Panev

To máte tak. Když za vámi přijde kamarád a řekne, že má volňáska na Stinga, na to se prostě nedá říct ne. Co na tom, že je to ve Warszawě a že jsem měl původně v plánu Ostravský astronomický víkend. Z Ostravy jsme nakonec stihli jen demonstraci — příznačně v polštině, pro delegaci našich severních sousedů, v sobotu ráno nasedáme na autobus k hranicím.

Daleko nejvýhodnější cestování po Polsku obnáší pěší přechod z Bohumína do Chałupek a zakoupení Biletu Turistycznego, který vám za 55 złotych (bratru 400 korun) umožní neomezené cestování po celý víkend (počínaje pátkem 18:00). A to i v rychlících, pozor, v Polsku se jinak za rychlíky připlácí.

Co vám kouzelný cestovní pergamen neumožní, je cestovat v IC. Jaký div, že nám přípoj ve Pszczynie ujel před nosem. Nasedáme do IC (poslední možný spoj do Warszawy) (za příplatek cca 350 Kč) a křtíme polské dráhy PKP na Pojebane Kurwa Pociągi.

Vlak je plný nádherných polských holek a Warszawa nás vítá kýčovým západem slunce a odporným kafem v nádražním bistru. Ale to největší překvapení mě čeká venku před nádražím. Největší je slabé slovo, přídomek megalomanské to vystihne lépe... Před mýma očima se tyčí Pałac Kultury i Nauki, 230metrový dárek od kníratého strýčka z východu.

Fascinující socialistickou architekturu domorodci nazývají sen šíleného cukráře a možná aby se necítila tak sama ve městě, které bylo v druhé světové válce takřka kompletně zničeno, postavili mu hned několik kapitalistických kamarádů.

Stát pod těmito molochy je pro mě šok a připadám si skoro jako za Velkou louží. Až na atmosféru, která má do amerických velkoměst daleko asi jako Ostrava do Ria de Janeira. Warszawa je ošklivá. Bohužel na objevování hezkých zákoutí není dost času ani světla, ale věřím, že i tohle město, na kterém si s chutí zasouložili Hitler i Stalin, jich má dost. Zato potkáváme zajímavou uličku, schválně jestli svedete přeložit, komu byla věnována. Pro nápovědu klikněte na fotku...

Tramvaje praskají ve švech. Koncert je vlastně promo akcí operátora Orange, který takto odvážně vkročil na polský trh a rozdal svým zákazníkům 150 tisíc lístků! Mé megalomanské zážitky neberou konce, asi poprvé v životě vidím tolik lidí pohromadě. Shora musí to lidské mraveniště vypadat ohromně. Kráčíme po trávě na dostihovém závodišti a prodíráme se čím dál hustějším davem, abychom se dostali co nejblíž.

Náš postup se zastavuje nějakých 100 metrů před pódiem. Težko odhadovat, ale blíž už to prostě nejde. Sting začíná přesně! Není divu, koncert vysílá v přímém přenose polská televize. Jenže zvuk je hrozně slabý. Skandujeme głośnie! a zvukaři postupně přidávají, ale lidé se celkem bez problémů baví běžnou řečí.

Sting vystupuje s malou kapelou (bubeník, tradiční klávesák Kipper, Dominic Miller a druhý kytarista) a v repertoáru k mému (poměrně příjemnému) překvapení převažují písníčky od Police a z první poloviny sólové dráhy. Z Brand New Day zní pouze obligátní Desert Rose, ze Sacred Love ani nota.

Jenže atmosféra má bohužel daleko do mých představ vroucího stotisícového davu. Mám ohromnou radost, když slyším beatlesovský Day in the Life, a vzápětí jsem otráven hulákajícím a breptajícím ožralou. Tady kus od pódia už jen málokdo zpívá, skáče nebo se byť jen pohupuje do rytmu. Je to ohromná škoda, v Praze jsem byl obklopen daleko menším, ale nadšenějším davem, bodejť, za 800 korun už si rozmyslíte, zda si chcete koncert opravdu užít...

Časový rozvrh je neúprosný, po hodině a půl a tradičním Fragile přídavku se Sting loučí a koncentrovaný roztok lidí velmi, velmi pomalu rozpouští. Takřka všichni směřují zpět na nádraží nebo alespoň do centra a i když z vozoven vyjíždějí posily, mají řidiči MHD práci vpravdě sisyfoskou.

Hlavní nádraží žije. Po půlnoci odváží první várku dvě přeplněná ICčka a mnoho dalších lidí kempuje na chodbách a eskalátorech. Taky nám odjíždí vlak až v šest ráno, a tak se vydáváme užít si ještě noční Warszawy.

Ačkoli válka změnila tvář města k nepoznání, výjimky se přeci jen najdou. Tak jsme například objevili jedinou zachovalou stoletou židovskou synagogu. Jinak Warszawa žije především přítomností. Nepřehlédnutelná jsou všudypřítomné volební billboardy a letáky, právě totiž probíhají volby do parlamentu a na prezidentské křeslo. (Rozhodující boj svádí Kačer s Donaldem. Totiž Lech Kaczyński a Donald Tusk.)

Pohled na noční Wisłu postrádá ten správný nazlátlý kýč, který má Vltava v Praze, ale my jsme dost unavení a asi bychom to už ani neocenili.

Warszawa se loučí východem slunce. Posledních pár ospalých obrázků bez komentáře...

Pokud jste došli až sem, máte mou poklonu za to, že jste ten dlouhý text přetrpěli. Byl to skvělý výlet a moc si cením toho, že jsem se díky němu — a především díky Michalovi — dozvěděl o Polsku spoustu nových informací a také si hodně zlepšil svou polštinu. :) I když, jak mě doma přesvědčila babička, mám ještě značné mezery. Víte, jak se řekne polsky vodovod? Czurak zamudrowany w ścianie.

Už jako malý klučina jsem býval zalezlý ve svém pokoji a hustil přes kotoučák do svých uší elektronické zvuky Jeana Michela Jarreho (já vím, dnes už jeho hudba zní mnohým lidem trochu divně). Jako malý klučina jsem taky snil o tom, dostat se na jeho obří koncert pod širým nebem. Letos jsem byl opravdu blízko - stačilo si koupit lístek za 250,- Kč a vyrazit do země mých předků. Bohužel jsem ale odletěl do Indie. No, aspoň, že v žebříčku návštěvnosti to byl jeho AŽ devátý koncert. No nic, jdu brečet...

Oxygen in Moscow - Moscow (Russia)
audience: 3 500 000

Paris la Defense - Paris (France)
audience: 2 500 000

Rendez-Vous Houston - Houston (USA)
audience: 1 300 000

Concert for Tolerance - Paris (France)
audience: 1 100 000

Place de la Concorde - Paris (France)
audience: 1 000 000

Destination Docklands - London (Great Britain)
audience: 1 000 000

Rendez-Vous Lyon - Lyon (France)
audience: 800 000

Rendez Vous '98 Electronic Night - Paris (France)
audience: 600 000

Space of Freedom - Gdansk (Poland)
audience: 120 000

The Twelve Dreams of the Sun - Giza (Egypt)
audience: 115 000

Tak jsem se ve čtvrtek vrátila ze Španělska, kde jsem pobývala 3 týdny, no co vám mám povídat, prostě paráda...slunce, teplo, moře, pláže, delfíni, velryby, dokonce opice, hory, jamón, rozjuchaní Španělé včetně důchodců, sangría, hory ovoce, které jsem v životě neviděla, spousty hnusných průhledných a růžových mořských potvor s chapadlama a klepýtkama...o to větší byl šok, když jsem dnes ráno v půl šesté vstávala do školy, kde jsem strávila celý den až do večera. Jedna přednáška za druhou, začalo to vf technikou a končilo mikroprocesory, nebo možná naopak, nevím, pak už jsem to přestala vnímat. Jediné dvě hodiny, které jsem měla volné, jsem musela jít do práce, kde jsem byla zavalena milionem povinností. S láskou jsem vzpomínala na Španělsko, kde se obchody otvírají v 10, ve 12 se jde na oběd, pak se obchod zavře a až do pěti je siesta, která se prospí, a pak se možná obchod zase otevře, pokud se tedy majiteli chce vracet...

Ale o tom jsem psát nechtěla. Chtěla jsem psát o tom, že mě napadlo kouknout se na předpověď počasí, abych věděla, jestli od nás bude pozorovatelné blížící se zatmění Slunce. Sice je to ještě relativně daleko, ale měla jsem dnes na hvězdárně demonstraci, takže jsem potřebovala aspoň trošku vědět, zda mám návštěvníky 3. října lákat na hvězdárnu na pozorování.

Ovšem předpově'd mě nejen zklamala, předpověď mě vyloženě zdrtila. No uznejte:

http://uk.weather.com/weather/local/EZXX0002?x=0&post=post&code=code&y=0

Mimochodem - v Málaze, v jednom ze španělských městeček, která jsem během svého cestování navštívila a kde bude zatmění vidět určitě, bude počasí takovéto:

http://uk.weather.com/weather/local/SPXX0052?x=16&post=post&code=code&y=12

Během pár vteřin jsem si vzpomněla na všechny španělské nadávky, co znám, a ještě jsem si nějaké nové vymyslela. Proč já jsem se jen vracela.....??????????

Občas se z Davidem trumfujeme kde nam co doktoři strčí,aby se o nas a našich nemocech dověděli něco nového a zajimavého.Tento týden z uterka na středu sem na něho vytahl další trumf,pač tohle eště určitě neměl :)).Pres nos vam do jícnu strčí malou hadičku ze sondou na konci,a ta vám 24 hodin měří jak to tam všecko funguje.Na krk vám pověsí malou mašinku v ceně 250 000 ,( pchá kam se hrabou naší romští spoluobčané se svými zlatými řetězy) a už to jede .Dycky při nějaké činnosti zmáčknete příslušný knoflík a zaznamenáte čas od kdy do kdy (třeba jídlo,pití a spánek).Zajimalo by mě co si tak o mě lidi mysleli když sem dva dny cestoval mezi Hradcem a Úpicí.Možna že sem nějaký android nebo pokusná osoba .Každopádně je to zajímavý žážitek když polykáte a zároveň to tahá v nose i v jícnu .No ale výsledky jsou velice špatné :((, budu muset na operaci, snad to do konce roku dopadne , aspon se zbavím jednoho velkého problému.Držte mi palce .

Dobrý odhad:

PODLE NEOVERENYCH (ZATIM) INFORMACI JEDOU PINK FLOYD PRISTI ROK NA TURNE!!!!! UWAGAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

ja se poseru a asi i zblaznim... JA UZ BUDU HODNY DEDECKUUUUUUU
http://www.novinky.cz/kultura/65528-pink-floyd-planuji-turne.html

Fotky nestojí ani za starou smradlavou prošlápnutou a potem nasáklou bačkoru. Co naplat. Pěněz jsem utratil taky trochu víc než jsem čekal. Co naplat. Ale bylo to fajn.

Viděl jsem Vídeň, Rilský klášter, Roženský klášter, Sofii, Burgas, Nesebar, Melnik, Černé moře, Plovdiv, noční život na Slunečním pobřeží a plno dalších míst, vylezl na nejvyšší vrchol Pirinu Vichren, přelezl hřeben Končeta a celé pohoří Pirin, jedl kavarmu, tarator, kjůfty, kebab, kravský a ovčí jogurt, tuny šopáku, tuny jiných salátů, caca rybky, broskve, hroznové víno, meloun, jablka, fíky, pizzu, snědl jsem jednu moc drahou a pro mě neznámou rybu, pil červené víno různých značek, rakiji, ouzo, mořskou vodu, horskou vodu, několik druhů piv, bylinkové čaje, několik druhů kávy, spal pod širákem téměř v centru Sofie nedaleko hlavní železniční gary, ve stanu, který pokrývala vrstva jinovatky ve výšce 2500m, na chatách, v privátech, v jednom sofijském smradlavém a zaplivaném bytu, pod mostem v Plovdivu na bahně v záplavové zóně mezi odpadky, potulujícími se psy, milióny komárů a dalším otravným hmyzem, mluvil se spoustou lidí, dohadoval se se sofijskými revizory, nadával na Bulhary, vychvaloval Bulhary a já nevím co ještě, bo si teď nemůžu vzpomenout.

Mersí a blagodarija živote za tyto radosti.

Terry Jones (* 1942, Colwyn Bay, Wales)

Nejmenší Python, i když šíří svého záběru ostatní členy skupiny převyšoval o dvě hlavy. George Perry, publicista se zájmem o pythonovskou tvorbu, k tomu poznamenal: "Zjistíte, že se s ním můžete zasvěceně bavit o fosilních palivech, medvídkovi Rupertovi (kreslená pohádková postava z dvacátých let minulého století), žoldnéřích ve středověké Evropě nebo moderní Číně. V tom okamžiku propadnete depresi z jeho vědomostí."

Dlužno dodat, že toho Terry Jones nezneužíval, spíše naopak. Na obrazovce rozhodně nijak nevyčníval a dnes narozdíl od Johna Cleese nepatří mezi tváře, které si při vyslovení jména Monty Python vybavíte jako první. Ve skupině plnil funkci loajálního požárníka, který hasil konflikty a celou sebranku držel pohromadě. Ztvárňoval uhlazené gentlemany (video, DivX 6, 40.3 MB), často s nějakým exotickým přízvukem nebo vadou řeči. Vzhledem k tomu, že měl odjakživa problémy vyslovovat "r", tak mu podobné výstřelky sedly jako ulité. Jeho oblíbenou postavou ale byla neupravená, zakřiknutá žena středního věku odněkud z anglického maloměsta. Přestože se takové role občas zhostil snad každý z Pythonů, právě Jonesovy kreace se staly jeho vizitkou. Sám byl přitom tmavý typ, který obtížně maskoval šedavý odstín čerstvě oholené tváře. U postav řekněme poněkud drsnějších dam (video, 36.1 MB) to ale bylo spíše přínosem.

Jonesovým autorským partnerem byl Michael Palin, mimochodem druhý nejmenší Python, se kterým se potkali během studií na Oxfordu. "Když jsme se seznámili, byl už na Oxfordu docela známá figurka. Obvykle nosil úžasný tmavohnědý plášt a byl opálený a snědý, ne takový růžovoučký jako já," vzpomíná Palin.

Přestože BBC v polovině čtvrté série ukončila Létající cirkus kvůli stále klesající sledovanosti a skupina se tak prakticky rozpadla, v následujících letech vzniklo několik samostatných celovečerních filmů, které měly přinejmenším srovnatelný ohlas jako samotný seriál. Jones se podílel na režii hned toho prvního, Monty Python and the Holy Grail, kdy se střídal za kamerou s Terry Gilliamem.

Po skončení demolice artušovské legendy se Jones ujal režie ještě dalších dvou filmů, Monty Python’s Life of Brian a Monty Python’s The Meaning of Life, který byl zároveň posledním společným počinem skupiny. Od té chvíle se už Pythoni setkávali u různých projektů pouze sporadicky a nikdy v plné sestavě. Smyl života reprezentoval britskou tvorbu na festivalu v Cannes. Režisér už na letišti ve Francii hýřil optimismem a prohlašoval, že Pythoni podplatili porotu, a proto mají vítězství v kapse. Film nakonec nezískal hlavní Zlatou palmu, ale "pouze" Special Grand Jury Prize. Jones si pro vyhlášení navlékl kabát s nápisem "JEZTE VÍCE VEPŘOVÉHO" a v děkovné řeči suše podotkl, že si za to porota může sama. Peníze prý byly nachystány v koupelně za umyvadlem.

V následujícím období Terry Jones vytvořil například scénář k filmu The Labyrinth, ve kterém hrál jednu z hlavních rolí David Bowie a druhá znamenala průlom pro tehdy šestnáctiletou Jennifer Lynn Connelly, dnes uzvávanou herečku (např. House of Sand and Fog).

Kromě scénářů napsal několik knih o středověké historii a neopustil ani filmovou režii. Za zmínku stojí především dva filmy: Erik the Viking a Personal Services. První film původně napsal jako pohádku pro svého malého syna, druhý se zařadil mezi čtyři filmy, které kdy byly zakázány v Irsku. Vzhledem k tomu, že dalšími dvěma byly Život Briana a Smysl života, tak je dnes Terry Jones podepsaný pod třemi čtvrtinami produkce, kterou nepřekousla irská náboženská cenzura. Slušný výkon.

Vyhraněné postoje ho neopustily dodnes, v poslední době je podepsaný pod sérií politických komentářů zejména na stránkách listu The Guardian.

Sedmou epizodu pustila BBC do éteru 30. listopadu 1969 s názvem Oh, You're No Fun Anymore. Tato epizoda je bohužel hodně kompaktní a prakticky celou dobu se zde odehrává jeden příběh. Bylo proto těžké najít pasáž, která obstojí samostatně. Volba nakonec padla na Science Fiction Sketch, konkrétně na jeho část Scientist and his assistant (video, 25.8 MB). Je sladká, že? :-) Osmá epizoda Full Frontal Nudity se objevila na obrazovkách 7. prosince 1969 a zde stojí za vidění Army protection racket (video, 29.8 MB) kvůli postavám Luigiho a Dina Vercoti. Luigi Vercoti se posléze objevil i v dalších dílech. Zlatým hřebem osmé epizody je ovšem jeden z nejslavnějších pythonovských skečů vůbec, Dead Parrot (video, 37.6 MB). "Palindrom" ale není opačně přečtený výraz, nýbrž slovo, které zní stejně při čtení tam i zpět :-)

Myslím si, že na Pánev politika nepatří. Ale občas se najde nějaký bonbónek, kvůli kterému stojí pravidlo porušit. Jeden takový se objevil ve včerejším Reflexu. Věcný pohled na zákulisí volebních kampaní z úst člověka, který asi opravdu ví, o čem mluví.

ukázka:

( ... )

Připravoval jste také několik senátních kampaní, jež se odehrávají ve většinovém systému ve stylu jeden obvod, jeden senátor, což asi vyžaduje jiné přístupy. Zahrajme si takovou hru. Přijdu k vám jako klient a zeptám se vás, co mám dělat, když chci kandidovat do Senátu ve venkovském obvodě na jižní Moravě. Co byste mi poradil?

Abyste od svého nápadu upustil.

Proč?

Můžete do toho jít jen za předpokladu, když se nebojíte svléct se do naha a takto třikrát oběhnout celý okres. Pokud na to nejste duševně připraven, doporučil bych vám si počkat na volby do Poslanecké sněmovny a vyjednat si volitelné místo na kandidátce politické strany. Míra nutného exhibicionismu je v tomto typu voleb desetkrát menší.

Hrajme tu senátní hru dál.

To, že vás voliči občas viděli v televizi nebo četli vaše články v novinách, znamená náskok pěti koňských délek. Ovšem za předpokladu, že proti vám nebude stát starosta města známý z povodní tím, že na voru zachránil dítě a psa. Náskok budete mít také proto, že máte schopnost psát, komunikovat a budete se orientovat v politice. Vaším handicapem bude, že o vás všichni budou tvrdit, že jste Pražák, který "emigroval" z rodné hroudy. To budete muset eliminovat. Při prvním průzkumu zjistíte, že ze sta tisíc voličů ve volebním okrsku na vaše jméno reaguje deset tisíc a z nich zhruba jen tři tisíce jsou schopny říct, co jste zač. Počítejte s tím, že z těch tří tisíc zhruba dva a půl o vás řekne, že jste idiot, kterého volit nebudou. To bude vaše výchozí situace. Cílový stav naopak bude takový, že musíte dosáhnout postupu do druhého kola. Volební účast v prvním kole je dejme tomu čtyřicet procent, takže budete k postupu potřebovat dvacet až třicet procent, což znamená kolem dvanácti tisíc hlasů. A jak jsme si řekli, z prvního průzkumu vyšlo, že je vás ochotno volit kolem pěti set lidí.

( ... )

Celý text je zde.

Jedna fotka nakřivo ..... a kdo je na ní? A modří již vědí, jedna vzpomínka na cestu k Žižkovi. Ach jo vzpomínky.

(nenápadná reklama na mé fotoalbum)

by si asi mel kazdej vazne precist. Je to velmi zajimave cteni... Narozdil od jinych rozhovoru na inetu...

Křesťan, Žid, skinhead, černoch a homosexuál přijdou společně do hospody a posadí se k jednomu stolu.
Hospodský přijde, podívá se na ně a povídá:
"Co to je, tohleto? Nějakej vtip?"

Během současného mediálního rozruchu okolo televizních reality show jsem si začal uvědomovat, že to, co se během nich denně odehrává na obrazovkách, je mi něčím povědomé. Jako bych už něco podobného viděl, nebo snad prožil? Skupina lidí naprosto různorodých povah nucená po nějakou dobu sdílet nevelký společný prostor bez možnosti útěku (VyVolení, BigBrother atd.). Emoce, vznikající a zanikající přátelství a nepřátelství, hádky a udobřování. Lásky a rozchody. Společnost i samota. Sdružování lidí do menších uzavřených "bratrstev", stejně jako velké společné akce. Spousta jídla, pití i cigaret. Plnění různých netradičních i otravných úkolů, vodní hrátky, drby, intriky, legrace i pláč, flákárna i stres. A tohle vše se děje takřka na očích, bez valné možnosti utajení.

A pak mi to konečně docvaklo. Tohle všechno se přece odehrává v ... No, mnozí z vás už jistě tuší kde (a modří už vědí :-). No, není ta podobnost až zarážející?

Úryvek bibliografické knihy o Paula Davida Hewsona alias Bona Voxe

Řekl ti někdy otec, že je na tvůj úspěch pyšný?
Myslím, že byl docela pyšný. Poprvé jsem ho vzal do USA v polovině 80. let. Nikdy předtím tam nebyl a najednou se šel podívat na koncert U2 v Texasu. Myslel jsem si, že by bylo úžasné, kdyby to viděl.


Řekl jsem našemu hlavnímu osvětlovači Williemu Williamsovi, aby ke zvukaři namířil bodové světlo, a v pravý moment jsem řekl obecenstvu: "Víte, že je tady dnes večer někdo, kdo nikdy nebyl v Texasu?" - Lidi řvali. - "Kdo nikdy nebyl v Americe?" -Řvali ještě víc. - "Kdo nikdy nebyl na koncertě U2?" - To už lidi šíleli.


"DÁMY A PÁNOVÉ ZE STÁTU OSAMĚLÉ HVĚZDY, CHCI VÁM PŘEDSTAVIT SVÉHO OTCE BOBA HEWSONA, TAMHLE JE!!!" Světla se rozsvítí a můj táta vstává. A co dělá? Začne na mě mávat pěstí.


Byla to fakt úžasná chvíle. Po představení za mnou přišel do zákulisí. Zpravidla jsem trochu mimo a deset minut jen narážím do zdí. Většinou na mě nikdo nemluví - potřebuju pár chvil, abych se trochu zklidnil.


Slyšel jsem kroky, otočil jsem se. Byl to můj otec a vypadal... skoro dojatě. (směje se) Říkal jsem si pro sebe: "Bože, on asi něco řekne. Tohle je chvíle, na kterou jsem čekal celej život..." Myslím, že měl v očích slzy. Podal mi ruku, já mu podal ruku a on se na mě podíval těma červenýma očima. Povídal: "Synu.... Jsi docela profesionál."

Když už je to první září, tak jeden klasický o dětech a klaunovi: