Panev

Přestože se na mageu vetšinou vyskytují texty, obrázky a videa s poněkud problematickým obsahem, tu a tam je možné narazit i na stylisticky vybroušené záležitosti. Zde je jedna z nich (už jsem ale neměl sílu doplnit hacky a carky):

Goldlabeluv pripad velkych planu

Pokud nekdy budete mit deti, nevkladejte do nich radeji velka ocekavani. Vyrostou z nich mentalne zmrzaceni jedinci, ktere jejich superego neustale zene dal a dal, neni jasne kam, ale hlavne ze dal.

Takovou obeti jsem i ja sam. Jako jedinacek jsem byl odjakziva centrem rodiny, predmetem lasky babicky, dedecka, mamy a dvou tet. Do sesti let jsem vyrustal u babicky na vesnici, ktera vedle podomackeho siti kozenych rukavic pro Rukavickarske zavody Dobris (Zivotem v rukavickach) psala i mistni kroniku a vedla recitacni krouzek.

Budulinku, budulinku!
Brzy jsem se stal hvezdou recitacniho krouzku a objizdel s nim okolni domovy duchodcu, abych o krok vpredu pred ostatnimi detmi recitoval vrcholne cislo sve tehdejsi kariery basen "Budulinku, Budulinku povozim te na ocasku". Duchodci nadsene aplaudovali a ve mne se slastne tvoril megalomansky komplex zaklad me budouci osobnosti.

Pomerne casne me babicka naucila cist i psat a ja pod vlivem ocekavani do me vkladanych jsem po precteni knihy "Tajuplny ostrov" od Julese Verna zacal tvorit sve prvni literarni dilo, ktere jsem napadite pojmenoval "Ostrov plny taju". Vyskytovalo se v nem nekolik muzu, pes a balon, ztroskotavsi na pustem ostrove. Babicka Verna neznala, takze ma opsana slatanina byla uvitana jako svitani mladeho genia.

K dalsim skokum v me strme zivotni kariere patrilo ucinkovani v detskem sboru Bambini di Praga. Do sauny jsem nechodil, takze mam na celou rodinu Kulinskych velmi hezke vzpominky. Moje solo "Jezisku, panacku" prednesene na koncerte v Dome zeleznicaru jenom utvrdilo domnenku, ze jsem predurcen k velkym vecem.

Mlady holky
Nasly se samozrejme i horsi dny napriklad ten v sedme tride, kdy me hezka a vyvinuta spoluzacka, bavici se duverne se spoluzakem Mixou, oslovila vetou "Co tu chces, dite?". Ke sve nelibosti jsem zacal zjistovat, ze casy se meni. Ke spolecenskemu uspechu zrejme nestacilo recitovat Budulinka. Bylo na case zacit byt necim zajimavy a - jak rekl byvaly premier Gross - poridit si nejake nazory.

Ta zmena v zivotnich prioritach samozrejme zasadne souvisela s devcaty. V prvnim rocniku na gymplu zadna hezka nebyla, takze jsem se venoval cetbe Kafky a poslechu skupiny Visaci zamek. Filosofie Visacu shrnuta do verse "Jedna je sice hezka, ale ta nikomu neda" se ukazala jako velmi realisticka. V prvnich sexualnich kontaktech meli prednost sportovne vyhlizejici spoluzaci. Ja jsem zadne sporty neprovozoval, cetl jsem pouze dnes uz zanikly tydenik Tvorba. Nicmene Kafka to s devcaty taky nemel jednoduche, takze jsem v duchu sveho poslani momentalni abstinenci povysil na dalsi priznak vyjimecneho osudu.

Ve tretaku nas depresivni gymnazijni svet obdrzel necekane lakadlo - prsata devcata z vedlejsiho ucnaku, ktera do nasi jidelny zacala dochazet na obedy. Pod vlivem jakehosi zapadniho casopisu jsem si obarvil vlasy na zeleno. A pri cekani ve fronte na obed se za mnou zacaly holky z ucnaku OTACET! To bylo neco neuveritelneho. Shodou okolnosti jsem se tehdy seznamil i s Vojtou Havlem, synovcem tehdejsiho znameho disidenta. Vojta chodil v kozene bunde s napisem Punk s not dead a No future. O tyden pozdeji jsem si podobnou bundu poridil i ja. O mesic pozdeji jsem se poprve vyspal s holkou. Za pul roku me z gymplu vyhodili. Byl jsem stastny.

Who Wants To Be A Czech Disident
Nazvem pisne z letosniho soundtracku Snowboardaku mohu uvest stastnou kapitolu meho tehdejsiho zivota. Poprve v zivote jsem se potkal se spolecnosti, ktera ode mne neocekavala dosahovani zadnych zivotnich vykonu. Uz jsem nemusel zarlit na detske herce v televizi. Stacilo, ze proste jsem. Vsichni uspesni lide byli beztak kolaboranti s rezimem a schazeli se kazdy mesic v Televariete. Mejdany lidi z nezavisle kultury tenkrat ani nebyly tak prolezle drogami, jako pozdeji. Cely vecer jsme pili caj, poslouchali Plastic People, The Clash a debatovali o antispolecenskych autorech, jako byl Nietsche, Klima a Schopenhauer. Zatimco ostatni lide viseli na svych karierach a la usmevy sekretarok, nam neutikalo nic.

Bohuzel sametova revoluce a rozvoj svobodneho podnikani v nasi zemi tuto idylu rychle zmarili. Povolani kotelnika (byt vlastniciho kompletni xerox knihy "Tak pravil Zarathustra") se uz ze zadneho uhlu nedalo prezentovat jako uspesna zivotni kariera. Nastal svobodny svet a s nim se u nasi rodiny obnovilo i ocekavani velkych veci, ktere v nem nepochybne dosahnu.

Co uz to stalo, furt je to malo
V nasledujicich patnacti letech jsem se postupne bez jakehokoliv uspechu snazil stat: Spisovatelem ve stylu Kafky, spisovatelem ve stylu Salingera, vudcem jakehokoliv hnuti, hracem na baskytaru v punkove skupine, hracem na bubny v elektronicke skupine, hracem na cokoli v jakekoli skupine, odbornikem v marketingu, osvicenym zenbuddhistou, britkym novinovym komentatorem, celosvetove uspesnym scenaristou, moderatorem a sedou eminenci kohokoli, kdo by o to stal.

Hlavnim vysledkem meho snazeni bylo patnact kilo nadvahy, zaliba v irske whisky a rada lidi, kteri me uprimne nesnaseji. Nakonec jsem zakotvil v nenarocne branzi produkce televiznich reklam a mohlo by se zdat, ze konecne snad po letech dojdu klidu, smirim se se svym mizivym talentem a dovolim si zaujmout skromne misto na slunci. Ze mi bude dovoleno uzivat si sve drobne radosti a s klidem v dusi nechat zas jine, aby se rvali nahoru.

Ale kdepak. Stale jsou totiz jeste na svete lide, kteri ve me veri. Kdyz jsem posledne privezl do Prahy na navstevu moji mamu, vysedla z meho noveho auta, obhledla za krvave penize kompletne zrekonstruovany byt, spocinula pohledem na morskem akvariu, pokyvala hlavou, a pak prohlasila:

"Vis Jakoubku, az te prejde ta fascinace penezi, ja bych si prala, abys v zivote dokazal neco velkeho."

Pokud tedy nekdy budete mit deti, nevkladejte do nich velka ocekavani. Prosim vas o to za ne.

(c) Goldlabel