Panev

Když jsem si prohlížel tv magazín, abych zjistil co budou dávat v televizi, narazil jsem na koncert skupiny HIM, s podtitulkem "mix metalu a popových melodií kultovní finské skupiny". Na podtitulku není nic špatného až na jedno slovo, které mi tam vadí a to je "kultovní". Všiml jsem si, jak je poslední dobou velmi populární přidávat superlativy k úplně normálním věcem, událostem, lidem nebo v tomto případě skupině. Nic proti skupině HIM nemám, naopak, pár skladeb se mi od nich líbí, ale považovat tuto skupinu za kultovní se mi zdá trochu přehnané. Skupina HIM, jak už podtitulek prozradil je z Finska a hraje spíše melodický rock, sem tam s prvky metalu v té nejjemější podobě, se stylem, který slaví úspěch hlavně u ženské části populace. Mají na svém kontě pár alb, které sklidily docela dobrý úspěch, objevují se na festivalech, koncertují, píše se o nich v časopisech, ale to přece ještě neznamená, že je tato skupina kultovní. K tomuto slovu si představuji úplně jiné kapely. Třeba takový Pink Floyd, Judas Priest, Iron Maiden, Beatles, Led Zeppelin, Rolling Stones, Madonnu a mnoho dalších skupin, které nejen oslovují nebo oslovovaly masu posluchačů, ale které jsou skutečnou značkou v hudebním světě a hlavně jsou prověřené tím nejlepším kritikem a tím je čas. Řekněte mi, jakou dáváte šanci na přežití všem těm super kapelám a super borcům, kteří běží v současnosti na MTV. Kde jsou všechny ty super skupiny a super zpěváci z počátku devadesátých let minulého století? S prominutím, ale myslím, že v prdeli. Z těch "novějších" kapel, bych možná do seznamu kultovních zařadil Metallicu, ale pořád si říkám, jestli by Metallica byla tam kde je, bez dvou ploužáků z černého alba "The Unforgiven" a "Nothing Else Matters". Myslím, že ne. Byla by sice populární, známá, opěvovaná, ale jen mezi fanoušky metalu a tím by to končilo. Nikdy by se o nich nepsalo v časopise Bravo a jím podobným, nikdy by se nedostali na stránky nehudebních časopisů a docela jistě by o nich nevznikl film. Neustálé opakování těchto dvou písniček v rádiích přineslo skupině popularitu i mezi lidi, kteří metal zrovna nemilují a dneska, když se zeptáte takových lidí, jakou znají metalovou skupinu, tak vám určitě řeknou, že Metallicu, aniž by byli schopni ze sebe dostat název jiné kapely. Volají do rádia pro písničku na přání a nikdy nechcou "Master Of Puppets", "Battery" nebo "Creeping Death", ale vždycky jeden z těch dvou cajdáků (nic proti těm skladbám nemám, aby mě čtenář špatně nepochopil).Neustálé dnes slyším nebo čtu superhvězda Karel Gott támhle to a Karel Gott toto, ale prosadil by se u nás, kdyby tehdy nebyla hluboká totalita? Mluvilo by se o skupině Elán jako o legendě, kdyby měla zahraniční konkurenci a lidi měli možnost poslouchat hudbu z celého světa? Myslím, že ne. Skupina Elán hraje to co hraje, nebudu komentovat co hraje, ať si každý poslouchá to co chce, klidně i totální sračky, ale neodpustím si jeden názor. Myslím, že popularita skupiny Elán v posledních letech je založena jen a jen na hluboké nostalgii (viz. třeba taky popularita Michala Davida a jemu podobných). Téměř všichni při poslechu zavřou oči a zaletí někam do minulosti, kde jsou zase mladí a je všechno zase fajn a bez starostí. A díky těmto úletům mají Elán rádi a né díky tomu co hrají a jak hrají. Podobné pocity mám při poslechu Sandry, kdy dnes můžu trochu pochybovat o kvalitách hudby, ale vzpomínky jsou vzpomínky a tak se mi tyto jednoduché písničky německé zpěvačky líbí dodnes.Byl bych trochu víc strohý a nenazýval bych každou kapelu, na kterou přijde padesát tisíc lidí nebo vydá úspěšné album (v mnoha případech jen jedno, které je ke všemu lidem vtloukáno do hlavy přes média tak dlouho, než se zase nenajde nějaká jiná "superkapela") kultovní nebo legendou nebo tady budeme mít za chvilku přelegendováno.