Panev

prohlásil s nečekaným úsměvem generovaným botulotoxinovými injekcemi, které nyní pro zářivý úsměv dostává, cyklista Lilo. Lehce se pousmál i Marek a Anička celou scénu doprovodila svým hospodským smíchem a máváním slunečními brýlemi.

O tři čtvrtě hodiny později jsem začal přemítat něco o trupkách. Vždyť cesta z Havířova do centra Ostravy nebyla nijak náročná a utekla mi více než rychleji. Rovinka, minimální provoz, prakticky bezproblémová orientace. Takže jsem v klidu projel kolem Lilova bytu, kde nyní trůní kužel, přejel přes Odru a po cyklostezce vyrazil směr Děhylov...

No a tady to začalo. Jednak se zde momentálně staví nějaká hodně široká silnice, event. klasická dálnice, takže místy jsem prostě tak nějak tápal. Navíc tady už bylo cyklistů více než dost... cesta byla úzká, kamenitá... no, kdybych nepospíchal, asi bych si to docela užil. Rybníky, řeka a tu a tam záchytná hospůdka. Bohužel v Háji, resp. podmnožině Lhotce, na mne čekal Goméz a paní Gomézová s příslibem ohromné žranice, tedy grilování bifteků... Čas přitom neúprosně odtikával a já měl být na zahrádce už za deset minut...

No, nakonec jsem do Děhylova dorazil. Jenže, jak dál? Tady moje mapa končila a já se musel spolehnout jen na informačně velmi omezenou stránku ze špatného autoatlasu. Nakonec jsem si vybral jednoduchou spojnici Děhylov -> Dobroslavice -> Háj ve Slezsku. Mělo to být pouhých sedm kilometrů, takže jsem v klidu po telefonu hladovému Gomézovi nahlásil příjezd do půl hodiny.

Kurva, jak jsem se mýlil... Chua, nakonec to trvalo dvaapůlkrát déle... První průšvih nastal přímo v Děhylově, který leží na šikmém a docela dlouhém kopci. Klíčová orientační křižovatka přitom byla asi tak kde? Vyšplhal jsem tudíž po vražedném kopci, crčel ze mne pot a moje kolena po včerejším stokilometrovém výletu s Lilem na Radhošť praskala jako u nějakého revmatického dědka. No, prostě jsem asi po půl hodině vylezl nahoru, a když jsem zjistil, že musím sjet další kopec, abych se před Hájem šplhal do dalšího... napadlo mne, že bych si to mohl zkrátit přes jinou vesnici...

Já debil! Jo, sjel jsem dolů do nějaké díry, na jejíž jméno si už nevzpomenu, ale tam mne čekalo další stoupání... Proboha, to se tam nedá dostat jiným způsobem? Asi ne, takže jsem opět šlapal a šlapal a šlapal...

Když už byla Lhota téměř na dohled, alespoň při pohledu z vrcholku kopce, mé srdce zaplesalo... ach, jo... Proč zrovna já nemůžu žít alespoň trochu normální život? Proč se kolem mne musí všechno komplikovat? Šlápl jsem do pedálů a přitahován bifteky šlapal jak o závod... No, nebudu vás napínat... Byl jsem už skoro dole, řítil se šílenou rychlostí, když jsem zřejmě projel rojem vos... Jedna mne kousla do nohy. To, by ještě šlo. Druhá se ale usídlila na mém předloktí a přimagnetována proudem vzduchu bodala jak o život. Navíc se v protisměru kolem mne řítilo několik osobních aut, takže jsem měl co dělat, abych vůbec udržel balanc a tedy i svůj zhýralý život... Nakonec jsem ale zabrzdil a druhou rukou odmávl šílející vosu... Ta svině se ale jen tak nedala. Pustila se až na třetí mávnutí a navíc mi v kůži nechala něco bizardního: žihadlo, váček s jedem a na něj navazující jakousi asi centimetrovou průhlednou tyčinku, která evidentně vylezla z toho žlutého vražedného zadku. Byl jsem úplně nepříčetný a snažil se ty její jedovaté vnitřnosti nějak vyrvat... Ruka bolela jak sviňa a já posledních pár kilometrů ujel v jakémsi zvláštním, ulepeném, zcela propoceném, zaprášeném a polootráveném stavu.

Tímto děkuji panu Gomézovi za ty vychlazené lahváče a paní Gomezové za to nakládané maso. Tímto jim děkuji za záchranu. Proč zrovna já nemůžu žít alespoň trochu normální život? Proč se kolem mne musí všechno komplikovat?

PS: Aby toho nebylo málo, 24 hodin po vražedném útoku mne napuchla ruka od lokte k zápěstí. Je červená a svědí, jak sviňa. Navíc se uprostřed centrálního bodnutí objevila půlcentimetrová žlutozelená skvrnka, ze které vytéká jakási míza...