Panev

Příběh č.1: V tramvaji

Představte si situaci: spěcháte z jedné přednášky na druhou přednášku, a jelikož máte posluchárny od sebe vzdáleny přes půl města, musíte jet tramvají. Sprintujete na konečnou, tramvaj přijede, vy s ostatními lidmi nastoupíte a celkem logicky čekáte, že tramvaj zavře dveře a pojede. Jenže když jsem takhle jednou nastoupila do tramvaje já, tramvaj se nějak ne a ne rozjet a já jsem po pár minutách začala uvažovat, co se asi děje. Tak se rozhlídnu kolem sebe a vidím – tramvaj na konečnou nepřijela prázdná, ale přibližně uprostřed vagónu na jednom sedadle tvrdě spí jakési individuum a dle alkoholového mraku, který kolem sebe šíří, se asi jen tak lehce neprobudí. Hm, je to sice nemilé nadělení, když s vámi v MHD jede něco podobného, ale že by kvůli tomu tramvaják přerušil provoz? Tak se kouknu ještě jednou a už je mi to jasné – individuum není samo, pod sedadlem leží kamarád – obrovské psisko, očividně potomek nějakého bojového plemene, na krku obojek s ostny a - bez náhubku. Roztomilé na tom je, že pejsek spí stejně tvrdě jako páníček, přítomnost lidí ho vůbec nevzrušuje, opravdu dvojka k pohledání. Tramvaják zatím bezradně postává venku a vůbec se mu nedivím – nemůže si dovolit takového psa bez náhubku nechat v tramvaji plné lidí, na druhou stranu snažit se probudit jeho pána znamená riskovat, že se mu pes zakousne čelistmi se stiskem několika atmosfér do krku. Lidi začínají být čekáním netrpěliví, ale na scéně se objevují HEROES – dvě švestky jak vystřižené z filmu Byl jednou jeden policajt. Nastupují odhodlaně do vagónu, ale pejsek se zrovna probouzí, mrkne po nich krvavýma očkama a policajti zase rychle vystupují. Osazenstvo tramvaje se začíná dost bavit, všichni čekáme, jak ochránci zákona a pořádku zakročí. Policajty nenapadne nic jiného, než zvenčí tlouct na okno, za nímž chlapisko se psem sedí (hlavně když je mezi nimi to sklo), jenže s tím to samozřejmě ani nehne. Minuty zatím utíkají, policisté se venku radí, asi volají posily. Řeším dilema – začíná to být opravdu dramatické, ale potřebovala bych do školy...nakonec dávám přednost atomové spektroskopii, vystupuju (pro jistotu zadními dveřmi, kdyby se pejsek zase probudil) a pospíchám na jinou zastávku. Přicházím tak o pointu, což mě nesmírně mrzí, ale věřím, že to ti šikovní hoši zvládli...

Příběh č.2: V autobuse

Na tu první příhodu bych už skoro zapomněla, kdyby se mi hnedle nestala další... Jedu si takhle kolem sedmé večer ze školy zpět do práce (to nekomentujte), když najednou autobus prudce zabrzdí, takže jsem málem setrvačností dopadla na protější sedadlo, naštěstí tam nikdo neseděl. Koukám, co se zas děje – o-ou!, venku, hned za oknem, u kterého sedím, hoří policejní auto! A to ne že nějaký malý plamínek z motoru, v plamenech už je dobrá půlka auta a ostří hoši poplašeně pobíhají kolem! Se zájmem pozoruji tuto scénu a v duchu se mi vybavují záběry ze všech těch krimi seriálů, kde sotva se objeví na autě jiskra, už celé auto vybuchuje a rozlétá se do okolního prostoru i s kusy těl těch nebožáků, co byli vevnitř. Nicméně k tomu nedošlo, protože řidič autobusu byl natolik duchapřítomný, že okamžitě vyskočil z autobusu s hasicím přístrojem a během deseti vteřin oheň zlikvidoval. Nevím, co to bylo za hasičák (ale pěnový nebyl určitě), každopádně se z něj začal uvolňovat nějaký plyn, který v hustých chuchvalcích zaplnil celé místo činu a viditelnost snížil tak maximálně na metr, což na náhodné kolemjdoucí působilo tak pozoruhodným dojmem, že se začali rychle vzdalovat. Navíc plyn začal velice rychle expandovat i do otevřeného autobusu, což mě zpočátku docela bavilo, ovšem jen do té doby, než jsem se začala dusit a docela svižně se přesunula na zadní sedadla. No ohýnek skončil, takže zamořený autobus jel dál, a mě jen cestou vrtalo hlavou – není náhodou hasicí přístroj povinnou výbavou všech vozů? Tedy i těch policejních, zvlášť když policajti jsou schopní dát pokutu za prošlé obvazy???

PS: ještě často jezdím trolejbusem...a do brněnské MHD se počítá i parník na přehradě...