Panev

Tak nám začal tát sníh. Kupy špinavého rozbředlého sněhu pomalu mizí, voda promíchaná s holubincema kape ze střech na procházející lidi, poslední zbytky rampouchů čekají až se odlomí a zaryjí se s radostí někomu z těch spěchajících lidí do hlavy. Jdu domů, pozoruji rozpouštějící se psí hnědé dárečky, abych si náhodou jeden z nich nedonesl na podrážkách domů, protože tyto okouzlující kupičky jsou všude. Projíždějící auto mě obhodí dávkou špinavé vody, ale nereaguji, nenadávám, mám jiné starosti. Ve střevech mi nebezpečně bublá a křeč, která mě zachvátila mě upozorňuje, že do pěti minut se bude dít něco velkého. Přidávám do kroku, brodím se přes velkou kaluž, která se opět vytvořila za mým barákem a stále čeká, až ji nějaké letící tělo přijde navštívit a vezme sebou notnou dávku teplé krve. Někdo před nosem mi ukradl výtah, po schodech nejdu, něco mi říká, že by to nedopadlo dobře. Další křeč následovaná pohybem tekutin a vzduchu v mých střevech. Otvírám dveře od bytu, od záchodu a game over přátelé. Stihl jsem to, díky Bohu, to co ze mě vylezlo, bych v trenkách nechtěl mít.