Panev

Už několikrát jsem na Panev chtěl napsat něco o revizorech. Nikdy jsem se k tomu nedostal, ale myslím, že dnes je k tomu vhodná příležitos.
Ještě včera jsem se bavil s Gabim o smůle a o štěstí. Toto téma přišlo na řadu při obědě, když mi Gabi oznámil, že neudělal zkoušku. Říkal jsem mu, že někdo si jen jde životem a všechno mu padá nějak samo do klína. Jen sem tam se pro něco shýbne co se mu hodí, poslouchá zpěv ptáčků, přičichuje ke květinkám a poslouchá andělský zpěv. Někdo má zase v ruce sbíječku a tvrdě se provrtává skálou složenou ze samé žuly a když už se konečně prokope na druhý konec, aby si nabral trochu toho zaslouženého štěstí, zjistí, že se prokopal úplně někam jinam, do úplně jiných sraček. Taky jsem Gabimu vyprávěl už po několikáté svůj příběh (abych trochu uklidnil jeho narušenou mysl), když jsem dělal maturitní zkoušku z dějepisu. Bylo 30 otázek. Já se naučil 29. Na tu první což byl pravěk, jsem se z časových důvodů už nepodíval. Strčil jsem ruku do velké vázy, vytáhl jsem ruku s dřevěným kolečkem, na kterém bylo napsáno číslo 1, což byl pravěk. A tak nějak to jde se vším a s revizorama obvzlášť. Když jsem bydlel v Ostravě, tak jsem jel na černo asi tak osmkrát. No a asi tak čtyřikrát mě z toho revizoři chytli. Když jsem ještě v Brně nebydlel, vždycky jsem byl upozorňován na to, že revizorů je v Brně plno. Ať raději jezdím s lístkem. Pokaždé jsem si lístek koupil, nikdy jsem revizora nepotkal. Od nového roku už v Brně bydlím a taky jsem si pořídil šalinkartu na celý rok. Jezdil jsem si po Brně v různých denních a nočních dobách, na různých trasách a linkách aniž bych potkal jediného revizora. Samozřejmě jsem měl vždy u sebe šalinkartu. Prvního revizora jsem potkal až někdy začátkem května. Ještě včera jsem Gabimu říkal, že v okamžiku kdy u sebe nebudu mít šalinkartu potkám toho druhého. No a co se dnes nestalo. Zapoměl jsem šalinkartu v práci a dvě zastávky před místem kde jsem s Gabim a Puntíkem chtěl vystoupit zaznělo to známé: "kontrola jízdenek prosím". Střídavě jsem přejížděl očima od houpající se ho odznáčku a obličeje paní revizorky. Kluci se báječně bavili. Paní revizorka naštěstí uvěřila tomu, že šalinkartu mám, až na to, že leží asi dvě minuty chůze od nás. A jelikož jsem u sebe neměl ani občanku, tak pokutu napsala na Gabiho. Ten chudák ještě netušil, že bude muset jít místo mě na Mendlák (náměstí v Brně, kde se takové věci, jako zapomenutá šalinkarta vyřizují). V okamžiku kdy to zjistil, vytratil se jeho přátelský a usměvavý obličej a přeměnil se v soptícího draka. Nějak tím nakazil i Puntíka, takže začal soptit i on, i když nechápu proč. Puntík vypadal, jako kdyby na ten Mendlák musel on. Naštěstí se Gabi začal zase přátelsky usmívat v okamžiku, kdy dolízal právě zakoupený nanuk.
Konec dobrý, všechno dobré. Aleluja, ámen s vámi a zlé pryč.

P.S.: pro ty z vás co jezdí na černo pár RAD.