Panev

Je to pocit doteku. Víš, v každém velkém městě se procházíš. Otíráš se o lidi a oni do tebe strkají. V L. A. se tě nikdo nedotýká. Vždycky jsme za tím kovem a sklem. Myslím, že nám ty doteky tak chybí, že do sebe bouráme, jen abychom cítili aspoň něco.

Těmito slovy začíná pravděpodobně nejlépe utajená filmová událost poslední doby, kterou opatrní distributoři vyrobili pouze v malém počtu kopií a česká kina se pro jistotu omezila na několik projekcí z DVD. Jenomže film vydělal desetinásobek skromného rozpočtu, proslavil svého tvůrce, renomovaného scénáristu podepsaného pod filmem Million Dollar Baby, i jako režiséra a pravděpodobně se objeví mezi kandidáty na Oscara. Řeč je o Paulu Haggisovi a jeho filmu Crash.



Crash odkazuje na dvojici předchůdců. Od slavné Magnolie z dílny Paula Thomase Andersona si vypůjčil atmosféru a dnes už beznadějně provařený vypravěčský postup v podobě několika osamocených postav, jejichž příběhy do sebe v závěru filmu zapadnou s téměř slyšitelným cvaknutím. Tentokrát je ale ono cvaknutí jenom slabé a hlavně přirozené. Se stejnojmenným filmem z roku 1996 má Haggisův Crash společnou myšlenku dopravní nehody jako prostředku k vyjádření emocí. Jenomže zatímco Crash z roku 1996 byl zfilmován na motivy knihy pološíleného Skota J. G. Ballarda a na plátně ukazoval především strašlivou nudu, příležitostně prokládanou bizarním sexem, tak Haggisův film je naopak skvělou podívanou, u které člověk místy napětím ani nedutá.

Jednotlivé epizody filmu mají společný motiv v podobě rasismu současné Ameriky, který je ale podán kultivovaně a bez vypjatého násilí. Ani pověstný tavicí kotel, který dříve začínal v přístavech na východním pobřeží a dnes polyká lidský materiál na letištích a mexické hranici, nedokáže v Haggisově podání vyprodukovat onu zejména levicovými intelektuály vzývanou multikulturní společnost (Václav Klaus asi zajásá, pokud ovšem připustíme fantasmagorickou tezi, že se na takový film podívá). Když k tomu přidáme stále silnější cynismus života dnešního velkoměsta a s tím související trouchnivění partnerských vztahů, dostaneme poněkud neveselý koktejl.

Filmu paradoxně malý rozpočet spíše prospěl, protože řada známých herců na plátně tentokrát nepracuje, ale baví se. Sandra Bullock, která překročila čtyřicítku a sladké holčičky už proto nemůže hrát zejména z biologických důvodů, má v roli ledově studené manželky prokurátora obdivuhodný šmrnc. Matt Dillon, o kterém se sice hodně píše ale málokdo si ho vybaví, se tímto filmem asi opět neproslaví, ale jeho postava rasistického policisty (video 57.4 MB, DivX 6) patří k tomu vůbec nejlepšímu z celého filmu. A tak bychom mohli pokračovat. Tísnivou atmosféru připomínající přeplněnou tramvaj, ve které se přesto cítíte beznadějně sami a tak raději sledujete přes sklo a dešťové kapky noční život velkoměsta, podtrhuje melancholická hudba.

Pokud na film narazíte v půjčovně, případně se k vám dostane jiným způsobem, tak si uvařte kyblík čaje a zabořte se do křesla. Na dlouhé podzimní večery je ideální.

Trailer (video 16.6 MB, DivX 6)