Panev

Snad každý z nás má něco co nám dělá radost ve chvílích ne zrovna šťastných, kdy utečeme k něčemu co nás trochu rozveselí, něco k čemu se můžeme upnout a díky tomu přežívat a ti šťastnější dokonce i žít. Řeknu vám upřímně, pokud nic takového nemáte, tak si nějakou pěknou zálibu nebo já nevím co najděte. Prostě NĚCO. Jinak se také můžete ocitnout na vrcholku těžební věže nebo v desátem patře nějakého činžáku, pod vámi bude několi hasičských aut, několik zvědavců, policajti, sanitka a psycholog, který bude mluvit do ampliónu a přesvědčovat vás, že nemá cenu skákat, že se vše vyřeší. Ale vy nakonec skočíte, protože jste neměli to NĚCO, co by vás od skoku zastavilo.
Stejně tak můj kamarád a kolega z práce Jirka, Jiryk, Dědek, Puntík prostě jak chcete si to NĚCO našel a já jsem tomu upřímně rád.Nevím jak Jiryka dobře znáte. Někdo ho zná jako drsného hrubijána, který dokáže na stránky Panve dávat jen chlupaté prdele a z jeho huby uslyšíte jen nemravné, ale spíše sprosté výkřiky a to dokonce i venku mezi nevinnými lidmi, kteří nejsou připraveni na setkání s tímto exotem. Někdo ho může znát jako citlivého (ne mladého muže opravdu né, to fakt napsat nemůžu, chachacha, mladého) chlapa, který má jen drsnou slupku, pod kterou se skrývá srdce plné citu, lásky a něhy. Pravda bude asi někde uprostřed. Je to prostě normální chlap, který touží po normálních heterověcech. Asi před 14 dny za mnou přišel a že mi chce něco ukázat, jestli s ním pojedu na kolo kousek za Brno. Tak jsem mu řekl, že jo.
Jeli jsme směrem na Maloměřice a pak chvíli lesem podél řeky Svitavy směrem na Bílovice nad Svitavou. Když jsme ujeli asi osm kilometrů od centra Jiryk zastavil. Zastavili jsme u dvou malých vrbiček. U nich byl nápis: "vážení pocestní, jsme dvě malé smuteční vrbky, zalijte nás, děkujeme". V tu chvíli jsem pochopil. Jiryk si právě to NĚCO našel v zálevání dvou malých vrbek. Představte si, že tento na první pohled drsný chlap vyjadřující se jen hrubými slovy, je ve skutečnosti prolezlý něhou a citem. Jezdí sem každý týden, aby vrbky zalil. Nevím zda vrbky, i když jsou na vodu zvyklé, přežijí. Je kolem nich plno bahna a Jiryk zřejmě není jediný kdo nalezl v zalévání těchto dvou vrbek klid a mír. Nechtěl jsem mu říkat, aby tam už vodu nelil, nechtěl jsem ho ranit. Nechtěl jsem narušit jeho rituál, nechtěl jsem jakkoliv narušit těch pár vteřin, kde vládla harmonie mezi ním a těmi stromky. Když jsem viděl radost v jeho očích, když jsme opět nasedali na kola, byl jsem na něho hrdý. Myslím, že o Jiryka nemusíme mít strach, ten se na střeše deseitpatrového věžáku určitě neobjeví. Tedy aspoň do té doby, dokud v lese, nedaleko Maloměřic, u řeky Svitavy, budou růst dvě malé vrbky.