Panev

Tak jsem se včera po strašně dlouhé době dostala opět domů do Olomouce. Už když jsem vystoupila z vlaku, dýchla na mě prazvláštní atmosféra. Olomouc je místo, kde jsem trávila 99 procent času svého života až do svých zhruba dvaceti let. A to už je co říct. Všechna místa se vám za tu dobu neodmyslitelně a nevymazatelně vryla do paměti a nikdo je odtamtud už nikdy nevypáčí. Hned po chvíli jsem potkala svou učitelku ze základní školy. Tu, která mi v páté třídě dala trojku na vysvědčení ze zeměpisu jen proto, že jsem neuměla vyjmenovat všech devět planet Sluneční soustavy tak, jak jdou po sobě..vůbec si mě sice nevšimla, ale já si ji pamatuju až moc dobře. Hned v zápětí jsem potkala ženu, která mi byla idolem již v útlém dětsví, kdy jsem navštěvovala mateřskou školku. Měla tehdy nádherné vlasy dlouhé až po zadek, byla vysoká, štíhlá, krásná a všichni jsme ji milovali, a nejvíc, když si sedla ke klavíru a začala hrát a zpívat si s námi. Teď vedle mě v autobuse seděla žena, která nebyla vůbec tak vysoká, vlasy neměla tak dlouhé, a v obličeji měla asi milion vrásek a opravdu nešťastný a utrápený výraz. Oči se jí rozzářily jen na okamžik, když zdravila malého kloučka s tatínkem, nejspíš mého následovníka. Vše mi připadalo tak blízké a známé, až je to neuvěřitelné. Vybavovaly se mi okamžiky z dětsví. V Brně žiju už dlouho, ale tento pocit tam nejspíš nikdy nezažiju. Tento pocit se jmenuje dětsví, část lidského života, na které člověk vzpomíná většinou nejraději, období bezpečí, klidu a lásky rodičů. Jsem ráda, že takovýto pocit mohu zažívat. Je moc pěkný, a zárověn zvláštní. Dokonce i ležet v posteli, ve které jsem předtíl ležela denně, je pro mě jakýsi svátek. Teď se doma neukážu celý měsíc, ale už teď se těším, až na mě tento pocit dýchne příště.