Panev

Škoda, že neumím psát, protože kdybych to uměl, tak bych napsal povídku, jejíž téma mám v hlavě už pár let. Byla by o chlápkovi, kterému je tak kolem třiceti let a pravidelně jezdí do zaměstnání nějakým hromadným dopravním prostředkem. Je svobodný, bez přátel, bez rodiny, má práci a plat, no žádné vyskakování, ale jde to. No a jednoho dne by tak jel do práce třeba autobusem a z ničeho nic by vystoupil o několik zastávek dřív než vystoupit měl. V první chvíli by ani nevěděl proč to udělal, chvíli by tam jen tak stál a díval by se jak autobus odjíždí. Místo, aby to mohl ještě vrátit a počkat na další autobus, který by ho zavezl do práce, jako poslušného občana, tak se vydá zpátky k domovu a během té několikakilometrové cesty by vymyslel co udělá. Chce něco změnit, udělat něco šíleného, čeho bude třeba zítra litovat, ale v tu danou chvíli to bude absolutně nejlepší nápad jeho života. Ví, že musí jednat rychle, protože ta věc, kterou se chystá udělat je docela šílená a on je zrovna v šíleném rozpoložení a má strach, že ta šílenost by mohla brzo vyprchat.
Přijde domů, prodá všechny krámy co má, vybere peníze, zbalí se, zavře byt, klíčky zahodí do řeky a ještě ten den odjede do Prahy na letiště. Prostě zapálit za sebou most, aby nebyla cesta zpátky, ať se to všechno třeba posere. Na letišti by si koupil letenku třeba do Tramtárie a končit by to třeba mohlo tím, že sedí v letadle, popíjí pivo, když v tom se ozve pilotův hlas, aby se cestující připoutali, protože letadlo má technické potíže...

No já vím, je to blbost, ale když už jsem si dal tu práci s tím napsáním, tak to přece už nebudu mazat a vy jste aspoň strávili dvě minuty čtením výplodu jednoho chorého mozku, místo toho, aby jste se třeba vrtali v nose.

P.S.: dnes jsem byl opět dotázán, proč jsem takový smutný. Chtěl jsem říct, sakra paní, vy jste asi nečetla co jsem psal na pánvi před několika měsíci ohledně mé tváře, že? Ale místo toho jsem řekl: "Smutný? To je jen zdání, uvnitř se totiž směju, zpívám a tančím". Yeap!