Panev

Minulý týden mi zazvonil telefon s neznámým číslem. Na druhé straně se ozval hluboký hlas, který se představil a s radostí mi oznámil, že na mě dostal tip od bývalého spolužáka z bývalé vejšky. Prý bych mohl mít vlastnosti, které potřebují. Na moji otázku, které to jsou, zazněly obecné fráze o komunikativnosti a kreativitě. Na další otázku, o co se konkrétně jedná, už odmítl odpovědět s tím, že není oprávněn sdělovat takové informace po telefonu a trval na osobním setkání.

Přestože to celé nebudilo moc důvěru, nakonec zvítězila přirozená zvědavost, která mě nejednou přivedla na okraj průseru. Na udané adrese jsem našel stavbu, která kdysi mohla být rodinným domem s perfektním výhledem na protilehlé údolí a kopec, zahradou s pobíhající německou dogou, velkým líným kocourem a altánkem ve stínu starého dubu hned vedle jezírka. Ale to už je minulost, pokud něco takového vůbec existovalo. Nyní domek sevřela neviditelná ruka trhu a učinila z něj sídlo pro své velekněze - obchodní zástupce v oblasti pojištění.

Nestačil jsem se ani leknout a už jsem stál v místnosti plné mladých, úspěšných a totálně byzy lidí. Kolem se proplétaly perfektně padnoucí obleky a elegantní kostýmky, čemuž jsem s teniskami, tričkem, korálky a výrazem idiota mohl jenom těžko konkurovat. Za pár okamžiků vedle mě zahlaholil hlas důvěrně známý z telefonu a jako ovci mě odvedl do tmavé místnosti připomínající mahagonovou celu, kde přede mě položil dotazník uchazeče. Chabě jsem namítnul, že se o žádnou práci zatím neucházím, ale šlo už pouze o symbolický odpor. Celé prostředí ze mě totiž od prvního okamžiku rychle vysávalo energii a asi ji předávalo obyvatelům svatostánku, kteří jí měli viditelně na rozdávání. Odevzdaně jsem naslinil tužku a s vidinou brzkého konce v podobě scvrklé vysušené mrtvolky-křížalky na hromadě za domem jsem začal vyplňovat otázky s tématem úspěchu, pracovního kolektivu, představou o vlastním bohatství a podobně. Pomalu jsem se propadal do zvláštního rauše, kdy ke mně doléhaly zpoza tenkých překližkových zdí slova o úvěrech, spořeních, investicích, termínovaných vkladech, na chodbě se ozývaly rychlé kroky a vzrušená debata, do toho nedaleko bzučela kopírka, zvonily mobily a můj popravčí si rozložil notebook a začal vyřizovat telefony.

Po deseti minutách dumání, psaní a škrtání jsem dotazník odevzdal s poznámkou, že stejně nejsem ten, koho hledají. Dalších pár minut jsme se bavili o mé práci a představách o budoucí profesi. Vědomně jsem zatloukal jeden hřeb za druhým do rakve kariéry obchodníka s budoucností a mým posledním máchnutím kladivem bylo zkonstatování, že zapojení do jejich týmu by pro mě znamenalo zahodit dva roky snažení o titul, přičemž o mé náklonnosti k vysokému výdělku celkem jasně vypovídá částečný úvazek astronoma. To asi rozhodlo a tak jsem se vydal na zpáteční cestu labyrintem se silnou vůní ozónu, kde na mě z jednotlivých místností vykukovaly v rytmu orloje nejrůznější zástupci říše pojištění.

Jsem z toho ještě teď dost přešlej, přitom přesně nevím proč a tak se z toho zkouším alespoň vypsat. Velký televizní apoštol Vladimír Železný, donedávna na nenápadném útěku před českou justicí, kdysi prohlásil nemožnou větu, že lidé podávají nejlepší výkony, když jsou drceni jako olivy. Odtud je už jenom kousek k prezoškám, mítinkům a promoušnům. Celé to pak završí podle mého názoru největší zvěrstvo moderní personalistiky - team building. Na konci zůstane z člověka vymáčklá oliva, která dostane nový obsah v podobě uctívání zlatého telete s nápisem "kariéra" a přesvědčení, že to podstatné v životě se odehrává v práci a nikoliv až po ní. I když jsem možná jenom přehnaně zásadovej a za pár let radostně zařvu třikrát hurá a skočím do lisu na olivy. Pak mi třeba bude hej.