aby to celodenní trápení v podobě obrovské smradlavé nudy ukončil spánkem (a modlete se ať přijde). Tato situace je jedna z nejhorších co znám, teda pokud nepočítám má nemocniční dobrodružství, ale někdy se prostě do této situace dostanete a pokud se k tomu ještě přidá nechuť cokoliv dělat, tak pak se jedná už o těžkou pakárnu. První dva měsíce tohoto roku se k té pakárně docela přibližovalo, naštěstí průběh března zatím vypadá, že by se to mohlo k lepšímu obracet, teda pokud nepočítám tentokrát mé pracovní zaměstnanecké dobrodružství, bez kterého bych se s radostí obešel (svině byly, jsou a budou, nehledě na to, že existují i extrasvině, které umí dělat extrasviňárny). A proto děkuji za tu honičku, za to, že musím někde něco vyřídit, že musím něco udělat, že přijedou kámoši, že já jedu za kámošema, že nemusím hloubat o cypovinách a mlátit hlavou do zdi.